Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

20.část


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Kapitola 20.
Washington DC; budova soudu
26. října, 6:12


Bylo časné ráno, velkými francouzskými okny pronikaly do malé kantýny v přízemí soudu jemné paprsky podzimního slunce, které se právě vyhouplo na obzor, a ozařovaly tak Temperancinu tvář. Protože bylo tak brzy, nikdy jiný kromě ní v kantýně neseděl. Na malém stolečku před ní stála káva, ze které se ještě kouřilo, protože jí šálek přinesli teprve před pár minutami. Ale skutečnost, že byla horká, nebyla jediná, proč se nedokázala napít. Žaludek měla sevřený a v krku knedlík, takže se chvílemi zdálo, že snad ani nedokáže polknout, natož pak pít nebo snad dokonce jíst.

Slunce mělo vzdor postupujícímu podzimu i přes sklo ještě pořád poměrně sílu, ale Temperance měla i tak studené ruce a bledou tvář. Z velké části to asi bylo nedostatkem spánku. Z laboratoří odešla po půlnoci, a když se pak doma konečně uložila do postele, nemohla dlouho usnout. Když se jí to konečně podařilo, hned dvakrát se probudila, protože se jí znovu zdálo o Boothovi. O Boothovi a o ní, aby byla přesná.

V unaveném gestu si promnula oči a pak zvedla hlavu, aby viděla na hlavní vchod do budovy soudu. Občas jím už někdo prošel, občas se objevil někdo, kdo chodil do práce časně nebo k tomu byl zkrátka přinucen okolnostmi.

Temperance věděla, že už dorazila i eskorta s Nathanem Randallem. Ostatně proto tady byla. Když totiž krátce po svém návratu z Chester Gap mluvila s Caroline, podařilo se jí přesvědčit ji hned o dvou věcech. Za prvé si vymohla, že bude svědčit u soudu. Po všech událostech tam v horách to teď víc než kdy jindy brala jako svou povinnost. A státní žalobkyně se tentokrát nechala celkem snadno přesvědčit. A za druhé požádala Caroline, aby zařídila, aby se William Jepson mohl s mladším bratrem Randallem sejít. V případech, jako byl tenhle, to bylo něco skoro nemožného, ale prokurátorka Julianová dokázala téměř zázrak. Doktor Jepson si tak dokázal prosadit svou – na rozhovor s Nathanem Randallem za dozoru jeho právníka dostal čtvrt hodiny. Temperance Willovi nabídla, že půjde s ním, aby se počty takříkajíc vyrovnaly, ale musela si přiznat, že když mlčky zakroutil hlavou a pak potichu poděkoval, pocítila úlevu.

Obrovské hlavní dveře do budovy soudu se znovu otevřely a Temperance vzhlédla. Po včerejším rozhovoru s Cam, která jí prozradila, že se sem Booth chystá, se cítila doslova jako na jehlách. Těšila se na něj, skoro si nedovedla představit, že by tím vším měla projít bez něj. Ale zároveň… Jenže do budovy nevešel Booth ale Angela. Chtěla jít dál, zřejmě rovnou do soudní místnosti, ale Temperance na ni pokývla a ona po kratším zaváhání nasměrovala své kroky k ní.

Temperance věděla, že od jejich rozhovoru, který proběhl před týdnem, je situace mezi nimi dost napjatá. A mrzelo ji to. Protože nejenže od sebe odehnala Bootha, ale taky všechny ostatní.

„Bren, co tady děláš tak brzy?“ zeptala se Angela poněkud nejistě, když došla až k ní. Očividně nevěděla, jak by spolu vlastně měly mluvit.

„Přijela jsem sem s doktorem Jepsonem.“

„On u tebe celý ten týden bydlel?“

Temperance zakroutila hlavou. „Chtěl být sám, takže bydlel v hotelu. Vůbec jsme se neviděli, až teprve dnes.“

Nastalo ticho.

„A co ty tady děláš tak brzy?“ zeptala se Brennanová.

Angela na vteřinu zaváhala. Ale pak šla s pravdou ven: „Myslela jsem, že tě tu najdu.“

Temperance pomalu přikývla. „Chtěla jsi se mnou mluvit?“

„Ne. Doufala jsem, že ty budeš chtít mluvit se mnou.“

Temperance se zhluboka nadechla. Přesvědčení, že když nebude o Boothově vyznání mluvit, tak pak celá tahle věc prostě zmizí, za ten týden pochopitelně už dávno ztratila. Věděla, že by si o tom měla s někým promluvit, že by to měla probrat se svojí nejlepší přítelkyní. Problém byl v tom, že si byla téměř jistá, co jí na to všechno Angela poví. V čem se ale už tak jistá nebyla – jestli to chtěla slyšet. Slyšet nahlas.

„Můžu si sednout?“ zeptala se Angela po chvíli klidným, přátelským hlasem, který Temperance nakonec jaksi přemohl.

„Jistě. Dáš si kávu?“

„Ne, měla jsem ji doma. Díky.“

Angela rozpačitě zaklepala prsty o desku stolu a Temperance se odhodlala k činu: „Promiň, jak jsem se celý minulý týden chovala. Mrzí mě to. Nic z toho, co se stalo, nemělo ovlivnit naše přátelství nebo naši práci.“

Angela s upřímným úsměvem vzhlédla. „Dobře. I když pořád nevím, co se stalo, odpouštím ti.“

Temperance ji úsměv nedokázala oplatit. Byla až příliš zaměstnaná tím, co se chystala vypustit z úst, že se ničemu jinému nebyla schopná věnovat. „Tam v té nemocnici… Když Booth chtěl, abychom si my dva promluvili o samotě.“

„Ano?“ vybídla ji Angela.

„Řekl mi, že mě miluje.“

Tak, a bylo to venku. Už to věděla další osoba, už se to nedalo vzít nijak zpátky. Ale Temperance zaskočil už jen výraz, který se objevil ve tváři její nejlepší kamarádky. Žádný nadšený výbuch emocí, žádná přemrštěná radost a nechápavá otázka, proč se celý uplynulý týden chovala tak hrozně, když tohle je přeci tak báječná zpráva. Tvářila se vážně.

„Řekl ti to teď?“ zeptala se.

Brennanová přikývla, ale pak se zarazila. „Tebe překvapuje, že mi to řekl teď? Ne že mi to vůbec řekl?“

Angela se jemně pousmála. „Zlato, já přece vím, že tě miluje. Myslím, že to ví každý, kdo vás denně vidí spolu. Ale faktem je, že si asi nevybral nejlepší dobu,“ dodala. „Mohl chvilku počkat, než se uklidní situace.“

Temperance naprázdno pootevřela ústa a pak je zase zavřela. Sklopila pohled do hrnku s kávou a pomalu jí zamíchala lžičkou.

„Víš, čím si jsem ještě taky jistá, Bren?“ zeptala se Angela, když pochopila, že se od Temperance odpovědi nedočká.

„Čím?“

„Že ty miluješ jeho.“

Ticho.

„Ty neprotestuješ, Tempy?“

„Přála bych si, abych ho mohla milovat,“ zašeptala po chvilce. „Protože pokud miluje on mě, vím, že si zaslouží, abych mu byla schopná ten cit opětovat. Je to dobrý člověk, Angelo. A ten nejlepší muž, jakého jsem kdy poznala. Proto mu nechci ublížit. Chápeš?“ zeptala se zoufale a konečně vzhlédla.

Angela se povzbudivě usmívala. „Chápu.“ Její úsměv zmizel. „Říkáš, že mu nechceš ublížit, ale přitom jsi právě tohle celý ten týden dělala. On se ti vyznal z toho, co cítí, a vůbec nepochybuj o tom, že měl taky obrovský strach. Možná ještě větší než ty, protože to byl on, kdo dal všechno v sázku. To on vyložil všechny karty na stůl, Bren. A ty jsi utekla…“

Temperance polkla slzy. „Nevěděla jsem, co mám dělat.“

„Jistě. Protože říct mu, že ho taky miluješ, by na tebe bylo až příliš přímočaré, viď?“

„Angelo, já nevím, jestli-“

„Je tím prvním, na koho si vzpomeneš, když se ráno vzbudíš a tím posledním, kdy večer usínáš? Zdají se ti o něm sny a těšíš se na každé setkání s ním? Ráda si s ním povídáš o všem možném, máš radost, když se na něčem shodnete, ale zároveň se nebráníš výměně názorů? Respektuješ jeho názor, i když tvůj je jiný? Cítíš příjemný tlak u žaludku, kdykoliv se na tebe usměje a ty víš, že ten úsměv patří jen a jen tobě? Máš strach, když od tebe odchází, že je to možná naposledy, co ho vidíš?“

Temperance překvapeně zamrkala. „Tohle všechno je definice lásky?“

„Tohle všechno a další tisícovka věcí.“

„Co mu mám říct, Angelo? Co mám dělat?“ zeptala se Temperance zoufale.

„Dej mu šanci. Dej šanci i sobě, proboha, už nikdy tě nebude nikdo milovat tak jako on a už nikdy nebudeš ty schopna takhle milovat nikoho jiného.“

„Nemůžu mu dát šanci, pokud si nejsem jistá, že ho opravdu miluju. Nebylo by to fér. On si něco takového nezaslouží.“

„No tak si musíš být jistá,“ odpověděla Angela. „Musíš najít způsob, jak zjistit pravdu. Jsi vědec, Bren. Musíš vědět, že výsledky k tobě nepřijdou samy. Nemůžeš celý život jen stát a čekat. V prvé řadě si s ním promluv. Řekni mu pravdu. Že jsi nejistá, zmatená. Že mu nechceš ublížit. Bren, cokoliv pro něj bude lepší než mlčení.“

Temperance Brennanová přikývla.

Angela se podívala na hodinky a jemně poplácala svoji přítelkyni po ruce. „Nech si to všechno projít hlavou, dopij si to studené kafe a uvidíme se nahoře v soudní síni.“ Když se zvedala ze židle a brala si kabát, ještě naposledy se podívala zcela vážně na Temperance. „Můžu tě o něco požádat?“

„O co?“

„Pokud nějakým – pro mě nepředstavitelným – způsobem dojdeš k závěru, že ho nemiluješ, nedělej hlavně jednu věc – nebuď s ním jen z vděčnosti. Nedávej mu naději jen proto, že si budeš myslet, že si ji zaslouží. To by bylo to nejhorší, co bys mohla Boothovi udělat.“

Temperance nevěděla co říct, a tak jen sklopila oči a mlčky přikývla.


Washington DC; budova soudu
26. října, 6:31


Když ho vpustili do místnosti, Nathan a jeho právník už seděli za stolem. Při pohledu na člověka, kterého znal od malička, o kterém si myslel, že je už roky mrtvý, a který zavraždil jeho jediné dítě, cítil… Znechucení. A taky strašnou bolest. Ostrou a pulzující bolest, o níž dobře věděl, že už nikdy úplně nezmizí.

Z živého dítěte a později mladíka, který vždycky za každou cenu prosazoval svou, zbyl jen stín, který se choulil jako vystrašené zvíře, kterému vzali poslední naději na útěk. William děkoval Bohu, že k tomu člověku necítí žádnou lítost. Spíš naopak. Přál mu, aby ho spálily plameny pekelné.

Aniž spustil z Nathana oči, přešel ke stolu a usadil se za něj. Neměl dopředu připravené, co řekne, nebyl si vůbec jistý, že něco řekne. Všechno, co chtěl, bylo vidět tu zrůdu a moci se jí zpříma podívat do očí.

„Víš, kdo zastřelil tvého bratra, Nathane?“ zeptal se Will s notnou dávkou potěšení, za které se jednou, až ho Bůh přivolá k sobě, určitě bude muset zodpovídat.

Nathan Randall neodpověděl. Jen odvrátil hlavu a křečovitě stiskl čelist.

„Tak víš to?“ zopakoval Will otázku.

„Ne,“ ucedil Nathan. „Řekli mi jen, že to bylo při zásahu FBI. Když se mi snažil pomoct…“

Doktor Jepson se hořce pousmál. „Neřekl bych, že zásah FBI je to správné pojmenování. Ale na tom nezáleží, Nathane. Byl jsem to já.“

Nathan sebou škubl a vrhl na Williama zuřivý pohled.

„Cítíš bolest, chlapče?“ zeptal se Will. „Ne, řekl bych, že ne. Ty ani nevíš, co to slovo znamená.“

„To vy nemáte tušení, co znamená bolest!“ zařval Nathan se slzami v očích.

„Uklidněte se, nebo zavolám ostrahu,“ vybídl jej ledově klidným hlasem jeho advokát, ale Randall jej nevnímal.

„Víte, jak to s Lindou ve skutečnosti bylo?“ vyštěkl Nathan a skrze slzy se rozesmál. Vypadalo to, že přišel na poslední možnost, způsob, jak někoho ranit.

William při vyslovení dceřina jména instinktivně ucukl.

„Mlčte, pane Randalle, jestli nechcete, aby to bylo ještě horší,“ ozval se znovu právník.

„Nechte ho mluvit!“ řekl ostře William.

„Ano, nechte mě mluvit, mě už je to stejně jedno. Horší to být už ani nemůže, ne? Šel jsem po Lindě naprosto záměrně, Wille,“ smál se Nathan. „Protože ji můj bratr miloval, měl ji radši než mě. Chtěl si ji vzít a odejít s ní někam pryč. Chtěl se na mě vykašlat! Na mě, na svého bratra, se kterým ho tolik spojovalo! Měli jsme spolu tolik tajemství, Wille, tolik tajemství…“

Nathan se houpal na židli ze strany na stranu a pořád mumlal dokola cosi o tajemstvích.

Pro Williama Jepsona, starého muže, který toho v životě zakusil už víc než dost, to bylo příliš. Nedokázal se ovládnout a v příští vteřině se z výslechové místnosti ozýval zoufalý křik právníka, který se dožadoval ochranky.


Washington DC; Boothův byt
26. října, 07:06


„Parkere, už potřetí ti říkám, abys vstal!“ zahřímal Boothův už značně rozčílený hlas z kuchyně částečně ovlivněný i tím, že si jeho majitel právě opařil ruku horkou vodou. „Sakra,“ sykl bolestivě a strčil prsty pod proud studené vody.

Jeho syn se v ten moment objevil na prahu kuchyně. V očích rozespalý a rozhořčený výraz. „Vždyť je ještě málo hodin, tati.“

„Už včera jsem ti říkal, že pokud tady chceš spát, budeš muset vstávat dřív, protože musím k soudu. Souhlasil jsi s tím.“

Parker se zamračil, ale poslušně usedl za stůl. „Máme palačinky?“

Booth potlačil zoufalé zasténání. „Ne, palačinky ti udělám o víkendu. Teď se rychle najez, ať můžeme vyrazit. Už teď máme zpoždění.“ Odběhl z kuchyně, aby se mohl převléknout a nevšiml si přitom, jak otrávený výraz vrhl jeho syn na krabici cereálií.


Washington DC; soudní síň
26. října, 7:50


Nebyla zvyklá sedávat na lavici svědků. U soudu většinou vystupovala jako odborný poradce, konzultant. Role klíčového svědka jí příliš neseděla. Necítila se v ní vůbec dobře. A Booth ještě nepřišel. Co chvíli vrhala zoufalý pohled ke dveřím obrovské soudní síně, ve které to hlasy lidí jen šumělo. Nevěděla, co bude dělat, jestli nepřijde. Ale ne. Samozřejmě, že věděla. Bude to muset zvládnout i bez něj.

To, co právě cítila, se dalo jen s obtížemi vysvětlit. Booth v tomhle případu nebyl nijak zainteresovaný (alespoň ne v téhle části) a když se o všem dozvěděl, byl hodně rozčílený. Kdyby nebylo toho všeho potom, asi by jí nepřipadalo divné, kdyby se tu neukázal. Ba co víc – asi by si to tak i ona sama přála.

Ale teď ho tady chtěla. Potřebovala ho tu, potřebovala vědět, že na ni ani po tom všem, co provedla, nezanevřel, že je na její straně.

Ručička na obrovských vyřezávaných hodinách nad vchodem znovu o něco poskočila a Temperance vrhla zoufalý pohled na Angelu. Ta se ji snažila uklidnit pohledem i úsměvem, ale zároveň jen nechápavě krčila rameny. Ani ona netušila, proč tu Booth ještě není. Ke dveřím se co chvíli otáčel i Sweets a Cam, kteří také přišli.

V malých postranních dveřích se objevil soudce v černém taláru a přistoupil na své místo. Pokynul všem, aby se usadili a zahájil tak slyšení. Temperance vnímala jeho slova jen napůl, když přikázal, aby přivedli podezřelého. Sotva Nathan Randall usedl vedle svého právního zástupce, bledý a zlomený, s obrovským monoklem pod okem a natrženým koutkem úst, informoval soudce o posunu v případu, které bude vyžadovat ještě další přezkoumání, ale že dnešní slyšení přesto nebude odročeno a vše se v něm projedná podle původního plánu.

Temperance poskočilo srdce, když se otevřely dveře soudní síně. Ale nebyl to Booth. Dovnitř potichu vklouzl William Jepson a usadil se do jedné ze zadních lavic. Lehkým úsměvem Brennanové pokynul na pozdrav. Nedokázala se přemoct a pokynout zpět. Měla dojem, že je košile starého pána trochu natržená, ale nedokázala tu myšlenku nijak rozvést. Namísto toho sklopila pohled a apaticky se zadívala před sebe.


Washington DC; budova soudu
26. října, 8:22


Vpadl dovnitř doslova jako velká voda. Hned za dveřmi stály dvě mladé ženy, které svým entrée očividně dost vyděsil. Zamumlal roztržitou omluvu a vrhl se k recepci jen pár kroků od vchodu.

„Ve které místnosti probíhá soud s Nathanem Randallem?“ zeptal se zadýchaně.

Postarší paní s velmi silnými brýlemi se zadívala do seznamu, který ležel před ní, a pomalu jej pročítala. Booth netrpělivě poklepával prsty o dřevenou desku recepce.

„Je mi líto, ale nikoho takového tady nemám,“ pokrčila recepční rameny.

Booth se zarazil. „To není možné!“ prohlásil, ale pak mu to došlo. „A co Dean Ivers?“

Stará paní se znovu tempem hlemýždě zadívala do papírů a po chvilce vítězně vzhlédla. „Přelíčení s Deanem Iversem je v hlavním sále v prvním patře, pane.“

Víc Booth slyšet nepotřeboval. Rozběhl se k obrovským širokým schodům, které bral vzápětí nato rovnou po třech. Nemohl uvěřit, že jde tak pozdě. Tohle bude muset s Parkerem ještě probrat. Pokud se na něčem dohodli, bude se muset podle té dohody chovat.

Ke dveřím hlavní síně dojel skluzem, hladká podrážka jeho naleštěných polobotek a mramorová podlaha k tomu poskytovaly spoustu prostoru. Zachytil se kliky, v rychlosti narovnal kravatu, dvakrát nebo třikrát zhluboka nasál do plic vzduch, aby uklidnil dech a pak konečně vešel.


Washington DC; soudní síň
26. října, 8:27


Cítila, jak se na ni upírají zraky celého sálu. Právě přísahala na Bibli a ani ji nenapadlo přemýšlet o tom, že je tenhle akt poněkud nevěrohodný a nekompetentní. Nebyla věřící a přísahat na Bibli pro ni ztrácelo jakýkoliv význam.

„Jste připravená, doktorko Brennanová?“ zeptala se jí Caroline z pozice státní zástupkyně nečekaně zúčastněným hlasem.

Temperance uslyšela vrznout dveře a okamžitě prudce vzhlédla. Stejně jako většina ostatních. Booth nasadil omluvný výraz a potichu se kradl k místu, které mu vedle sebe držela Angela, a která mu právě rukou pokynula.

Už na té cestě se jeho pohled střetl s tím jejím, a oční kontakt s ní nepřerušil, ani když dosedl na své místo. Dívala se na něj a vůbec nedokázala vnímat cokoliv jiného. Útroby jako kdyby jí doslova zaplavila vděčnost, radost, úleva… Nevypadal rozzlobeně. Možná trochu smutně, ale když jí věnoval povzbudivý úsměv a v jasném gestu zvedl palec, věděla, že je na její straně.

„Doktorko Brennanová, můžeme začít?“ zeptala se znovu Caroline.

Usmála se na svého partnera. „Ano, můžeme začít.“


Washington DC; soudní síň
26. října, 12:58


Trvalo celou věčnost, než podepsala všechny ty papíry, než Nathana Randalla odvedli ze soudní síně, takže ona pak mohla konečně projít, a než se propletla davem všech těch lidí až na chodbu, kde na ni čekala Angela. Jen Angela. A nikdo jiný.

„Kde jsou všichni?“

„Já jsem tady, Temperance,“ ozval se kus za ní dobrácký hlas Willa Jepsona. „Zvládla jste to výborně,“ řekl a v konejšivém gestu stiskl její ledově studenou ruku. „Jsem rád, že jsem tomu všemu byl svědkem. Myslím, že se mi bude mnohem líp usínat, a že budu moct s o něco klidnějším svědomím pohřbít svou dceru.“

Temperance chápala jeho úvahu. Soud sice dnes nevynesl rozsudek, ale to bylo jen z důvodu nových skutečností, které se přihodily v Chester Gap. Nathan Randall dostane doživotí v jedné z nejstřeženějších věznic. O tom byl už teď každý skálopevně přesvědčený.

„Je mi líto, že to asi bude ještě nějakou dobu trvat, že vám budeme moci vydat její ostatky.“

„To je v pořádku,“ prohlásil doktor Jepson, i když to tak neznělo. „Chápu to. Ještě dnes odpoledne se vrátím domů, myslím, že mě tam bude potřeba.“

Temperance se ta řeč líbila. Znělo to mnohem bojovněji, než všechna ta předchozí prohlášení, že pro Willa Jepsona všechno skončilo. „O tom nepochybuji,“ řekla s upřímným úsměvem. „Zůstaneme v kontaktu,“ slíbila a vteřinu nato už sledovala, jak starý pán – pořád ještě trochu víc shrbený a zlomený, než když ho poznala – odchází.

O své natržené a, jak Temperance teď viděla, taky zakrvácené košili se nezmínil a ona na to řeč nezavedla.

„Booth tu není?“ zeptala se zklamaně Angely, když doktor Jepson zmizel za ohybem chodby. Nedokázala to potlačit a zoufale se rozhlížela kolem, jestli ho přeci jen nepřehlédla v davu.

„Chvilku tu s námi byl, ale když odešli Cam se Sweetsem, šel taky,“ odpověděla Angela.

Temperance odvrátila pohled. Všechno, co se dělo v soudní síni, všechny dojmy, které tam prožívala, zmizely. Po celou dobu, kdy vypovídala, se na ni díval. Povzbudivě, chlácholivě. A když se vrátila zpátky na lavici svědků a jejich pohledy se potom střetly už jen občas, vždycky se na ni pousmál. „Ale… proč nepočkal?“ zeptala se zmateně.

Angela se na ni jen zpytavě zadívala, ale neřekla nic.

„Myslela jsem, že počká,“ zamumlala spíš jen sama k sobě Brennanová.

„Zlato, on…“ Angela se zhluboka nadechla, jako kdyby se ještě snažila odvrátit to, co se chystala říct. Ale nakonec si nemohla pomoct. „Booth udělal všechno, co mohl. Odmítl tě tam nechat, nesl tě skoro deset mil šíleným terénem. Zastřelil kvůli tobě toho chlapa a v horečkách utekl z nemocnice. Zachránil ti život, Bren. A taky ti řekl, že tě miluje. Už to není on, od koho se čeká nějaký krok. On na tebe nebude čekat a prosit tě o odpověď. A ty to víš, Tempy. Teď je to na tobě.“


Washington DC; restaurace Gordona Wyatta
26. října, 14:10


„Řekl jsem jí to,“ vybafl namísto pozdravu.

Gordon-Gordon překvapeně vzhlédl od přepravky s jakýmsi podivným druhem krouceného pečiva a přejel Bootha pohledem od hlavy až k patě. „Co a komu, agente Boothe?“ zeptal se trpělivým hlasem, který měl výborně nacvičený ještě z dob, kdy se živil jako psycholog.

Booth neodpověděl. Ale jeho pohled byl asi dost výmluvný, protože doktor Wyatt sice ještě chvilku vypadal poněkud nejistě, ale pak se v jeho očích objevilo poznání. „Ach tak…,“ prohlásil trochu nejistě.

Booth se svalil do nejbližší židle, povolil si kravatu a schoval obličej do dlaní. „Proboha,“ zamumlal. „Když už takhle reagujete i vy, tak to asi musí stát opravdu zato.“

Gordon nechal pečivo pečivem, přitáhl si druhou židli trochu blíž k Boothovi a pak na ni usedl. „A co ona? Jak na to reagovala?“ zeptal se už zase uklidňujícím hlasem.

Booth roztáhl prsty a pohlédl skrze ně na šéfkuchaře. Neřekl nic.

„Špatně? Reagovala špatně?“ zeptal se doktor Wyatt nejistě.

Booth konečně spustil ruce a unaveně se opřel. „Odešla.“

„Odešla?“

„Čemu jste na tom slovu nerozuměl?“ vyštěkl Booth a chystal se vyskočit zpátky na nohy. I když ještě nebyl fyzicky úplně v pořádku, činilo mu v poslední době docela potíže v poklidu sedět.

„Klid, agente Boothe, klid,“ vyhrkl okamžitě Gordon a jemným, nenápadným gestem zatlačil Bootha zpátky na židli. „Nechcete mi říct, co přesně se stalo? Pěkně pomalu a s rozvahou?“

„Nechci o tom mluvit.“

„No ale proč jste sem potom přišel?“ zeptal se doktor Wyatt udiveně.

„Abyste mi řekl, co mám dělat!“

„Nemůžu vám říct, co máte dělat, pokud mi neřeknete, co se stalo,“ protestoval Gordon a pouhým mávnutím ruky odehnal mladého kuchaře, který se ho chtěl na něco zeptat. „A ani potom to asi nebude tak docela jednoduché,“ zamumlal si spíš pro sebe.

„Prostě jde o to, že tam v těch horách…“ Booth se zhluboka nadechl. „Prostě nám šlo o život, ledacos jsem si uvědomil, pak jsem dostal ránu do hlavy a vybavil jsem si všechny ty věci, na které jsem si nemohl vzpomenout. Hlavně to, že Kůstku opravdu miluju. Že to není jenom nějaký fantas nebo sugesce z toho, že mi tam pomotali nějaké dráty, jak naznačoval Sweets,“ ukázal si Booth na hlavu. „No, a prostě toho bylo nějak hodně a já to už nevydržel a… řekl jsem jí to,“ zakončil svůj rychlý a stručný výklad. „Jsem idiot,“ vydechl nakonec zoufale.

„Ne, nejste idiot,“ odpověděl doktor Wyatt, ale znělo to trochu roztržitě, protože očividně zpracovával všechny informace, které na něj agent FBI tak vychrlil.

„Ale ano, jsem!“ trval na svém Booth. „Věděl jsem, že na to není připravená. Věděl jsem, že toho teď bylo hodně, chtěli nás zabít, ten skok do řeky a pak dva dny v lese… Co mám dělat? Co mám dělat, aby se nestáhla a neutekla?“ zeptal se bezradně.

„Podívejte, Boothe, možná je toho hodně i na vás. Všechno si to berete…“

„Jistěže si to beru! Můžu ztratit ženu, na které mi záleží, když neudělám něco, co tohle všechno vyřeší a spraví.“

„Ne, myslím to, že…“ Gordon se odmlčel a na vteřinu zaváhal. „Mluvil jsem s doktorem Sweetsem,“ přiznal potom otevřeně. „ Byl tu jen chvilku před vámi. Od té doby, co jste se vy a doktorka Brennanová vrátili z Chester Gap, s ním ani jeden nekomunikujete. Je z toho dost zoufalý, protože pokud se to nezmění, bude to muset nahlásit na vyšších místech. A z toho budou problémy, agente Boothe, to moc dobře víte.“

Boothův výraz – doposud roztržitý a zoufalý – se teď změnil v, jedním slovem, smutný. A možná i tak trochu odevzdaný. „Nemůžu mu tohle všechno vykládat,“ řekl. „Prostě nemůžu. Možná jako příteli, ale ne jako psychologovi od FBI. Nic mu do toho není. FBI do toho nic není.“

Doktor Wyatt se nevesele pousmál. „Bohužel je. Vy a Brennanová jste partneři. A do téhle části vztahu, která je bezprostředně propojená s tou druhou, je toho vašim zaměstnavatelům hodně. Ale to jste přece věděl, Boothe. Musel jste s tím počítat od začátku.“

Booth opět schoval obličej do dlaní a mohutně si povzdychl. Jestli měl ještě před pár dny pocit, že až zjistí, jestli Temperance skutečně miluje anebo zda je to jen přelud, tak se všechno vyřeší, tak se šeredně spletl.

„Podívejte, myslím, že byste se měli s doktorkou Brennanovou prozatím snažit udržet alespoň vaše partnerství,“ navrhl Gordon. „Zajděte za Sweetsem – klidně každý sám – a řekněte mu, co se v těch horách stalo. Aspoň tu pracovní část. Zabil jste člověka, Boothe, a ona byla unesena,“ dodal naléhavým hlasem. „A jestli o tom nezačnete mluvit, FBI z toho vyvodí hodně špatné závěry. Udělejte pro sebe alespoň tohle!“

„Ale…“

„Jestli chcete, zajdu za doktorkou Brennanovou a řeknu jí to sám. Nemusíte s ní mluvit.“

„Já s ní chci mluvit!“ ohradil se Booth. „Ale ona nejspíš nechce mluvit se mnou.“

„Víte to jistě?“ zeptal se šéfkuchař klidným hlasem.

„Jak to… Co?“ zamračil se Booth.

„Vyhodila vás, když jste za ní přišel? Řekla vám narovinu, že s vámi nechce mluvit?“

„Já jsem ne-“ Zarazil se. Vždyť on s ní od té doby vlastně nemluvil. „Myslel jsem, že když odešla, tak…“ Na vteřinku se zamyslel, ale pak se zatvářil stejně zoufale jako předtím: „Víte co? Nemyslím si, že je to teď na mě. Já jsem jí řekl, co cítím, teď se musí rozhodnout ona.“

Doktor Wyatt pomalu přikývl. „Máte pravdu, ale…“

„Pochopil bych, kdyby naše partnerství skončilo tenkrát, když si myslela, že jsem mrtvý,“ prohlásil Booth zamyšleně a absolutně nevšímavě ke skutečnosti, že se mu právě Gordon chystal něco říct. „Tehdy bych to možná dokázal nějak akceptovat. Neříkám, že by to bylo snadné a že bych se s tím smířil,“ pokračoval ve své úvaze, „ale mělo by to aspoň nějakou logiku. Ale teď? Copak lidské vztahy končí vyznáním lásky? Kdyby to tak bylo, kam by tenhle svět dospěl?“

S otázkou v očích vzhlédl k doktoru Wyattovi, ale odpovědi vlastně nebylo třeba. Oba ji znali. Tady nešlo o svět. Tady nešlo o nějakou ženu. Tady šlo o Temperance Brennanovou. A v jejím případě musela všechna obvyklá tvrzení o životě a vztazích stranou.

„Proboha, co je pořád?“ obořil se náhle Gordon na mladého kuchaře, který se prakticky po celou dobu jejich rozhovoru vehementně dožadoval jeho pozornosti.

K Boothovi dorazilo uvědomění. Najednou to všechno leželo přímo před ním. Skutečnost, že Kůstku ztratil kvůli pár větám. Ano, přesně tak. A může si za to sám. Věděl, že na to není připravená. Věděl, že ho bere jen jako přítele. Věděl, že nedá všanc jejich partnerství, jejich práci pro něco, v co nevěřila.

Z Gordonova hovoru s kuchařem uslyšel jen cosi o zkažených humrech, pak se otočil a se sklopenou hlavou beze slova odešel.

Když se mistr šéfkuchař o pár vteřin otočil zpátky, zjistil, že Booth mezitím zmizel. Zhluboka si povzdychl a sáhl do kapsy pro telefon. Chvilku čekal, dokud osoba na druhé straně hovor nepřijala a pak řekl: „Teď tady byl Booth. Situace je opravdu vážná, přecházíme k plánu B. Vyzvedněte mě tady za půl hodiny.“


Washington DC; před domem Bootha
26. října, 16:47


Silně a hustě pršelo. Provazy vody hlasitě dopadaly na kapotu a střechu jejího auta. Už tady takhle seděla skoro půl hodiny. Taková nerozhodnost jí nebyla vlastní. Nikdy. Ale taky ještě nikdy nehrozilo, že ztratí svého nejlepšího přítele…

Přála si, aby existoval nějaký jednoduchý recept. Způsob, jak to vrátit a zařídit, aby bylo všechno v pořádku. Ale i když by na chvilku vypustila vědecký náhled na věc, ani jako „věřící“ nemohla předpokládat, že se věci vyřeší samy. Nežijeme přece v pohádce. Už kdysi dávno přestala věřit na čarodějnice, zakleté zámky a… a prince na bílém koni.

Mnohem jednoduší bylo rozdělit si lidi na dobré a špatné. Ale ani to nebyla tak docela pravda, ani tohle nefungovalo spolehlivě. V průběhu uplynulých pěti let ji o tom přesvědčil její partner. Svět není jen černý nebo bílý. Má spoustu barev a, jak sama zjistila, je velice těžké se v něm orientovat. Možná dokud byla v laboratoři, ale jakmile vyšla ven, potřebovala pomoct.

Potřebovala by pomoc i teď. Ale ten, kdo to v posledních letech dělal, stál náhle na opačné straně barikády. Děsilo ji to. To bylo to jediné, co si dokázala přiznat, co dokázala naprosto spolehlivě identifikovat ve svých zmatených pocitech. Že má strach. Rady a povzbuzování Angely celou věc jen zhoršovaly. Ona nechtěla. Nechtěla dát všanc to, co s Boothem měli. Celé ty roky pro něco, co už za pár týdnů nebo měsíců nemusí být.

Ale řekl jí, že ji miluje. Booth není ten typ, které by podobné věci říkal, pokud by je nemyslel skutečně vážně. On bral lásku vážně, bral vážně vztahy, manželství, společnou výchovu dětí, nedělní chození do kostela, stejně tak bral vážně Vánoce, Velikonoce a Den díkůvzdání. On tím vím žil, byl toho součástí. Ona ne. Ona stála vždycky někde nahoře a jen se dívala na to hemžení vědeckýma očima.

Už ani nemohli být rozdílnější. Vůbec nechápala, jak se do ní vlastně mohl zamilovat. Vždyť nemohla splňovat ani jediný aspekt, který by měl muž jeho typu chtít od své partnerky. Na tomhle principu přece funguje láska, ne? Člověk se zamiluje do druhého, pokud zjistí, že toho mají spoustu společného a je jim spolu dobře. Nebo ne?

Najednou ji oslepilo světlo, které se odráželo od jejího zpětného zrcátka. Překvapeně zamrkala, a když světla právě přijíždějícího auta zhasla, pochopila, že v odrazu vidí Boothovo auto. Brzy na to se ozvalo bouchnutí dveří a spěšné kroky. Sledovala, jak si přes hlavu přehodil bundu a rozběhl se k domu, aby se schoval před deštěm. Překvapilo ji to. Kde mohl být, když má být ještě minimálně týden doma v klidu?

Domovní dveře se za ním zavřely a jeho tmavé obrysy jí tak zmizely z očí. Najednou si připadala zase tak zvláštně sama. Jako tam v lese, když ji strhl do řeky, ale nedokázal její ruku udržet ve své. Nebo jako v tom kostelíku, kam ji Keil O’Neill zatáhl a Booth zůstal na chvilku venku.

Se slzami v očích sledovala okno jeho obývacího pokoje. Za pár okamžiků se rozzářilo do tmy. Nikdy ji nenapadlo, že by mohla mít takový problém jít a s někým si promluvit. Tím spíš s Boothem. Bylo by mnohem snazší, kdyby alespoň věděla, co mu vlastně chce říct. Ne, bylo by mnohem snazší, kdyby nemusela říkat vůbec nic. Kdyby to prostě poznal.

Sáhla do kapsy kabátu a nahmatala pomačkaný kus papíru. Když jej její prsty sevřely, cítila se o něco klidnější a jistější. Vystoupila z auta.


Washington DC; Boothův byt
26. října, 16:56


Vpadl do ložnice, rychle se převlékl z obleku, který na sobě měl u soudu, do džínů a trička. Z věšáku v chodbě sebral koženou bundu, ale s rukou na klice od dveří se zarazil. Udělal pár kroků zpátky do obývacího pokoje a pak zas ke dveřím. Sám sobě připomínal rozzuřeného lva v kleci.

Má za ní jít nebo nemá? Až do rozhovoru Gordonem byl přesvědčený o tom, že musí přijít ona, ale teď už si tak jistý nebyl. On to celé rozpoutal, tak přece nemůže stát a zpovzdálí sledovat, co se bude dít. Krom toho přece Kůstku znal. Věděl, jak moc to asi muselo zatřást s jejím světem. Není od něj fér, aby ji v tom nechal topit.

Ano, přesně tak. Doslova přeběhl obývák a prudce otevřel dveře. Přesně v momentě, kdy Kůstka zvedla ruku, aby na ně zaklepala. Oba strnuli uprostřed pohybu a nevěřícně se na sebe zadívali.

„Kůstko,“ vydechl.

„Boothe,“ zamumlala podobně nejistým hlasem a spustila ruku zpátky podél těla.

Nastalo ticho.

„Někam se chystáš?“ zeptala se.

„Co?“

Kývla hlavou k bundě, kterou držel v ruce.

Podíval se na ni, jako by ten kousek oděvu viděl poprvé v životě. „No já… Vlastně jsem šel za tebou,“ přiznal a ustoupil stranou. „Půjdeš dál?“ zeptal se.

Přikývla a zamumlala tiché díky. Atmosféra v obývacím pokoji rychle houstla. Booth odhodil bundu na pohovku, ale Kůstka si neodložila. Zůstala napjatě stát uprostřed místnosti. Nebyl si jistý, jak by měl začít. Ale předešla ho.

„Přišla jsem ti poděkovat,“ řekla.

Ztuhl. Poděkovat? Poděkovat?!

„Díky tomu všemu zmatku, který se pak strhl, jsem k tomu neměla příležitost. Boothe, nebýt tebe, nikdy bych se z těch hor živá nedostala. Možná bych se z nich nedostala vůbec, skončila bych někde zakopaná v lese jako všechny ty ostatní dívky. Zachránil jsi mi život. A ne jednou.“

Vděčně k němu vzhlédla, oči se jí trochu leskly. Vztek ho rychle opustil. Pokýval hlavou. Nevěděl, co by na to měl říct.

„To, jak jsi mě tam nenechal, i když jsem nemohla chodit, jak jsi mě nesl takovou dálku a v takovém terénu, i když jsi byl sám unavený…“

„Víš dobře, proč jsem to všechno dělal,“ skočil jí do řeči. Ne nijak násilně, prostě to jen klidně konstatoval. Přesto to prohlášení vyvolalo efekt, jako kdyby jim přímo za zády zazněl gong.

Stiskla rty a po krátkém zaváhání pokračovala: „Taky jsem se ti přišla omluvit.“

Booth přešlápl z nohy na nohu.

„Za to, jak jsem se chovala,“ dodala.

S otázkou v očích k ní vzhlédl.

„Myslím, že…“ Zhluboka se nadechla. „Nebylo správné, že jsem tě tam tak nechala. A pak se celý týden neozvala. Je mi to líto,“ zašeptala. „Promiň.“

Cítil, že ho začínají pálit oči.

„Ty na to nic neřekneš?“ zeptala se potichu.

Nedokázal to potlačit. Nedokázal se přes to přenést. Myslel si, že to dokáže spolknout, ale nešlo to. „A co ti mám říct?“ zašeptal. „Že to byl nejhorší týden v mém životě? Že jsem tě viděl na letišti, jak se přede mnou schováváš? Tohle chceš slyšet?“ Věděl, že možná udělal poslední krok k tomu, aby ji od sebe definitivně odehnal. Ale existovaly věci, které se nedaly jen tak přejít. Miloval ji, udělal by pro ni všechno na světě, ale taky měl svoji hrdost. Něco zkrátka muselo být řečeno nahlas.

Nezatvářila se ublíženě. Spíš zasmušile a nešťastně. „Nevěděla jsem, co mám dělat,“ zašeptala. „Vím, že to není důvod a už vůbec ne omluva, ale je to pravda.“

„Mohla jsi říct přesně tohle,“ odpověděl. „Mohla jsi říct: Boothe, nevím, co mám dělat.“

„Vždycky jsem se řídila jenom podle toho, co vím, na co si mohu sáhnout a co se dá dokázat…“

„A najednou ti řeknu, že tě miluju,“ řekl tiše.

Zadívala se mu do očí. „Můžeš mi odpovědět na jednu otázku?“

Překvapeně zamrkal. „Ano.“

„Proč?“

Vyprskl smíchy. Ale nebyl to veselý smích, spíš to trochu hraničilo se zoufalstvím. „Proč? Ty se mě ptáš proč?“

Nechápavě si ho přeměřila. „Ano, ptám se proč. Jsme naprosto rozdílní, Boothe. Snad na všechno, o čem jsme se kdy bavili, jsme měli rozdílný názor. Taky máme každý jiné zájmy, pohled na život,“ vypočítávala na prstech.

Mělo ho napadnout, že až na tuhle debatu dojde, budou se alespoň zčásti točit kolem důkazů. „Kůstko, musíš už jednou konečně pochopit, že ne všechno musí zapadat do všeobecně platných definicí. Ne všechno musí mít stoprocentní logiku a-“

„Neodpovídáš na otázku,“ zašeptala. „Proč?“

Aniž by si to pořádně uvědomil, udělal dva nebo možná tři kroky blíž k ní. „Protože se mi líbí, jak se směješ,“ řekl. „Jak ti jiskří oči, když máš radost a jak se mračíš, když přemýšlíš. Líbí se mi, jak dokážeš být zatvrzelá a za každou cenu trvat na svém. Taky se mi líbí, jak se pohybuješ, jak chodíš, jak jsi křehká, i když se to za každou cenu snažíš skrývat. Líbí se mi mít tě po svém boku, líbí se mi dívat se na tebe a poslouchat tě, i když, jak jsi sama řekla, se málokdy shodneme.“ Natáhl ruku a uchopil ji za bradu. „Šílím žárlivostí, když tě vidím s někým jiným a taky šílím strachem, že tě třeba jednou nedokážu ochránit… Jsme protiklady, Kůstko. Ale protiklady se přitahují, doplňují se, nikdy se spolu nenudí.“

Bylo to, jako kdyby dostal pěstí do žaludku, když se mu vymanila a ustoupila od něj. Hlavu sklopila k zemi, takže jí neviděl do očí. „Moc na tebe tlačím,“ zamumlal.

„Ne! Ne, já jen…“ Vzhlédla k němu. „Boothe, tohle by nemohlo fungovat. A teď nemluvím o sobě, ale spíš o tobě. Ty potřebuješ někoho mnohem citlivějšího, někoho se smyslem pro rodinný život, pro všechny ty hodnoty, které ty sám uznáváš. Nemohla bych ti dát ani polovinu toho, co si zasloužíš. Ty nepotřebuješ někoho, koho budeš učit, jak žít, ty potřebuješ rovnocenného partnera.“

„Kůstko, miluješ mě? Cítíš něco, co by se mohlo alespoň přiblížit lásce? Lásce mezi mužem a ženou?“

Neodpověděla. Namísto toho sáhla do kapsy pro kus zmačkaného papíru. Poznal jej ještě předtím, než mu ho podala. „Posledně jsi mi řekl, že ti to mám dát, až budu opravdu chtít, aby sis to přečetl. Chci to, Boothe.“

Nevěřícně se zadíval na papír, který teď držel v ruce. „V něm je tvoje odpověď na moji otázku?“

Rozčíleně si promnula kořen nosu a povzdychla si. „V něm je všechno, co ti dnes asi můžu nabídnout. Promiň. Já… Myslím, že bychom tenhle hovor měli ještě odložit. Uvidíme se v práci,“ řekla, a aniž by počkala na jeho reakci, doslova utekla z jeho bytu.


Washington DC; před Boothovým domem
26. října, 17:32


Kdysi dávno někdo velice moudrý řekl, že když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro vás hodně znamenal, jste to nakonec vy, kdo prohrál. A že jsou to mnohdy chyby, které dávají životu konkrétní obraz, tvář, a které vás donutí podívat se konečně tím správným směrem.

Doktorka Temperance Brennanová věděla, že jednu takovou chybu právě udělala. Že ze svého života vytrhla osobu, která pro ni znamenala víc, než kdokoliv jiný. Ještě nikdy ve svém dosavadním životě nepocítila tak zvláštní, dusivý pocit ztráty. Bylo to horší, než když odešli její rodiče, a bylo to horší, než kdyby Booth zemřel.

Vědomí toho, že za sebou právě nechala podstatnou část svého já, svého světa, svého života, nebylo jen bolestivé. Šlo o srdcervoucí dojem, který byl reálný stejně jako všechno ostatní, co až doposud za skutečně reálné považovala. Její psychická bolest byla opravdová stejně jako city, které ji zasypaly jako kapky deště dlouhé roky vysušenou pláň. Připadala si jako někdo, komu nekonečně dlouho drželi hlavu pod vodou a kdo se může konečně nadechnout. Je to osvobozující, je to úlevné, ale zároveň velice bolestivé.

Nevěděla, kdy přesně se rozplakala. Snad už v momentě, kdy za sebou zavřela dveře jeho bytu, a kdy si ještě nebyla plně vědoma toho, jak velké chyby se právě dopouští. Jako kdyby bylo její tělo schopné reagovat dřív, než myšlenky. Ona věděla, že dělá chybu, ale nedokázala poručit nohám, aby se zastavily.

Zastavila se až venku před domem. Déšť ještě zesílil, ale ona zůstala skrytá pod stříškou u vchodu. Ne z obav, že promokne. Ale s naprostou reálnou myšlenkou návratu. Proč to udělala? Proč odešla, když mohla mít všechno, zatímco teď její ruce zůstaly prázdné? Udělala krok zpátky, ale pak se zarazila. Dlaní setřela slzy z tváře a zhluboka se nadechla. Nemůže se chovat jako dítě. Nemůže si s ním tak hrát, nemůže odejít a pak se zase vrátit. Nemůže mu pořád ubližovat, nemůže mu tohle udělat, když si nebyla jistá, že už zítra zase nebude toužit po odchodu.

Udělala krok směrem ven do deště, když se rozrazily dveře a někdo ji chytil za ruku.

* * *

Boothe,

nejsem si jistá, jestli někdy najdeš tenhle kus papíru. Vždycky jsem měla strach z toho, že ztratím někoho, na kom mi záleží. A najednou jsem to já, kdo odchází, a tak si nejsem jistá, jestli to dělám správně, jestli se správně loučím. Ty ani Angela jste se mě nikdy nepokusili něco takového naučit.

Nechci, aby ses z čehokoliv obviňoval. Jsem si naprosto jistá, že jsi udělal vše pro to, abys nás našel. Že jste vy všichni udělali všechno pro to, abyste nás našli. Dávej, prosím, pozor na Angelu a Zacka a taky dávej pozor na sebe. Vzdor našemu nepovedenému startu jsi byl jediným člověkem mimo laboratoře, s kým jsem byla schopná pracovat. Díky za všechno, co jsi pro mě kdy udělal, díky za trpělivost, kterou jsi se mnou měl.

Jdi dál, pokračuj v naší práci a dělej tak tenhle svět lepším. Vím, že to dokážeš. Nikdy jsi mě nepřesvědčil o tom, že existuje posmrtný život, takže neřeknu, že doufám, že budu mít možnost pozorovat Tě při té práci odněkud shora. Ale věřím, že po sobě lidé mohou i po smrti něco zanechat – část, kterou si v sobě nesou ostatní ve vzpomínkách. Doufám, že zůstanu i v těch Tvých. Mám Tě ráda, Boothe.

Tvoje Kůstka



Ruka s papírem mu poklesla. Lehce se třásla. Zadíval se na dveře, kterými před chvilkou odešla, a musel rychle zamrkat, aby zaplašil narůstající tlak v očích. Hrůza, kterou prožil před pár lety, jako kdyby se vrátila s těmi řádky, které právě přečetl. Dávivý pocit paniky, který hrozil, že ho každou chvílí kompletně pohltí.

Nevěřil, že by napsala něco takového, kdyby k němu nic necítila. Ano, bylo to veskrze v přátelském duchu, ale vždyť tenkrát byli vlastně ještě pořád na začátku té dlouhé cesty. Ani on si nebyl schopen připustit, že by k ní mohl cítit něco víc než jen přátelství.

Dnes stejně jako tenkrát ji ztrácel. Podmínky byly jiné, ale výsledek stejný. Musí existovat něco, čím to dokáže zvrátit. Musí existovat způsob. Našel ho tenkrát, musí ho najít i dnes.

* * *

Kdyby se na tu skutečnost dokázal trochu víc zaměřit, přišlo by mu divné, že ji ještě vůbec dostihl. Od okamžiku, kdy odešla z jeho bytu a on si přečetl její dopis, uběhlo pěkných pár minut. Už dávno měla být pryč a nestát před dveřmi jeho domu. Ale nedokázal tomu věnovat pozornost.

Zřejmě ho neslyšela, protože když ji chytil za ruku a otočil k sobě, doslova mu vlétla do náruče a přidušeně vyjekla.

„Zapomněl jsem ti říct něco důležitého,“ prohlásil. „Ještě si budeš muset poslechnout tohle, pak tě nechám odejít, a jestli budeš chtít, tak se o tom, o čem jsme teď mluvili, už nikdy ani nezmíním.“

Ani se nepokusila o protest, jen roztržitě přikývla.

„Chci, abys věděla, že tě nikdy nenechám samotnou. Nikdy a za žádných okolností. V tom dopise jsi napsala, že mě máš ráda. Jestli je to odpověď na mou otázku, tak je to pro mě naděje, Kůstko. Nemůžu se na to dívat jinak a ani nechci, protože tě miluju. Opravdově a z celého srdce.“

Nadechla se a otevřela ústa, ale nenechal ji promluvit: „Ano, já vím, že srdce je jenom sval, ale můžeme tuhle část teď přeskočit, prosím? Chci, abys naprosto přesně věděla, z čeho můžeš vybírat. Chci, abys věděla, že tu vždycky budu – bez ohledu na to, jestli nám dnes, zítra nebo třeba za deset let dáš šanci. Nebo jestli nám ji nedáš vůbec.“

Díval se na ni. Působil možná trochu rozpačitě, ale rozhodně ne nejistě. Myslel to vážně. Neuhnul očima, mluvil naprosto upřímně. Najednou si byla jistá, že k ní ještě nikdy nikdo nemluvil takhle upřímně. Ještě nikdy to s ní nikdo nemyslel tak dobře. Tak nezištně. Jestli někdy dokázala pochopit definici lásky, pak to bylo právě teď a tady. Pravá láska je přece nezištná. Každý to říká. Nabízí jí všechno a nežádá nic. Tvrdí, že pokud odmítne, nic se nezmění. Slíbil, že s ní zůstane a ona ani na okamžik nezapochybovala o tom, že je to pravda.

„Jestli máš strach z toho, jak by se vyvíjel náš vztah, kdybychom spolu začali chodit, tak ti k tomu můžu říct jen tohle: Nemůžu ti slíbit, že nepřijdou těžké časy. Protože přijdou. Občas se neshodneme a budeme se hádat, možná přijdou i noci, kdy budu spát v obýváku na gauči. Budou chvíle, kdy se budeš modlit za to, abych vypadnul, a budou chvíle, kdy se budu modlit já, abys mi dala aspoň na deset minut pokoj. Ale to je normální, Kůstko. Lidé se hádají, lezou si na nervy, tak to prostě chodí. Ale tohle všechno nikdy, nikdy nezmění nic na tom, že tě miluji. Že jsem tě miloval, miluji a vždycky milovat budu. Za jednu noc po tvém boku klidně strávím tisíc nocí na gauči. Nehnu se od tebe ani na krok, dokud mě sama neodeženeš. Nikdy nebudeš muset mít strach, že bych odešel. Protože neodejdu. Nemohl bych odejít, Kůstko.“ Na chvilku se odmlčel, aby vůbec nabral dech. „To je všechno,“ zamumlal. „Chtěl jsem ti říct už jen tohle.“

Chvilku si ho jen mlčky měřila, a když už si myslel, že se všechno zastavilo, udělala krok zpět. Srdce se mu sevřelo, ale nejspíš si to ani nestačil uvědomit, protože se najednou vydala zcela opačným směrem – směrem k němu.

Prudce ho objala a zabořila hlavu někam do jeho ramene. Zcela automaticky se jeho paže pevně obtočily kolem ní s přáním už nikdy ji nepustit. Kéž by to bylo možné.

Něco zamumlala skrze slzy, nerozuměl jí. „Cože?“ zašeptal, zatímco zhluboka vdechoval její vůni.

Trochu se od něj odtáhla. „Říkám, že…“ Nedomluvila. Naklonila se k jeho uchu a zopakovala to, co pravděpodobně řekla už předtím. Ale znovu tak neuvěřitelně potichu…

Chlupy na zátylku se mu naježily a žaludek udělal salto. Něco takového se mu naposledy stalo zhruba někdy na střední škole. Možná to neřekla. Možná jen špatně slyšel. Možná slyšel to, co si přál slyšet.

„Cože?“ zopakoval znovu pohnutým hlasem.

Pohlédla mu do očí. „Časem se to naučím říkat nahlas. Slibuji.“

Na rtech se mu objevil úsměv. Zprvu váhavý nejistý, ale když mu jej opětovala, rozšířil se. „Počkám,“ zašeptal a naklonil se k ní blíž. Políbil ji někam na koutek úst, takže jeho rty ucítila jak na těch svých, tak i na tváři. Bylo to něžné a rychlé. Jako kdyby ji jen svým vlastním způsobem ujišťoval o tom, že je všechno v pořádku. A ona věděla, že skutečně je.


Washington DC; před Boothovým domem
26. října, 18:02


Doktor Lance Sweets zapnul stěrače na nejvyšší výkon a naklonil se dopředu, aby co možná nejlépe viděl. „Sakra, to muselo začít takhle pršet zrovna teď? Vždyť není vidět na krok!“

„Buďte rád, že jsme viděli aspoň něco,“ zamumlal doktor Gordon Wyatt, zatímco se jeho oči taktéž snažily prohlédnout provazy vody a tmou. „A čí to byl nápad, co?“

Sweets si povzdychl. „No jo, váš.“

„Kdybychom jeli domluvit nejdřív doktorce Brennanové, jak jste navrhoval vy, tak by tahle nádherná scéna zcela unikla naší pozornosti.“

„Myslíte si, že teď už bude všechno v pořádku?“

„To nevím. Neslyšel jsem, o čem mluví. Ale řekl bych, že je to na dobré cestě.“ Gordon vzdal svou pozorovací snahu a pohodlně se zabořil do kožené sedačky Sweetsova auta. „Myslím, že zítra můžete očekávat návštěvu.“

Sweets vytřeštil oči. „Myslíte, že mi přiznají, že spolu chodí?“

„To ne. Ale přijdou vám říct, co se stalo v těch horách. Alespoň co se toho případu týče.“

„Mám dělat, že nic nevím?“

„O tom případu?“

„Ne, o tomhle,“ kývl Sweets hlavou směrem k Boothovu domu.

„Samozřejmě, doktore Sweetsi!“

„No a co ostatní z laboratoří?“

„Budou si muset najít vlastní způsob, jak na to přijdou. My si ho taky našli.“

Oba muži se šťastně rozesmáli.

* * *

K O N E C

* * *

Poznámka autora:

Musím se přiznat, že když jsem před pěti měsíci jednou večer napsala gilly8 e-mail s dotazem, co by říkala na povídku na pokračování pravidelně aktualizovanou každý týden, a v němž byla jako vzorek přiložená první kapitola, bylo to jen takové vnuknutí, momentální nápad. Ne že bych to nebrala dostatečně vážně, ale zkrátka jsem o tom asi moc nepřemýšlela, protože mě ani ve snu nenapadlo, že bych se dostala až sem.

Skoro tomu ani nemůžu uvěřit. Když jsem tuhle povídku začala psát, vůbec mi nepřišlo na mysl, že by mohla být tak dlouhá, že by ji mohlo číst tolik lidí, že na ni dostanu tolik ohlasů, názorů a pochval. Nebudu zapírat – byly týdny, kdy jsem toho měla dost, kdy jsem byla v pokušení s tím seknout nebo jsem se alespoň modlila, abych to už měla dokončené. Ale přeci jen – když s někým nebo s něčím strávíte skoro půl roku, nakonec Vám to přiroste k srdci, ať už chcete nebo ne. A víte, co je na tom to nejlepší? Zjištění, že to člověk nedělá pro sebe, ale pro ostatní. Teprve pak přichází ta správná motivace.

Myslím, že jste mi Vy všichni pomohli splnit takový malý sen – napsat příběh, který lidi osloví, ve kterém najdou to, co nalézt chtěli. A pokud jste to někdy nenašli tak docela přesně, pak se omlouvám, a věřte, že každičká věta této povídky byla napsána s nejlepším možným úmyslem. Každému, kdo tím vším prošel se mnou, kdo čte tyhle řádky, patří moje obrovské DĚKUJI – jste skvělí!

Stejně velké DĚKUJI potom patří i gilly8 – za to, že mi poskytla tak strašně moc prostoru na svém úžasném webu, za to, co všechno pro nás dělá. Za sebe můžu říct, že na internetu nejsou žádné jiné takové stránky, kde bych si připadala tak dobře, tak „doma“. Díky, Žanet :-)

 

* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Stále skvelá poviedka

(ES, 12. 2. 2019 15:25)

Cez víkend som opäť priam zhltla túto poviedku. Nechce sa mi veriť, že sa mi stále tak páči aj 9 rokov potom, čo bola napísaná. Bones som už dávno prestala sledovať, lebo to stratilo čosi, čo je dokonalé zachytené v tejto poviedke. Ešťe raz ďakujem za skvelý zážitok!

Padesátkrát a stále poprvé :D...

(JaničkaQ, 27. 9. 2016 3:49)

Ahoj Jájinko,
vůbec nevím, jestli sem ještě někdy zavítáš, každopádně já sem chodím často a už asi po milionté si říkám, že Ti musím napsat. Ani nevím, co chci vlastně říct, ale napadlo mě, že by Ti možná mohlo udělat radost, že se na Tvé povídky ještě nezapomnělo :).
Je až neuvěřitelné, kolik času uběhlo od doby, kdy jsem sem psala poslední komentář. Tenkrát jsem chodila na základní školu (:D), teď jsem na vysoké - o pár let starší a o pár zkušeností bohatší. Bones jsem přestala sledovat už dávno (ikdyž jsem se teď ze zvědavosti na pár dílů podívala a zkrátka už to není ono :( ), ale na Tvou povídku jsem snad nezanevřela nikdy. Dnes jsem ji dočetla (troufám si říct) tak po patnácté :D. Zní to hrozně, ale vím, že to rozhodně nebylo naposledy. Vždycky v ní najdu něco nového, ikdyž už mi přijde, že to ani není možné. No, ale proč píšu. Chtěla bych Ti za všechny Tvoje povídky strašně moc poděkovat. Všechny jsou naprosto dokonalé a nikdy jsem nečetla lepší text, který by nebyl vydán knižně. Máš můj obrovský obdiv. Řekla bych, že nic jsem nečetla tolikrát, jako Tvoje povídky. Čtu je, když nemůžu večer spát, když jedu někam dlouho autobusem, když mám ve škole nudné přednášky, když se chci zasmát i když je mi smutno. Povedlo se Ti do povídek vepsat snad všechny možné pocity, které člověk v životě potká. A troufám si tvrdit, že byly chvíle v mém životě, kdy mi právě čtení těchto povídek dost pomohlo. Minimálně jsem díky nim vždycky aspoň na chvíli zapomněla na okolní svět a žila hezky společně s Boothem a Brenn, ať už byli kdekoliv :D.
Jak jsem psala, uběhlo strašně moc času od doby, kdy jsi pro nás psala tuhle povídku. Vůbec nevím, jestli jsi ještě někdy něco napsala a zvěřejnila, ale doufám, že ano. Doufám, že dál rozdáváš radost a naději a možnost pobrečet si a všechny možné pocity, které lidi při čtení Tvých povídek mají (nebo je mám aspoň já :D). Pokud ne, tak jsem ráda alespoň za to, co tu je a doufám, že jsi spokojená a šťastná. Na tom jediném záleží!

:-*

(Kávička, 16. 10. 2014 19:44)

Táto poviedka má všetko, čo by mala poviedka o B&B mať,je geniálna,napätie,emócie,strach,láska,proste všetko,čo B&B pre mňa predstavujú.. Som už asi dosť stará(21),aby som tak lipla na nejakom seriáli, ale ja ich proste milujem. Rada by som si pozrela, ako by zahrali tento príbeh Emily s Davidom :)keďže už viem,čo stálo v tom liste pre Bootha,akosi som podvedome očakávala,že to tam aj bude,čo je moja chyba,kedže som sa k tejto poviedke dostala až teraz,kd sú B&B už manželia a majú Christine,no poviedke to na ničom rozhodne neubralo :) je skvele napísaná a nevedela som sa od nej odtrhnúť,ďakujem za dokonalý zažitok :)

jsi úžasná....

(želvička, 14. 7. 2011 22:19)

Před několika týdny jsem objevila tyto stránky, chvíli mi trvalo, než jsem se dopracovala ke čtení povídek. Tuto jsem otevřela dnes asi ve 14.OO a musela číst až do konce. Jsi neuvěřitelně vyzrálá a Tvé líčení definice lásky je tak dokonalé. Zápletka neztrácí nepostrádá logiku, děj nepostrádá spád, není to amatérsky přehuštěné zoufalou snahou za každou cenu upoutat... Jiné povídky jsem proklikala, ale tato a ještě ta o smutku Kůstky, po fingované smrti Boothe, ta ty mne dostaly. Buď vytrvalá, Wievegh potřebuje rovnocennou konkurenci! Piš, piš a piš. Díky.

Poděkování

(Sen, 1. 7. 2011 22:11)

Dobrý večer,
nádherná povídka. Chtěla bych všem na tomto webu poděkovat za velmi krásné povídky. Jsem totiž velkým milovníkem seriálu Sběratelé kostí. Na internetu hledám díly online a vše ostatní, ale bohužel nemám moc štěstí. Jsem velice ráda, že takové weby jako tento existují. Snad brzy se začnou v televizi vysílat nové díly a řady. A snad brzy se dočkáme konce, kdy si Kůstka a Booth vyznají vzájemně lásku.

toto super citanie=)

(Minuska, 9. 5. 2010 22:11)

Nestava sa casto,ze na mna pisany text zaposobi natolko,ze vo mne vyvola take reakcie ake vyvolala tato neskutocne citlivo napisana poviedka o mojom najoblubenejsom seriali :)vazne skvele napinave citanie, pocit "butterfly effektu" v bruchu a fakt,ze som kvoli tomu odlozila nudne ucenie sa na skusky :) keby sa to dalo nejako vydat alebo rozsirit...kokos,radsej vrazim prachy do poviedky nez v obchode do najlepsich siat! :)) supis,pis dalej,mas talent a cit pre dobry pribeh.

***

(Patricia, 31. 3. 2010 19:28)

nechcela by si tuto poviedku vydat v kniznej forme ? myslim ze by sa celkom ujala ... ja by som si ju rozhodne nevahala kupit :DD

vďaka

(erika, 1. 3. 2010 16:14)

Poviedka bola úplne úžasná, ani mi nepríde, že už ubehlo celých 5 mesiacov odkedy sa poviedka začala objavovať na tomto webe :) tento posledný diel bol nádherný, úplne ma dostal a obrovské vďaka najmä za definíciu termínu láska... musím sa priznať, že predtým som bola trochu zmätená, tiež som si vlastne nevedela predstaviť ako taká láska "funguje", na akom princípe je založená, ako je možné, že raz je, no môže sa aj vytratiť...jednoducho hovorí zo mňa typický zatiaľ nezamilovaný človek. Tiež som si kládla otázku, či vôbec také niečo existuje...takže vďaka ti aj za takúto pomoc ;-)

awesome

(nikushak, 25. 2. 2010 16:34)

no takže tvoje povídka byla dokonalá, užasná, boží a velmi čtivá, pismenka na mě přímo vyskakovali, žrala sem každé slovo, bylo to dycky mých nejvíce soustředěných minut jaké jsem kdy zažila, kdybych se takhle soustředila ve škole, tak sem asik génius :D , úterý byl můj středobod týdne, taková ta dobrá vyhlídka na co se těšit, něco při čem sem nemyslela na nic jiného než jen na povidku a BB, po štice z fyziky, po smrti meho hafačka to bylo jedinych par minut kdy jsem na to nemyslela a nebrecela a nehroutila se, ploste klid v me hlave , jen BB - přišlo vylepšení diky tvé povidce, bylo to jen ja a povídka, žádné myšlenky (byli tam je BB)úterky byli boži, takže bych ti za to chtěla opravdu moc poděkovat, to že píšeš užasně víme všichni , doufám že se ti v životě bude dařit, doufám že toto neni tvoje poslední povídka a podle mě je velika pravděpodobnost že napíšeš nákou knížku a pokud se tak stane , budu nesmírně ráda a myslím že nebudu sama, je par lidí keří nechapou jak se možem zamilovat do nake povídky, ale myslim ze tady to vsichni chapou, je to takova ta ulita do které si zalezeme , a ikdyz je to fanfiction, tak to pri cteni nevnimame, hltame slova, zobrazujeme si to jako film v nasich hlavach, byli jsme spatni z teho jak zezacatku se k sobe chovali, pak sme se bali a nervovali kvuli temu vrahovi, rozplivali se nad vzpominkami a chteli sme aby ji polibil a rekl ze ji miluje ale zaroven sme to nechteli, pac sme vedeli ze by to pak skoncilo a kdyz ji to rekl, zjihlo nam srdce a zvlhli oči a když mu nic nerekla a utekla, prasklo nam srdce , jak ji rekl ze ji nikdy neopusti (me to teda totalne emocne odrovnalo) a kdyz ho teda objala, velka uleva a radost me naplnili , od uterka sem si predstavovala jak je napsan epilog, rozhodne me nenapadlo ze bude takovy, a ze bude tak uzasny a dojemny, uplně sem si to predstavovala a byla sem z teho emocne vycerpana, tak ze sem nemohla nikde najit kapesniky a byla sem cela rozlícena , užasné také bylo to jak si Kůstku a Bootha vystihla, fakt dost přesné, téměř reálné a ploste už nwm co psát , sry za tak dlouhý komentář ale musela sem do ze sebe dostat a to se vsadim ze sem ece tak minimalně pulku věci co se za tech 5měsíců nasbiralo zapomněla napsat ( samozřejmě sama positiva :D) , takže ještě jednou díík za těch 5 měsíců, ikdyz su smutná že už tahle boži povídka pokračovat nebude (neudělám nic doba je zla :D), no ono by to asik uz nemelo jak pokracovat :D , ne su very happy z teho happy endu ........ smekám poklonu a loučím se

niet co dodat :)

(ivet, 24. 2. 2010 19:30)

s velkym ocakavanim som si precitala poslednu kapitolu tvojej poviedky a ja jednoducho nemam slov. co k tomu dodat?? jedine to ze suhlasim so vsetkymi co ti napisali komentare, proste fanktasticke :) ja vazne nemam slov. kazdy utorok o desiatej som si precitala poviedku a teraz sa to skonci :( taky utorkovy stereotyp, ale nenormalne som sa nan tesila :)) jajinka dakujem za krasne utorky :)

Krása!

(Katusa, 24. 2. 2010 18:36)

Tvá povídka se četla úplně sama. Když jsem jí četla měla jsem jednotlivé scény přímo před očima. Máš hodně velký talent a určitě bys ho měla zúročit. Díky za příjemně strávené chvíle u čtení tvé povídky.

Děkuji

(marry, 24. 2. 2010 12:55)

Předem bych se chtěla omluvit, že ti děkuji asi jako poslední, ale od pondělí nám nefungoval net:(:(:(.
Nevím co bych více napsala, co tu ještě nebylo řečeno, protože ostátní jako by mi mluvily z duše:).Jsi prostě NEJLEPŠÍ a vážně by jsi měla uvažovat o profesiální dráze spisovatelky.Myslím si, že na začátku by tě určitě pár desítek lidiček podpořilo(podívej se kolik fandů máš tady, počítej i mě:):)) a tvoje knížky si kupovalo, než by si vešla ve větší povědommí(netrvalo by to dlouho:))Takže až něco takového spácháš, tak dej vědět:). Jo a taky bych ti chtěla "poděkovat", že se asi nedoplatím fa za mobil. V pondělí jsem byla na cestách a včera nám nešel net, takže jsem sáhla po "balíčku poslední záchrany":) a připojila se na net přes mobil-to bude účet:(:). Ne dělám si srandu, ty za nic nemůžeš, ale já bych to opravdu do dnešního odpo nevydržela:(:). Takže ještě jednou na závěr-DĚKUJI, DĚKUJI A JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJI ZA KRÁSNĚ STRÁVENÉ ÚTERKY. MARRY

Děkuji za všechny úterky :)

(Michalea, 23. 2. 2010 23:01)

Musím říct, že před 6 měsíci, nebo jak je to dlouho, protože to uteklo jako voda :D, jsem nevěřila, že by mě nějaká povídka dokázala takto chytnout!:) Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že se každé úterý budu modlit, aby už bylo zase úterý, a v pondělí v noci, budu ponocovat, nebo úterý ráno vstávat brzo, abych stihla s velkým nadšením shltnout povídku, asi bych pochybovala o jeho duševním zdraví :D Avšak, Tvoje povídka, Jájinko je něco nepopsatelného :) Bez mrknutí bych Tě zařadila do žebříčku mých oblíbených autorů a o první místo by ses zřejmě dělila se S. Meyerovou :D Rozdíl mezi Tebou a S. Meyerovou je, ale ten, že Tebe má člověk tak nějak blíž, ví, že spolu s ostatními může něco ve Tvém příběhu ovlivnit, protože, Ty, vždycky trpělivě nasloucháš našim přáním a snažíš se všem vyjít vstříc :) (pozn. Daří se Ti to skvěle) a také vidíme Tvoje nadšení, z toho, že se povídka líbí, čímž jsi nám zase o něco blíž :)
Chtěla bych Ti poděkovat za všechny úterky, které byly, díky Tobě mnohem hezčí a za všechnu snahu, kterou jsi si s tímto úžasným příběhem dala. Tvůj spisovatelský talent je neuvěřitelný :) Doufám, že časem příjdeš zase s nějakým úžasným nápadem :)Držím Ti palce! Michalea :)

Ďakujem

(Kika, 23. 2. 2010 22:58)

Vzdávam sa. Nemám slov, naozaj neviem čo povedať. Možno iba to že by som chcela vedieť písať tak krásne ako Ty a závidím Ti aj odvahu, pretože ja by som sa nikdy neodvážila zverejniť niečo z mojej tvorby. Toto je jedna z mála poviedok, ktoré sa problémom zaoberali do hĺbky a nie povrchne- všetko bolo tak krásne a reálne popísane, že to vo mne zanechalo obrovský dojem. Ďakujem za príjemné chvíle strávené čítaním tejto krásnej poviedky. :)

...

(Lirael, 23. 2. 2010 22:27)

Úžasný závěr, takhle hezky by to mohli vyřešit i v seriálu :). Od začátku jsi psala krásně, ale myslím že v průběhu jsi se ještě zlepšila. Děkuju tobě i gilly8 a pokud něco jednou opravdu vydáš, stoprocentně si to koupím. Jo a samozřejmě jsem to taky obrečela ;).

bomba

(Emily, 23. 2. 2010 22:23)

Taky bych ti chtěla moc poděkovat za krásný příběh. Můžu jen dodat, že jsi úžasná spisovatelka se smyslem pro drama. vždy sem se těšila na další díl a rozpletení zápletky, a teď, když je konec, tak je mi to trochu líto. Slibuju, že jestli se pustíš do další, budu opět věrnou čtenářkou

BandB

(kristina, 23. 2. 2010 20:35)

krasne, najma ked ju chytil za ruku som bola na pokraji smrti od neskutocneho vzrusenia a radosti...vedela som ze Booth povie nieco uzasne, ale toto som fakt necakala,najst taketo chlapa aj v skutocnosti, ktory vie presne co chce a ide si za tym, aj keby mal cakat roky- co nastastie nemusel...

bones

(Markéta, 23. 2. 2010 20:10)

Jitko, děkuji za krásných 5 měsíců. Nebudu se tady rozepisovat, jen bych opakovala slova ostatních. Je to ta nejkrásnější povídka s úžasným koncem. Zkrátka pravá romance s happy endem. DĚKUJI!! A doufám, že to nebudete mazat, protože si to každý den čtu znova. Všechny díly. Děkuji...

...

(KayTee, 23. 2. 2010 19:22)

Nejde už asi napsat nic, co by tady nebylo řečeno, proto zvolím asi jiný způsob poděkování - mlčení.

"Ako sa zlato a striebro vážia v priezračnej vode, duše sa vážia v mlčaní. Vyslovené slová zavážia iba vďaka tichu, v ktorom sú ponorené."
Maurice Maeterlinck

Děkuji!

poděkování

(míša m, 23. 2. 2010 18:37)

chtěla bych ti moc poděkovat za krásných 5 měsíců, když jsem si četla tvou povídku připadala jsem si jako bych tam byla. píšeš mooooooooooc krásně, hluboce smekám a ještě jednou děkuju za krásný zážitek.. moc se ti to povedlo. každý týden jsem se namohla dočka uterka až přibude nová kapitola, byla jsem jako fanatik zažraná do příběhu. s napětím sem očekávala jak to bude pokračovat. bude mi to chybět, každé uterý nový díl.. nachvilku uniknout z reality. moc děkuju .. a jen tak dál.. bude s tebe skvělá výborná spisovatelka..