Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Prostě jen věřit


Autor: Jitka Čechová
Jazyk: CZ
Pár: Booth a Brennanová
Žánr: romance/přátelství
Stručný obsah: Nápad na tuhle povídku mě doslova „praštil“ do uší při poslechu písniček "All I Want For Christmas Is You" od Mariah Carey a taky "Vánoce hrajou gloria" od Petra Kotvalda… Když se k tomu přidá Kůstčina nedůvěra ve Vánoce, vylezlo z toho tohle. Každopádně doporučuji číst s horkým punčem a nebrat to moc vážně :)

* * *

Vánoční čas z nás dělá nostalgií omámené bytosti ochotné uvěřit.
Uvěřit čemukoliv a komukoliv, co se nám zdá třeba jen trochu kouzelné.
Oddáváme se snům a přáním víc než v kterémkoli jiném ročním období.
Milujeme lidi ve své blízkosti a jsme si toho mnohem intenzivněji vědomi.
A taky po lásce víc než kdykoliv jindy toužíme…


* * *



38 dní do Vánoc
– "Driving Home For Christmas" (Chris Rea)


Byla unavená. Už víc než čtyřiadvacet hodin nespala a vzhledem k tomu, jaké měla vyhlídky na dnešní den, ani nečekala, že by v nejbližších hodinách měla jít spát. Sešlo se toho nějak moc. Konference antropologů, do toho případ a za necelé dvě hodiny měla ještě navíc svědčit u soudu. Přistihla se, že do papírů, které ještě měla prostudovat, jen tupě zírá.

„Zlato, ty mě neposloucháš,“ postěžovala si Angela netrpělivě.

„Ne, neposlouchám,“ zamumlala Temperance zamyšleně a přinutila se otočit na další stránku spisu, aby dodala důraz své další větě: „Snažím se totiž pracovat.“

„Ale tohle je důležité, Bren!“ postěžovala si její přítelkyně. Temperance k ní zvedla oči a trochu pochybovačně se zeptala:

„Skutečně?“

„Vždycky je to důležité, když jde o Vánoce,“ poznamenala Angela naprosto vážným hlasem.

Něčemu takovému Brennanová pochopitelně odmítala věřit a vlastně vůbec věnovat pozornost. Jako kdyby teď měla čas nebo dokonce náladu řešit Vánoce. „Neřekla bych, že část roku je důležitější než soud, kam za pár minut odcházím. A Caroline chce, abych si tuhle složku přečetla, než tam půjdu. Zbývá mi ještě asi pět stránek.“

„Přečteš si to po cestě,“ prohlásila Angela a s úsměvem Temperance složku prostě a jednoduše zaklapla.

„Ale Angelo…“

„Pojedeme do hor,“ vyjekla její kamarádka a nadšeně zatleskala rukama jako malá holčička.

Temperance unaveně zamrkala. „Do hor? Proč? Kdy?“

„Na Vánoce přece!“

„Na Vánoce? Pojedeme do hor?“ ptala se Brennanová nedůvěřivě. Možná jí díky nedostatku spánku nedochází, o co tady jde.

„Kdo pojede na Vánoce do hor?“ zeptal se Booth, který právě vešel do Kůstčiny kanceláře.

Temperance k němu prosebně vzhlédla, ale buď její zoufalou prosbu o záchranu nezaznamenal, anebo ji zaznamenat nechtěl.

„Skvělé, že jsi tady! Aspoň to nebudu muset vykládat dvakrát. Hodgins má chatu v Aspenu. Pozval nás tam všechny na Vánoce.“ Booth chvilku těkal očima z jedné na druhou – z nadšené Angely na překvapenou Kůstku a z překvapené Kůstky na nadšenou Angelu. Pak konstatoval jedinou věc, která ho v ten moment skutečně zarazila: „Hodgins má chatu v Aspenu? Ještě řekni, že na jednu stranu sousedí s Tomem Cruisem a na druhou s Georgem Clooneym,“ zachechtal se.

Angela ne. Tvářila se naprosto vážně, když odpovídala: „O Georgovi nic neříkal, ale Toma prý občas vídá lyžovat na svahu.“ Boothovi poklesla brada, ale rychle se vzpamatoval. „No tak že děkuju za pozvání, ale už mám nějaké plány.“

Angela se zatvářila zklamaně, ale pak se jí oči zase rozzářily.

„Parkera můžeš vzít s sebou. Bude nás tam stejně strašná spousta. Čím víc lidí, tím větší zábava.“

„A jak ho pak vrátím Rebecce? Budu ho mít jen na Štědrý večer a pak ho musím odvézt zpátky.“

Angela se zamračila a potom se obrátila na Temperance: „A co ty? Ty pojedeš, viď? No tak, Bren, budu tam já, Hodgins, Cam s Michelle, taky Sweets s Daisy, Wendell a snažím se přemluvit i Clarka a Vincenta. Arasto už odmítl, ale myslím, že tam je to logické, když neslaví Vánoce…“

Booth se musel hodně držet, aby nevyprskl smíchy. „To nemyslíš vážně, že ne? Chceš přestěhovat celý Jeffersonan do hor?“

„Mluvíme tady o Vánocích, Boothe,“ ohradila se dotčeně, jako kdyby právě řekl něco neuvěřitelně rouhavého.

Zvedl ruce na svou obranu a raději o krok ustoupil. „Fajn, už mlčím. Stejně se mě to netýká.“

„Tak co?“ otočila se Angela na Temperance s nadějí v očích. Brennanová si uvědomila, že si tentokrát bude muset pomoct sama. Pohlédla na hodinky a prohlásila: „Už je půl třetí. Musíme vyrazit, Boothe, nebo přijdeme pozdě.“ Popadla svůj kabát a složku s dokumenty, a než se Angela nadála, byli oba pryč.


26 dní do Vánoc
– "I Wish It Could Be Christmas Everyday" (Roy Wood With Wizard)


„Víš, měla bys jí brzy říct, že pojedeš nebo s tebou úplně přestane mluvit,“ prohlásil Booth s úsměvem, sotva nastartoval a vyjel na místo činu. Mířili do jedné ze čtvrtí na okraji města, kde našli tělo v kontejneru na plasty.

„Ale tohle je vydírání, Boothe,“ prohlásila rozhořčeně.

„Ale no tak, Kůstko. Nač ta silná slova?“ zeptal se pobaveně.

„Angela chce, abych něco udělala. A pokud to neudělám, dává mi najevo svou nepřízeň. Řekla bych, že to je definice vydírání.“ Boothova tvář zvážněla. „Je to tvoje kamarádka. Neměla bys to podávat takhle. Krom toho to s tebou myslí dobře.“

Zaváhala. Samozřejmě, že věděla, že to s ní Angela myslí dobře. Ale stejně se jí to nezdálo spravedlivé. „Chtěla jsem jet do…“

„Já vím, do Peru,“ skočil jí do řeči. „Ale tady jsou lidi, kteří tě mají rádi, Kůstko. A v tom je podstata Vánoc. Tvoje kamarádka chce, aby ses dobře bavila, abys byla mezi lidmi, kterým na tobě záleží. Když pomineš, že to jsou Vánoce, které neuznáváš, nezní to lákavě? A mile?“

Po krátkém zaváhání se na něj usmála. „Máš pravdu.“

Taky se na ni usmál. Tím svým typickým hřejivým úsměvem, pro který měla už dlouhé roky slabost. „Takže pojedeš?“

Přikývla. „Ano, pojedu.“

„Prima,“ pokýval hlavou a mimoděk ji jemně poplácal po koleni.

„Jsem rád už jen kvůli tobě.“

„Škoda, že tam nebudeš ty,“ dodala tiše a zadívala se ven z okénka na velký vánoční strom, který právě míjeli, takže si nevšimla, jak na ni nejprve překvapeně a pak smutně pohlédl.


14 dní do Vánoc
– "It’s The Most Wonderful Time Of The Year" (Andy Williams)


Kráčela barevnými světýlky osvětlenou ulicí. Z každého obchodu se linuly tóny vánočních písní. Tašky, které nesla, těžkly každým dalším krokem, ale ona stejně nelitovala, že šla pěšky. Pod nohama jí křupal sníh, který napadl teprve před chvilkou, a který ještě údržba nestihla zamést. Byla unavená, ale po dlouhé době docela příjemně unavená.

Nenapadlo ji, že jít nakupovat vánoční dárky s Boothem bude taková zábava. Ano, opravdu se bavila, a i když nenáviděla tlačenice v davech lidí, vyřvávající tlampače hrající koledy a vybrané regály, Booth se nějak postaral o to, že všechno, co na vánočních nákupech nesnášela, se prostě nějak vypařilo.

Když se jí dneska ráno zeptal, jestli s ním nepůjde vybrat pár dárků pro Parkera a taky pro lidi z laboratoří, docela ji to zaskočilo. Něco takového spolu nikdy nedělali, ale nakonec to bylo opravdu fajn. Přistihla se, že se při nákupech dokonce usmívá a to už bylo na pováženou. Když mu po třech hodinách, které strávili v nákupních centrech, zazvonil telefon a on jí oznámil, že bohužel musí jít, bylo jí to skutečně líto. Ale chápala, že se Rebecca zdržela v práci, a že nemá kdo vyzvednout Parkera z tréninku. Na jednu stranu jeho nepřítomnost vlastně docela uvítala, protože potřebovala vybrat nějaký dárek i pro něj. A když jí navíc nabídl, že se za dvě hodiny sejdou v jejich oblíbené restauraci na večeři, cítila se opravdu fajn.

„Když jsem souhlasila, že pojedu do toho Aspenu, nedošla mi jedna věc,“ prohlásila s úsměvem, když položila hromadu tašek pod stůl, u kterého Booth už seděl, a sundala si kabát, čepici, šálu a rukavice. „Že budu muset nakoupit tolik dárků. Jak mám asi vědět, co se bude líbit třeba panu Fisherovi?“

„Myslím, že z těch rukavic bude nadšený,“ zamumlal Booth, aniž by zvednul oči od svého hrnku s čajem.

Trochu zmateně se na něj zadívala. „Jsi tady už dlouho? Omlouvám se, jestli jsi musel čekat, ale šla jsem pěšky.“

Nic neříkal a ona byl čím dál zmatenější. „Boothe?“

Ještě dlouho mlčel, než konečně řekl: „Nebudu mít Parkera na Vánoce.“

Překvapilo ji to. Opravdu ano. „Jak to? Co se stalo? Proč?“

„Jedou lyžovat. Původně měli jet až po Novém roce, ale naskytla se jim nějaká výhodná koupě nebo co. Takže pojedou přes svátky.“

„To mě strašně mrzí,“ řekla a on na ni konečně pohlédl.

Odkašlal si, jako kdyby měl pocit, že se nechal až příliš unést.

„Promiň, asi mě to nějak vzalo,“ zamumlal.

„To je pochopitelné,“ odpověděla a bez přemýšlení natáhla ruku, aby sevřela tu jeho. „A co na to Parker?“

Booth se pousmál. „No, myslím, že ho to mrzí, že nebudeme spolu. Ale na druhou stranu se těší. Lyžování ho baví. Vlastně jsem za to docela rád. Nechtěl abych, aby byl nešťastný. Řekl jsem mu, že si uděláme svoje Vánoce, až se vrátí. Takže je to asi v pořádku.“

„Ne, to není,“ zaprotestovala. „Protože jsi nešťastný ty.“

Pokrčil rameny. „Nějak to přežiju.“

„Pojedeš s námi,“ prohlásila rozhodně.

„Prosím?“

„Do Aspenu. Pojedeš s námi.“

Zatvářil se odmítavě. „Ne, Kůstko, nezlob se, ale to ne. Nemám náladu, jen bych to tam kazil a…“

„Víc než já se svojí absolutně nevánoční náladou?“ zeptala se s povytaženým obočím, což ho pobavilo natolik, že se musel aspoň pousmát.

„Říkal jsi mi, že lidé by neměli zůstávat o Vánocích sami. To je z tvé hlavy, ne z mé. Takže se toho drž.“

„Kůstko, nejsem zrovna nejlepší lyžař,“ prohlásil odmítavě.

„Tohle vážně není nic pro mě.“

„Vezmeme sáňky,“ prohlásila. „Budu s tebou jezdit na sáňkách.

Tedy když mě na nich budeš tahat do kopce.“

Chvilku na Temperance Brennanovou jen koukal, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co právě řekla. Pak se začal smát. Nenapadlo ho, že ho někdo dnes večer rozesměje.


Den do Vánoc
– "White Christmas" (Bing Crosby)


„Nemůžu uvěřit tomu, že nakonec pojedeme opravdu všichni,“ prohlásila Angela nadšeně, sotva vpadla jako tornádo do její pracovny. Dělala to od okamžiku, kdy se dozvěděla, že do Aspenu pojede i Booth. Plánovala všechno do nejmenších detailů.

Letenky, jídlo, vánoční strom, dárky, přepravu z letiště na Hodginsovu chatu… O ničem jiném v posledních dnech nepřemýšlela.

„Bude to zábava,“ prohlásila Temperance s úsměvem. Musela si přiznat, že se vánoční náladou své nejlepší kamarádky nechala tak trochu strhnout. Ale kupodivu jí to nevadilo. Vlastně si uvědomovala, že její nálada ohledně odjezdu do Aspenu nabrala o dost lepšího směru v momentě, kdy Booth prohlásil, že pojede. Ta myšlenka na to ji vlastně docela znepokojovala…

„Už máš všechny dárky?“ zeptala se Angela nedočkavě a vůbec si nevšímala, že před Temperance leží rozepsaná zpráva k poslednímu případu, který uzavřeli včera. Tedy Angela aspoň doufala, že to byl letos poslední případ, protože cokoliv dalšího by jim značně zkomplikovalo situaci.

„Ještě nemám dodělaný dárek pro Bootha,“ přiznala Brennanová.

„Ty ještě nemáš svůj nejdůležitější dárek?“

„Udělám to dneska večer,“ pokrčila Temperance rameny. „Moment… Proč nejdůležitější?“

„Nejdůležitější dárky jsou ty poslední. Protože si na nich dáváme záležet, váháme, co koupit, nic nám nepřijde dost dobré… Nemám pravdu?“

Brennanovou vysvobodil příchod osoby, o které byla právě řeč. A ta osoba se zatvářila omluvně, když řekla: „Kůstko, máme případ.“

„Ne! Boothe, to nemyslíš vážně?“ zalapala Angela po dechu.

„Vždyť zítra ráno odlétáme!“

„Je mi líto,“ pokrčil Booth rameny. „Já toho člověka nezabil, nemůžu za to.“

„O co jde?“ zeptala se Temperance, zatímco se oblékala do svého kabátu.

„No…“ Booth na okamžik zaváhal. „Myslím, že se ti tomu nebude chtít věřit…“


Den do Vánoc
– "Last Christmas" (Wham!)


Když jí během cesty na místo činu vylíčil, co se stalo, opravdu tomu jen těžko dokázala uvěřit.

„Tohle je nějaký druh předvánočního vtípku, Boothe? Něco, co si FBI chystá na nás šprty?“

Pobaveně se zasmál. „Bohužel ne. I když bych byl radši, kdyby tomu tak bylo, protože pochybuju, že se nám to podaří vyřešit do zítra. Angela nebude nadšená.“

„To rozhodně ne,“ zamumlala Temperance a protože jí bylo kamarádky líto, sotva zastavili před velkým rodinným domem, vyskočila z auta a pospíchala dovnitř. Do domu ji pustil technik od FBI a ona si všimla unaveně vyhlížejícího muže v chodbě. Pravděpodobně otec rodiny, která tady žila.

„Vy jste patolog?“ zeptal se zoufale.

„Antropolog,“ opravila ho.

Na chvilku vypadal zmateně, ale pak to nechal být a uchopil Temperance za ruku. „Dostaňte to z našeho obýváku. Netuším, jak se to tam dostalo, ale mám malého syna a zítra jsou Vánoce… Nemáme s tím nic společného.“

„Byl byste tak laskav a nechal doktorku projít?“ ozval se za nimi autoritativní hlas Bootha. „Nepomůže vám, když ji budete držet tady na chodbě.“

Muž se zarazil a pak od Temperance o krok odstoupil. „Jistě. Omlouvám se. Prosím,“ ukázal směrem k obývacímu pokoji.

Brennanová si na cestě tam všimla malého chlapce, který se na ni zvědavě díval zpoza věšáku s kabáty. Ale než ho stačila třeba jen pozdravit, klučík utekl. Najednou ji zamrzelo, že má malé dítě takhle poznamenané Vánoce.

Vkročila do obývacího pokoje a okamžitě si všimla ohořelého krbu a všeho, co bylo v dosahu několika metrů od něj. A v krbu navíc viselo ohořelé tělo. Když se Temperance naklonila a vzhlédla komínem, všimla si, že má tělo kolem pasu přivázaný provaz, který se táhl kamsi vzhůru. Kdoví proč ji napadlo, zda Santa Claus potřebuje na to, aby prolezl komínem, provaz.

„Je to muž,“ prohlásila po pár vteřinách. „Věk mezi čtyřiceti až padesáti lety. Samozřejmě, že to nemůžu říct jistě, ale řekla bych, že prostě… uhořel. Už se někdo ptal té rodiny, jestli se v krbu topilo?“

„Pan Tisdale řekl, že naposledy přikládal včera večer, než si šel lehnout. Kolem třetí v noci ho vzbudil jeho syn Tim. To on našel oběť,“ prohlásil jeden z techniků, který pracoval na místě činu.

„To pro něj musel být docela otřesný zážitek,“ řekla Temperance lítostivě.

„No vlastně ani ne,“ zamumlal Booth. „Je tím nadšený.“

Brennanová k němu překvapeně zvedla oči.

„Tu nejzajímavější část jsi totiž ještě neslyšela… Malý Tim vypověděl, že se šel v noci napít dolů do kuchyně a uslyšel z obývacího pokoje nějaké zvuky. Šel se sem podívat a uviděl dva Santy Clause.“

„Co prosím?“ užasla Temperance, ale Booth si toho nevšímal a pokračoval:

„Jeden druhého právě věšel do komína a pak ho zapálil svou fajfkou. Zatímco jeden Santa Claus hořel, ten druhý řekl Timovi, že to byl zloděj, falešný Santa Claus, který jim přišel zkazit Vánoce. A že on, pravý Santa Claus, je přišel zachránit.“

Temperance se pousmála. „Dětská fantazie. Možná, že kdyby ses na to zeptal Sweetse, řekl by ti, že to dítě vidělo něco traumatizujícího, a že si to celé přizpůsobilo tak, aby to jeho mozek byl schopen přijmout.“

„Za domem na zahradě jsme našli ve sněhu stopy od saní a kopyt,“ pokračoval Booth a poškrábal se přitom ve vlasech, čímž dal najevo svou bezradnost. „A tohle je nejhorší,“ dodal a ukázal na vánoční strom na opačné straně místnosti. „Tisdaleovi ozdobili stromeček asi před týdnem, na tom by nebylo nic zvláštního. Ale ty dárky pod ním nejsou jejich. Mají je nahoře v ložnici ve skříni.“

Temperance zůstala překvapeně koukat na nádherný smrk, jehož jehličí příjemně vonělo, vzdor jinak velice ostrému zápachu v místnosti. A hlavně na spoustu dárků pod ním. Když se obrátila zpátky na Bootha, tvářila se dost nejistě. „Obávám se, že ty dárky budeme muset vzít s sebou. Jestli to není té rodiny, je to důkaz. Krom toho nevíme, co v těch balíčkách může být…“

„Jistě,“ zamumlal Booth a jen kývl muže v uniformě.

„Ne, to nemůžete!“ ozval se za nimi zoufalý dětský hlásek. „To jsou dárky od Santy. Přinesl nám je. Nemůžete nám je vzít.“

„Ty jsi Tim, viď?“ sehnula se Brennanová k malému chlapci, který stál mezi dveřmi a nervózně, ale zároveň odhodlaně si je měřil. „Je mi to líto, Time, ale žádný Santa nee…“

„Jistěže ty dárky přinesl Santa,“ vpadl Booth Temperance do řeči. „Ale bohužel si je musíme odnést, protože to je důkaz, víš? Ale slibuji ti, že když budou v pořádku, tak je všechny vrátíme. Platí?“

„Boothe, něco takového nemůžeš…“

Její partner ji však umlčel jediným pohledem. „Utíkej za tátou, Time. Byl moc smutný, tak mu teď musíš pomáhat, dobře?“

Chlapec přikývl a odběhl do kuchyně.

„Pan Tisdale je z toho na zhroucení. Letos v létě se při nehodě v autě zabila jeho žena a máma malého Tima,“ poznamenal Booth k Brennanové. „Myslím, že krom toho kluka tady mají všichni parádně zkažené svátky.“


Den do Vánoc
– "It’s Beginning To Look A Lot Like Christmas" (Johnny Mathis)


„Už máte příčinu smrti?“ vpadl Booth do laboratoří jako velká voda.

„Rána do hlavy. Velice silná, roztříštila lebku,“ odpověděla Brennanová, aniž by vzhlédla od kosterních pozůstatků. „Dokonce máme i vražednou zbraň,“ dodala a zvedla pohrabáč, který ležel u Tisdaleových u krbu.

„No to už nezní moc pohádkově,“ zabručel Booth.

„Ten druhý muž podle všeho toho prvního praštil tímto pohrabáčem, pak jej pověsil do komína a podpálil.“

„Proč by něco takového dělal? Zní to zbytečně komplikovaně.“

„Možná proto, že to byl skutečně Santa Claus a trestal nespravedlnost,“ odpověděla Boothovi na jeho otázku Angela, která právě dorazila s několika papíry v rukou. „Naše oběť se jmenuje Derek McNeil a jeho identitu jsme zjistili podle zubních záznamů z federální věznice.“

„Takže někdo, s kým už spravedlnost měla tu čest?“

„Už v jednadvaceti šel sedět na sedm let za loupežné přepadení spojené s vydíráním. A pak už se to s ním táhlo celý život.“ Angela rozložila dlouhý seznam a jen tak mimoděk četla: „Přepadení banky, krádeže v obchodech, neúmyslné zabití. Dokonce sňatkový podvodník,“ dodala.

„Někdo takový by byl asi schopný převléknout se za Santu, spustit se komínem do domu a vykrást ho,“ nadhodil Booth.

„Jo, myslím, že někdo takový přesně zapadá do toho profilu,“ zamumlala Angela v momentě, kdy se k nim přidal Hodgins a řekl:

„Na těch dárcích není nic zvláštního.“ Vytáhl stejně jako před chvílí Angela seznam a začal namátkově předčítat: „Mixér, auto na dálkové ovládání, ponožky, zlatý náramek, dvoje pyžama…“

„Myslím, že je tady něco postavené na hlavu,“ zabručel Booth.

„Neřekla bych. Všichni stojíme na nohách,“ zaprotestovala Brennanová, ale když se jí od všech dostalo překvapeného pohledu, raději se zase začala soustředit na práci.

„Takže abychom si to shrnuli,“ spustil Booth. „Máme příčinu smrti, máme vražednou zbraň a máme dokonce očitého svědka. Ale nemáme vraha.“

„No to je smůla,“ prohlásila Angela, „ale já jdu domů balit. A vy byste měli taky, pokud chcete zítra stihnout letadlo.“

„Angelo, nemůže odjet a nechat tady do nového roku nevyřešený případ,“ ohradil se Booth.

„A co s tím chceš dělat? Co jsme mohli udělat, jsme udělali! Chcete přes Vánoce pátrat po chlapovi převlečeného za Santu, který podle všeho z místa činu ujel na saních?“

Než se Booth stačil nadechnout k odpovědi, zazvonil mu telefon. „Booth,“ představil se a vzápětí na to vytřeštil oči. „To myslíte vážně?“ zeptal se přihlouple. „Ne, jistě. Už jsem na cestě.“

„Co se děje?“ zajímala se Temperance.

„Na centrále FBI se právě přihlásil chlap oblečený jako Santa Claus, který tvrdí, že je náš vrah.“

Hodgins se začal smát. „To je vtip?“

Booth jen bezmocně rozhodil rukama. „Obávám se, že ne. Jedeš se mnou, Kůstko?“


Den do Vánoc
– "Mistletoe And Wine" (Richard Cliff)


„Sweetsi, co tady děláš?“ podivil se Booth, sotva vkročil do „pozorovatelny“ za sklem u výslechové místnosti. „Nemáš být náhodou doma a balit?“

„Když jsem se dozvěděl, o co jde, tak jsem prostě nemohl zůstat mimo,“ zazubil se na něj mladý psycholog. „Půjdete dovnitř?“ zeptal se a zatěkal očima z Bootha na Brennanovou. „Smím taky?“

„Ne, ty zůstaneš tady,“ zarazil ho Booth dřív, než stačil udělat krok. „Znáš to. Potřebujeme nezávislého pozorovatele,“ dodal a zadíval se na Santu Clause sedící ve výslechové místnosti.

Jenže najednou mu opět zazvonil telefon. „Booth. Ne, pane, ujišťuji vás, že to není žádný vtip. Ano, já vím, že je to dost divné, ale… Dobře, jdu hned k vám. Za minutu jsem tam.“ Strčil mobil zpátky do kapsy a povzdychl si. „Bože, to jsou tedy Vánoce. Za chvilku jsem tady.“

Sotva za Boothem zaklaply dveře, rozešla se k nim Temperance taky.

„Kam jdeš?“ podivil se Sweets.

„Myslím, že tohle zvládnu sama,“ odpověděla Brennanová a než se Sweets nadál, spatřil ji na druhé straně skla…


Den do Vánoc
– "Happy Christmas" (John Lennon)


Temperance za sebou zavřela dveře a pozorně se zadívala na muže před sebou. Vypadal jako každý Santa Claus, kterého můžete o Vánocích potkat na ulici. Ale vzhledem k tomu, že se přišel přiznat k vraždě, nechápala, proč se na ni usmívá. O to víc ji překvapil, když hlubokým hlasem, řekl: „Dobrý večer, Temperance.“

Zamračila se a posadila se naproti němu. „Vy mě znáte?“

„Jistěže,“ zahuhlal skrze vousy. „A taky znám vašeho partnera i toho mladého psychologa, který stojí tam,“ ukázal směrem ke sklu, „a snaží se odhadnout, co jsem zač.“

Takovýhle začátek výslechu Brennanová rozhodně nečekala.

„Vypadáte dost překvapeně, drahá,“ zasmál se muž. Temperance si uvědomila, že je to pravda a odkašlala si. „Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„Kris Kringle. Ale to už jste přece věděla, Temperance. Nechcete se zeptat na něco, co nevíte?“

Propletla prsty a opřela se o stůl. Věděla, že nesmí dát najevo žádnou nejistotu. „Dobře. Tak mi řekněte, proč jste zabil toho muže.“

„Ale to už vám přece řekl malý Tim,“ rozhodil muž rukama.

„Tisdaleovi jsou velice bohatí a ten zmetek se rozhodl, že je vykrade. Ta rodina už měla letos dost těžký rok i bez toho. V červenci ztratili manželku a matku v jedné osobě, když se zabila v autě. Chtěl jsem, aby měli aspoň klidné Vánoce.“ Brennanová překvapeně zamrkala. Jak se ten muž dostal k informacím tohoto typu?

„Vy mi nevěříte, že ne? Tak jděte a ověřte si to.“

„Já vím, že paní Tisdaleová letos v létě zemřela. Ale stejně… Myslíte si, že zabít toho muže v jejich obýváku bylo dobré řešení? Nebylo by pro ně snazší to vykradení?“

Starý pán se zarazil a pak váhavě pokrčil rameny. „Máte pravdu. Takhle jsem to nechtěl. Ale ten chlap mě tak rozčílil! Dnešní lidé už vůbec nemají úctu k tradici. A co hůř – ani ke starým lidem! Když jsem ho slušně vyzval, aby odešel, vysmál se mi a křičel na mě, ať odtamtud vypadnu, takže…“ Santa sevřel zlostně ruku v pěst, ale pak ji zase rychle rozevřel. „Proto jsem tady, Temperance,“ řekl najednou zase úplně klidně. „Chci, aby se to vyřešilo. Chci, aby měli všichni pěkné Vánoce. Vaše kamarádka by byla velice zklamaná, kdybyste kvůli tomuhle případu nemohli odjet do Aspenu.“

Tentokrát už se neudržela a zalapala po dechu. Pak mimoděk pohlédla k místu, kde věděla, že stojí Sweets.

„Drahoušku, vy prostě nevěříte, že jsem pravý, že? Čím vás můžu přesvědčit?“

Temperance si odkašlala. „Myslím, že nic takového neexistuje. Nevěřím na…“

„Já vím, já vím,“ mávl muž rukou. „Nevěříte na Santu Clause, ani na Vánoce celkově. Proto jsem rád, že jste přišla právě vy. Můžeme si o tom popovídat.“

„Nepřesvědčíte mě ničím, co řeknete.“

„A kdybych něco udělal?“

„Jako co? Chcete lusknout prsty a přivolat své soby?“

„No, ve skutečnosti slyší na hvízdnutí, ale to je teď jedno... Splním vám přání.“

Brennanová se pro sebe zasmála. „Jistě…“

„Myslím to vážně, Temperance. Splním vám vaše největší přání.“

„Žádné nemám,“ odpověděla. „Jsem spokojená s věcmi tak, jak jsou. Nepotřebuji nic, mám peníze, dobrou práci, přátele… O nic nestojím.“

„Každý má nějaké největší přání, Temperance. Proto jsme lidé,“ odpověděl muž s trpělivým úsměvem, jako kdyby mluvil s dítětem.

„A já vám to přání splním. Teď a tady vám slibuji, že to, o co nejvíc stojíte, najdete o Vánocích pod stromkem zabalené ve zlatě. Platí? Kůstko?“ dodal a šibalsky přitom na Brennanovou mrkl.

„Já…“

Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupil Booth. „Kůstko, ty jsi začala beze mě?“ Posadil se na židli vedle ní a podezíravě se podíval na muže před sebou. „Tak kam jste se dostali?“

„Jsme hotovi,“ prohlásil Santa Claus s úsměvem a natáhl ruce přes stůl. „Zatkněte mě. A pak honem pospíchejte domů, ať si stihnete zabalit.“

Booth se překvapeně podíval na Temperance, ale ta jen zakroutila hlavou a odešla, aby si promluvila se Sweetsem. S rukou na klice dveří ale zaváhala a pak se otočila. „Víte… I kdybyste byl pravý Santa Claus – i kdyby! – neměl byste se tím nikde chlubit. Myslím, že žádné dítě na světě nechce slyšet, že Santa Claus je vrah.“ Poté odešla za mladým psychologem. Vysvětlit mu, že nic nebo alespoň převážnou část z toho, co právě slyšel, nemá nikde šířit. Sweets byl z jejího rozhovoru se Santou Clausem tak překvapený, že souhlasil.


Vánoce
– "Santa Claus Is Coming To Town" (Jackson 5)


V devět hodin jí zazvonil telefon. Už pár minut byla vzhůru a jen tak ležela a dívala se do stropu, ale stejně se nějak neměla k tomu, aby sluchátko zvedla. Po včerejšku nespala dobře. Dobrotivý hlas muže převlečeného za Santu Clause slibující, že splní její největší přání, jí zněl v uších. Vážně si nic nepřeje. Je se vším spokojená tak, jak to je. Ale když říkal, že ví, co chce, zněl tak sebejistě. Stejně jako ve všem ostatním, co o ní věděl. To přece není normální, pomyslela si Temperance. Věděl, že Sweets stojí za sklem, věděl, že se chystají do Aspenu, že je to na popud Angely…

Krom toho nějak nemohla strávit myšlenku na to, že by Santa Claus měl být vrah. Kdysi dávno na něj přece taky věřila. Netrvalo to dlouho, ale věřila… Hloupost, okřikla sama sebe v duchu. Žádný Santa Claus neexistuje a ať už je ten chlap kdokoliv, FBI to zjistí a půjde do vězení. Měla by to brát jako další vyřešený případ a tečka. Možná o ní věděl pár věcí, ale vlastně nic, co by se nedalo zjistit, kdyby se člověk trochu snažil.

Ať už volal kdokoliv, byl vytrvalý a ona se konečně přinutila zvednout z postele a přijmout hovor.

„Prosím.“

„Veselé Vánoce, Kůstko,“ ozvalo se na druhé straně.

„Boothe… Tobě taky veselé Vánoce.“ Pousmála se. Díky všem těm zmatkům málem zapomněla, že je dneska Štědrý den. A taky málem zapomněla, že v jedenáct odlétají do Aspenu.

„Kůstko, nemám pro tebe dobrou zprávu,“ řekl Booth najednou o dost vážnějším hlasem.

„Co se stalo?“

„Ten chlap, ten Santa Claus přes noc utekl.“

Ztuhla. „Cože? A jak?“

Na druhé straně se ozvalo uchechtnutí. „To je na tom snad nejšílenější. I když na tomhle případu je šílené úplně všechno… Cela, ve které byl, zůstala zamčená, strážník neviděl nikoho odcházet, prostě nic. Ten chlap jako kdyby se rozplynul.“

„To není možné. To se naprosto vymyká jakékoli logice. Někdo ho musel pustit ven.“

„Kůstko, všechno jsem to prošetřil, jsem vzhůru už od pěti ráno… Ten chlap se prostě vypařil. Možná to byl vážně Santa,“ zamumlal Booth tak trochu unaveně. „Říká se, že o Vánocích se přece dějí zázraky, ne?“

„Boothe, jsem si jistá, že se to nějak rozumě vysvětlí. Mám zavolat Angele, že nikam nejedeme?“

„Ne, nedělej to. Už jsem mluvil s Cullenem. Nemá žádný problém s tím, abychom odjeli. Prý jsme svoji práci odvedli, teď už to bude vlastně jen na hlídkách venku, pokud ho náhodou dokážou chytit. Ale dost o tom pochybuji.“

„Dobře,“ odpověděla. „Tak se uvidíme za dvě hodiny na letišti.“ Temperance se už chystala zavěsit, když Booth nejistě řekl:

„Kůstko, mám na tebe prosbu…“

„Ano? Jakou?“

„Pamatuješ na malého Tima? Slíbil jsem mu, že když s těmi dárky nic nebude, tak mu je vrátíme. Vzpomínáš?“

„Ano, vzpomínám.“

Na druhé straně bylo chvilku ticho, než se ozvalo: „Pomůžeš mi?“

Na chvilku zaváhala. Ty dárky vlastně nebyly důkazy v pravém slova smyslu. Určitě to půjde nějak zařídit, aby s tím nebyl žádný problém. Na rtech se jí objevil úsměv, když odpověděla:

„Pomůžu.“


Vánoce
– "Let It Snow" (Frank Sinatra)


Temperance zazvonila a Booth, ověšený taškami s dárky, přešlápl z jedné nohy na druhou, jak se pod tíhou balíčků prohýbal.

Chvilku to trvalo, ale nakonec se mezi dveřmi a jejich futrem objevila malá škvírka.

„Ahoj,“ pozdravila Brennanová světlovlasého chlapce, se kterým už měli tu čest předtím.

„Veselé Vánoce, Time,“ řekl Booth a jak na něm a taškách s dárky ulpěl Timův pohled, chlapcovy oči se rozzářily.

„Time, kolikrát ti máme říkat, abys neotvíral dveře cizím lidem?“ ozval se autoritativní hlas jeho otce, který se vzápětí na to objevil ve dveřích. Když uviděl, kdo přichází, jeho výraz o poznání zjihl. „To jste vy. Přišli jste nám říct, že jste to vyřešili? Že je všechno v pořádku?“

„Ano, je to v pořádku,“ odpověděl Booth a Kůstčin protestující pohled přitom ignoroval. „Můžete být v klidu. Ale to není to, proč jsme tady. Přinesli jsme vám zpátky vaše dárky.“

„Dárky!“ vykřikl chlapec radostí a okamžitě vyběhl ven na mráz, aby si od Bootha převzal alespoň jednu tašku.

„No, víte,“ ohradil se pan Tisdale. „Ale my jsme vám už přece říkali, že ty dárky nejsou naše…“

„Byly pod vaším stromem,“ prohlásil Booth s úsměvem. „Takže já bych řekl, že jsou vaše.“

Pan Tisdale nedokázal už dál protestovat při pohledu na svého šťastného syna. „Dobře. Děkujeme. Půjdete dál, prosím? Udělám vám čaj.“

„Je nám líto, ale musíme na letiště,“ řekla Temperance.

„Aspoň na chvilku!“ zaprosil Tim a nečekaně uchopil Brennanovou za ruku. „Už umím uvařit čaj. Uvařím vám ho sám. Prosím!“

Temperance pohlédla na Bootha, ale už předem jí bylo jasné, co uvidí a taky uslyší. „Myslím, že půlhodinka bude tak akorát,“ prohlásil.


Vánoce
– "Rockin‘ Around The Christmas Tree" (Brenda Lee)


„Angelo, už jsme na cestě. Vážně!“ přísahala Temperance nikoliv o půlhodinu ale o víc než hodinu později, zatímco si sedala na sedadlo spolujezdce a pohledem popoháněla Bootha, aby rychle nastartoval a vyrazil.

„Zlato, a stíháte to?“ zeptala se její kamarádka podrážděně.

„Kde jste?“

Brennanová trochu zaváhala, ale pak raději zalhala. Věřila, že má v tomhle směru dobrou praxi od svého partnera, a tak doufala, že to není poznat. „Za deset minut jsme tam.“

„No to doufám, protože letadlo startuje za čtvrt hodiny. Tak pohněte, Bren.“

„Jistě, Angelo. Nechte se odbavit a jděte do letadla. Přijdeme tam za vámi.“

Temperance zastrčila mobil zpátky do kapsy a povzdychla si.

„Vidíš, co jsi mě naučil. Právě jsem lhala Angele.“

„Jenže já lžu, pokud jde o milosrdnou lež a ten druhý na to nepřijde,“ prohlásil Booth.

„Tohle byla taky milosrdná lež,“ zaprotestovala Temperance.

„To sice ano, ale Angela na to přijde.“

„Jak to?“

„Na letiště nám to zabere alespoň půl hodiny. Myslím, že to letadlo nemáme šanci stihnout, Kůstko.“


Vánoce
– "The First Noel" (Church Choir)


Přihnali se doslova ověšení svou bagáží k odbavovací přepážce, jejíž číslo měli napsané na letenkách. Oba byli zadýchaní a z očí jim koukala zoufalství a vina.

„Letadlo do Aspenu?“ vyhrkl Booth.

Temperance věděla, co přijde, ale stejně se před tou odpovědí podvědomě přikrčila. Jako kdyby ji tak mohla nějak vymazat nebo pozměnit.

„Je mi líto, pane, ale to odletělo už asi před čtvrt hodinou,“ odpověděla mladá žena s omluvným úsměvem na tváři, ale její lítost asi nebyla nijak zvlášť velká, protože se od nich okamžitě odvrátila a věnovala se dalším zákazníkům.

Booth udělal dva kroky stranou a zmoženě se opřel o pult. „A co teď?“ zeptal se.

„Angela musela zuřit. Bude jí to mrzet,“ zamumlala Temperance smutně.

„Aspoň, že odletěli bez nás,“ snažil se ji uklidnit Booth. „Tak to aspoň nemají zkažené úplně.“

„Poletíme za nimi jiným letadlem. Něco ještě určitě musí letět,“ prohlásila najednou Brennanová odhodlaně a znovu vykročila k ženě za přepážkou. „Letí ještě nějaké letadlo do Aspenu? Dneska?“

Pracovnice aerolinek se podívala do počítače a pak řekla: „Je mi líto, madam, ale dnes už ne. Zas až zítra touhle dobou.“ Temperance se smutně podívala na svého partnera a on jí pohled opětoval. „Angela nás zabije,“ prohlásil nevesele.

„Je to moje vina. Neměla jsem jí lhát.“

„Ne, je to moje vina,“ oponoval okamžitě. „Neměli jsme jezdit za Timem. Nebo jsme se tam aspoň neměli tak zdržet.“

„Nemůžeš za to. Chtěl jsi jenom krásné Vánoce pro toho malého chlapce,“ protestovala.

„Tak co budeme dělat?“

Temperance odevzdaně pokrčila rameny. „Zamluvíme si dvě letenky na zítra. Zavolám Angele, až přistanou, a nějak se jí to pokusím vysvětlit.“

„Dobře,“ zabručel její partner a pak rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Takže…“

„Takže?“ podivila se.

„Takže hádám, že jsme v tomhle městě zůstali sami dva.“

„Už to tak vypadá…“

„A dneska je Štědrý večer.“

„O co ti jde, Boothe?“ zeptala se nechápavě.

„No… Že bychom mohli zůstat spolu,“ nadhodil rozpačitě.

Nejprve nerozuměla, ale pak jí to došlo. „Ach,“ uniklo jí ze rtů.

„Chceš se mnou strávit Vánoce, Kůstko?“ zeptal se naplno.

„Já… Boothe, víš, že to není nic pro mě. Já a Vánoce… Jenom bych ti to kazila a zase bychom vedli debaty o tom, co její a není skutečné a správné a…“

„Jasně, chápu,“ řekl rychle a odvrátil pohled.

„Stejně je to večer jako každý jiný v roce,“ pokračovala a pokusila se o úsměv.

Nadhodil si tašku na rameni a ani se na ni nepodíval, když prohlásil: „Odvezu tě domů.“


Vánoce
– "All I Want For Christmas Is You" (Mariah Carey)


Nenapadlo ji, že by tomu mohlo tak být, ale… cítila se osaměle. Celý její byt jako by dýchal samotou a chladem. Myslela si, že když se bude věnovat práci, bude tenhle večer nakonec stejný jako ostatní. Po většinu odpoledne se jí ten dojem normálnosti dařil udržovat, ale jakmile se začalo stmívat, nebyla schopná udržet myšlenky.

Co se asi děje v Aspenu?, ptala se sama sebe a doufala přitom, že Angela už není tak zklamaná, jak zněla předtím v telefonu. Snad jí a ostatním s Boothem nezkazili celý večer. Uklidnilo ji, jen když slíbila, že určitě přiletí zítra ráno. Angela prohlásila, že na ně s rozbalováním dárků počkají.

Booth. Co asi dělá on? Vzhledem k tomu, jak důležité jsou pro něj Vánoce, musí se teď cítit ještě hůř než ona. Možná měl pravdu, pomyslela si. Možná měli raději zůstat spolu než sami. Pohled jí při té myšlence automaticky padl na telefon.

Povzdychla si. Třeba si už našel jinou zábavu, řekla si a zvedla se z pohovky, aby si v kuchyni uvařila čaj. Z ulice tam dopadalo světlo pouličních lamp a taky tisíců žárovek a světélek, které na nich a na stromech kolem domu byly rozvěšeny. V místnosti proto panovalo šero a ona se tak ani nenamáhala rozsvěcet. Když na ni po chvilce z hrnku zavanula vůně jablek a skořice, necítila se ale o moc lépe.

Opřela se o kuchyňskou linku a pohled jí zabloudil k oknům domu naproti. Musela křečovitě sevřít rty, když si uvědomila, že se dívá na mladou rodinu. Táta, máma a dvě malé děti u slavnostní tabule. Na dětech bylo i na tu dálku vidět to nadšení a nefalšovaná radost. Chvilku se na tu scénu dívala, ale pak raději odvrátila oči. V bytě bylo hrobové ticho, dokud odkudsi nezačaly zaznívat tiché tóny Tiché noci. Temperance věděla, že muž, který bydlí nad ní, hraje na housle… Nejspíš hraje pro svou rodinu, pomyslela si, a do očí se jí už tentokrát natlačily slzy. Věděla, že je to iracionální. Tenhle večer je stejný jako všechny ostatní v roce. Prostě večer. Ale… proč se cítí tak strašně nešťastně?

Vzpomněla si na proroctví jejich podezřelého muže coby Santy Clause. Předtím se mu nepokrytě vysmála, ale teď jí ten smích nějak nešel přes rty. Snad jsem tomu doopravdy nevěřila, pomyslela si trpce a pohledem přejela po prázdném obývacím pokoji. Nemůže svůj vysněný dárek dostat, když ani nemá stromeček.

Do tónů houslí najednou zazvonil zvonek a následovalo zabouchání na dveře. Ty zvuky zněly v té poklidné atmosféře jako výstřely z děla a ona sebou polekaně trhla. Horký čaj jí přitom vyšplouchl na ruku a Temperance sebou škubla podruhé. Naštěstí jí to všechno ale vrátilo do reality a ona rychle zamrkala, aby zaplašila slzy. Když navíc otevřela domovní dveře, objevil se jí na rtech šťastný úsměv. „Boothe…,“ zašeptala.

„Ahoj, Kůstko,“ prohlásil vesele. „Doufám, že jsi nečekala, že tě na Vánoce opravdu nechám samotnou!“

Přistihla se, že má chuť radostí mu skočit kolem krku, ale pak se opanovala natolik, že zůstala tam, kde byla. Asi by mu nedokázala vysvětlit, proč něco takového udělala. Krom toho si všimla, že je doslova ověšený věcmi. Pod pravým podpažím totiž svíral kmen malého smrčku, který špičkou trčel směrem k ní, a v druhé ruce držel obrovskou tašku. A v neposlední řadě – na hlavě, kolem krku a pasu měl obmotané zlaté řetězy, které očividně patřily spíš na ten smrček.

„Co to máš na sobě?“ zeptala se pobaveně.

„Jsem na vánoční misi,“ prohlásil smrtelně vážně a než se stačila nad čímkoli pozastavit, doslova se procpal dovnitř do bytu. „Jsem méně romantická obdoba vánočního skřítka. Přišel jsem ti sem udělat vánoční atmosféru.“

„Cože?“ vyprskla pobaveně do hrnku s čajem, ze kterého se právě znovu napila.

„Slyšela jsi,“ odpověděl, zatímco v obývacím pokoji odložil stromeček i tašku a pak se vysoukal z kabátu. „No co je? Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se s úsměvem, zatímco si ho přeměřovala.

„Nic, já jen… vypadáš legračně.“

„Lepší kostým jsem bohužel nesehnal. Musel jsem dost improvizovat.“

Trochu nesvá si odkašlala. „Dobře. Tak… Dáš si něco? Já mám čaj,“ ukázala na svůj hrnek. „Dáš si taky?“

„To myslíš vážně, Kůstko?“ zeptal se najednou.

„Co?“ užasla.

„No… že mě s tím vším nevyhodíš. Řekla jsi, že se docela dobře obejdeš bez Vánoc. Beze mě,“ dodal o dost tišším hlasem.

„Nic takového jsem neřekla,“ oponovala rychle.

Rozpačitě pokrčil rameny. „Dobrá, tak možná jsi to neřekla přímo, ale… vyznělo to tak.“

Dívala se mu zpříma do očí, když tichým, ale upřímným hlasem řekla: „Tak to mě mrzí. Opravdu. To jsem nechtěla.“

„No…“ Zaváhal, ale pak se mu na rtech objevil úsměv. „Jo, myslím, že čaj bude fajn.“

„Dobře,“ zamumlala, zatímco sledovala, jak rozepíná tašku a vyndává z ní věci, na které by ona sama nikdy nepomyslela. Stojan na stromeček, hvězdu na jeho špičku, vánoční ozdoby, žárovky. Taky purpuru a svíčky. A v neposlední řadě dva nádherně zabalené dárky.

Rozhodla se, že už viděla dost a protože se stejně jako předtím, než přišel, cítila dojatá, rychle zamířila do kuchyně, aby mu uvařila čaj. Zatímco voda bublala, s rozkoší a tichou radostí poslouchala zvuky přicházející z obýváku. Známka toho, že není sama. Že je tu s ní Booth. Ne jen tak někdo, ale on. Když se vracela zpátky do obývacího pokoje se dvěma hrnky čaje, na rtech jí pohrával úsměv. Na prahu ale strnula. Na vteřinu měla pocit, že tady něco nesedí. Že se na něco dívá, ale uchází jí význam, podstata. A pak jí to najednou došlo. Vědomí toho ji udeřilo do žaludku jako sevřená pěst a ona musela hrnky položit, aby je neupustila na zem. Pak bezmocně spustila ruce podél těla neschopna odtrhnout oči od toho obrazu.

Booth ležel na zemi a snažil se pevně uchytit kmen stromečku v jeho stojanu. Jeho větvičky mu cuchaly vlasy, na sobě měl jen džíny a bavlněné tričko. A zlaté řetězy kolem hlavy, krku a pasu. Jeho vánoční mise…, pomyslela si.

„… teď a tady vám slibuji, že to, o co nejvíc stojíte, najdete o Vánocích pod stromkem zabalené ve zlatě. Platí? Kůstko?“ Ten slib se jí vracel v uších jako ohlušující ozvěna.

„Kůstko, mohla bys mi to tady trochu přidržet?“ ozvalo se zpod stromku lehce zmoženě. „Nějak to tam nechce držet…“

Nebyla schopna odpovědi, ani činu. Hlavou se jí hnalo tolik věcí, ale žádná nedávala smysl. Logická myšlenka, střídala pocit. A pocit zase myšlenku. Snažila se to celé nějak zanalyzovat, i když si byla vědoma, že nejspíš nemá šanci.

„Kůstko?“ zeptal se Booth, a když dlouho nereagovala, tak konečně vykoukl zpod větví. „Proboha, Kůstko, co se děje?“ Její partner se chystal nechat stromek stromkem, vstát a jít k ní, ale ona ho zarazila: „Ne! Zůstaň tam, prosím tě.“

Zatvářil se překvapeně, ale poslechl. A tak tam teď ležel, pod nakřivo uchyceným stromečkem, obmotaný zlatými řetězy. V očích se mu odrážely plamínky svíček, které zapálil, a které teď plápolaly na konferenčním stolku. Až na maličký zdroj tohoto světla a taky světla z ulice byla v pokoji tma.

Měla dojem, že se prostor mezi nimi zmenšil, ačkoliv se ani jeden z nich nepohnul. Další naprosto iracionální věc, pomyslela si a konečně se přinutila udělat krok. Došla až k němu a poklekla jen kousek od něj. Cítila na sobě jeho nechápavý, ale zároveň něžný a hřejivý pohled.

„Řekl ti to Sweets, že ano?“ zeptala se tiše připravená na to, že jí přizná, že to na ni celé nachystali.

Ale Boothova tvář se lehce zkrabatila, jak se zamračil. „Cože? Co mi měl říct Sweets?“

Znejistila. Ne, nemůžou jí přece sebrat i to poslední možné logické vysvětlení. Zázraky přece neexistují. Santa Claus neplní přání a…

„Kůstko, o co jde?“ zeptal se Booth dost nejistě.

Pohodlněji se usadila vedle něj, zatímco on se nazdvihl na loktech, takže teď k sobě měli skutečně blízko.

Natáhl ruku a jemně ji uchopil za bradu. „Víš, že mi můžeš říct všechno, viď?“ zašeptal.

Přikývla a zhluboka se nadechla. Kdoví proč se rozhodla, že to udělá. „Ten Santa Claus…“

„Santa Claus?“

„Ten muž, ten vrah…“

Boothovi se v očích mihlo pochopení. „Jistě. Rozumím. Co je s ním?“

„Věděl o mně spoustu věcí. Jakože se chystáme do Aspenu, a že Angela bude zklamaná, kdybychom neodjeli… A taky věděl, že nemám moc ráda Vánoce.“

Její partner vypadal skutečně překvapeně. „To všechno věděl? Proč jsi nic neřekla?“

„Protože to nebyly věci, které by si někdo nemohl zjistit, kdyby skutečně chtěl a snažil se. Navíc…“ Znovu se zhluboka nadechla. „Navíc mi řekl ještě něco. Něco, co celému našemu rozhovoru dodalo naprostý punc směšnosti. A proto jsem to celé nepovažovala za nic důležitého a…“

„Co ještě ti řekl?“ zeptal se Booth trpělivým hlasem.

„Řekl mi, že mi dokáže kouzlo Vánoc, že mi dokáže, že je skutečný.“

Booth nechápavě pokrčil rameny. „Jak?“

„Tím, že mi splní přání.“

„Ty sis něco přála?“

„Ne,“ vyhrkla rychle. „Říkala jsem mu, že žádné přání nemám, že jsem s věcmi spokojená tak, jak jsou, ale on mi odpověděl, že každý člověk má své přání, a že on zná to moje.“

„Takže on ti slíbil, že ti splní něco, o čem ty ani nevíš, že to chceš?“ zeptal se Booth nedůvěřivě.

Uvědomila si, že to teď vystihl naprosto dokonale, a tak trochu váhavě přikývla.

Booth tentokrát mlčel a vyčkával.

„Řekl mi, že to, co si nejvíc přeju k Vánocům, najdu po vánočním stromečkem zabalené ve zlatě,“ vyhrkla ve své typické přímočarosti tak rychle, až mu dalo práci to zachytit a pak mu navíc ještě nějaký čas zabrala analýza toho sdělení. Možná tak vteřinu nebo dvě. Pak sklopil hlavu a nevěřícně se zadíval na zlatý řetěz obmotaný kolem krku a pasu. A aby byl průzkum dokonalý, vzhlédl taky do větví stromečku, aby se ujistil, že skutečně leží pod ním.

Na rtech se mu mihl nejistý úsměv, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil. Pokus udělat z toho něco vtipného žalostně selhal. Nešlo to. Na to se jich to až moc osobně týkalo. Po všech těch společně strávených letech, po všech těch letech potlačované lásky, která v něm pořád víc a víc narůstala, z toho prostě nešlo udělat jen dobrý fór.

Dívali se jeden na druhého a trvalo to snad celou věčnost. Jeden čekal na reakci toho druhého. Jako první to nakonec vzdala Temperance.

„Ty na to nic neřekneš?“ zeptala se zpola zoufale.

Polkl. „Nejsem si jistý, jestli ti na to můžu říct to, co bys chtěla slyšet.“

Zamračila se. „Jak to myslíš?“

„No… Ty chceš přece nějaké logické vysvětlení, ne? A to nemám, Kůstko.“

Pár vteřin mlčela. Pak se tiše zeptala: „A co mi na to tedy můžeš říct?“

Odvrátil hlavu a očividně zaváhal. Ale potom, jako kdyby měl už všeho dost, odhodlaně zvedl bradu a pohlédl jí do očí. „Můžu se tě zeptat, jestli…“ Pohled mu najednou změkl stejně jako o sekundu později hlas: „Jestli o svůj dárek stojíš?“

Asi to nebyla odpověď, jakou čekala. Vlastně to určitě nebyla odpověď, kterou čekala. Neklidně se ošila. „Víš, že nevěřím, že…“

„Myslím, že teď nejde o to, jestli věříš v Santu Clause nebo ne, Kůstko,“ zašeptal.

„A o co tedy jde?“

„Jde o to, jestli věříš v nás dva.“

Ještě chvilku to trvalo, ale pak se jí na rtech objevil úsměv.

„Dneska večer jsem byla opravdu smutná,“ řekla váhavě.„Připadala jsem si osaměle a… pak jsi najednou přišel. A to není jen dneska, děláš to už pět let. Kdykoliv se cítím mizerně, objevíš se a dostaneš mě z toho. A myslím, že pokaždé to nemůžu připsat na vrub Santa Clause, ať už existuje nebo ne…“

„Takže?“ povytáhl tázavě obočí.

„Nejsem si jistá, jestli věřím v nás dva, ale vím naprosto jistě, že věřím v tebe.“

Zvedl se a poklekl před Temperance. Zblízka se jí zadíval do očí a zeptal se: „A stačí ti to?“

Se zatajeným dechem přikývla. „A tobě?“

„Já v nás dva věřím,“ prohlásil šeptem, ale přesto jasně. „Nepotřebuju důkazy, ani logická vysvětlení. Já věřím, Kůstko.“

Přikývla na znamení, že chápe a snad i souhlasí. Možná ještě chtěla něco dodat, ale zarazily ji jeho rty. Jemné a něžné, ale přesto horké a nenasytné. Ne vteřinku zaváhala, protože se jí to přeci jen zdálo trošku zvláštní, ale pak… mu zcela podlehla. Protože něco v její hlavě, něco, co tam nikdy nebylo, křičelo, že je to takhle správně.

Když se od sebe po chvilce odtáhli, oba trochu zrychleně dýchali.

„Co bys řekla na to, kdybychom nechali to zdobení stromečku na později? Chtěl bych ti něco ukázat.“

„A co?“ zeptala se s úsměvem.

„Uvidíš,“ odpověděl, vstal a pak pomohl na nohy i jí. Málem se pod ní podlomily. Zvláštní, pomyslela si, ale když ji pevně objal a zároveň tak i přidržel, myšlenky se zase kamsi rozutekly.

„Věříš mi?“ zeptal se.

Naprosto jistě a bez zaváhání přikývla.

„Tak se teple obleč a pojďme,“ zašeptal jí do ucha.


Vánoce
– "Silent Night" (Celtic Woman)


Šli po okraji lesa, a protože byla velice jasná noc, měsíc a hvězdy jim svítily na cestu. Booth nějakou dobu váhal, ale když mu Temperance sama vsunula svou ruku do dlaně, nijak se nerozpakoval ji pevně uchopit a nepouštět.

Neptala se ho, kam jdou. Když odcházeli z jejího bytu, řekla mu, že mu důvěřuje a držela se toho. Pod nohama jim křupal sníh, ale jinak bylo všude takřka posvátné ticho. Zdálo se, že oba, i Temperance, vnímá tu zvláštní atmosféru. Mrzlo, až praštělo, a oba i přes čepice pálily uši, ale ani jeden si s tím příliš nelámal hlavu.

Ruku v ruce prošli skupinkou stromů, když Booth zamumlal:

„Zavři oči.“

Trochu nechápavě se na něj podívala, ale když se na ni usmál, poslechla.

Vedl ji ještě pár metrů a ona cítila, jak dává dobrý pozor na to, aby nezakopla. A i kdyby zakopla, věděla, že ji chytí… Najednou se zastavil a ona stejně tak. Čekala, co se bude dít, když najednou ucítila jeho dech těsně u svého ucha, až jí málem naskočila husí kůže. „Můžeš otevřít oči,“ zašeptal.

Nejdřív se jí nechtělo, protože měla skoro strach, že se celý tenhle okamžik rozplyne, ale nakonec to udělala. Chtěla se ihned podívat na Bootha, ale ten stál krůček za ní, a tak jí naprosto vyrazil dech obraz otevřené krajiny, který měla před sebou.

Stáli na kopci a daleko před nimi se rozpínal do šířky celý Washington. Nádherně osvětlený a doslova ozářený vánoční výzdobou. Ta krásná blyštivá tečka v podobě hlavního města celých Spojených států najednou působila romanticky, mírumilovně a zároveň tak trochu nedůležitě. Zkrátka úplně jinak, než jak ji až doposud Temperance vnímala. Kolem nich se rozpínaly lesy a ze stráně dolů se táhla celá osada malých stromků vysázených pravděpodobně teprve před pár lety. Všechny byly pokryté peřinkou ze sněhu a všude kolem panovalo naprosté ticho.

Byla tou scénou tak omráčená, že několik minut nedokázala vůbec nic říct, ani udělat a jen se okouzleně rozhlížela.

„Líbí?“ zeptal se potichu.

„Je to úžasné,“ odpověděla zcela upřímně. „Chodíš sem často?“ zeptala se a konečně se otočila, aby mu viděla do tváře.

Usmíval se.

„Každý rok na Vánoce.“

„Vážně?“ podivila se.

„Naučil mě to děda. Poprvé mě sem vzal, když mi bylo asi šest let,“ přiznal. „Vyprávěl mi, že sem chodili s babičkou na rande,“ dodal škádlivě.

„A ty ses držel v jeho stopách, že?“ konstatovala se smíchem, zatímco jeho tvář zvážněla.

„Ne. Ty jsi mimo Parkera první, koho jsem sem vzal.“

Znovu cítila, jak jí přemáhá dojetí. „Opravdu?“

Přikývl.

„Děkuji,“ zašeptala a znovu vsunula ruku do té jeho.

Pevně ji stiskl a jak tak stáli vedle sebe a dívali se na tu krásu před sebou, řekla najednou Temperance: „Víš, že tohle je zatím náš první společný případ, který asi už nikdy nedokážeme vyřešit?“

„No… Nikdo není dokonalý, ne?“ poznamenal pobaveně.

Zatvářila se přemýšlivě. „Snad nám to moc nepokazí statistiky,“ řekla poté.

„I kdyby ano, tak mě to za to stálo,“ zamumlal a naklonil se k ní blíž.

„Mě taky,“ zašeptala těsně předtím, než přitiskl své rty na její.

Zatímco se líbali, měla Temperance dojem, že slyší kdesi v dáli cinkat rolničky. Nejdřív se chtěla Bootha zeptat, jestli to slyší také, její staré, racionální já to chtělo řešit. Ale když otevřela oči a spatřila Bootha, jak ji se zavřenýma očima neuvěřitelně něžně líbá, pocítila poprvé v žaludku něco nového. Záplavu něhy, štěstí a… ochoty uvěřit. Bez důkazu. Prostě jen věřit.

* * *


On this silent Christmas night
What makes this season magical
Is what made my dream come true
Just seeing you
To be here with you

Oh this Christmas time
Is the best one ever
The greatest gift in life
Is you and me together
And I thank heaven for sending you here tonight
This Christmas time

"This Christmas Time" - Lonestar



* * *


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

<3

(Markéta, 2. 4. 2011 17:36)

Tuto povídku miluju, je tak úžasně napsaná.. Nevím co k tomu říct, pokaždé mi to vyrazí dech.. :-)

strhující.

(Danča, 27. 9. 2010 0:38)

je to překrásné, okouzlující a dokonalé a já to chci taky! :D

***

(Lola, 30. 1. 2010 20:42)

Překrásné, kouzelné, dokonalé ;-)

:-)

(KayTee, 13. 12. 2009 21:39)

No, Jájinko, co ti na to říct :-) Myslím, že nemusím nic, protože to víš, co chci napsat. Každopádně to, že je tohle tvá povídka mi bylo jasné už po první větě. Tvé kouzlení se slovy je prostě nenapodobitelné, proto jsem i já, jako většina lidí, hlasovala jednoznačně pro tebe :-)

tě pic, dyť je to boží

(nikushak, 13. 12. 2009 0:19)

fakt kráásnee, velmi pěkně napsané a ten konec,nemám slov , :)

kraasa

(ange, 12. 12. 2009 10:18)

ja nemam slov....je to uzasnee...naozaj :D

hmm

(Tina, 8. 12. 2009 19:34)

velmi pekne :) pacil sa mi ten Santov "dokaz" :) hned som tusila, ze to bude tak ako bude.. ale inak krasne napisane, zaver taktiez bombovy... pacilo sa mi to :)

:)))

(Domí, 8. 12. 2009 18:47)

hezký...ale konec překrásnej;)