Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Ten nejkrásnější den


Autor: Kateřina Tomeková
Jazyk: CZ
Pár: Booth a Brennanová

* * *

9. října 2009
23:30


Booth trávil další dlouhý podzimní večer prohlížením neuzavřených případů, které si schovával doma ve skříni právě pro takovéto osamocené chvilky.

O složky, kterými listoval, neměl už nikdo z jeho kolegů zájem. Byly plné nalezených Jane a Johnů Doeových, kteří nikomu nechyběli a naopak, také plné pohřešovaných lidí, které už nikdo dlouhé roky nehledal.

Věřil, že když si všechna známá fakta bude pročítat dost dlouho a pozorně, může se stát, že objeví nějakou maličkost, na kterou se zapomnělo, a která pohne případem zase o kousek dál. Jelikož to dělal ve svém volnu, šéfům to nevadilo a těch pár šanonů opravdu nikdo nepostrádal.

Najednou jeho ruce vytáhly složku, která zde už v podstatě neměla co dělat. Složku Matthewa a Christine Brennanových, rodičů Temperance. Píchlo ho u srdce, když si vzpomněl, jak byla Tempe zničená a zmatená, když zjistila detaily o své rodině.

Celý život byla Temperance Brennanovou a najednou zjistila, že se narodila jako Joy Keenanová a její rodiče, skutečnými jmény Max a Ruth, byli bankovními lupiči.

Když byla identifikována kostra její matky a Max se znovu objevil v jejím životě, trvalo dlouho než mu dokázala odpustit a znovu nalézt ztracenou důvěru. Dnes byl její vztah s otcem i s bratrem Russem stabilizovaný a Booth měl z toho upřímnou radost. Po všech těch letech bez rodiny si to zasloužila.

Prohlížel si už asi po sté fotku, na které byla Temperance zachycena ve svých patnácti letech. Vyzařovala z ní radost a klid. Výrazné modré oči na něj hleděly tak hypnoticky, až měl pocit, že se v nich ztratí. Předpokládal, že snímek byl pořízen v ten rok, kdy Max s Ruth zmizeli. Tempe ještě netušila, že se její život tak náhle změní.

Pohladil jemně prstem mladou tvář na fotografii a vrátil ji do složky. Vtom se jeho zrak zastavil na jednom z dat na formuláři. 11. října 1976. Datum narození Temperance.

Kůstka má pozítří narozeniny, proběhlo mu hlavou. Uvědomil si, že za ty 4 roky, které spolu pracují, ani jednou nepřišla řeč na narozeniny. Ani jeho, ani její. Vlastně jediné narozeniny, které pravidelně slavil, byly ty Parkerovy.

Mrknul na hodiny, jestli není moc pozdě a usoudil, že před půlnocí Angela spát ještě určitě nebude. Zvedla to po třetím zazvonění, a než se stihla ozvat, Booth na ní okamžitě vybafnul: „Kůstka má pozítří narozeniny!“

„Já vím, kdy má Tempe narozeniny, Boothe,“ pronesla ospale Angela. „Každopádně jsem jí kdysi musela slíbit, že to nebudu rozšiřovat dál, což mě přivádí k otázce – odkud, sakra, víš o jejích narozeninách ty?“

„Právě jsem to vyčetl v její složce.“

„V její složce? V jaké složce!?“

„Mám tady ještě pořád případ jejích rodičů, ale to teď není důležité, Angelo. Důležité je to, že se musíme domluvit na narozeninové párty!“ Nadšení z jeho hlasu se nedalo přeslechnout.

„Narozeninová párty,“ povzdechla si Angela nevěřícně. „Hele, borče! Jestli se chceš ty dožít svých dalších narozenin, radím ti, abys na nějakou párty pro Temperance okamžitě zapomněl.“

„Ale…“ pokusil se ji Booth nesměle přerušit. Nepovedlo se mu to, pokračovala ohnivě dál.

„Vlastně, jestli se Tempe dozví, že o jejich narozeninách víš, můžu se rozloučit se svým životem i já. Hezky jí pak vyklopíš, že to nemáš ode mě, ale žes šmíroval ve starých případech. Je ti to jasné? Jsi tam?“

„Jo, jsem tady. Děkuji, že mě taky pustíš na chvilku ke slovu,“ zašklebil se. „Kůstka má narozeniny. Dokud jsem to nevěděl, tak jsem to neřešil. Teď to vím a nemůžu, ani nechci, tento fakt ignorovat. Neříkej mi, že ty to děláš.“

„Samozřejmě, že ne!“ Angela byla překvapená, že ho něco takového vůbec napadlo. „Máme s Tempe takovou tradici. Vždycky, když má jedna z nás narozeniny, zamluvíme si stůl v nějaké drahé restauraci, krásně se oblíkneme, objednáme si samé speciality a to nejlepší víno, jaké tam mají. A celý večer tlacháme o obyčejných věcech. Ta, která jako první promluví o práci, platí celou útratu.“ Booth i přes telefon cítil, jak se Angela usmála. „Já jsem neplatila ještě ani jednou.“

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje,“ musel se pousmát i on. „Takže, co navrhuješ, že bych měl udělat?“

„Co navrhuju? Obávám se, že v tohle jsi sám, chlapče. Ať už vymyslíš cokoliv, pamatuj na to, že jí musíš neustále opakovat: ´Angela, za nic nemůže, byl to můj nápad.´ Je ti to doufám, jasný?“

„Pochopil jsem. Žádné balónky s héliem ani šprti řvoucí Všechno nejlepší…Tak díky za upozornění, Angie a promiň, že jsem volal tak pozdě.“

„No, co mám s tebou dělat,“ unaveně zívla. „Jde mi jenom o blaho své nejlepší kamarádky.“

Už to chtěl položit, když se Angela znovu ozvala.

„Boothe?“

„No?“

„Myslím, že ať jí popřeješ jakkoliv, bude mít radost, když bude cítit, že je to od srdce.“

„Děkuju.“

„Ale nezapomeň: Angela, za nic nemůže…“ Zachichotala se. „Tak dobrou, zlato.“

„Dobrou, Angelo.“


10. října
11:10


V sobotní dopoledne byl čas papírování. Booth seděl ve své kanceláři a snažil se soustředit se na zprávy k případům, kterými se zabýval v posledním týdnu. Opravdu se snažil. Jeho mysl však byla od těla na hony vzdálená. Neustále přemýšlel nad tím, co by měl dát Tempe k narozeninám. Přemýšlel tak urputně, že kdykoliv se dostal ke kolonce ´Datum narození´, začal psát 11. října.

Chtěl ji opravdu potěšit a být natolik originální, aby jeho dárek už po pár dnech, zapomenutý někde v koutu, nezapadal prachem.

Když už potřetí napsal místo Terrance jako jméno oběti Temperance, došlo mu, že dnes toho už moc nenapracuje.

Zvedl telefon a vytočil číslo její linky v Institutu. Po šestém zazvonění to chtěl položit, když to konečně zvedla.

„Brennanová,“ vydechla. Evidentně se nacházela dost daleko od telefonu, když zazvonil.

„Bylo mi jasné, že tě zastihnu v práci.“

„Co potřebuješ, Boothe?“ Usadila se do křesla.

„To ti nemůžu zavolat jen tak?“ Snažil se znít dotčeně, ale evidentně mu to nezbaštila. „A mimochodem, co tak funíš? Děláš tam snad něco nemravného?“ Rýpnul si.

„Je vaření lidských ostatků a běh laboratoří se stydkou kostí v ruce pro tebe dost nemravné?“ Reagovala bez váhání Temperance a z jejího hlasu bylo znát, že se usmívá.

Nervózně si odkašlal. „Výjimečně nevím, co ti mám na to říct, Kůstko. Máš bod.“

„Ale určitě nevoláš jenom proto, abys kontroloval mojí pracovní morálku, ne?“

„Vlastně jsem tě jenom chtěl vzít na oběd. Samozřejmě pouze s laskavým svolením té tvé uvařené stydké kosti.“

„Myslím, že to tady chvilku beze mne vydrží.“

„Fajn, za chvilku tě vyzvednu.“


10. října
12:15


Když dorazil, zrovna vybírala z kotle poslední kousky a poprosila ho, aby počkal v kanceláři, než přiloží ke zbytku kostry.

Uvelebil se na svém oblíbeném místečku uprostřed sedačky a pohodlně vyložil nohy na konferenční stolík. Zrak mu bezcílně bloudil po policích, na kterých měla Kůstka vystavené ohromné množství různých suvenýrů ze svých cest, a hlavně z Peru. Když se mu zrak zastavil na krásném dřevěném vyřezávaném delfínovi, nohy mu samovolně spadly ze stolku.

No jasně! Jak to, že ho to nenapadlo hned? Ohlídl se do laboratoře, jestli má dost času vyřídit pár telefonátů. Tempe byla pořád skloněná nad rozestavěnou kostrou, takže vytočil první číslo.

„Davide? Nazdar, tady Seeley. Mám obrovskou prosbu, měl bys na mě chvilku čas?“ Vylíčil mu celý svůj plán na další den a za pár minut spokojeně položil a uvolněně se opřel. Úsměv mu ještě nestačil zmizet, když se konečně objevila Tempe.

„Máš evidentně dobrou náladu,“ zareagovala v souvislosti s jeho výrazem tváře.

„Právě se mi povedlo zařídit, co jsem potřeboval a mám z toho ohromnou radost. Jdeme?“ Pobídnul ji.

„Jdeme,“ usmála se a laboratorní plášť vyměnila za kabát.


10. října
14:55


Odpoledne ho čekal ještě jeden důležitý telefonát, který nestihl vyřídit v poledne.

„Angelo, pořebuju, abys zrušila tu zítřejší večeři s Kůstkou.“ Nezdržoval se formalitami.

„Začínám mít dojem, Boothe, že už ani nedokážeš pozdravit a zeptat se člověka, jak se má, nebo jestli třeba náhodou nerušíš.“

Zakoulel očima, což nemohla vidět.

„Promiň. Ahoj Angelo, doufám, že neruším. Jak se máš takhle při sobotě? A zrušíš tu večeři?“

„Jé, ahoj. Mám se výborně, děkuji. Zrovna si napouštím vanu, takže…“

„Angelo!“ Ztratil Booth trpělivost a přerušil ji.

„Ano?“ Zeptala se ho nevinně.

„Opravdu bych potřeboval, abys tu večeři přesunula na jindy.“

„Máme rezervaci v restauraci Meduzzy, Boothe. Víš jak je těžké získat tam rezervaci měsíc dopředu? A ty chceš, abych to měnila ze dne na den?“

„Oba víme, že tohle je chabá výmluva, Angelo. Na jméno Temperance Brennanová dostanete rezervaci kam a kdy jen budete chtít. Proč nechceš, abych s ní byl zítra já?“ Jeho hlas zněl upřímně smutně.

„Ne, že bych nechtěla, ale narušuješ nám tradici,“ naoko se rozčilovala, ale už od začátku věděla, že mu nakonec ustoupí. Chtěla jen, aby to neměl zadarmo.

„Je to pro mě moc důležité, Angie. Moc tě prosím, chtěl bych mít Kůstku zítra pro sebe. Naplánoval jsem pro ní celý den, záleží mi na tom.“

„A co s ní chceš teda celý den dělat?“ Zeptala se laškovně a on v té chvíli pochopil, že vyhrál.

„O tom ti určitě povypráví v pondělí u večeře,“ zasmál se.

„No, tak dobře teda, ale koukej se o ni pěkně starat.“

„Děkuji, moc děkuji, Angie. A neboj, myslím, že bude mít radost.“

„Zaslouží si být šťastná a já vím, že ty jí k tomu můžeš pomoct.“

Oba si moc dobře uvědomovali, že nemluví jenom o zítřejším dnu.

„Budu se snažit,“ slíbil, než oba zavěsili.


11. října
7:59


Nemohl dospat, jak se těšil. Vydržel do osmi a pak usoudil, že když ji vzbudí teď, nebude mu už nadávat, že je příliš brzo.

Vyťukal číslo jejího mobilu a Tempe to překvapivě zvedla už po prvním zazvonění.

„Ahoj, co se děje?“ Zeptala se hned.

„Dobré ráno, Kůstko. Promiň, že tě budím, ale máme případ, který nepočká.“ Vydechl nedočkavě.

„Nebudíš mě, jsem v práci. Jaký případ?“

„Vždyť je neděle! Co děláš v práci?“

A co bych měla jiného dělat? Pomyslela si trochu rozmrzele. Nechtěla si to přiznat, ale když jí Angela večer zavolala, že ji dobrý přítel požádal o pomoc a ona kvůli tomu musí přeložit jejich narozeninovou večeři na pondělí, nálada ji klesla na bod mrazu. Je to jenom jeden den, opakovala si, ale nepomáhalo to. Vlastně to bylo dost iracionální, jelikož oslavy narozenin a různých svátků opravdu neměla ráda. Jenže Angela, je Angela. A za těch pár let, co se znají, si na ty jejich výjimečné seance zvykla. Dokonce se na ně začínala těšit minimálně týden dopředu. A jelikož se na dnešní večer už netěšila, cítila potřebu dělat něco, co by její mysl zaměstnalo na celý den. Už v 6:45 se skláněla s lupou nad kostmi z kotle a hledala abnormality. Byla tak spokojená. Nemusela přemýšlet nad tím, že jí je zas o rok víc a že… Dost! Zakázala si dál rozvíjet jakékoliv myšlenky, které by vedly nesprávným směrem.

„Neděle je den jako každý jiný.“

„Neděle je dnem odpočinku.“ Oponoval Booth.

„To je jenom všeobecně rozšířená mýlka, kterou vytvořila církev. Ve skutečnosti je podle původní bible sedmým dnem, dnem odpočinku, sobota. Neděle, jako první den týdne, spatřila úsvit stvořeného světa.“

„Cože?“ Nechápal.

„Neděle je vlastně takové pondělí.“

„Víš co, vykašli se prostě aspoň jeden den v týdnu na kosti a veškerou antropologii a odpočívej. A je mi úplně jedno, jestli to bude ve stejný den, kdy odpočívá papež, nebo ne. Všichni občas potřebují vypnout. I ty.“

„Odpočívat budu, až identifikuju všechny pozůstatky, které se nám válí v archivu, Boothe. Nicméně, stejně máme případ, takže je teoreticky jedno jestli jsem tady nebo v terénu. Vrahové si dny nevybírají. Takže kam jedeme?“

„Do Národního Akvária v Baltimore. Mezi žraloky byly nalezeny lidské ostatky. Potřebují nás tam rychle, protože díky tomu museli uzavřít celé levé křídlo.“

„Dobře, než přijedeš, připravím si věci.“


11. října
9:01


„Jen doufám, že žraloky nakrmí než tam polezu.“ Podotkla ironicky Tempe, když zamykala kancelář.

Vzala si všechno potřebné vybavení a smutně se podívala na rozdělanou „práci“ na stole. Booth si jejího pohledu všimnul.

„Ten ti už nikam neuteče, neboj.“

„Jen jsem přemýšlela, jestli to stihnu dneska ještě dodělat.“

Nestihneš, pomyslel si Booth. Když za ní zavíral dveře institutu, snažil se tvářit neutrálně, aby nepoznala, jak se na výlet do Baltimore těší.


11. října
10:30


Když dorazili na místo, všude pobíhaly rodiny s dětmi, dokonce i celé školní třídy, trávící neděli na školních výletech. Překřikovaly a tlačily se ke vchodu.

„Doufám, že nebudeme muset jít taky tudy,“ ukázala Tempe přes přední sklo na rozjařený dav.

„Myslím, že bychom mohli vjet autem služebním vchodem,“ řekl Booth a zaparkoval na konci parkoviště. Vytáhnul telefon.

„Ahoj Davide,“ zašvitořil vesele. „Tak jsme tady. Můžeš mě nějak navigovat? … Jo, jo… Jestli to bude možné…Fajn … To najdu…Jasně, tak zatím.“

Temperance překvapeně poslouchala útržky rozhovoru.

„Ty tady někoho znáš?“ Zeptala se, když položil a znovu nastartoval.

„Pracuje tady Dr. David Nicco, můj kamarád od plínek. Objevovali jsme spolu hokej i děvčata,“ zasmál se při příjemné vzpomínce. „Vystudoval veterinu. Stará se tady o všechny ty ryby.“

„V Národním Akváriu nejsou jenom ryby, Boothe. Jsou zde i savci, hlavonožci, ..“

„Dobře, chápu, nemusíme to rozvíjet do detailů. Stará se jim tady o všechna ta zvířata, lepší?“

Zatímco si povídali, Booth objel celý komplex a zastavil před závorou u strážné budky. Otočil se na vrátného.

„Temperance Brennanová, Seeley Booth, Dr. Nicco nás očekává.“

„Ano, jistě, jeďte rovně a tam za tím stromem doleva k Modrému pavilonu. Dobře se bavte, madam, pane.“

Tempe nevěřícně vytřeštila oči.

„Ten chlap evidentně nemá ani ponětí, proč jsme tady, že?“

„Asi ne,“ odpověděl jednoduše.

Uvědomoval si, že za chvilku bude muset s pravdou ven a najednou si nebyl tak jistý, jestli to všechno byl dobrý nápad. Jestli se jí bude jeho dárek líbit.

Když se však blížili k Modrému pavilonu a Tempe zahlédla ukazatel na Delfinárium, všimnul si, jak se na pár vteřin pousmála. Tento okamih ho přesvědčil, že udělal správně, když svojí permanentku na zápasy Philadelphia Flyers vyměnil za tento den.

David, který už na ně čekal před vchodem do pavilonu, ukázal, kam mají zaparkovat a vyšel jim vstříc.

„Seeley! Jak je to už dlouho, chlape?“ Přátelsky ho obejmul.

„Dost dlouho na to, abych ti odpustil, žes mi přebral Karen,“ usmál se Booth.

„Řekl bych, že nemáš důvod truchlit,“ obrátil pozornost na Temperance. „Vy budete jistě doktorka Brennanová. Jste ještě krásnější, než vás popisoval. David Nicco.“

„Děkuji,“ přijala jeho ruku se zvednutým obočím. Pohled ji těkal z jednoho na druhého. „Asi si máte hodně co říct, ale mohli byste to nechat na později. Ráda bych se teď věnovala ostatkům, kdybyste byl tak laskav a dovedl nás tam,“ otočila se zpátky na Davida. Ten na ní nevěřícně koukal.

„Jaké ostatky?“

Pohledy obou se otočily na Bootha, který si nervózně odkašlal a omluvně se podíval na Temperance, které evidentně začalo docházet, že se tady žádné mrtvoly nedočká.

„Minutku, Davide,“ prosebně mrknul na kamaráda a ten se diskrétně vzdálil.

„Kůstko, moc se omlouvám, že jsem ti lhal. Věděl jsem, že jinak bys se mnou nejela.“

„Žádná mrtvola?“ Zeptala se ho chladně?

„Žádná mrtvola.“ Přiznal pokorně.

„Žádné kosti?“

„Žádné kosti.“

„Žádní hladoví žraloci?“

„Ale jo, žraloci tady…“ svitla mu naděje, ale Tempe ho hned přerušila.

„Boothe! Proč sis teda vymyslel případ?“ Nevypadala moc naštvaně, spíš nechápavě.

„Jak jsem řekl, protože bys se mnou nejela.“

„Chápu, žes chtěl vidět po letech zase přítele, ale nechápu proč zrovna dneska a co s tím mám já společného. V Institutu mám spoustu práce a takového bezdůvodné výlety mě stojí čas, který bych měla věnovat svému antropologickému výzkumu.“

„Nejsme tady kvůli mně a Davidovi. A nezlob se na mě, ale už ti to mohlo dojít.“ Zatvářil se uraženě.

„Nechápu, co tím myslíš. Proč jsme tady?“

„Protože máš narozeniny, Kůstko, a já jsem ti chtěl udělat radost a udělat ti hezký den. To je tak těžké na to přijít, nebo pochopit to?“ Jeho hlas zněl smutně.

Přemohlo ji dojetí. „Boothe,“ zašeptala zkroušeně. „Mně to ale vážně nenapadlo.“

„Máš štěstí, že tě tak dobře znám, jinak bych ti nevěřil. Můžeme se teď vrátit k mému plánu, nebo tě mám odvézt zpátky do Washingtonu?“

Místo odpovědi se do něj zavěsila a táhla ho ke vchodu.

„Chci vidět ty žraloky, pak si to rozmyslím,“ usmála se smířlivě.

Už vcházeli do pavilonu, když se Tempe zase zastavila.

„Počkat, takže ty jsi ten tajemný přítel, kvůli kterému Angela zrušila naši dnešní večeři? Slíbila, že o mých naroz…“

„Angela je v tom nevinně! Nic mi neřekla,“ rychle ji ubezpečil Booth. „Požádal jsem ji jenom o to, aby tu večeři přesunula na jindy, že tě chci mít dneska pro sebe.“

„Tak jak…“ Zase ji nenechal domluvit.

„Mám pořád složku tvých rodičů,“ vysvětlil.

„Aha, a to ses tam kouknul náhodou nebo cíleně?“ Zajímala se.

„Listoval jsem starými případy, které mám doma. Občas to dělám, abych se ujistil, že jsem nic nepřehlédnul. Byl tam i tvůj spis, a když jsem ho měl v ruce, všimnul jsem si tvého data narození.“

„To zní logicky. Jdeme,“ pronesla spokojeně a usoudila, že můžou začít svojí prohlídku.


11. říjen
12:45


Asi o dvě hodiny později, když prolezli tak třetinu komplexu, David je upozornil, že je čas podívat se do Delfinária, jestli nechtějí propást představení.

Temperance sršela radostí, jak to ještě nikdy předtím u ní neviděl. Vlastně takhle uvolněnou a veselou jí znal pouze z té fotky ve složce.

V jejích očích se znovu rozhořely ohníčky bezstarostnosti a nadšení, o které předtím přišla, když v 15ti letech musela předčasně dospět.

Nemohl se na ni vynadívat. Neustále se usmívala. Ano, i v práci se občas usmála, ale to bylo jiné. Dneska nebyli v práci a dělali jen to, co je baví a ne to, co musí. Její smích byl jiný, upřímnější a uvolněnější. Oba si dnešek naplno užívali.

Několikrát ho nadšeně chytla za ruku, aby ho někam přitáhla, nebo mu něco ukázala. Když se dívali na krmení lachtanů, nadšeně mu vyprávěla, jak tady byla v sedmi letech s Russem a rodiči. Házeli lachtanům míčky a ti jim je nosili zpátky.

Měl chuť zavolat Angele, jak se to všechno daří. Jeho srdce plesalo radostí.

„Měli byste sem přijet i v létě. Je to tady nádherné, když je teplo a ve venkovních expozicích je víc zvířat. A bazén s delfíny vypadá monumentálně, když se otevře střecha a svítí sem slunce,“ podotknul David, když se usadili v obrovském pavilonu.

V bazénu před nimi plavalo 5 delfínů, které se s ošetřovatelkou připravovali na vystoupení. Všude kolem nedočkavě špitaly skupinky rodin a dětí utichly, až když se z reproduktorů rozmístěných po celém objektu ozvaly úvodní tóny doprovodní hudby.

Temperance ve svém zaujetí chytla nevědomky Bootha za ruku a on se bál pohnout, aby si to neuvědomila a nepustila ho. Po očku ji sledoval a všimnul si, že při některých delfíních kouscích za doprovodu skladeb zpěvačky Enya ji po tváři sklouzávaly osamělé slzy. Dojalo ho to natolik, že i jemu zvlhly oči.

Celé představení trvalo asi 40 minut, a když se za bouřlivého potlesku delfíni loučili s obecenstvem širokým úsměvem, podívala se Temperence něžně na Bootha. Nemusela nic říkat, protože její oči mluvily za ní. Vyčetl v nich velké štěstí a upřímné díky.

Držíc se pořád za ruce se propletli davem s Davidem v závěsu a začali s druhou částí prohlídky. Díky jeho doprovodu se mohli podívat i do míst, kam se běžní návštěvníci nedostali. Krmili želvy, hladili tučňáky, asistovali při zdravotní prohlídce mláděte ledního medvěda…

Booth si se svým kamarádem dosyta popovídal o důležitých milnících v jejich životech, o všech novinkách i o radostech a starostech běžných dnů, které je potkali za tu dobu, kdy se neviděli.

Temperence se příležitostně do jejich rozhovoru zapojovala, ale většinu času si spíš jen tiše užívala všechny ty výběhy a akvária. Za celé odpoledne si na kosti a antropologii ani nevzpomněla. Připadala si, že se ocitla v nějaké alternativní realitě nebo dokonce, že jenom spí a každou chvilku ji zazvoní budík a vytrhne ji z tohoto překrásného snu.


11. října
17:50


Když se po obědě a po ukončení dlouhého odpoledního okruhu zastavili opět před Delfináriem, otočila se k Davidovi, aby mu za oba poděkovala, že jim toto umožnil. Ten však s tajemným úsměvem utrousil, že to nejlepší teprve přijde a zmizel za dveřmi pro zaměstnance.

Otočila se zvědavě na Bootha, ale ten mlčel a tvářil se stejně tajemně, jako doktor Nicco.

Ten se vrátil po deseti minutách v neoprenu a druhý podal Tempe. Nechápavě na něj hleděla.

„Převlíknete se támhle,“ ukázal direktivně na vzdálené dveře.
„Pak projdete dveřmi na druhé straně místnosti a potkáme se u bazénu. Trochu si zaplaveme.“

Poznala, že nemá cenu protestovat, nebo se na cokoliv vyptávat, tak ho poslechla. Když po pár minutách nejistě vylezla ze dveří, překvapilo ji, že kromě Bootha a Nicca tam už nejsou žádný návštěvníci. Hned si však uvědomila, že už zřejmě skončila návštěvní doba a Národní Akvárium se pro veřejnost uzavřelo. Byli zde jen ošetřovatelé, kteří zůstávají v práci ještě dlouho po odchodu posledních turistů.

Booth se snažil nedat najevo své zaujetí partnerčiným tělem obepnutým jenom tenkým neoprenem, ale dalo mu to zabrat. Oči mu neustále sklouzávaly z její tváře, tak se raději znovu otočil na dva delfíny, kteří se snažili upoutat jeho pozornost. Seděl totiž na kraji bazénu s vykasanými kalhotami a házel jim sledě.

Temperance si mezitím stihla uvědomit, že se ji v nejbližších minutách splní zřejmě největší sen z dětství. Bude se koupat s delfíny.

Vlezla do vody za Davidem a opatrně přistoupila k těm úžasným tvorům. Chytnul její ruku, položil ji na bližšího delfína a vedl ji pomalu po jemně zdrsněné kůži. Hladila ploutve, hřbet i čumák. V jednu chvíli se delfín převrátil na záda, aby ho mohla podrbat na břiše.

Když si byl David jistý, že se s ní jeho vodní přátelé dostatečně seznámili, usoudil, že můžou přikročit k další fázi. Ukázal ji, jak se jich má držet a názorně jí předvedl, jak se na nich může vozit a potápět se s nimi.

Booth se ze břehu bavil stejně dobře jako ona. Pozoroval Tempe, jak se smíchem pluje po hladině a užívá si absolutní pozornost delfínů, kteří se před ní neúnavně předváděli a nabízeli ji své hřbety ke svezení. Když veterinář hodil do bazénu míče, začali je automaticky sbírat a házet své nové kamarádce, která jim je házela zase zpátky.

Párkrát trefili i Bootha, který měl pocit, že se na něj snad zaměřují schválně, aby ho co nejvíc pocákali. Fascinovalo ho, jak úžasně se smějí a jak jsou přátelští a nadšení z lidské společnosti.


11. října
19:15


Ještě plna dojmů a příjemného chvění v žaludku se snažila si co nejvíc vysušit vlasy. V hlavě ji vířilo tisíce myšlenek, které se snažila nějak uspořádat a připravit se na návrat do reálného života.

Myslela také na muže, který pro ni tohle všechno zařídil. Na muže, se kterým se vídala takřka každý den, a který pro ni obětoval svou permanentku na všechny zápasy Philadelphie v příští hokejové sezóně, jak ji prozradil Dr. Nicco.

Ten pocit, který ji náhle zasáhnul, ní prolétl jako kulka. Na rozdíl od té však v jejím nitru nezanechal bolest, ale příjemné a laskavé teplo.

Tušila to už dávno, ale jakési iracionální zásady v její hlavě ji bránily odevzdat se tomu pocitu. Neustále si v sobě stavěla zdi a vymýšlela důvody, proč by to mezi nimi nemohlo nikdy fungovat. Celé ty roky si myslela, že je spojuje jenom práce, a že by si v osobním životě absolutně nemohli rozumět, protože jsou každý jiný. Navíc by při případném zklamání hrozilo i pracovní selhání.

Nedalo se říct, že by dnešní nádherný den zboural všechny mantinely v jejím nitru, ale zboural jich tolik, že byla ochotna zkusit trochu riskovat.

Pánové na ni čekali u auta a popíjeli kafe z automatu. Všichni tři si ještě chvilku povídali a pak se rozloučili s příslibem brzkého vidění.

V autě se Tempe s Boothem domluvili na rychlé večeři u Gorgona a po zbytek cesty mlčeli.


11. října
22:45


Zastavil před jejím bytem a doprovodil ji ke dveřím. Oba byli z celodenní návštěvy akvária unaveni a ledva se drželi na nohou. Opírali se každý o jedno futro a s úsměvem na sebe hleděli pořád ještě plni dojmů.

Pak ho Temperance silně objala.

„Děkuji Boothe,“ šeptala přimáčklá k jeho hrudi. „Tohle byl jeden z nejúžasnějších dnů v životě a to jen díky tobě. Nedokážeš si představit, jak moc to všechno pro mě znamená. Dnes jsem byla po dlouhé době zase skutečně šťastná.“

„Přál bych si, abys byla šťastná častěji, Kůstko,“ šeptal Temperance do vlasů. „Udělal bych pro to cokoliv. Udělal bych mnohem víc, než může dokázat jeden den v Národním Akváriu. Chtěl bych, abys to věděla.“

Ani si neuvědomila, že pláče. Slzy se vpíjely do jeho kabátu.

Když ucítil, jak se chvěje, odtáhnul se a zvednul ji bradu. Jemně setřel slzy z její tváře a políbil ji na čelo. Pohladil ji po vlasech a otočil se, aby se vrátil autu.

„Mohl bys tady dnes zůstat? Prosím…“ zašeptala. V očích ji vyčetl odpověď na všechny svoje nevyslovené otázky.

***

Když později usínala na jeho rameni, hlavou ji prolétla myšlenka, jak asi budou pokračovat jejich sezení se Sweetsem.

Booth se zase usmíval se do tmy a představoval si, jak zareaguje Angela, až se dozví, jak skončil dnešní večer.

Ještě jednou se zamilovaně políbili a propletení jako jedno tělo usnuli.

* * *


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super

(Laďka, 9. 4. 2014 20:06)

moc hezké, skoro skutečné

nadhera!!

(lucka555, 7. 2. 2014 20:51)

Nadhera! Proste krasa. Jedna z najkrajsich. Tak ma potesila :D

pěkné :)

(Danča, 27. 9. 2010 12:57)

takový den by se mohl stát i v seriálu :)
krásná povídka ;)

:-)

(KayTee, 13. 12. 2009 21:47)

Mišule87 - jsem ráda, že jsem mohla pomoct zlepšit náladu :-) Vážím si tvého hlasu.
ajka - děkuji moc :-)

super

(ajka, 11. 12. 2009 8:52)

krásná povídka, nic jinýho k tomu nejde říct, prostě krása :-)

:-)

(Mišule87, 9. 12. 2009 22:43)

Vtipný rozhovor Bootha a Angely :-)) a vtipné zakončení myšlenkou Bootha a Kůstky :-)) Nevím, jestli tahle povídka byla nejlepší, ale každopádně mi zpravila špatnou náladu, proto ji musím dát hlas