Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Vánoční koleda


Autor: Karolína Ticháčková
Jazyk: CZ
Pár: Booth a Brennanová

* * *

Tmavovlasý muž seděl na otáčecí židli, nohy na stole, sako pohozené na sedačce, kravatu se sněhulákem položenou přes obrazovku počítače, s Vánoční koledou Charlese Dickense na hromadě papírů, a vypadal, že spí. Za oknem jeho kanceláře se z temné oblohy snášely miliony sněhových vloček. Dole na ulici panoval ruch. Pouliční osvětlení, budovy, snad i lidé, všechno bylo ověšeno barevnými světýlky. Děti běhaly od výlohy k výloze a všechno, co viděly, komentovaly slovy „To chci!“. Zkrátka a dobře, venku panovaly Vánoce. V kanceláři nikoli. Ozdobičky, které zřejmě v minulosti zdobily poličky, ležely na zemi. Kdosi je ve vzteku shodil z jejich míst. Ten kdosi byl zvláštní agent FBI Seeley Booth, muž u stolu. Ten vztek v něm vzbudil telefonát, který přišel před téměř dvěma dny. Telefonát, který mu oznamoval dovolenou na horách. Ale ne pro něj, nýbrž pro jeho šestiletého syna. Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel oči a zvedl hlavu. Ve dveřích stál doktor Lance Sweets, psychiatr, který měl původně zkontrolovat, jestli spolu on a Kůstka můžou spolupracovat. Později se z třiadvacetiletého holobrádka ale stal nejen plnohodnotný člen týdnu, ale hlavně přítel.

„Nazdar, doktore,“ zahalekal muž zpoza stolu. Zněl o dost veseleji, než ve skutečnosti byl.

„Slyšel jsem, že zase nemůžeš být s Parkerem,“ oznámil Sweets. Obličej sedícího muže se okamžitě zachmuřil.

„Nechci o tom mluvit.“

„Něco ti ukážu,“ pousmál se psychiatr a jakoby ze vzduchu vyčaroval laptop.

„Dívej se,“ Sweets ťukl prstem doprostřed monitoru.


Dva malí kluci seděli schoulení v šatně a neodvažovali se ani dýchat. Za dveřmi se rozpoutalo peklo. Slyšeli, jak vzduchem sviští nádobí a rozbíjí se o zdi. Mladší brečel.

„Nekřič, Jarede, nebo nás najdou,“ šeptal starší a snažil se svého bratra uklidnit. Nepomáhalo to. Chlapec nepřestával vzlykat. Co chvíli si utřel nos rukávem.

„Tiše,“ přesvědčoval ho bratr. Hluk za dveřmi pomalu utichal. Bylo slyšet prásknutí dveřmi. Kdosi zavolal jména obou chlapců. Starší instinktivně zakryl mladšímu pusu, aby nezakřičel v odpověď.

„Musíš být potichu,“ oznámil.

„Jarede! Seeley! Kde jste? Přivezl jsem dárky!“ rozléhal se domem hlas jejich otce a ozvěna jeho kroků. Menší kluk se vyrval ze sevření svého bratra a vší silou svých pěti let vrazil do dveří. Kroky utichly. Vzápětí se dveře otevřely dokořán a dvě silné ruce vytáhly oba chlapce ven. Seeley se pokoušel vyškubnout.

„Ty nejsi rád, že jsem doma? Přinesl jsem dárky k Vánocům…“ otec pustil mladšího syna a ukřivděně se zahleděl na staršího. Ten se zamračil.

„Nejsem,“ odsekl.

„A proč?“

„No. Proč, Seeley?“ otočil se na bratra i Jared. Chlapec najednou nevěděl, kam s očima. Měl dost rozumu na to, aby uměl formulovat Proč, na druhou stranu, měl za posledních pár let soužití se svým otcem i dost silný pud sebezáchovy na to, aby si to nechal pro sebe. Neutrálně proto pokrčil rameny.

„Myslím si, že za to, jak ošklivě se ke mně chováš, by sis zasloužil trest, synu,“ oznámil otec pochmurně. Chlapec zatajil dech. Celé tělo se mu napjalo, jak očekával ránu. Ta ovšem nepřišla.

„Jdi do svého pokoje a dneska už mi nechoď na oči,“ pravil otec. Jeho syn ani nemohl uvěřit, jaké má štěstí. Beze slova se rozběhl po schodech nahoru do svého pokoje. O deset minut později už seděl schoulený v rohu a vší silou objímal plyšového medvěda Teddyho. Byly to první Vánoce, které strávil sám…



Ozvala se rána a několik jadrných nadávek. Booth se zvedl z podlahy a rozespale se rozhlížel. Připadal si extrémně dezorientovaně. Kam zmizel Sweets? A kdy zase usnul? Vzápětí na něj s novou silou dopadly chmury. Přejel pohledem místnost. Jeho kancelář vypadala jako po výbuchu. Spěšně sebral několik ozdobiček ze země a hodil je do odpadkového koše. Ze stolu shrábl papíry na hromadu a tu celou strčil do kartotéky. Ujistil sám sebe, že to přebere jindy. Zkontroloval, co zůstalo na pracovní ploše. Dickens a mobilní telefon. Nepotřeboval se rozhodovat, aby sáhl po přístroji a vytočil číslo, které volal posledních pár let dost často. Zazvonilo to třikrát, než to doktorka Temperance Brennanová zvedla a unaveným hlasem se představila.

„Ahoj, Kůstko, vzbudil jsem tě?“ zeptal se opatrně.

„Jsou dvě ráno…“ odvětila. Zamžoural na hodiny.

„Promiň, ztratil jsem pojem o čase.“

„Co chceš, Boothe?“ tázala se. Zaváhal. Co vlastně chtěl? Sám nevěděl. Možná jen slyšel hlas někoho, koho má rád a komu se může svěřit.

„Eh…já jen…jak se máš?“ vykoktal rozpačitě a okamžitě mu došlo, že zní jako úplný idiot.

„Za deset hodin mi letí letadlo a docela ráda bych se ještě trochu vyspala…“

„Takže asi ne moc dobře, když jsem tě vzbudil, co?“ shrnul to opatrně.

„Potřebuješ něco, nebo můžu jít zase spát?“ zeptala se. Smutně zatěkal očima po kanceláři. Nemohla by třeba přijet a být tady s ním?

„Ne, nepotřebuju. Promiň, že jsem otravoval…“

„Dobrou, Boothe.“

„Dobrou, Kůstko.“ Odložil telefon zpátky na stůl a mlčky se zahleděl z okna. Padající vločky ho uspávaly. Poposedl, aby mu bylo v židli pohodlněji.

„Agente Boothe?“ ozvalo se za ním. Otočil se.

„Sweetsi, kam jsi předtím zmizel?“ zeptal se mladíka.

„Nikam jsem nešel. Jsi připravený na další příběh?“ na psychiatrově tváři se objevil veselý úsměv.

„Zase to bude depresivní výlet do mého dětství? Kde jsi vůbec tu pásku vzal? Co to vůbec bylo zač?“

„To není důležité. A ne, nebude to další výlet do tvého dětství. Četl jsi to,“ Sweetsova ruka mávla směrem ke knize na stole, „víš, co je na řadě. Letošní Vánoce.“

„To taky nezní moc vesele,“ zaprotestoval Booth.

„Jen klid,“ zazubil se Sweets a zmáčkl tlačítko na notebooku.


„Do háje, do háje, do háje!“ rozlehlo se laboratoří. Doktorka Camila Saroyanová vyhlédla ze své kanceláře. Jeden z jejích nejlepších přátel stál opřený o zeď, dlaní si svíral spánky a kryl si oči a vypadal jako ztělesněné zoufalství. Došla k němu a zůstala stát. Nezdálo se, že by si všiml její přítomnosti. „Je něco, čím bych ti mohla pomoct, svalovče?“ zeptala se. Pomalu zavrtěl hlavou. Oči jí zabloudily k jeho druhé ruce. Křečovitě svíral pouzdro pistole. Znovu zkontrolovala pohledem jeho obličej. Čelisti měl pevně sevřené, oči zarytě upřené do země, zhluboka dýchal. Jen jedna jediná věc na světě u něj dokázala vyvolat tenhle stav potlačované kombinace bolesti a vzteku.

„Rebecca zase bere Parkera na svátky pryč?“ tázala se Camila opatrně. Pomalu vyfoukl všechen vzduch, který měl v plicích a zvedl hlavu.

„Jo,“ poznamenal suše, „zase…“

„Mrzí mě to,“ oznámila a položila mu dlaň na napnuté rameno. Potřásl hlavou.

„Musím se s tím smířit,“ pokrčil rameny, už zase klidný jako vždycky, „a vůbec. Teď tu máme případ na řešení…“


„Co budeš dělat o Vánocích, Kůstko?“ zeptal se Booth, jakoby mimochodem.

„Pojedu do Peru, identifikovat oběti genocidy. Jako každou dovolenou.“

„To zní jako dobře strávený čas,“ pronesl agent pochmurně.

„Myslela jsem, že máš Vánoce rád.“

„To jsem si myslel taky,“ odsekl. Zůstala na něj zírat.

„Děje se něco?“

„Ne,“ řekl už o mnoho smířlivěji a doplnil to mírným pousmáním.

„Víš, vypozorovala jsem, že se tvoje tělo vylučuje víc endorfinu, když se s trápením svěříš,“ upozornila ho. Vytřeštil na ni oči.

„Zlepší ti to náladu,“ objasnila to.

„Rebecca bere Parkera na Vánoce do Vermontu,“ pravil. Naklonila hlavu mírně na stranu.

„Objektivně vzato je horský vzduch pro děti mnohem zdravější, než městský, ve kterém je v ovzduší mnohem víc příměsí, především oxid uhličitý…“ vysypala ze sebe.

„Díky, cítím se o moc líp,“ poznamenal kousavě.

„Prosím,“ odpověděla bezelstně. Zakroutil hlavou. Nikdy ho nepřestalo překvapovat, jak moc sociálně zaostává za normálními lidmi.

„Ale chápu,“ dodala, když si všimla jeho výrazu, „že bys byl raději, kdybys byl s ním.“ Boothovi zacukaly koutky. Poslední dobou mívala světlé chvilky.

„Kdo je král laborky? Já jsem král laborky,“ ozvalo se zvenku. Svorně se otočili. Hodgins si to k nim rázoval se složkou v ruce.

„Našel jsem ti vraha, Boothe,“ oznámil.

„Co budeš o Vánocích dělat ty, Hodginsi?“ zeptal se zvláštní agent, zatímco listoval papíry.

„Mám kousek od Vancouveru takový malý domeček. Zřejmě pojedu tam. Sejdu se tam s pár přítelkyněmi z minulých let, říznu vaječný koňak něčím tvrdším a na dva týdny mám o zábavu postaráno,“ zubil se entomolog. Booth pomalu pokýval hlavou.

„Víš, možná jsme se neměli rozcházet. Stává se z tebe ten samý chlap, co jsi býval před tím…“ ozvalo se za Hodginsem.

„Ale no tak, Angie, ty víš, že to není pravda. V hloubi duše jsem hodný a citlivý chlápek, co ho bolí u srdce, kdykoli o něm řekneš zlé slovo,“ otočil se s úsměvem.

„Ubohý král laborky,“ zaculila se Angela.

„Královna nechce kralovat, tak co mám dělat?“ „Co budeš dělat o Vánocích ty, Ange?“ vmísil se do hovoru Booth.

„Budu s tátou. Jako každý rok,“ odvětila okamžitě. Agent přikývl a přiložil si mobil k uchu. Zadal několik povelů. Teď bylo na zvláštním týmu, aby vraha vánočních skřítků chytil.

„Tak si užijte svátky,“ rozloučil se Booth se všemi těmi usměvavými tvářemi a vyrazil zpátky do práce.



„Vážně, Sweetsi, čeho se snažíš dosáhnout? Chceš mi ukázat, že jsem zoufalec, který strávil většinu Vánoc ve svém životě sám u televize s kreslenými filmy? K tomu nepotřebuju psychiatra,“ oznámil Booth věcně.

„Ale no tak,“ usmál se mladík, „o to tady přece vůbec nejde. Jde o to, že vůbec nemusíš trávit Vánoce sám. Máš kolem sebe spoustu lidí, kteří tě mají rádi, spoustu lidí, kterým by stačilo jenom říct a šli by kvůli tobě až na konec světa.“

„Všichni moji přátelé mají už plány. A můj syn má taky už plány. Všichni, koho znám, mají plány…“ kontroval Booth. Sweets luskl prsty.


Zazvonil telefon. Tmavovlasý muž kolem padesáti ho zvedl.

„Booth,“ představil se. Chvíli poslouchal. Rebecca. To mohl čekat. Poslední roky mu vždycky volala před Vánoci. Chtěla mu říct, že Parker jede s ní a s jejím manželem na hory.

„To myslíš vážně?“ zeptal se překvapeně, „ne, ne, nemám jiné plány, jen mě překvapilo, že Parker letos nejede s vámi. No jistě. Musí taky trávit čas se mnou, vážně díky, Rebecco!“

„Co se děje?“ zahalekal z vedlejší místnosti ženský hlas.

„Parker bude celé svátky tady!“ zavolal Booth v odpověď.


Parker dorazil 22. prosince v osm hodin večer s batohem přesně odměřeným na troje spodní prádlo, dvě košile a dvě trička. Už to dávno nebyl ten roztomilý klouček, nýbrž teenager se všemi klady i zápory toho věku. Byl skoro tak vysoký jako jeho otec a měl sportovní atletickou postavu. Zůstaly mu jen oči a vlnité světlé vlasy.

„Chceš něco jíst nebo pít?“ zeptal se ho otec. Zavrtěl hlavou.

„Ne, díky, já hned zase půjdu…“ usmál se mladík vesele a hodil batoh na zem.

„Počkej,“ Boothův obličej dostal odstín čerstvě napadaného sněhu, „Kam jdeš?“

„K Philovi přece. Máma ti to neřekla? Kamarád vymyslel, že na pár dní pojedeme k němu na chatu oslavit Vánoce. Proto jsem letos nejel do Vermontu…“

„Zapomněla se zmínit…myslel jsem, že budeme na svátky spolu…alespoň jednou…“

„Ale no tak, tati, strávili jsme spolu už spoustu Štědrých večerů…“

„Byl to vždycky jeden večer! Nikdy jsme spolu nebyli celé svátky!“

„Tak příští rok, jo? Letos už to je vážně domluvené. No tak, tati, nebuď tyran,“ přemlouval otce Parker. Booth na něj vytřeštil oči. Tak on je otec-tyran. To mu ještě tak scházelo. Nemluvě o tom, že ‚tak příští rok, jo‘ poslouchal už od Parkerových pěti od jeho matky.

„Tak jdi, jestli chceš,“ pokrčil rameny bezradně.

„Díky, tati, jsi nejlepší,“ oznámil mu syn a vtiskl mu pusu na tvář, znovu sebral ze země batoh, a než se Booth stihl vzpamatovat, byl pryč.



Zvláštní agent Booth se probudil. Oči zalepené spánkem mu automaticky zabloudily k hodinkám. Bylo osm ráno. Šmátl po telefonu. Vytočil číslo své bývalé přítelkyně.

„Měli jsme dohodu,“ začal bez úvodu, „ta dohoda zněla, že na svátky se budeme střídat. Nebyl jsem s Parkerem celé Vánoce už čtyři roky. Nechci, aby jen s tebou a tvým báječným objevem do Vermontu. Do Vermontu může jet za měsíc. Chci, aby byl se mnou. Teď! O Vánocích! Proboha, Rebecco, je to taky můj syn. Mám právo s ním být!“ vychrlil a chvíli poslouchal.

„Poslyš, vůbec to není…počkej…to myslíš vážně? Necháš mi ho tady a odjedete sami? Na celé svátky?“ koktal překvapeně. Osoba na druhé straně drátu zřejmě přitakala, protože se rozzářil jako sluníčko.

„Bezva! Vyzvednu ho…za hodinu? U tebe, jasně, budu tam.“ Booth rozjařeně zavěsil telefon. Zbývalo vyřídit ještě jednu věc…


Dvě pěsti zabušily na dveře. Doktorka Tempe Brennanová otevřela.

„Ahoj, Kůstko,“ ozvalo se dvojhlasně.

„Ahoj Boothe. A Parkere,“ pozdravila, „nemám na vás čas. Za chvíli mi letí letadlo…“

„Neletí,“ zavrtěl hlavou Parker. Nadzvedla obočí.

„Jsem docela jistě přesvědčená, že letí,“ poznamenala.

„Nejezdi,“ vložil se do toho Booth, „nejezdi jako každé svátky prohrabávat se po kolena v lidských mrtvolách. To přece nejsou žádné Vánoce! Vykašli se na letadlo a na Peru, můžeš…no…Parkera napadlo…“

„Táta chce, abyste s námi strávila Vánoce,“ přerušil ho chlapec. Táta přikyvoval.

„Nemůžu, mám zamluvenou letenku, hotel, všechno…“

„Zruš to. Kůstko, prosím, zruš to a pojď s námi. Dělám výborný punč…“ Booth roztáhl rty do neodolatelného úsměvu. Antropoložka pohlédla na svého partnera a na jeho chlapce. Parker pokrčil rameny.

„Nikdy mi nedovolí ho vypít celou skleničku,“ postěžoval si.

„Ne dokud…“

„mám vlasy po ramena a nerostou mi chlupy, kde mají,“ dokončil opět syn větu svého otce a ukázkově protočil oči v sloup. Booth přikývl. Kůstka se rozesmála. Ti dva byli společně vážně roztomilí. Zašilhala pohledem ke sbalenému kufru v obýváku a potom upřela oči na svého kolegu a nejlepšího přítele v jedné osobě.

„Tak punč, říkáš…“


Zadrnčel domovní zvonek. Postarší paní otevřela dveře a zářivě se usmála na poslíčka.

„Můžu vám pomoci?“ zeptala se.

„Hledám doktora Sweetse…“

„Lanci!“ zavolala žena do nitra domu. Mladík se santovskou čepicí na hlavě v teplém huňatém svetru byl během chvíle u dveří.

„Tady podepsat,“ ukazoval poslíček. Psychiatr ho poslechl. Vzápětí svíral v ruce balíček.

„Veselé Vánoce,“ zavolal poslíček, ještě než znovu zmizel ve své dodávce. Sweets otočil dárkem. Nikde nic. Roztrhl balicí papír. Na zem se snesla kartička. Udiveně nadzvedl obočí, potom se sehnul pro papírek. Vzkaz byl stručný, ale ne příliš jasný. Díky za pomoc. Veselé Vánoce. Booth. To bylo všechno. Sweets nechápavě potřásl hlavou a znovu zamrkal na písmena vyražená zlatou barvou na deskách knihy. Charles Dickens. Vánoční koleda.

* * *


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(KayTee, 13. 12. 2009 21:51)

Je to moc milé. Hezky se mi to četlo. Vánoční koleda potešila..nevím, co víc bych sem napsala.