Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


První polibek


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Žánr: romance/humor
Časové zařazení: žádné

* * *

Stručný obsah (slovo autora): Brennanová a její první polibek… Jenže s kým ho sdílela? Dodnes neví, co to vlastně bylo za kluka…

* * *

Tu noc toho vypili víc, než dokázali snést, aby si udrželi dokonale čistou mysl. Nebyli opilí. Ale ani tak docela střízliví. Ale po tom případu, který měli právě za sebou, si to snad zasloužili. Trocha odreagování se…

Ani nevěděli, jak vlastně skončili v jejím bytě se dvěma láhvemi červeného vína a už skoro studenou pizzou, ale teď seděli na zemi v jejím obývacím pokoji. Obě láhve, které si s sebou přinesli, už byly prázdné, a Temperance před pár minutami odněkud vykouzlila další.

Zatímco Booth dokončoval vyprávění další šílené historky ze svého školního života a zápasil se špuntem, Temperance dostala záchvat smíchu.

„To nemůžeš myslet vážně,“ dostala ze sebe, když se konečně dostatečně uklidnila.

„Ne, máš pravdu. Nestalo se to mému kamarádovi, stalo se to mě,“ zachechtal se Booth a konečně špunt vytáhl. Nalil do obou sklenek a pak láhev položil vedle gauče.

„Cože?“ zalapala po dechu a pak se znovu rozesmála. „Takže ty sis spletl pokoje a místo ke své dívce jsi vlezl do postele někomu jinému?“

„Přesně tak,“ přikývl Booth s úsměvem a napil ze své sklenice. „A věř tomu nebo ne, i když mě tenkrát Miranda málem zabila – nastříkala mi do očí nějakou voňavku – do dnes jsme moc dobří kamarádi.“

„Jak moc dobří?“ zeptala se s šibalským úsměvem na rtech a zamrkala na něj přes okraj své sklenice.

„Zas tak dobří ne,“ odvětil se smíchem, když pochopil, kam tím míří. „Je šťastně vdaná, má dvě děti a myslím, že kdybych si zas něco zkusil, vzala by na mě ještě něco horšího než je voňavka. Která mimochodem strašně pálila,“ dodal.

„Zasloužil sis to,“ uchichtla se.

„Ááá, já věděl, že to řekneš,“ řekl na oko zraněně. „Ty jsi tak strašně přejícný člověk…“

„Ale no tak, Boothe, přece ještě po těch letech nebudeš dotčený, že tě nějaká dívka odmítla?“ dodala Temperance provokativně.

„Cože? No tak to moment! Já nejsem dotčený!“

„Ale jistěže jsi. I když sis spletl dveře, což je politováníhodné, v hloubi duše tě ranil fakt, že se ti nějaká žena nevrhla kolem krku, ale naopak tě vykopla ze svého pokoje…“

„No ty jsi neuvěřitelná,“ prohlásil se smíchem. „Vždycky všechno tak překroutíš…“

„Říkám jenom pravdu.“

„Jo, jasně. A co nějaký tvůj zážitek? Celý večer ti tady vykládám jenom o sobě a pak takhle dopadnu…“

Trochu se k ní naklonil, jako kdyby ji chtěl vyprovokovat, ale nenechala se. Znovu se napila ze své sklenky a pousmála se. „A co bys chtěl slyšet?“

„Něco… Hm… Něco pikantního,“ řekl a rozesmál se. „A protože ti tady celý večer povídám o sobě, mám právo si vybrat, co mi povíš.“

„A to řekl kdo?“

„Já,“ zašeptal a věnoval jí jeden z těch svých úsměvů a pohledů, kterým se jen těžko říkalo ne.

Povzdychla si, ale na rtech jí pohrával úsměv. „Dobře. Co chceš vědět?“

Dělal, že přemýšlí. „Takže… Pověz mi něco o svém prvním - “

„Boothe!“

„… polibku,“ dořekl a vzápětí na to dodal: „Teda Kůstko, na co ty hned nemyslíš.“

„Můj první polibek?“

„Jo. To je to, co mě zajímá – první opravdová pusa od kluka.“

Zamyslela se, ale on věděl, že ve skutečnosti moc dobře ví, která pusa byla první. Holky na něco takového nezapomínají.

„Takže hádám, že Davida z mateřské školky bych asi měla vynechat…“

„Jo, Davida klidně vynechej,“ mávl Booth rukou a zasmál se. „To není pikantní.“

„Proč myslíš, že moje první pusa byla pikantní?“

„Ale no tak, Kůstko! Ta je vždycky pikantní. A hlavně – člověk si ji pamatuje celý život, takže tady na mě nehraj, že strašně moc přemýšlíš.“

Pousmála se. „Bude ti to připadat hloupé.“

„Myslíš hloupější než splést si dveře na koleji?“

„Ani nevím, kdo ten kluk byl,“ řekla konečně.

„Moment!“ vyjekl Booth. „Tady nám to začíná znít nějak zajímavě… Naše drahá doktorka Temperance Brennanová se líbala s nějakým záhadným cizincem? Povídej!“

Znovu se musela zasmát. „Dobře. Bylo mi sedmnáct a…!“ zvedla varovně prst, když viděla, že se chystá k nějaké poznámce. „… neříkej, že je to na první pusu dost pozdě!“

„To jsem vůbec říct nechtěl,“ zašklebil se, takže okamžitě poznala, že něco takového na jazyku opravdu měl.

„Kamarádka mě vytáhla na takový večírek. Ani pořádně nevím -“

„Páni, to zní žhavě. Večírek, alkohol…,“ skočil jí do řeči.

„Ještě jsem ti dohromady nic neřekla. Tak chceš to slyšet nebo ne?“

„Už mlčím,“ zvedl ruce jakoby v sebeobraně a svezl se podél gauče, takže teď ležel na boku s hlavou opřenou o pohovku a skvělým výhledem na Temperance sedící v tureckém sedu jen kousek vedle. „Povídej.“

„Takže s kamarádkou jsme šly na večírek, který pořádal její bratranec doma. Bydlel v obrovském domě s bazénem a rodiče tenkrát nebyli doma, takže… si to dovedeš představit. Navíc se rozhodli, že tomu dají takového osobitějšího ducha a udělali z toho něco jako maškarní večírek.“

Booth na krátký okamžik vypadal, že mu to něco připomnělo, ale pak potřásl hlavou a zasmál se. „Jo, to zní zajímavě.“

„Tak budeš už zticha?“ zasmála se.

„Budu. Ale chci detaily,“ mrkl na ni rošťácky.

Temperance nezbývalo, než se zamyslet…

„Tempy, tak kde jsi?“ zeptala se Tess a její hlas už zněl značně podrážděně.

„Někde se mi zachytila vlečka,“ odpověděla Temperance a už téměř zoufale trhala svými šaty. Navíc se jí svezl klobouček, který měla na hlavě, a třpytivá maska, kterou měla přes oči, se taky podivně svezla na stranu.

„Počkej, pomůžu ti,“ povzdychla si Tess a pár kroků se vrátila, aby své kamarádce pomohla ze svízelné pasti popínavých růží.

„Proč se vlastně musíme brodit zahradou?“ povzdychla si Temperance, když už byla konečně vysvobozená a obě dívky pokračovaly v cestě.

„Protože Simon nechce provokovat sousedy.“

Temperance povytáhla obočí. Silně pochybovala o tom, že by si tohohle večírku sousedé nevšimli. I kdyby se vyhrabali přímo uprostřed obývacího pokoje jako krtci, světlo a hudba stejně každého upozorní na to, že se v domě něco děje.

„Vypadám dobře?“ otočila se náhle Tess na kamarádku, když už stály na verandě domu a zevnitř na ně dopadalo světlo. „Doufám, že tu bude Patrick…“

Temperance potajmu obrátila oči v sloup. Celý večer neslyšela o ničem jiném než o Patrickovi… Jestli nepřijde, osobně ho najde a zmlátí, protože jinak to s Tess nepřežije. „Vypadáš perfektně,“ odpověděla s úsměvem. Že vypadá aspoň trochu dobře i ona, tím si už tak jistá nebyla. Rvačka s růžemi na ní určitě zanechala následky.


Temperance se odmlčela, protože si všimla, jak se Booth tváří. „Co je?“ zeptala se se smíchem a napila se vína. „Ještě jsem se nikam nedostala a už se tváříš takhle?“

Booth lehce zakroutil hlavou, takže si toho sotva všimla. Ne, tohle musí být jen náhoda, pomyslel si. I když… Kolik Simonů mohlo před patnácti lety pořádat maškarní večírek tady ve Washingtonu? Simon Feuer byl jeho dobrý kamarád z hokeje, hrávali spolu za jeden tým. A stejně tak i Patrick Beck. A pokud se dobře pamatuje, okolo Patricka se tenkrát pořád motala nějaká holka… Ne, to stejně může být náhoda.

„Promiň, pokračuj,“ řekl s úsměvem.

Temperance litovala, že se k tomuhle nechala přemluvit už v momentě, kdy vkročila do domu a Tess jí zmizela z očí.

Určitě šla hledat Patricka, pomyslela si trochu hořce a rozhlédla se kolem sebe, čím by mohla zabít čas. Nikoho tu neznala a nikdo neznal ji. Připadala si jako nahá v trní, i když si jí nikdo nijak zvlášť nevšímal.

Prošla několika pokoji, ale všude se už lidé dobře bavili. Došla až do kuchyně, kde stála na pultu velká mísa s punčem a vedle ní několik sklenic. Příliš se nerozpakovala a prostě si trochu nalila. Sotva ale v tekutině smočila rty, ozvalo se za ní: „Ha, zlodějka.“

Leknutím skoro nadskočila, a když se otočila, s překvapením zjistila, že za ní stojí Zorro se všemi náležitostmi. V černé košili a kalhotách se stejně černým pláštěm, širokým kloboukem a šátkem přes oči. V ruce držel kord, kterým mířil přímo na ni.


Víno, které právě upíjel, mu zaskočilo v krku. Rozkašlal se.

„Co je?“ zeptala se.

„No… Uhm… Chci říct – Zorro? To je dost laciný převlek, ne?“

Hodila po něm nejbližší polštář, na který dosáhla. „Náhodou to byl hezký převlek.“

Pokrčil rameny a snažil se získat zpátky ztracenou rovnováhu. Páni, tohle se mu tedy pěkně vymknulo z rukou.

„Nevěděla jsem, že když jsem v domě, kde se právě pořádá večírek, je zakázáno nalít si pití,“ řekla Temperance, když se konečně vzpamatovala z leknutí.

„Je krajní zločin nalít si pití, které ještě nebylo patřičným způsobem naservírováno na stůl,“ odpověděl Zorro prkenným jazykem, jakým se nemluvilo už celá století, a nepřestával na ni mířit kordem.

„Rozhodně to není větší zločin, než ohrožovat nevinnou dámu zbraní,“ odpověděla klidně a znovu se napila ze sklenice, kterou si právě nalila.

Zorro se nečekaně usmál, zastrčil kord za opasek a řekl: „Máš pravdu. Jedna nula pro tebe.“ Potom k ní udělal dva kroky a natáhl ruku. „Zorro, těší mě.“

Pobavilo ji, jak se představil. Přijala nabídnutou ruku a usmála se. „No, je mi líto, ale já nejsem nikdo. Tedy nikdo konkrétní.“

„Vážně?“ zeptal se a na vteřinu vypadal zklamaně. Pak ji si začal bedlivě prohlížet, až cítila, jak začíná rudnout. „No mohla bys být prostě nějaká lady,“ navrhl pak.

„Prostě nějaká lady?“ zopakovala. „Jo, to zní dobře.“

Vesele se zakřenil a uchopil mísu s punčem.

„Pomůžu ti,“ navrhla a popadla tác se sklenicemi.

„Fajn, díky. Vezmeme to do obýváku na ten velký stůl. Snad se to tam ještě vejde,“ dodal.

Doufala, že má konečně někoho, s kým může mluvit a kdo by jí teoreticky mohl představit někomu dalšímu, když Tess tak rychle zmizela, ale sotva položila tác se sklenicemi na stůl v obývacím pokoji a rozhlédla se kolem, zmizel i tajemný Zorro.


„On tě tam nechal prostě stát?“ hrál Booth překvapeného.

Temperance jen pokrčila rameny. „Neměl ke mně žádné povinnosti. Nemusel se se mnou zdržovat a vybavovat se.“

„Já bych tě tam tedy nenechal,“ dušoval se Booth a tiše se usmíval do své skleničky s vínem.

„Ty prostě musíš mít pořád nějaké připomínky,“ povzdychla si Temperance. „Nic ti vyprávět nebudu!“

„Ne, ne, počkej,“ zaprosil okamžitě. Chtěl to slyšet. I když věděl, jak to dopadne… „Přísahám, že už nebudu mít žádné poznámky. Opravdu,“ dodal a zatvářil se, jak nejlépe jen dovedl, když se na něj zkoumavě zadívala.

Ale zřejmě to zabralo, protože se pustila do dalšího vyprávění.

Hledala ho očima od okamžiku, kdy se tak záhadně vypařil. A nedalo jí velkou práci ho najít. Očividně to byl dobrý kamarád Simona, takže nejenže vesele diskutoval se všemi chlapci, ale taky vyvolával velký zájem u opačného pohlaví. Když ho totiž spatřila krátce před půlnocí znovu, stál obklopen asi pěti dívkami a zaujatě jim vykládal nějakou historku. Doslova ho hltaly očima.

„Tempy!“ ozval se za ní rozjařený hlas. „Bavíš se?“

Temperance měla chuť hodně kysele odpovědět, že se rozhodně nebaví, ale nechtěla své kamarádce kazit náladu. „Jo, je mi fajn.“

„Už ses s někým seznámila?“ zeptala se Tess a rychle se napila ze své sklenice koly, které byla ale určitě vylepšená rumem.

Oči Temperance mimoděk zalétly k tajemnému Zorrovi. On jako na povel zvedl oči také a jejich pohledy se střetly. Překvapilo ji to, a proto se trochu zakoktala, když odpovídala Tess: „Ne, ani ne. Ale je to v pohodě, pozoruji okolí.“

„Provádíš nějaký ten svůj antropologický výzkum?“ rozesmála se Tess.

Temperance raději neodpověděla. „Kdy se chystáš jít domů?“ zeptala se.

„Domů?“ zeptala se Tess nechápavě. „Tempy, je sotva půlnoc a ty se ptáš, kdy půjdeme domů? Ha, támhle je Patrick!“ vykřikla najednou a než se stačila Temperance rozkoukat, byla zase pryč.

Bylo už hodně po půlnoci, když Temperance vyšla na zahradu. Unavená a ne o moc zkušenější v komunikaci s lidmi než před tím se posadila na lavičku a vychutnávala chladný noční vzduch.

„Moc se nebavíš,“ ozvalo se za ní.

Leknutím sebou trhla, a i když za sebou spatřila stát starého známého Zorra, moc se neuklidnila. Naopak. Srdce se jí rozběhlo jako splašené.

„Asi nejsem ten typ,“ přiznala upřímně a trochu s rozpaky sledovala, jak si bez optání sedá vedle ní na lavičku.

„Jaký typ?“ zeptal se, aniž by jí věnoval nějak víc pozornosti. Zaujatě pozoroval noční oblohu.

„Komunikativní,“ vysvětlila. „Nejsem jako ty.“

Už v momentě, kdy to říkala, té věty litovala. I přes šátek, který měl na očích, si všimla, jak překvapeně povytáhl obočí. „Jak víš, jaký jsem typ? Nevím o tom, že bychom se znali.“

„Viděla jsem tě mluvit se všemi těmi lidmi,“ přiznala po vteřině váhání. „Mě se nikdy nepovedlo někoho přimět, aby mě tak zaujatě poslouchal.“

„Ne?“ podivil se a konečně odtrhl pohled od oblohy. Zkoumavě se na ni zadíval, jako kdyby přemýšlel o tom, jestli jí může věřit. Temperance si všimla, že nádherné oči čokoládové barvy. Taková teplá, hřejivá barva to byla. Pak prostě pokrčil rameny: „No, každý jsme nějaký. Vsadím se, že umíš jiné věci, které já neumím.“

Moc dobře věděla, že začít teď mluvit o antropologii by byla chyba. Tess jí neustále opakovala, jak všemi těmi řečmi každého odradí. Hlavně kluky. „Kluk nenávidí pocit, že je holka chytřejší než on,“ říkala jí pořád dokola.


V ten moment se Booth rozesmál. Nemohl tomu uvěřit. Tohle bylo naprosto šílené.

„Co je zase?“ zeptala se Temperance s lehkou nevolí.

„Nic,“ zakroutil hlavou a musel se napít, aby se trochu uklidnil. „Nic, pokračuj.“

„Ne, nebudu pokračovat, dokud mi neřekneš, co tě tak pobavilo?“

„No já jen, že už v sedmnácti ti někdo vtloukal do hlavy, aby sis dávala před kluky pozor na svůj skvělý mozek.“

Udělala na něj kyselý obličej, což ho znovu rozesmálo. Asi neměl tolik pít…

A tak, na radu své přítelkyně, raději mlčela, protože jí nenapadlo nic, co by skutečně uměla a čím by ho mohla oslnit. Na místo toho si ho koutkem oka prohlížela. Krom toho, že měl čokoládové oči, zjistila, že má i velice tmavé vlasy. Mohla by říct, že byly černé. Krátce sestřižené ale přesto dost dlouhé na to, aby byly rozverně rozcuchané.

Nečekaně – stejně nečekaně jako tam v pokoji – k ní zvednul oči a tím pádem ji taky přistihl, jak ho pozoruje.

Usmál se.

Sakra, musí vědět, jaký vliv má na holky, pomyslela si vztekle a děkovala prozřetelnosti, že sedí v dost velké vzdálenosti od domu, takže neviděl, jak se červená. Normálně kluky, jako je on, nesnášela. Normálně…

„Dám ti lekci, jestli chceš,“ řekl nečekaně.

„Lekci?“ zeptala se překvapeně.

Přikývl. „V komunikaci s cizími lidmi.“

„Ach, ne, díky,“ zamumlala zoufale. „Nechci se tam vracet. Jsem ráda, že jsem tady venku.“

Napřímil se a s šibalským úsměvem ukázal na sebe. „A já bych ti nestačil?“

Trochu zaskočeně na něj pohlédla. „Nechci tě zdržovat,“ odpověděla po chvilce. „Tam uvnitř je určitě spousta lidí, co tě už teď postrádá.“

Jen mávl rukou. „Není to tak žhavé, neboj. Krom toho jsem ten typ, který je přesně tam, kde chce být – a já teď chci být tady.“

Znovu zrudla až po kořínky vlasů a rozpačitě sklopila hlavu.

„Má to svoji výhodu, ne?“ zeptal se. „Neznáme se a už se nejspíš nikdy neuvidíme. Cokoli si tady řekneme, zmizí v propadlišti času.“

Té frázi se musela málem smát. Ale měl pravdu. Krom toho byl vážně milý. Tak proč si prostě chvilku nepopovídat?

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec.

„Fajn,“ odpověděl s úsměvem. „Začneme. Zeptej se mě na něco, na co by ses mě za normálních okolností nikdy nezeptala.“

Zůstala tam zaskočeně jen tak sedět. V hlavě jako vymeteno.

„No tak, něco tě určitě musí napadnout… Musíme trochu prolomit tvoji komunikační bariéru. Když začneš víc ztvrda s vědomím, že to nebude mít žádné následky, budeš mít pak v běžných situacích lepší pocit. Tak honem, do mě,“ dodal povzbudivě a přátelsky do ní drcnul loktem.

Odkašlala si. „Ehm… Kolik ti je?“

„Devatenáct,“ odpověděl. „Ale to bylo slabý. Chceš říct, že na tohle by ses mě normálně nezeptala?“

„Je přece neslušné ptát se na věk,“ oponovala mu.

„Jo, ale když je ti šedesát,“ zasmál se. „Počkej, ukážu ti jak na to…“ Na vteřinku se zamyslel a pak vypálil: „Jsi ještě panna?“

I když nic nepila, ani nejedla, šokem se málem rozkašlala. Vytřeštila na něj oči. „Na to nebudu odpovídat!“

Jemně se usmál. „Ani nemusíš. Víš, lidé jsou strašně dobře čitelní. Stačí je jenom trošku zaskočit, rozpoznat jejich slabší místa a hned v nich můžeš číst jako v otevřené knize.“

„Takže mi chceš říct, že mám najít nějakou otázku, kterou tě zaskočím?“

„Přesně tak,“ přikývl a pak s úsměvem dodal: „Což znamená, že dotaz na moje panictví můžeš přeskočit.“

Měla chuť vypláznout na něj jazyk jako malá holka, ale nakonec tu touhu potlačila. „S kolika dívkami jsi chodil?“ zeptala se.

Pousmál se. „Tak teď jsi mě zaskočila, ale ne v tom správném smyslu. Já to totiž nevím přesně,“ zachechtal se.

Mávla nad ním rukou. To ji mohlo napadnout.

„Zkus to znovu,“ vybídl ji.

Opřela se pohodlněji o opěradlo lavičky a zaklonila hlavu. Snažila se vymyslet něco, čím by tohohle frajírka zaskočila. Ale je vůbec možné kluka jako je on zaskočit? Ale možná to není frajírek… Působí sympatickým dojmem. Je komunikativní a jak to tak vypadá, tak i hodně srdečný typ. Už jenom proto, že se tu s ní takhle otravuje. I když spíš je to naopak – má novou zábavu, když s ní hraje tuhle hru…

Do třetice otočil hlavu jejím směrem právě v okamžik, kdy si ho prohlížela. Chvilku vypadal jako něčím uhranutý a pak se pomalu a jemně usmál. „Máš moc hezké oči, víš to?“

„To má být další otázka?“ zeptala se trochu nejistým hlasem absolutně neschopná odtrhnout od něj oči.

Lehce zaváhal, ale pak se vesele zašklebil. „Spíš konstatování.“

„Ty máš taky hezké oči,“ odpověděla. „Krom toho stavba tvého děla vypovídá o dominanci ve - “

Zarazila se.

Kruci! Udělala to zas. Proč prostě nemůže držet pusu, jak jí říká Tess? Teď to zkazila… Uteče jako všichni ostatní.

Ale neutekl. Chvíli si jí nevěřícně prohlížel a pak se začal smát. „Co to mělo být?“

„Ale nic,“ zamumlala zoufale a sklonila hlavu.

„Ne, počkej,“ řekl teď už zase zcela vážným hlasem a jediným prstem jí jemně chytil za bradu, takže k němu musela zvednout oči.

Byl blíž, než čekala, a překvapilo ji to. Krom toho dotek jeho ruky působil takřka elektrizujícím dojmem. Jeho tvář byla tak blízko té její, že cítila jeho teplý dech na svých líčkách. A voněl jako moře. Měl pravdu… Tohle ji nic nestojí. Už nikdy se neuvidí.

„Myslím, že mám otázku,“ zašeptala.

Trochu se zarazil, ale neuhnul ani o píď. Vyčkával.

Kolena se jí klepala, když zamumlala: „Políbíš mě?“


Booth ležel opřený o Tempynu pohovku a všechna opilost z něj už dávno vyprchala. Kůstka celý ten příběh vyprávěla tak zaujatě. Jako kdyby se to stalo teprve včera a ne už před patnácti lety… A možná právě díky tomu zaujetí to všechno tak strašně ožilo i v něm.

Nikdy na tu dívku nezapomněl. Jen… se ztratila v tom pověstném propadlišti času. Jak se to stává s lidmi, které dlouho nevidíte. A on ji viděl jen jednou. Vlastně viděl jen její část. Vlasy, oči, ale jinak žádné rysy. Viděl kus její povahy, srdce a taky duše. Ale nic s čím by člověk vystačil na celý zbytek života. Krom toho pro něj to tehdy nebylo ani omylem poprvé… Líbal už tolik dívek.

Tenkrát Temperance Brennanovou neznal a i když se pak pár dní snažil vyptáváním kluků zjistit, kdo ta tajemná dívka byla – snad proto, aby ji mohl najít nebo jí aspoň zavolat – nijak nepochodil. A tak ji prostě časem pustil z hlavy. Přišly jiné…

Jenže dnes Temperance znal. Věděl naprosto dokonale, jak vypadá, protože ráno se probouzel s myšlenkou na ni a večer byla poslední, na koho si vzpomněl, kdy šel spát. Věděl víc než dost o její povaze, srdci i poraněné duši. A to všechno by mu rozhodně vystačilo na celý zbytek života…

Dostala ho. Věděla, že ano. Očima nejistě zatěkal po její tváři, jako kdyby něco hledal. Možná povolení? Už dávno ho měl…

Pustil její bradu. Možná jí chtěl nechat jakousi možnost útěku? Ne, to nejspíš ne, pomyslela si, protože vzápětí na to, ucítila, jak se jedna jeho ruka obtočila kolem jejího pasu a přitáhla si ji tak o něco blíž.

Nespěchal. Najednou měla dojem, že je stejně na rozpacích jako ona. Jemně se otřel svým nosem o její a trochu pootevřel rty, takže jeho teplý dech tentokrát ucítila ještě intenzivněji. Zachvěla se a v krku jí cosi zašimralo, když se jeho rty opatrně dotkly jejích. Byla to jen chvilička, pak se zase trochu stáhl. Jako kdyby prozkoumával terén.

Na vteřinku otevřela oči. Kdy ho objala pažemi kolem krku? Nebyla schopná si to vybavit, ale v ten moment jí to nevadilo. Zase oči zavřela, když jeho rty znovu zaútočily na její.

Tentokrát už se to nepodobalo bratrskému políbení, ale ještě pořád byl velice jemný a jakoby váhavý. Zasypával její ústa lehkými polibky, které se ale brzy začaly měnit v cosi mnohem naléhavějšího. Najednou už jí nedával možnost se nadechnout. Najednou byly jeho rty permanentně na jejích a brzy se začal dožadovat jazykem vstupu dovnitř.

Ani nestačila být z toho nějak na rozpacích. Její rty se od sebe přirozeně oddělily, a ačkoliv tohle všechno pro ni bylo naprosto nové, měla dojem, že je to správné a přirozené.

Jejich jazyky se setkaly a Temperance jako kdyby v ten moment vybuchl v hlavě ohňostroj emocí.

Netušila, jak dlouho se líbali, ale jí to připadalo jako celá věčnost. Neuvěřitelně krásná věčnost. Když se od sebe odtrhli, oba lapali po dechu a jen pomalu otevírali oči.

Ještě pořád ho držela kolem krku, když si oba dva všimli, že daleko na obzoru padá hvězda.

„Přej si něco,“ zašeptal.

„Je to jenom pověra. Není nijak dokázáno, že pokud padá hvězda a ty si něco přeješ, tak - “

Položil jí prst na ústa a ona okamžitě zmlkla. Usmál se. „Prostě si něco přej.“

Zadívala se na obzor a… – něco si přála.


„A už jsi ho nikdy neviděla?“ zeptal se Booth trochu přiškrceným hlasem.

Zvedla hlavu. Okamžik nostalgie pominul a ona se na něj zářivě usmála. „Ne, už jsem ho nikdy neviděla.“

Veselá nálada obou vyprchala, alkoholové opojení zmizelo. Na Temperance snad dolehla vzpomínka a Bootha zaskočila nečekané oživení tak staré záležitosti. Tak nečekané oživení…

„Prostě zmizel?“

„Jo, prostě zmizel,“ odpověděla, zvedla se ze země a začala uklízet. Sebrala prázdné lahve od vína a taky krabici od pizzy a zamířila do kuchyně vyhodit to všechno do koše.

„Jak to, že zmizel?“ zavolal na ni z obýváku. Sám dost dobře nevěděl, proč se v tom tak hrabe. Ale možná prostě chtěl jen vědět, jak se tenkrát cítila ona…

„Jeden jeho kamarád nás našel v zahradě,“ odpověděla mu zpoza rohu. „Myslím, že se asi styděl. Zakoktal pár výmluv, že se uvidíme později, ale když jsem ho hledala, tak už byl dávno pryč… Navíc Tess to ten večer trochu přehnala s pitím a udělalo se jí zle. Jely jsme domů.“

Kdoví proč měl po těch patnácti letech potřebu se jí omluvit. Že tehdy tak zmizel. Tenkrát ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Možná se vážně styděl? Možná ho prostě jenom zaskočilo, co všechno v něm ta neznámá dívka probudila… Strašně ho mrzelo, že ji potom nebyl schopen najít. Ale nikoho tam neznala, s nikým se nebavila, a tak nikdo neznal ji. A na Tess tenkrát – aby se zeptal jí – nenatrefil, ačkoliv chodila za Patrickem na každý zápas.

Povzdychl si a vyhrabal se na nohy. Bylo načase jít domů.

„Nechceš tady radši přespat?“ nabídla mu, když se vrátila z kuchyně. „Přece jenom jsme toho vypili docela dost…“

„Ne, to je v pohodě,“ odpověděl. „Zavolám si taxíka.“

Tak trochu doufal, že ho začne přemlouvat, ale ona jen pokrčila rameny. „Dobře, jak chceš.“

Loudal se ke dveřím, na jejichž prahu se otočil. „Ještě jedna otázka!“

Překvapeně povytáhla obočí, ale založila si ruce na prsou a vyčkávala.

„Co sis tenkrát přála? Když padala ta hvězda?“ To bylo něco, co mu vrtalo v hlavě celé roky.

„Boothe… Je to jenom hloupá pověra.“

„Tím spíš mi to můžeš říct, ne?“ zamrkal na ni.

Povzdychla si, ale pak se musela pousmát, protože se tvářil jako bezbranné štěně. Rozhodila rukama na znamení, že se vzdává. „Přála jsem si, abych toho kluka jednou potkala znovu…“

Na okamžik zůstal rozpačitě stát mezi dveřmi. Pak si nejistě prohrábl vlasy a přešlápl z nohy na nohu. Ne, nemůže jí to říct. Ne dnes. Jednou určitě, jednou jí poví, že ten tajemný Zorro byl ve skutečnosti Seeley Booth. Až přijde ta správná chvíle…

Předstíral, že je víc opilý, než ve skutečnosti byl, a trochu klátivě se naklonil k Temperance. Jemně ji políbil na tvář. Pomalu a jen kousek vedle rtů. Cítil a taky slyšel, jak zalapala po dechu a ztuhla. Odtáhl se.

„Dobrou noc,“ zamumlal s tichým úsměvem a pak odešel.

* * *

K O N E C

* * *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super :)

(xenka, 14. 10. 2012 16:15)

Bolo to naozaj velmi dobre, ale ten koniec mi tam chyba... ale inak patri medzi moje najoblubenejsie

Si sikovna :)

(Henee, 11. 6. 2011 22:36)

Pekneee :) Romanticke, ale stale to ostalo "Bones"-ovské. Fakt pekne napisane, gratulujem. A vobec mi nevadi, ze nie je pokracovanie. Hlavny bol predsa ten bozk :) nevadi, ze bol pred x rokmi :D

Super!

(Týna, 23. 1. 2011 19:04)

Moc pěkná povídka,akorát ten věk trochu nesedí....Booth je o čtyři roky starší než Tempy a tam bylo jí 17 a jemu 19. Ale to je jenom detail ;) Krása! Chtělo by to pokračování!

úžasné!

(Danča, 26. 9. 2010 13:03)

s nadšením jsem tuhle krásnou povídku zhltla...
nechtěla bys napsat nějaké pokračování? :)

úchvatné

(gogo, 21. 9. 2010 19:48)

mam moc rada povidky o temp a seeleym a tato patri mezi me oblibene. je moc hezka

Pochvala!

(Haniik, 13. 8. 2010 21:21)

Konečně jedna normální a přirozená povídka...moc hezké :) jen tak dál ;)

WOW

(monča, 9. 3. 2010 20:15)

Hezkounké !!!!!!!!

waw

(tété, 6. 1. 2010 22:35)

suhlasim s ostatnymi....zislo by sa pokracovanie

super

(ivet, 9. 12. 2009 16:13)

veeelmi dobra poviedka. ani nepamatam kolko krat som ju citala. nebavi ma citat ich viac krat, ale tuto som musela :D aj mna by zaujimalo ako by si napisla to priznanie, bolo by to super...som velmi zvedava...snad nas vsetkich potesis...:)
a ak mozem poradit, pis ide ti to velmi, velmi dobre, tesim na dalsie tvoje poviedky :)

jeee

(wladka(wladka.blog.cz), 8. 12. 2009 12:02)

to bolo take pekne...zboznujem ten par

...

(Katie, 14. 10. 2009 17:40)

Moc povedené, opravdu:) Jen sem zvědavá, jak bys vymyslela to přiznání;))

pokracovanie

(bayuska, 1. 10. 2009 0:26)

aoj , mas to uplne super lem ta velmi prosiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiim daj pokracovaniee
diik :)

bomba

(Bára, 8. 9. 2009 21:44)

Take nejsem priznivcem fiktivnich pokracovani,ale tohle bylo uzasne. Proste krasne,sem romanticka,takze se mi to moc libilo, a mela si to genialne promyslene,jednim slovek krasne. I ostatni povidky jsou moc povede. jen tak dal...:-)

super

(Sasha, 7. 9. 2009 19:48)

Toto bola najlepšia poviedka!!!!

Kdo ví...

(Jitka, 7. 9. 2009 19:43)

Musím se přiznat, že nechat to jako otevřený konec byl můj záměr... :) Ale dneska jsem se nudila na přednášce a napadl mě způsob, jak by to mohlo pokračovat, takže... ještě uvidím :)

wau

(csupinka, 7. 9. 2009 12:41)

pekna poviedka, len by ma este zaujimalo, ze ci take nieco ako pokracovanie resp. dokoncenie toho deja bude, bo sa mi zdalo ze to ma otvoreny koniec. velmi by to potesilo.

nádhera

(íva, 13. 7. 2009 23:16)

akorát mě trochu mrzí ten jakoby trošku nedokončenej konec ale jinak to bylo nádnehrný vážně super děkuju tomu kdo to napsal kdyby to tak bylo i v tom seriálu

super

(ivka, 6. 7. 2009 23:08)

úplne originálne, nič podobné som doteraz nečítala, veľmi sa mi to páči

jééj

(Julka, 3. 7. 2009 20:58)

Je to ozaj zlatééé :)

:-D

(KayTee, 30. 6. 2009 23:33)

Pobavila mě stavba Boothova "děla" :-D Opravdu povedený překlep :-)
Celkově se mi to moc líbilo a to je co říct, jelikož já moc povídky na způsoby alternativ moc nemusím :-)