Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Temná noc


Autor: Jitka Čechová
Pár: Emily Deschanel a David Boreanaz (David’s POV)
Omezení: žádné
Žánr: romance/drama

Poznámka autorky: Doufám, že nebudu považována za rozvraceče rodin! Ale snad každého fanouška Bones někdy napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby Emily a David… No však víte. Prostě to berte jen jako další literární výmysl z mé strany :)

* * *

„… Je to vždycky chlap, kdo řekne: Věděl jsem to.“ Cítil, jak se mu cosi sevřelo v krku. Zcela neplánovaně a prakticky proti jeho vůli. „Věděl jsem to. Hned od začátku,“ zašeptal.

„Tvůj důkaz je směšný,“ odpověděla se slzami v očích. Slzami, které se mu v ten moment zdály naprosto reálné, a které mu drásaly srdce.

„Jsem ten chlap. Kůstko, jsem ten chlap. Já vím.“

Dýchala zrychleně, zdálo se, že skoro lapá po vzduchu. „Nejsem gambler,“ řekla. „Jsem vědec. Nemůžu se změnit. Ani nevím jak. Nevím jak,“ zopakovala šeptem.

Ještě několik vteřin se na ni díval. Možná déle, než bylo pro záběr skutečně potřeba. Teprve potom v sobě našel dost síly k tomu, aby zakřičel: „Stop!“ Pak už spíš jen sám pro sebe dodal: „O zbytek se postará střižna.“

Až do toho okamžiku hrobové ticho protrhl nadšený jásot. „To bylo dokonalé!“ ozývalo se ze všech stran. „Naprosto perfektní!“

Otočil se od ní dřív, než stačil dostat strach z toho, že si všimne, co se v něm odehrává. Někdo ho poplácal po zádech, v očích maskérky Jenny spatřil dokonce slzy. Následovalo další pevné stisknutí ruky a gratulace. Nevnímal to. Byl unavený a v takových momentech se přestával ovládat. Opravdu nebylo moudré natáčet právě tuhle scénu takhle pozdě v noci.

Ohlédl se zpátky, protože mu došlo, že se od něj nejspíš čeká nějaká reakce. Dostali se za zlomovou scénu seriálu. Jako režisér by asi měl něco říct. Měl by ji pochválit za to, jak výborně to zvládla. Protože byla vážně skvělá.

Jenže jeho oči ji už v davu nenašly.


Ulevilo se mu, když se celý štáb konečně rozprchl domů. Za posledním člověkem se zavřely dveře až hodinu po půlnoci. S povděkem přivítal tichou samotu a klid. Potřeboval se sebrat. A to hodně rychle. Zítra ho čekalo další natáčení – zbývaly ještě scény s prokurátorkou Julianovou a bohužel musí kvůli vadě na filmu přetočit taky scénu před barem. Znovu se budou muset líbat. Jako kdyby mu to někdo udělal naschvál. Jako kdyby někdo zcela záměrně zkoušel, co vydrží.

Už nějakou dobu bubnoval na parapet jeho kanceláře déšť – nebo spíš malé místnůstky zavalené scénáři, kousky rekvizit a taky několika kostýmy, sám pro sebe to ale rád nazýval kanceláří, protože se tu cítil dobře a v klidu. K dešti se přidalo zablesknutí a za velice krátkou dobu také zahřmělo. Další blesk přišel sotva za pár sekund a poté následovala už jen tma. Úplná. Lampička na jeho stole zhasla stejně jako bezpečnostní světlo nade dveřmi.

„Kruci,“ ucedil vztekle a na důkaz své nálady prudce zaklapl scénář na zítřek. Byla to tak zbrklá reakce, že na sebe díky ní vylil hrnek studené kávy, která na jeho stole stála už od rána.

Rozhořčeně vstal a poslepu doklopýtal do malé koupelny ve vedlejší místnosti. V ní však byla ještě větší tma než v jeho kanceláři, a tak se mu podařilo vlastně jen otřít do ručníku. Na vteřinu se opřel o umyvadlo a musel se zhluboka nadechnout. Nevěděl, co ho teď drásá víc. Jestli vztek nebo ta tupá duševní bolest, která se objevila jednou za čas, pokaždé když se stalo něco zásadního ve světě Bootha a Kůstky, a co doléhalo nečekaně silně i na něj.

Zatřásl hlavou. Měl by se vzpamatovat. A jít domů za svou rodinou. Vyspat se a zítra se tomu všemu postavit s novým odhodláním. Za denního světla vždycky všechno vypadá méně děsivě, to mu říkali už jako malému klukovi. Jenže byly okamžiky, kdy to bylo silnější než on. Kdy nechtěl jít domů za svou rodinou, protože tu rodinu neměl s ní. Kdy se mu nechtělo vlézt do postele, protože na její druhé polovině nespala ona.

„Ježiši,“ zaúpěl nahlas a pěstí udeřil do umyvadla, až se otřáslo, a cosi, co na něm leželo, ale co díky tmě neviděl, spadlo na zem.

Zítra bude už zase všechno v pořádku. Věděl to. Vždycky tomu tak je. Ale tyhle okamžiky, tyhle temné a zoufale prázdné, nenaplněné noci ho ubíjely. V takových případech musel zůstat někde, kde ho nikdo neviděl a bojovat sám se sebou. Protože kdyby ho spatřila Jamie, tak by okamžitě věděla, že se něco děje. A kdyby ho spatřila ona, příčina tohohle všeho, tak by se nejspíš nedokázal ovládnout.

Myslel si o sobě, že je hajzl. Bezcharakterní parchant. Ne, vlastně o tom byl přesvědčen. A kdyby se kdokoliv dozvěděl o tom, co teď prožívá, nejspíš by mu to odsouhlasil. Měl doma dvě úžasné děti a krásnou manželku. Ale minimálně jednou do měsíce strávil noc v práci, protože by se jim nedokázal podívat do očí, dýchat stejný vzduch jako oni. Protože myslel na svoji kolegyni a přítelkyni. Úplně jinak než jak by na ni měl myslet.

Vrátil se zpátky do kanceláře přesně v momentě, kdy místnost znovu ozářil blesk. Obrysy předmětů se mu přitom bolestivě zaryly do očí, až je musel přivřít. Únava z něj doslova sálala, ale on věděl, že i kdyby se natáhl na pohovku pod oknem, tak by stejně neusnul. Rozhodl se tedy pro zcela opačný směr a vyšel ven na chodbu. Nepřemýšlel o tom, kam jde, a tak se po pár minutách bezcílné chůze málem podivil nad tím, že se ocitl na place číslo 6 – v kanceláři Brennanové. Až teprve když ho udeřila do nosu vůně jejího parfému, pochopil, že sem vlastně možná šel zcela záměrně. Trávila tu spoustu času a vtiskla sem kousek sebe samé.

Protože už naskočil záložní zdroj bezpečnostních světel, viděl v matném šeru na stole její rtěnku, kterou tu nejspíš zapomněla. Na pohovce ležel přehozený její svetřík, ve kterém dnes ráno přišla, a na stolku stál hrnek s nedopitým zeleným čajem, který si vařila vždycky o polední pauze. Byl už tak unavený, že měl náhle dojem, že už se ani neudrží na nohách. Udělal to, co se nabízelo jako první – dvěma dlouhými kroky překonal zbývající vzdálenost a ulehl na pohovku. Byla pohodlná a měkká. Což jako Booth pochopitelně věděl.

Nevěděl, jak dlouho spal a jestli vůbec spal. Venku ještě pořád hřmělo, takže mnoho času asi neuběhlo. Probudil ho však jiný zvuk, zneklidňující a v prázdné budově dost nečekaný – kroky. Prudce se posadil, i když strach ve skutečnosti necítil. Jen měl tušení.

Objevila se mezi dveřmi, a i když vlastně viděl jen tmavé obrysy její postavy, s naprostou jistotou věděl, že je to ona. Nelekla se ho, ale ani se nezdálo, že by ho tam čekala. Její hlas zněl totiž překvapeně: „Davide?“

Promnul si oči, aby zahnal pavučinu spánku. Protože měl pocit, že ještě pořád spí, že tu ve skutečnosti není, že se mu jen zdá. Ale byla. Bohužel. Skutečnost, že stojí před ním, ho udeřila do žaludku jako sevřená pěst. A znovu a znovu. Skoro se nahlas zajíkl.

„Davide?“ řekla znovu, tentokrát mnohem naléhavěji, takže poznal, že by měl něco udělat. Pokud možná co nejnormálnější věc, aby v té tmě nepoznala, co se s ním děje.

„Em!“ zvolal až příliš vehementně a na oko nadšeně. Což bylo pochopitelně směšné. Přinutil se uklidnit a klesnout hlasem. „Co tady děláš?“

„Já?“ zeptala se nechápavě, a když dodala: „Spíš co tady děláš ty?“ poznal, že taky neobvykle chladně.

Snažil se rozběhnout mozek, vymyslet nějaký dobrý důvod, proč se v půl druhé v noci rozvaluje na pohovce v kanceláři doktorky Brennanové. Nic skutečně přesvědčivého ho nenapadlo. „Zdržel jsem se nahoře v kanceláři a pak přišla ta bouřka. Nechtělo se mi v tom počasí jet domů.“

Přišlo to, co přijít muselo: „Myslela jsem, že máš gauč nahoře,“ konstatovala prostě.

Měla pravdu. Neexistoval jediný rozumný důvod toho, proč je právě teď a tady. Mlčel.

Přešlápla z nohy na nohu, první matná známka nejistoty, kterou byl díky vší té své schopen postřehnout.

„Tak já si půjdu lehnout nahoru do kanceláře, když tady spíš ty,“ zamumlala a vykročila ke dveřím.

„Neměl pro tebe přijet Dave?“ zavolal za ní částečně proti své vůli.

Zastavila se mezi dveřmi. Díky bezpečnostnímu světlu nad nimi spatřil, že je mokrá. Vlastně z ní voda málem kapala.

„Co se ti stalo?“ zeptal se.

„Dave pro mě nemohl přijet, tak jsem byla na ulici, jestli neseženu taxi,“ odpověděla po krátkém zaváhání. Zdálo se mu to, nebo to skutečně znělo podivně nesmyslně jako před okamžikem jeho vysvětlení?

„Jak to, že pro tebe nemohl přijet? Byli jste přece tak domluvení. Říkala jsi, že nemá rád, když řídíš v takovém počasí…“

Normálně by mu asi odpověděla. Obvykle měli jeden o druhého starost a zájem. Jenže ona na něj teď byla rozzlobená. Napadlo ho, jestli to tak není lepší, protože by mu to mohlo pomoct udržet si ji dnes v noci dál od děla. Jenže pak si všiml, že má v očích slzy, a že se její drobná brada třese. Ach bože. Emily. Jeho Emily…

Vstal z pohovky a pomalým krokem k ní zamířil. Věděl, že se pohybuje na nebezpečném území. Ale byl její kamarád, sakra. A nezachoval se k ní hezky. Nemohl ji nechat v domnění, že se mu dnes na place nezdála dost dobrá.

„Pojď sem,“ zašeptal a přitáhl si ji do náruče, aby ji mohl pevně obejmout.

„Budeš mokrý,“ zamumlala, ale její slova přerušil vzlyk. A pak se k němu vzdor tomu, co právě řekla, pevně přimkla.

„Omlouvám se, Em,“ zašeptal jí do vlasů. „Zachoval jsem se jako pitomec…“

Ztuhla. A pak se od něj odtáhla, ale jenom dost na to, aby mu viděla do tváře. „Ty sis toho všimnul?“

„Byla jsi dobrá. Byla jsi úžasná, Em, ta scéna se nám povedla. Měl jsem ti to říct hned.“

Chvilku si ho pochybovačně přeměřovala. Potom se vzdor slzám musela zasmát. „Děkuju,“ zamumlala. „Ale já nebrečím kvůli tomu. Všimla jsem si, že máš v poslední době občas takové nálady. Věděla jsem, že dřív nebo později mi k té scéně něco řekneš.“

Vypadal zmateně. Nejprve proto, že si všimla, že má jednou za čas problém vydržet v její přítomnosti, a potom proto, že nechápal, o co tedy jde. „Tak proč pláčeš?“

Povzdychla si. „To nic…“

„Emily, co se děje?“ Uchopil ji za bradu a přinutil tak zvednout hlavu. Srdce se mu poplašeně rozbušilo, když se jejich pohledy střetly. Tohle bylo až moc intimní. Samota, tma, slzy, fyzický kontakt. S něčím takovým by měl problém i normálně, natož pak v noci, jako byla ta dnešní. Naštěstí byla sama moc rozrušená na to, aby si všimla, co se děje s ním.

„Pohádali jsme se s Davem. Proto pro mě nepřijel,“ zašeptala, jako kdyby se styděla, a znovu odvrátila pohled.

Snažil se ji povzbudit, věděl, že se to od něj čeká. „To bude dobré, Em. Všichni se přece občas hádáme.“

Zakroutila hlavou. „To si právě nejsem jistá.“

Snažila se udržet, bojovat jako obvykle. Vždycky byla taková. Mimoděk ho napadlo, jak moc mu občas připomíná Temperance Brennanovou. Byla citlivá stejně jako ona, ale jen málokomu to chtěla ukázat. Věděla, že se pohybuje v drsném světě a taky věděla, že ukazovat slabosti by se jí nemuselo vyplatit. Těšilo ho, že patří mezi ty, před kterými se nebojí ukázat své pravé já, před kterými neskrývá své slzy. Ne, skutečně je neskrývala, protože potichu vzlykla a pak si položila hlavu na jeho rameno.

„Šššt, to bude dobré,“ zašeptal a jemně jí dlaní přejížděl po zádech. Cítil, jak na ni reaguje. Její oblečení bylo promočené dost na to, aby zmáčelo i to jeho. Zřejmě jí byla zima, protože cítil vystouplé hroty jejích bradavek.

Zachvěl se a snažil se, aby to rovněž vypadalo tak, že je mu zima. Znovu mu problesklo hlavou, že je odporný bastard, ale nepomohlo to. Začínal ztrácet půdu pod nohama. Proč sem musela přijít zrovna dnes? Proč zrovna dnes?!

„Em… Emily?“ Šokoval sám sebe. Tohle že je jeho hlas? „Uklidni se, to bude dobré…“

Nečekaně prudce a rychle od něj odstoupila. Hřbetem ruky si otřely tváře a pokusila se o úsměv. „Promiň.“

Jeho výraz zjihl. „Mě se přece nemusíš omlouvat. A ani se přede mnou nemusíš přetvařovat. Jsme přátelé, ne?“ Málem si při tom slově ukousl jazyk. Přátelé…

Její úsměv se rozšířil. „Přála bych si mít vztah jako ty. A taky rodinu.“

Ztuhl. Tohle nebylo dobré téma pro konverzaci. Ne teď a ne tady.

Všimla si, že něco není v pořádku, protože jí úsměv opět zmizel z tváře. „Co se děje? Řekla jsem něco špatně?“

Znovu ho s bolestivým vědomím zasáhla skutečnost, jak je dokonalá. Tak něžná a bezelstná. A krásná. Než ji poznal, myslel si, že takové ženy už dnes neexistují. A pak, když se konečně objevila v jeho životě, bylo už pozdě. Někdy, v poslední době stále častěji, musel myslet na to, jaké by to bylo, kdyby ji potkal dřív…

„Nic není tak dokonalé, jak se na první pohled zdá,“ slyšel sám sebe říkat.

„Jak to? Máte s Jamie nějaké problémy?“

Přikývl. „Tebe,“ zašeptal.

Vytřeštila oči, a když viděla, že dělá krok blíž k ní, automaticky ustoupila.

„Ne, nedělej to,“ zamumlal těsně před tím, než ji políbil.

Bylo to, jako kdyby po nekonečně dlouhé cestě konečně dorazil do cíle. Jako kdyby se po nekonečně trýznivé žízni konečně napil. Obtočil paže kolem jejího pasu a přitiskl ji blíž k sobě. V ten moment se jejich jazyky střetly a vteřinu nato ho od sebe prudce odstrčila. Dlaně nechala položené na jeho hrudníku, aby tak zabránila další možnosti přiblížení se. Oči měla plné slz a zrychleně dýchala. Dostavil se pocit déja vu. Tohle už zažil…

„Ježišikriste,“ zašeptala zoufale. „Tohle nesmíme… Davide…“

„Em, já…“

„Ne!“ Skoro to zakřičela, slzy se jí přitom řinuly po tvářích. „Ne…,“ zopakovala, tentokrát však naopak sotva slyšitelně. „Nesmíme, Davide…“

Zvedla k němu oči, jejich pohledy se střetly. Uvědomil si, že se tentokrát třese brada i jemu. Zašel moc daleko. Nedokázal se udržet. Krucinál, proč jen to nedokázal? Prostě si nemohl poručit. Dnes v noci to bylo tak zvláštně naléhavé. Mnohem víc, než kdykoliv jindy, než všechna jeho předsevzetí a tiché sliby. „Em, já k tobě něco cítím,“ vyhrkl překotně. „Je to silné, někdy mám pocit, že silnější než já. Tlačí mě to k zemi… Kdykoliv tě vidím s Davem, mám chuť začít křičet. Že nejsi s tím správným, že to já jsem ten chlap. Já jsem ten chlap, Em…“

V zoufalém gestu si na okamžik zakryla dlaněmi uši. Slzy se jí stejně jako před chvílí rozutekly po tvářích. Cítil se hrozně, protože si byl vědom, že je tentokrát jejich příčinou on. Že jeho samotného pálí oči, v ten moment nebyl schopen zaznamenat.

„Tohle není jen o nás dvou, Davide. Nikdy to nebylo jen o nás dvou. Nemáme na výběr,“ vyhrkla po chvíli. „Nemůžeme změnit situaci, v jaké se oba nacházíme, aniž bychom neublížili druhým, jasné? A já to nechci. Nechci!“ zdůraznila.

Chvíli se na ni jen díval. Snažil se v hlavě srovnat to, co právě řekla. Odmítla ho. Vědomí toho pálilo jako žhavé železo přitisknuté na holou kůži. Ale co vlastně čekal? Že mu skočí do náruče a stane se jeho milenkou? Něco takového by po ní ani nemohl žádat. Na to byla až příliš čistá… Měla pravdu. Strašně by ublížili všem okolo sebe. Neřekla mu, že k němu nic necítí – to znamenalo hodně, bolestivě hodně. Právě proto, že ho odmítla.

Omráčeně od ní poodstoupil a zády se opřel o stůl. Konečně se nadechl, uvědomil si, že posledních několik minut pouštěl do plic jen minimum kyslíku. Věděl, že nejspíš právě všechno pohřbil. Všechno, co je pojilo, na čem stavěli své přátelství. I tak ho ale napadlo, že mu nejspíš stejně ještě plně nedochází všechny důsledky, protože na jednu stranu cítil poněkud iracionální úlevu. Momentálně trpěl komplexem nosiče na nádraží, kterému je celkem jedno, kam shodil tu neuvěřitelně těžkou bagáž – hlavně, že ji shodil.

Trvalo pár vteřin, než se uklidnila. Pak se beze slova opřela o stůl jen pár centimetrů vedle něj. Oba dva zmoženě oddechovali a vyhýbali se pohledem. Nevěděl, co má říct.

„Můžeme spolu ještě pracovat? Můžeme být přátelé?“ zeptala se ho šeptem.

Zaváhal. Ne proto, že by snad nechtěl, ale protože se zdálo tak zatraceně těžké už jen kývnout hlavou. Natož pak uvést ten slib do praxe. „Myslím, že ano,“ zamumlal.

„Děkuju,“ odpověděla polohlasně. „Nechci tě ztratit…“

Otočil k ní hlavu. „Neztratíš mě.“

Jeden na druhého se rozpačitě usmáli.

„Odvezu tě domů,“ nabídl se.

„Dobře,“ souhlasila.

Společně vykročili z kanceláře doktorky Brennanové. Objal ji kolem ramen a ona mu položila hlavu na rameno. Podvědomě čekal, že se odkudsi ozve hlas režiséra, co zakřičí: „Stop!“

Jenže život se stopnout nedá. Ten se točí dál.


* * *
K O N E C
* * *



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Peknéé

(Zuzka , 9. 12. 2012 12:07)

V mojich predstavách som ich manželstvá už asi milión krát rozdrvila na prach.. :)
Ale inak je to velmi pekné :))

a ještě otázka :)

(Danča, 26. 9. 2010 17:34)

nechtěla bys nááhodou napsat nějaké pokračování nebo prostě další příběh o nich? třeba i s dobrým koncem :D

fantazie

(Danča, 26. 9. 2010 17:33)

je pravda, že jsem si už mnohokrát představovala jak jsou spolu, problém je v tom, že David má rodinu :/
myslím si, že KDYBY ji neměl, tak je s Emily.
no zatím to zůstává jenom v našich snech. :(
ale dočetla jsem se, že to mezi nimi jiskří (David prý dokonce říkal, že při prvním setkání s Emily ho její krása zvedla ze židle :D)
myslím, že svoji rodinu ale doopravdy miluje. :)

všem

(Jájinka, 5. 5. 2010 22:09)

Děkuji za ohlasy a znovu dodám, že jsem se vážně nechtěla nikoho dotknout... Je to jen výmysl (i když teď, když "prasklo" to s Davidem možná trochu nešťastný)

to marry

(Jájinka, 5. 5. 2010 22:08)

Zkoušela jsem ti psát maila, ale píše to, že jej nelze doručit... Tak si to snad přečteš tady :) Všechny (většinu) svých ostatních povídek mám na www.jajinka-mysteria.blog.cz ;) Kdybys chtěla, tak mi napiš na mail jajinka.mb@seznam. cz :)

jeej :-)

(Tina, 5. 5. 2010 0:14)

clovek sa sem po dlhsom case dovali a ake prekvapenie ho caka :-) Jajinka dakujem :-) bolo to krasne ako vzdy :-) predstava je to pekna, ale realita taka byt nemusi.. tak ci tak mas u mna 15 bodov z 10 :-)

Souhlas 2

(marry, 3. 5. 2010 18:29)

Omlouvám se za chyby, nějak jsem si to po sobě nepřečetla:( :):):)

souhlas:)

(marry, 3. 5. 2010 18:26)

Mě to na rozdíl od Viery, dostalo:), píšeš fakt nádherně a zrovna nedávno jsem si říkala, že by jsi mohla zas něco úúúúúúúúúúúžasného napsat:)
Nebrala jsem to tak, že by se to mohlo stát, ale nádhernou povídku od tebe. Jako vždy když něco napíšeš:):)
Kdyby jsi měla ještě nějaká dílka, které jsi třeba uveřejnila někde jinde, tak mi prosím písni odkaz nebo mi je pošly na mail-Mana.G@seznam.cz.
Ještě jednou děkuji, připomínáš mi mě, co by mohlo být, kdyby se ve skutečnosti mohlo stát:(
Jsem totiž beznadějně zamilovaná do přítele své kamarádky:(
Ze začátku jsem byly jen super kámóši, co spolu pracují a rozumí si mimo práci, ale postupem času se to nějak zvrtlo a oba si uvědomili, že je asi mezi námi něco víc.
Být spolu, ale nemůžeme, protože on s mojí kamarádkou zakládá rodinu.
Nepřenesla bych přes srdce, že dítěti seberu otce:(, vím jaké to je:(
Byla jsem také bez otce,když jsem byla malá:(
Jejda to jsem se, ale rozepsala a docela o soukromých věcech, alespoň Jájinko vidíš, co se mnou tvé povídky dělají:):):)

nesúlasí

(Vero, 3. 5. 2010 17:39)

Mne sa to moc páčilo, aj keď viem že je to nereálne a nesprávne ale tiež som o tom už veľa krát uvažovala a boli by pekný pár :D Jájinka tá poviedka je krásna a pútavá akovšetky tvoje poviedky a ďakujem ti že si mi spríjemnila deň a už sa neviem dočkať ďalšej časti :P
PS: aj keď bude natáčať iný seriál také puto aké má s emily sa len ťažko naväzuje, oni sa majú fakt radi a sadli si ako priatelia a možno by boli aj viac keby david nemal rodinu, sú totálne protiklady a tie sa predsa priťahujú to je zákon fyziky :DDD

Oddeliť súkromie od seriálu

(Viera, 3. 5. 2010 15:54)

Takto sa mi to nepáči. Možno za rok bude natáčať nový seriál, bude mať novú koleginu, rozíde sa s Emily, potom zas inú atď. Hral Angela mal v skutočnom živote chodiť Buffy?
Angela som si pozrela len jeden diel a bola som vďačná, že prvé som pozerala Bones - David mi tam pripadal ako pedofil.