Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

Epilog


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Epilog

Často ho vídala stát před sebou. Měl různé podoby – podle toho, jak se na něm podepisoval čas. Pamatovala si je všechny. Někdy vypadal úplně stejně, jako když se poznali. Jindy celkem jasně spatřila první šediny na jeho skráních. Pak se před ní zjevil ve smokingu a myrtou na klopě. A taky ho často vídala takového, jakým byl, když se na ni naposledy usmál. Když ho od ní podruhé v životě odvezli na operační sál. A on se tentokrát nevrátil.

Strávila s ním až moc let a už byla až moc stará na to, aby pro to hledala logické vysvětlení. Ani nechtěla. Raději chlácholila sama sebe myšlenkou, že je tu pořád s ní. Že se k ní vrací. A čeká na ni.

Tentokrát to bylo jiné. Neobjevil se před ní jen on, ale rovnou celá scéna. Stáli před jeho domem, pršelo a jejich obličeje od sebe byly jen pár milimetrů. Měla dojem, že na své tváři cítí jeho teplý dech a slastí přivřela oči. „Nikdy tě neopustím,“ slíbil tichým hlasem a jí se z oka vykutálela slza. Věřila mu. I teď mu věřila. Pohodlně se opřela a zavřela oči. Měla dojem, že odněkud z dáli k ní doléhá jeho sytý smích. Byl tak reálný, že s naprostou jistotou věděla, že přichází…



Washington DC; národní hřbitov v Arlingtonu
27. listopadu 2061, 11:02


Ačkoliv Barbara Jacksonová zdědila hodně z charakteru svého otce, pohřby a hřbitovy nenáviděla stejně jako její matka. I nemocnice. V posledních dvou letech v nich strávila až příliš mnoho času a zároveň přinesly žalostně málo pozitivního na to, aby k nim mohla mít dobrý vztah.

Ale faktem bylo, že ji naučily připravit se na nejhorší. Proto už teď nedokázala plakat. Ne naplno. Se slzami v očích sledovala, jak rakev – celá obsypaná rudými růžemi – mizí v zemi. Ucítila povzbudivý stisk ruky a s chabým úsměvem, který měl naznačit hlavně poděkování, vzhlédla ke svému manželovi Mattovi.

Při pohledu na něj si vzpomněla, jak se kdysi, bylo jí asi dvanáct let, zeptala mámy, jak poznala, že je táta ten pravý. Myslela to zpola v žertu, ale když jí tehdy matka odpověděla, všechen humor ji kdoví proč přešel.


Táta přišel docela pozdě z práce. Měl je s Benem vyzvednout ze školy, ale nestíhal to, a tak pro ně nakonec přijela máma. Společně připravili večeři – tátovy oblíbené špagety – a když pak Seeley Booth přišel domů, vypadal unaveně, ale spokojeně. Slíbil Benovi, že se s ním podívá na úkoly, a tak zatímco chlapec odběhl do pokoje, zvědavá Barbara se zeptala:

„Mami, jak jsi poznala, že je táta ten pravý?“

Všimla si, jak si oba rodiče vyměnili nejprve pohled a pak dokonce úsměv.

„Proč se ptáš? Máš nějaké trápení v lásce?“ zeptal se táta lehce rýpavým hlasem a malá Barbara zrudla až po kořínky vlasů.

„Ne!“ vyhrkla vzpurně.

„Kecá!“ prohlásil Ben, který se právě vrátil do kuchyně s hromadou sešitů v podpaží. „Je zabouchnutá do toho kluka z vedlejší třídy.“

„No tak, Bene!“ napomenul ho táta a lehce se přitom zamračil.

Chlapec okamžitě věděl, co se děje, sklopil hlavu a poslušně zasedl ke stolu.

„Myslím to vážně,“ prohlásila Barbara trucovitě. „Jak jsi to poznala, mami?“

Temperance, která se až doposud nezúčastnila konverzace a s lehkým úsměvem ukládala nádobí do myčky, zvedla hlavu a řekla větu, která Barbaře zněla v uších vlastně po celý zbytek života: „To se nedá poznat, Barb. To musíš cítit.“

Dívka si znovu všimla pohledu, který si rodiče vyměnili. Pak táta odložil příbor, vstal od stolu a svoji manželku láskyplně pohladil a poté políbil. Barbara tenkrát nebyla schopná pochopit, jak moc tohle mámino prohlášení znamenalo pro tátu.



Ne, tenkrát to ještě nechápala. Díky tetě Angele sice věděla, že se její rodiče seznámili kvůli práci a taky se jí podařilo zjistit, že jim trvalo dlouhé roky, než se dali dohromady jako pár. Ale nechápala, jak silný vztah mezi nimi skutečně je. A i když roky běžely a ona se začala dívat na svět i na své rodiče jinýma očima a spousta věcí z jejich vztahu se jí stala jasnější, přesto si vždycky uvědomovala, jak strašně výjimečné je to pouto mezi nimi.

Když se ona sama vdala a založila vlastní rodinu, nějak to přestala vnímat. Pořád věděla, že se její rodiče velice milují, že si jsou oporou, nejlepšími přáteli, ale už to brala jako hotovou věc. Ale před dvěma roky ji ta skutečnost s neuvěřitelnou silou omráčila znovu.

Celý život chodil Seeley Booth na pravidelné prohlídky. Nikdy stoprocentně nezmizela možnost, že se mu nádor nevrátí. A nakonec se skutečně vrátil. Věděl to dlouho, ale nikomu nic neřekl. Barbara později podezírala svoji matku, že to v hloubi duše tušila, protože když už nemoc před dvěma roky propukla natolik, že se to nedalo přehlédnout a otec musel s pravdou ven, netvářila se překvapeně. Jen zdrceně. Ale zároveň odhodlaně. Vrásčitou rukou sevřela tu manželovu a nezdolným pohledem ho ujistila o tom, že je s ním.

A skutečně byla. Temperance Brennanová zůstala se svým manželem až do konce. Lékaři řekli, že mu zbývá asi rok života. Operaci neporučovali. Bylo mu 87 let a nezdálo se pravděpodobné, že by ji mohl zvládnout. Ale risk a nebezpečí byly vždycky součástí jeho života.

I když se Temperance za Seelyho provdala, ponechala si své příjmení. Nějakou dobu si Barbara myslela, že to bylo kvůli její kariéře nejen antropoložky, ale především spisovatelky. Ale časem pochopila, že to nejspíš byl i jakýsi druh vzdoru. Milovala jejího otce a chtěla se za něj provdat, ale zároveň pořád toužila být svobodná. Seeley Booth to přání respektoval.

Se svojí manželkou strávil nádherný a plnohodnotný život. Byli manželé téměř padesát let a společně vychovali dvě, vlastně tři děti. A on zkrátka nemohl přenést přes srdce, že by se jeho nejbližší měli rok dívat, jak postupně odchází. Rozhodl se pro operaci a Temperance mu nebránila. Věděla, že nemá smysl přít se s manželem o něco, čemu on sám pevně věřil.

Těsně před operací se s nimi se všemi rozloučil. S ní, s jejími staršími bratry Parkerem a Benem a taky se všemi sedmi vnoučaty. Rozloučil se i se svojí životní láskou.


„Miluju tě, Kůstko,“ zašeptal těsně předtím, než ho odvezli na operační sál.

Barbara stála jen kousek od nich a slyšela to. Stejně jako viděla slzy v očích obou svých rodičů a uvědomila si, že je cítí i v těch svých.

„Zvládneš to,“ řekla mu.

„Už jednou jsme v téhle situaci byli, pamatuješ?“ zeptal se s lehkým úsměvem. „Držela jsi mě za ruku a říkala, že bude všechno v pořádku.“

Temperance natáhla ruku a pevně stiskla tu jeho. Dívala se na něj odhodlaným, nezdolným pohledem, ale on se jen unaveně usmál. „Jsem rád, že jsem to zvládl tenkrát. Kdyby ne, neprožil bych tak krásný život po tvém boku. Neměli bychom spolu dvě úžasné děti,“ dodal a lehce kývl směrem hlavou k Barbaře a Benovi.

Její matka k ní stála zády, ale když promluvila, poznala podle hlasu, že pláče: „Dokázal jsi to tenkrát, dokážeš to i dneska.“

Seeley Booth k ní natáhl třesoucí se ruku a pohladil ji po tváři. „Kdyby ne, tak to nevadí. Bůh mi dal víc, než jsem si zasloužil.“ Pak se potichu zasmál. „Já vím, Kůstko, já vím – Bůh s tím nemá nic společného. To my dva,“ dodal šeptem.



Nikdy jí nepřestal říkat Kůstko a ona jemu Boothe. Když se jí v první třídě zeptali, jak se jmenují její rodiče, řekla, že Kůstka a Booth. Všechny děti se jí tenkrát vysmály a ona nechápala proč. Přišla domů uplakaná a táta ji dlouho držel v posteli v náručí, zatímco máma šla udělat horké kakao.

Podobný rituál pak probíhal prakticky celý její život. Kdykoliv měla nějaké potíže, vždycky věděla, že ji rodiče obejmou, a že si o všem společně promluví nad horkým kakaem.

Když se s nimi se všemi tenkrát loučil, bylo to, jako kdyby věděl, že se už nevrátí. Samotný zákrok sice zvládl, ale pak se objevily komplikace a on upadl do komatu. Jeho mozek postupně odumíral. Když jim lékař oznámil, že Seeley Booth se už nikdy neprobudí, stála Barbara v ten moment po boku své matky. Poprvé v životě ji viděla skutečně zlomenou.


„Paní Boothová?“ ozvalo se za nimi a Temperance se s vypětím sil postavila. V poslední době ji trápila záda. Zřejmě od toho, jak se celý život ohýbala nad kostmi.

„Ano?“ zeptala se rozetřeseným hlasem a pevně se chytla synovy ruky, který stál právě nejblíže.

Lékař si odkašlal a nasadil „ten“ výraz. Barbaře bylo okamžitě jasné, co přijde. „Paní Boothová, je mi to moc líto, ale už není žádná šance… Činnost mozku vašeho manžela je uměle podporována už skoro týden. Nebýt přístrojů, byl by už mrtvý…“

Temperance se podlomily nohy a Barbara k ní přiskočila, aby ji bratrovi pomohla podepřít. Srdce jí přitom pukalo, ale to nebylo nic proti tomu, jak se musela cítit její matka.



Když ho odpojili od přístrojů, držela ho Temperance za ruku. Nikdo jiný krom nich a lékaře v pokoji nebyl. Ona, Ben a Parker stáli na chodbě a dívali se na celou scénu skrze prosklenou stěnu. Sama za sebe, ale nepochybně i za své bratry, mohla Barbara říct, že ještě nikdy v životě neviděla nic tak… smutného.

Táta byl nemocný dost dlouho na to, aby si dokázali uvědomit a připustit fakt, který se zdál být nezvratným. Ale jejich máma, ta ne. Vzdor tomu, že celý život vždycky spoléhala na vědu a důkazy, byla Barbara přesvědčená o tom, že se od momentu, kdy Seeleyho odvezli na operační sál, tiše modlila. Modlila se, protože si nejspíš najednou uvědomila, že už to není věda, kdo může v tomhle případě pomoct.

Barbara sebou lehce trhla, když ji Matt pustil, ale vzápětí na to se trochu uklidnila. To když ji její pravou ruku stiskl Ben a do té levé jí Parker vložil malou lopatku na hlínu. Cítila se s nimi tak jistá. Vždycky tomu tak bylo. Dneska už to byli muži v letech, ale pro ni už nejspíš budou vždycky její bratříčci, kteří na ni nikdy nedali dopustit.

K Parkerovi sice neměla tak blízko, protože tátův syn z předchozího vztahu s nimi nevyrůstal a navíc byl o víc než deset let starší, ale Barbara k němu vždy vzhlížela. Často jí a Benovi vyprávěl, tak, aby to rodiče neslyšeli, jaké to bylo, když spolu Temperance a Seeley ještě ani nechodili. Byly to úžasné historky, u kterých se člověk musel někdy smát, někdy třást strachy, ale pak jít vždycky s úsměvem na tváři spát, protože… máma s tátou jsou přece spolu. Všechno je v pořádku.

Přistoupila k díře v zemi, kam už spustili rakev. Tak se k tomu kdysi vyjádřila její matka. Pamatovala si, že když umřel dědeček, a ona si myslela, že jsou s Benem na zahradě, řekla svému manželovi, že se jí zdá směšné shromáždit se kolem díry v zemi. Barbaře to tenkrát přišlo vtipné, i když po dědečkovi moc truchlila, a usmyslela si, že má máma pravdu. Nakonec ji ale táta přesvědčil. Ji i Temperance. Táta byl zkrátka obrovský diplomat a hlavně to se svojí někdy dost paličatou manželkou uměl.

Barbara nabrala hrst hlíny a za tichého zašeptání „Sbohem, maminko.“ ji vhodila na rakev. Od chvíle, kdy ho před rokem odpojili od přístrojů a její máma ho přitom držela za ruku, se jim Temperance začala doslova ztrácet před očima.

Jednoho osudného dne, kdy se to všechno zlomilo, to byla právě Barbara, kdo ji našel sedět na lavičce v zahradě. Na první pohled vypadala, že spí. Když se ji však Barbara pokusila probudit, nereagovala.


„Mami?“ zašeptala, protože ji nechtěla polekat. „Mami, to jsem já, Barb.“ Znejistěla, protože stále nepřicházela žádná reakce. „Mami?“ Nakonec jí to došlo a sáhla Temperance se slzami v očích na krční tepnu. Jen velice slabě v ní pulzovalo.

Převezli ji do nemocnice. Lékař to diagnostikoval jako únavový syndrom. Podle něj byla její matka prostě jen unavená. Barbara o tom nepochybovala, protože už dávno věděla, že jí všechnu její životní energii poskytoval Seeley Booth. Ale zároveň věděla, že je v tom ještě něco. Něco, na co žádný lékař na světě nepřijde a co by určitě neschvalovala ani Temperance – syndrom zlomeného srdce.

Netrpělivě čekala na chodbě, dokud se neotevřely dveře. Ven vyšel Parker. Vypadal zlomeně. „Chce tě vidět,“ povzdychl si a ona si pospíšila.

„Ahoj, mami,“ pozdravila při vstupu do nemocničního pokoje a snažila se znít vesele a povzbudivě.

Temperance k ní otočila hlavu. Byla bledá a přepadlá, ale na tváři vykouzlila nepřesvědčivý úsměv. „Ahoj, zlatíčko.“

Barbara usedla na židli vedle matčiny postele a chytla ji za ruku. „Jak se cítíš?“

„Unaveně,“ přiznala Temperance a na vteřinu zavřela oči.

„Musíš hodně odpočívat. Doktoři říkali, že budeš v pořádku.“

Její matka k ní zvedla pohled. „Už je čas, Barb,“ zašeptala potom.

Oči se jí naplnily slzami. Ani ne před rokem ztratila otce. To nejde. Není připravená… Nemůže ztratit oba. Je manželkou a matkou, ale nechce přestat být dcerou. „Mami, jsi rozrušená. Je toho na tebe moc… Pořád je to čerstvé. Ale budeš v pořádku. Mami, táta… táta by tohle nechtěl.“

„Seeley… On by to chápal, zlatíčko.“

„Ne!“ vyhrkla Barbara zoufale. „Než ho odvezli na operační sál, tak mi to řekl. Řekl, že máš jít dál s námi.“

„Já vím,“ skočila jí Temperance do řeči klidným, vyrovnaným hlasem. „Taky mi to řekl…“

„Mami, prosím,“ zašeptala Barbara, zatímco se jí po tvářích řinuly slzy. „Ty a táta jste mě naučili tak strašně moc… O světě, o lidech, o lásce. Ale v ničem z toho nikdy nebyla odevzdanost. Učinili jste mě bojovat. Tak to nevzdávej. Prosím…“

„Člověk nemůže žít s puklým srdcem, Barb.“

„Mami… Jsem antropolog stejně jako ty. A ty první jsi mi řekla, že nic takového neexistuje.“

„A tvůj otec ti zase řekl, že existuje. Celý život je o volbách, zlatíčko. O tom, v co člověk věří, a kým je. A já… Barb, skoro padesát let jsem byla Boothova manželka a předtím spoustu let jeho kolegyně a partnerka. Tři čtvrtiny mého života, tu podstatnější, důležitější a šťastnější část, obsahoval tvůj otec. A teď, když je pryč, najednou nevím, čím jiným mám být, co bez něj mám dělat.“

„Máš nás…“

Temperance svoji dceři pevně stiskla ruku. „Ano, a jsem na vás tak strašně pyšná. Já i váš otec. Parker pracuje jako operační důstojník v Bílém domě, z Bena je analytik u FBI a z tebe je výborná antropoložka. Lepší, než jsem kdy byla já. A víš proč? Protože krom vědomostí máš i srdce, city a instinkt svého otce. Jste dokonalé děti a děláte to, co chtěl vždycky dělat váš táta – činíte tenhle svět lepším. Všichni tři vedete plnohodnotné životy, máte rodiny… Mě už nepotřebujete, Barb.“

„To není pravda, mami.“

Temperance natáhla ruku a pohladila dceru po tváři.



Zemřela přesně za týden. Zlomené srdce jí vypovědělo službu. A oni tady teď stáli. Od severu foukal studený větřík a Barbara sledovala, jak dva pracovníci hřbitova zahazují rakev hlínou.

„Chtěla bych být chvilku sama,“ zašeptala.

Matt ji pohladil po paži a odešel. Barbara za sebou však uslyšela kroky někoho jiného. Za jednu ruku ji chytil Parker a za druhou Ben. Chvilku jen tak stáli a mlčky si měřili navršený kopec hlíny, na které lidé před svým odchodem položili věnce, jež byly původně na rakvi.

„Myslíte, že jsou spolu?“ zeptala se Barbara potichu.

Ještě než dva muži dostali šanci odpovědět, ozval se za nimi jemný hlas: „Jistěže jsou spolu, zlatíčka.“

Trojice se otočila na tetu Angelu a všem se na tváři objevil chabý úsměv. Angela k nim přistoupila a smutným pohledem se zadívala na čerstvý hrob. „Jenom jednou mě na setinu vteřiny napadlo, že to vaši rodiče nezvládnou, ale… Byla to ode mě hloupost. Nic na světě je nemůže odloučit.“

„Kdy to bylo?“ zeptal se Parker.

„Když Bena tehdy srazilo auto. Doktoři jim řekli, že nemáš naději,“ dodala a pohlédla přímo na Benjamina. „Temperance se do sebe hodně uzavřela.“

Barbara si na to pamatovala. Bylo jí tehdy asi čtrnáct let.


„Kůstko… Temperance, uklidni se! Slyšíš mě? Musíš se uklidnit.“

Sledovala, jak táta chytil mámu, nervózně pochodující po nemocniční chodbě, za paži. Vytrhla mu ji. „Jak můžeš být tak klidný?“ zaječela na něj. „Umírá nám syn! A s tebou to nic nedělá!“

Barbara se instinktivně přikrčila a přitáhla si kolena až k bradě. Viděla, jak tátův výraz ztuhl. „Ničemu nepomůžeš, když se psychicky odrovnáš!“

Temperance se rozklepala. „Boothe, jestli umře… Co budeme dělat, jestli umře?“

Chtěl ji obejmout, ale nedovolila mu to. Táta proto přešel ke své dceři, posadil se vedle a chytil ji za ruku. Barbara chvilku sledovala mámu, jak ještě několikrát přešla tam a zpět. Pak se nečekaně prudce otočila a rozběhla se k Seeleymu. Vypadalo to, že něco takového čekal, protože naprosto automaticky rozpřáhl náruč a schoval její roztřesené tělo mezi svými pažemi a hrudníkem.

„Bude to dobré, Tempy,“ slyšela ho Barbara šeptat. „Zvládne to. Všichni to zvládneme.“



„Víte, často o Temperance tvrdili, že je bezcitná,“ pokračovala Angela. „Ale nebyla to pravda. Byla citlivější, než kdokoliv jiný. A Booth to věděl. Ze všech lidí na tomhle světě ji znal nejlíp. A to obsahuje i mě, i když jsme byly nejlepší kamarádky.“

„Moc se s tátou milovali,“ zamumlal Ben.

„Přesně tak,“ přikývla Angela. „Byli jako severní a jižní pól a dohromady vytvořili něco neuvěřitelně dokonalého. Víte, proč jste vy dva Benjamin a Barbara? BB. Booth a Brennanová. Jste jejich odkaz. I ty, Parkere. Díky vám a vašim dětem tady budou pořád. Pamatujte si to, zlatíčka.“

Barbara vnímala zvuk těch nádherných slov, cítila, jak jí příjemně hřejí na prsou. Představovala si, že její rodiče jsou teď někde, netušila kde, spolu, a že jsou šťastní. Možná se na ně teď vážně dívají, možná je pozorují. Možná táta mámě právě dokazuje, že měl vždycky pravdu, když mluvil o nebi. Při té myšlence Barbara nedokázala odolat a na tváři se jí objevil melancholický úsměv. Pak jí na líci dopadla vločka sněhu a začala se rozpouštět…


V drobounké ručce křečovitě svírala sněhovou kouli a nervózně přešlapovala na místě. Už se nemohla dočkat, až to celé začne.

„Pššt,“ zasyčel na ni Parker rozzlobeně. „Nemůžeš chvilku stát v klidu, prcku? Prozradíš nás…“

„Nejsem žádný prcek, už je mi pět let,“ odpověděla rozčíleně. Nesnášela, když jí její bratři říkali, že je moc malá, protože rozhodně nebyla. Například Benovi už sahala až ke krku.

„Buďte zticha oba,“ zasyčel právě Ben naoko důležitě, načež dostal od Parkera výstražný šťouchanec loktem. Větvičky keře, za kterým se schovávaly, se zatřásly a na zem hlasitě žuchl sníh.

„Co tam vyvádíte?“ zavolal na ně táta. „Jestli nebudete potichu, máma vás uslyší a bude po překvapení.“

Barbara křečovitě sevřela rtíky a usmyslela si, že už ani nepípne. Zaměřila se na svého tátu, který stál zachumlaný v teplém kabátě před hlavním vchodem Jeffersonova ústavu, a vytrvale zírala na jeho levou ruku, kterou jim slíbil naznačit, že máma už jde.

Ruka se za chvilku skutečně pohnula a Barbara zadržela dech. Ozvalo se bouchnutí dveří a pak hlasy. Máma nebyla sama.

„Myslím, že máme problém, děti,“ zavolal táta. „Máma si přivedla posily, takže… Do útoku!“ zakřičel a pak napřáhl pravou ruku, kterou až doposud schovával za zády, a hodil velkou sněhovou kouli.

Ben a Parker se nadšeně vyřítili z úkrytu a ona jim byla v patách. Stihla si všimnout, že na schodech stojí nejen máma, ale taky tety Angela a Cam a strejda Jack. Nedokázala se dost napřáhnout, takže její sněhová koule skončila u máminých nohou, ale táta a kluci byli úspěšnější. Až na Angelu ze sebe všichni oklepávali sníh.

„Co to, sakra…,“ mumlal strejda Jack, který si sníh vytíral dokonce z očí.

Cam a máma si oklepávaly kabáty a Angela se dala do hlasitého smíchu. Který ovšem zmizel v momentě, kdy po ni táta hodil další sněhovou kouli se slovy: „Aby ti to nebylo líto.“

„Tohle volá po pomstě,“ zvolal strejda a pochopitelně si vybral ji.

I když byla nejmenší, dala se za hlasitého jekotu do běhu, ale velice brzy ji dostihl. Podobně se zachovaly i Angela a Cam a dokonce i máma.

A právě tu viděla o chvilku později mluvit s tátou, který ji strčil do sněhové závěje. Jenže jaksi nepočítal s tím, že ho strhne s sebou.

„Jak ses celý den měla, miláčku?“ zeptal se rozverně a ona mu s úsměvem, odpověděla, že dobře. Pak mu během vteřin nacpala hrst sněhu za límec a táta se dal do křiku. Co se dělo dál, malá Barbara neviděla, protože ji někdo, nejspíš teta Cam, stáhl čepici přes oči a začala ji lechtat.

Ten večer, týden před Vánoci, zažil Jefferson asi tu největší sněhovou bitvu géniů – současných i budoucích – v dějinách Spojených států.


* * *

K O N E C

* * *

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Slzy v očích

(Jitka Bones, 2. 4. 2012 18:38)

Dnes je ji konečně dočetla. Tuhle povídku, která mluví za vše. Byla dokonalá. Začala jsem číst první řádky epilogu, a ne, nedokázala jsem ji přečíst. Odhadla jsem, co bude následovat a slzy se mi draly do očí. Přečetla jsem tolik slavných knih od ještě slavnějších autorů, ale nikdy se mi nestalo, aby brečela, jako malá holka. Možná to způsobil fakt, že seriál Bones sleduji už nějakou dobu a k hlavním postavám jsem si vypěstovala zvláštní vztah. Když se dívám na seriál, když čtu povídky, jako by tu byly kolem mě a byly mými přáteli. Začínám z toho už bláznit.. Ale nevadí mi to. Po přečtení tvé povídky jsem se odhodlala a napsala jsem Gilly8s, že bych chtěla uveřejnit tu svoji. Bude na pokračování, a bude se odehrávat na konci 7 série. Jsem zvědavá, co mi napíše. Každopádně i když to bude pozitivní odpověď, nemyslím, že to budou čtenáři hltat s takovou vervou, jako tu tvoji. Jsi velmi dobrá spisovatelka. Jitka Bones

A znovu slzy...

(Martina, 13. 2. 2012 19:35)

Tak jsem si to precetla po vic jak roce znovu a opet jsem brecela:) A to sama za sebe muzu rict ze se vracim jen k malo knizkam...Proste super parada...nepochybuju, ze za cas se opet vratim a tentokrat pripravena s krabici kapesniku...

Dokonalost!

(Dvířka, 3. 10. 2011 19:41)

Upřímně,tohle je nejlepší povídka se seriálovými postavami jakou jsem kdy četla.Dokonalá s velkým D.Před autorkou smekám,protože mě tento příběh dokázal odtrhnout od reality a díky němu jsem skoro nespala,protože jsem se potřebovala dočíst konce.
Měla jsem štěstí,protože jsem na ni narazila už v plné podobě a tak jsem jen dychtivě klikala na pokračování.
Dostal mě zajímavý styl psaní,který se dokázal vcítit do potřeby čtenářů,ale hlavně!...Hlavně dokázal charakterizovat vedlejší a hlavní postavy tak,jak je známe ze seriálu.Předpověď jejich chování a přemýšlení bylo tak přesné,jakoby je vymýšleli přímo scénáristé.
Dál mě zaujala délka,která by vyšla na román nebo celovečerní film,který by byl pro fanoušky Bones tak napínavý a očekávaný.Sama jsem si dokázala představit jednotlivé scény z těchto řádků.Není pochyb,že autorka je skvělou spisovatelkou.Dokázala na základě daných postav vytvořit neotřelý a promyšlený děj,protkaný myšlenkami hlavních hrdinů-Bootha a Kůstky a neodbyla ani jednání ostatních postav,všechno dokonale sedělo jako v opravdovém kriminálním románu.Nic nebylo strojené a přeceňované,ale psáno realistickým stylem.
Opravdu perfektní! Ráda se k této povídce vrátím a se stejným napětím ji přečtu i když už znám její konec.
Jitko,děkuju za příjemný zážitek :)

Perfect

(Kacan_Katchenka, 4. 1. 2011 15:05)

Milá Jitka. Chcela by som sa ti poďakovať za túto skvelú poviedku. Doteraz som prečítala veľmi veľa Bones poviedok na rôznych stránkach, ale môžem ti stopercentne potvrdiť, že táto je zatiaľ najlepšia. Je tu výborne vystihnutý charakter postáv. Chcem ti oznámiť, že si sa taktiež zaradila medzi moje obľúbené autorky FanFiction. Veľakrát som chcela napísať niejakú Bones poviedku, ale nikdy sa mi nepodarilo vystihnúť isté črty, ktoré sú pre mňa v tomto nevyhnutné, ale ty si ich tu vystihla. Musím tiež povedať, že sa mi veľmi, ale veľmi páči epilóg. Bolo to tak strašne krásne a dojemné. Nevieš si ani predstaviť, koľko pocitov to vo mne vyvolalo. Môj prvý dojem po prečítaní celej tejto poviedky bol: "Už nikdy neprečítam žiadnu Bones FanFiction." Našla som tu totiž všetko, čo som hľadala, ale nakoniec som sa nemohla nevrátiť k Bones. :-) Máš obrovský talent vystihnúť charakter postáv. Prajem veľa šťastia pri ďalších poviedkach a dúfam, že jedného dňa sa mi podarí dokončiť aspoň jednu poviedku, ktorú by som mohla zavesiť na blog.

Nemám slov...

(Kapybara, 2. 1. 2011 2:28)

Vše, co mělo být řečeno, už řečeno bylo, ale nemůžu si pomoct. Když jsem viděla 20 kapitol, tak mi v první chvíli zatrnulo. Ale nebylo co dělat, tak jsem se začetla. Nestává se mi často, že bych cítila potřebu psát někam své dojmy, ale tahle povídka je výjimečná. Seděla jsem u ní do 2 hodin do rána, prostě proto, že jsem se nemohla a ani nechtěla odtrhnout. Chytne a nepustí. Bála jsem se i smála. Možná to bude znít divně, ale máš Boothův cit pro lidi a zároveň Kůstčin smysl pro detail. A kromě toho máš ale i něco ohromně svého, něco, co jsem zatím zažila jen u asi dvou spisovatelů. Takže prosím, piš dál. Já si jen počkám, až tě uvedou jako laureátku Nobelovy ceny za literaturu. Ještě jednou obrovský DÍK.

parada

(Tammy, 18. 11. 2010 18:39)

toto je uplne suprove, krasne a skvele

wow

(gogo, 21. 9. 2010 21:21)

bezvadne , uzesne , nadherne, proste nemam slov . zkratka je to dokonale !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

díky...

(Martina, 15. 9. 2010 17:57)

Taky musím říct, že jsem tuhle povídku četla dva dny...Prostě jsem se nemohla odtrhnout. Trnula jsem celou dobu co se s nimi stane. A u epilogu jsem brečela jak děcko:)Z tohodle by mohla být klidně i knížka:)Díky za to, že jsem si to mohla přečíst:)

bude aj pokracovanie????

(Gretka :), 7. 9. 2010 22:05)

Ja som tiez trochu vyberava citatelka ale tvoje pribehy ma uplne dostali! Milujem ich.Mali by byt vydane knižne.

Doufám že si jednou koupím Tvoji knihu

(Charlotte, 4. 9. 2010 3:08)

Tvoje příběhy jsou úžasné. Jsem vášnivá čtenářka, ale jsem i hodně vybíravá. Moc příběhů mě nezaujme tak moc jako ten tvůj. Na konci jsem se dokonce rozbrečela a to se mi stalo u knížek světových bestsellerů jen dvakrát. Myslím, že by jsi to mohla dotáhnout daleko. Vem si takovou Stephenie Meyerovou. Zdál se jí sen, jen tak pro přátele ho napsala. Někdo jí ale přemluvil, aby to vydala jako knihu, jelikož je to krásný příběh. Tak dovol, abych já byla tím kdo Tě přemluví. Když na tom ještě trochu zapracuješ, tak to jednou třeba taky bude bestseller. Za pokus nic nedáš. Zkus to někomu dát přečíst (někomu vlivnýmu). Věřím, že zazáříš. ;)

Díky nestačí

(Michaela, 15. 7. 2010 18:06)

Myslím, že nadpis říká vše. Když jsem tuhle povídku náhodou našla, četla jsem ji dva dny. Dva dny strachu, co se s těmi dvěma stane v tom zatraceném lese, co s nimi bude dál. Když jsem došla tam, kde jí řekl, že ji miluje a ona utekla, myslela jsem si, že je to konec. Konec povíky, konec přátelství, konec všeho. Ty jsi to ale rozvodla ještě dál. Ze všeho nejvíc se mi asi líbil ten epilog. Bylo v něm všechno to, co bylo třeba na vysvětlenou. Takže díky...

Bitter sweet symphony

(Gabriela, 26. 2. 2010 19:24)

Tvoja poviedka je vazne skvela. Ked som zistila, ze je na pokracovanie a kazdy diel az v utorok, rozhodla som sa pockat kym bude kompletna, pri mojej netrpezlivej povahe som vedela, ze nevydrzim cakat cely tyzden na pokracovanie. Ale napokon ked mala asi 15 casti, tak som uz nedokazala vydrzat a zacala som ju citat. Prvých 15 kapitol som "zhltla" na posedenie a potom prislo na rad to cakanie. Obdivujem vsetkych, ktori dokazali tuto poviedku citat po kapitole a tyzden cakat na dalsiu cast. Ale skutocne "peklo" prislo az v piatok pred tyzdnom, ked som zistila, ze v utorok bude posledna cast a mne sa pokazil pocitat, takze az dnes som si mohla docitat koniec, ale o co vacsie bolo prekvapenie, ked som zistila, ze poviedka ma aj epilog. Pretoze tie su podla mna na knihe najlepsie. Ked skonci posledna kapitola citatel vie, ze hlavni hrdinovia ostanu spolu a potom pride epilog, ktory posunie koniec knihy resp. v tvojom pripade poviedky o niekolko rokov, ale len skutocne dobry spisovatel necha citatelovi moznost predstavit si pribeh svojich hrdinov podla vlastnych predstav, necha otvoreny koniec pre vsetky tie mozne situacie, v ktorych sa postavy ocitli a potom pride "vytriezvenie" v podobe epilogu, ktory da bodku nielen za celym pribehom, ale v tomto konkretnom pripade za zivotom. Clovek je po tvojich slovach smutny, akoby to naozaj vsetko skoncilo, akoby tam stal pred hrobom uvedomujúc si, že obaja "odisli", potom vsak ostanu vsetky tie mozne varianty ich zivota, ktore si nam nechala a za toto ti dakujem. Precitala som v zivote nespocetne mnozstvo knih, vlastne celu svoju VS som citala knihy, aby som sa trochu "vyventilovala", takze priklanam sa k vsetkym nazorom, ktore som citala v komentaroch, ze mas talent. A to nemoze povedat kazdy a mnohi, ktori to tvrdia sa mnohokrat mylia. Prajem ti do zivota, aby sa ti podarilo napisat a tiez vydat knihu, pretoze urcite sa najde mnoho ludi, ktori ta podporia a budu ti verit. Takze este raz dakujem ti za krasne chvile pri tvojej poviedke so slzami v ociach, no napriek tomu s usmevom na perach.

...

(hanchenova, 26. 2. 2010 17:48)

nádhera...je to proste najkrajšia poviedka, čo som kedy čítala a týmto koncom si to len potvrdila...dakujem

Dostání:)

(marry, 26. 2. 2010 16:36)

Ty jo tak teď jsi mě dostala:). Je pravda, že jsem čekala trochu jiný konec:), ale takto zpracovaný epilog mě dostal, jako ještě víc než celá povídka:). Když řeknu o povídce, že byla nádherná, prostě a jednoduše dokonalá:). Tak nevím, jak bych měla nazvat epilog:):)
Jen málo co mě rozbrečí,ale u tvé povídky jsem se vždy brečela jako želva:):):).
Působíš jako terapeut:),před chvílí jsem se s někým se pohádala, bylo mi z toho až do pláče. Potřebovala jsem prostě ze sebe tu bolest dostat. Po tom co jsem si, ale přečetla epilog, již nepotřebuji:):), ještě teď mi tečou slzy, že nevidím skoro na písmenka:).
Takže DĚKUJI ZA VŠE:):):)

Díky

(Kaceenka, 26. 2. 2010 15:26)

Nádherné zakončení nádherné povídky...nebudu to okecávat, říkám jednoduše DÍK a doufám, že v blízké době nám napíšeš ještě něco:D

Super

(--Angie--, 26. 2. 2010 14:55)

Krásne zakončenie...bude mi trochu smutno že už je koniec :D

JETO NÁDHERNÉ, ĎAKUJEM

(vero, 26. 2. 2010 14:22)

To ako si písala že stáli nad tou jamou, myslela som že je to na Boothovom pohrebe a začala som plakať, ale keď som zistila že to je Kostička kto tu už nie pocítila som normálnu fyzickú bolesť v hrudi akoby mi puklo srdce a ešte stále tomu nechápem... ale ako nás to Kostička naučila srdce sa dá len rozmačknúť a ja stále žijem takže to asi bola len haucinácia :) A keď som potom zistila že spolu prežili 50 rokov zaplavil ma pocit šťastia a úľavy, aj napriek tomu že už nežili stačilo mi len vedomie že svoje životy prežili spolu.
Nikdy som si nevedela vybrať ktorý film je môj najobľúbenejší, alebo jedlo, či farba.....až doteraz som to nevedela ani s knihou. Na veľmi málo vecí sa dá povedať že sú dokonalé ale v tomto prípade to neplatí.

Ďakujem

(michaela, 26. 2. 2010 10:19)

ĎAKUJEM za všetky diely tejto nádhernej poviedky a aj za tento nádherný epilóg. Už dlho som takto neplakala. Ešte raz, OBROVSKÉ ĎAKUJEM !

Super :0)

(Sanasami, 25. 2. 2010 21:16)

Epilóg bol úžasný naozaj perfeknéééééééééééééééé

Ďakujem

(Nelly, 25. 2. 2010 20:11)

Tak toto ma dostalo... Ešte som nepísala komentár k žiadnej poviedke, ale dnes spravím výnimku. To bude tým, že táto je taká úžasná, že som sa začala tešiť na utorky, napriek tým desivým hodinám v škole. Tiež som už dávno pri ničom neplakala tak ako dnes, dokonca ani Knowingu alebo Titanicu. Takže ďakujem za krásny zážitok pri čítaní tejto všestranne dokonalej poviedky, prosím autorku o ďalšiu a, samozrejme, autorku tejto stránky o uverejnenie :D.