Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

18.část


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Kapitola 18.
Severní Karolína; Chester Gap
17. října, 2:52


V jeho pokoji strávila skoro hodinu, ale čas utíkal tak rychle, že vůbec neměla dojem, že by tam byla tak dlouho. Jevilo se to trochu nepravděpodobně, protože nedělala nic jiného, než že klečela vedle jeho postele a dívala se na něj, a tudíž se jí měl čas spíš vléct. Jenže nevlekl. Pozorovala ho, věděla, že je v pořádku, že pravidelně dýchá, ale zároveň se na ni vyčítavě nedívá, a cítila se velice klidně. Jako by to náhle bylo všechno, co potřebovala k životu.

Asi by byla schopná strávit tam takhle celou noc, ale věděla, že by to nebylo správné. Jednak proto, že neměla tušení, kdy se vzbudí a ona nebyla připravená na to, aby ji u sebe takhle našel. A pak taky proto, že věděla, že Angela neusne, dokud se nevrátí.

Když za sebou zavřela dveře, musela se o ně na vteřinu opřít, protože se jí zatočila hlava. Byla vyčerpaná a namísto toho, aby si odpočinula a prospala se, se ve tři hodiny v noci toulala po nemocnici. Bylo to absurdní. Všechno, co se teď dělo, bylo absurdní. Ale v momentě, kdy jí tohle napadlo, zároveň ucítila nepříjemné bodnutí – provinění. Booth by to určitě nepovažoval za absurdní. Vlastně to není absurdní, to jen ona se tak chová.

Na ne zrovna jistých nohách se vydala směrem k východu ze střediska, ale sotva vkročila z nemocniční chodby do maličké čekárny, padl jí pohled za zkroucenou postavu na sedačce v rohu.

„Doktore Jepsone…,“ oslovila starého pána překvapeně. „Co tady děláte?“

Vzhlédl k ní pomalu, tak pomalu, že si chvilku myslela, že v téhle poloze snad usnul. Pochopila, že ho nezastihla v právě nejvhodnější chvíli, naprosto očividně chtěl být sám, to došlo i jí – jinak poměrně velkému ignorantovi k náznakům v chování. Přesto se nedokázala otočit a jít pryč. Neodpovídal, a tak po kratším zaváhání přešla až k němu a posadila se na sedačku vedle.

Seděli v naprostém tichu snad několik minut. Všimla si, že má zarudlé oči, a že mu ve tváři za jediný večer přibyl nespočet vrásek. Vypadal zlomeně. Po nekonečně dlouhé době se odhodlala a natáhla ruku, aby mohla povzbudivě sevřít tu jeho. Snažila si představit, jak by se v takové situaci choval Booth. Byla si naprosto jistá, že by neodešel, a ona to také nechtěla udělat. Ne pokud jí o to výslovně nepožádá.

Pocítila maličkou úlevu, když jí po chvilce stisk ruky oplatil. Odkašlala si. „Měl byste jít domů, Wille,“ řekla tichým hlasem. „Odpočinout si.“

Zakroutil hlavou. „Nemůžu jít domů. Všude bych ji viděl. Všechno by mi připomínalo, co jsem provedl…“

„A co jste provedl?“ zeptala se nejistě.

„Opustil jsem vlastní dceru. Zařídil jsem se podle toho, co mi připadalo jednodušší a pohodlnější. Raději jsem nenáviděl Simona, protože bylo mnohem snazší hodit vinu, za to všechno, co se stalo, na něj…“

„Vy jste ji přece neopustil, Wille,“ odpověděla. „Pohádali jste se a vy jste si myslel, že odešla. Všechna to byla jenom shoda náhod. Myslel jste si, že to takhle vaše dcera chce.“

Doktor Jepson sklonil hlavu a chvilku mlčel. Pak ponurým, chraplavým hlasem řekl: „Byl jsem hlupák, Temperance. Kdybych tak nesmyslně nelpěl na své hrdosti a pýše, už dávno bych se ji pokusil najít. Už před lety jsem mohl zjistit, co se stalo. Už bych tím asi nepomohl Lindě, ale možná jsem mohl zachránit jiné životy. Simon i Nathan se za své činy mohli zodpovídat už před lety.“

Na to Temperance neměla co říct. Protože měl Will pravdu a ona vzdor veškeré snaze nedokázala vymyslet nic, čím by ho mohla uklidnit nebo dokonce změnit jeho názor.

„Ani radši nechci vědět, co by mi moje dcera řekla, kdybych s ní mohl mluvit,“ zašeptal doktor Jepson po pár vteřinách zoufale. „Jestli je někde tam nahoře a dívá se na mě, musí mě teď nejspíš nenávidět…“

Jako první jí hlavou probleskl logický argument, pochopitelně. Ale nakonec neřekla, že tam nahoře není nic jiného, než vesmír. „Jsem si jistá, že to tak není,“ odpověděla přesvědčeně. „Lindu to nepochybně mrzí stejně jako vás. Ale určitě necítí nenávist.“

„Jste moc hodná, Temperance,“ povzdychl si starý pán. „Ale nemá to smysl… Pro mě dneska všechno skončilo.“

Při té větě jí mimoděk přeběhl mráz po zádech.

„Všechno je pryč, protože vím, že v hloubi duše jsem nežil pro nic jiného, než pro naději, že se moje dcera jednou vrátí domů. Po smrti manželky mi nezůstal nikdo jiný než ona. A najednou je Linda pryč. Definitivně. Všechny naděje a sny… Víte, než moje žena zemřela, slíbil jsem jí, že se o Lindu postarám. Ale nedokázal jsem to. Neochránil jsem naše jediné dítě. Bože, co jsem to za člověka?“

William Jepson se rozplakal a Temperance netušila, co dělat. Cítila soucit a lítost, ale zároveň měla nepříjemný pocit, že právě o tohle Will nestojí. Po chvíli váhání přisedla ke starému pánovi blíž a objala ho kolem ramen. Trvalo dlouho, než se uklidnil, a když se tak stalo, vypadal trochu zahanbeně. Ale na druhou stranu odhodlaně.

Odkašlal si. „Kde je moje dcera teď? Myslím tím… její ostatky.“

„Ve Washingtonu. V Jeffersonově Institutu,“ odpověděla částečně uklidněná tím, že se konečně jedná o faktickou otázku, na kterou může dát faktickou odpověď.

„Mohl bych ji vidět?“ vydechl skoro bázlivě.

„Samozřejmě,“ odpověděla.

„Kdy?“

„Kdykoliv budete chtít. Až do oficiálního uzavření případu vám sice ostatky nemůžeme vydat, ale vidět je můžete kdykoliv. Postarám se o to, to vám slibuji.“

„Dnes?“ zeptal se naléhavě.

Hlavou jí proběhla myšlenka na Bootha. Zřejmě ještě nebude schopen převozu. Bylo by bláznivé a nerozumné chtít po něm něco takového, když to není nezbytně nutné. Takže ho tu budou muset nechat. Ona sama neměla představu o tom, co bude zítra. Tedy vlastně už dnes ráno. Má odjet nebo tu zůstat nějaký čas s Boothem? Ráno. Znělo to tak vzdáleně a skoro nereálně. Ráno. Viděla v té části dne nový začátek, doufala, že až nastane, vrátí se všechno zpátky do starých kolejí. Denní světlo zařídí, že bude všechno jako vždycky. Šílené. Šílené a absurdní, že zrovna Temperance Brennanová takhle přemýšlela.

Potlačila povzdech, protože věděla, že by si ho William Jepson mohl nesprávně vyložit. Možná bude lepší, když si od sebe budou s Boothem pár dní držet odstup. Krom toho mu přece vždycky může zavolat.

„Můžeme vyrazit hned ráno, jestli budete chtít,“ odpověděla nakonec.

Vděčně se na ni pousmál a ona se rázem cítila o něco líp. Byla ráda, že pro něj může udělat alespoň něco. Byla ráda, že může udělat vůbec něco. Něco smysluplného a logického.

„Jak je na tom váš partner?“ zeptal se náhle Will.

Při zmínce o něm ucítila něco zvláštního u žaludku. „Dobře,“ odpověděla. „Bude v pořádku.“

„A vy? Jak jste na tom vy?“

„Jsem jen unavená.“

Doktor Jepson se odmlčel a ona pochopila, že se chystá říct, nebo možná zeptat, ještě na něco dalšího. Ale pak se zhluboka nadechl a jako by to spolkl. „Běžte se vyspat,“ vybídl ji nakonec. „Nevím, proč jste sem přišla takhle pozdě v noci, ale řekl bych, že to nebyl ten nejlepší nápad.“

V hloubi duše mu dala zapravdu, ale nahlas neřekla nic. Trochu nejistě se zvedla k odchodu. Váhala a on si toho všiml.

„Temperance, prosím, nevykládejte si to špatně, ale byl bych raději sám.“

Přikývla. „Chápu.“ Po pár krocích ji však zarazil jeho naléhavý hlas.

„Myslíte, že bych si mohl promluvit s Nathanem?“ zeptal se.

Tak to bylo ono? Na tohle se jí chtěl zeptat před pár okamžiky?

„To nevím, Wille,“ přiznala upřímně. „Ale myslím, že by se to dalo zařídit…“ Zaváhala. „Jste si jistý, že o to stojíte?“

Zadíval se jí do očí. „Vy byste o to stála, kdybyste byla na mém místě?“

Neměla ve zvyku lhát, a proto pomalu a s rozmyslem přikývla. „Máte pravdu,“ zamumlala. „Některé věci člověk potřebuje slyšet.“

William Jepson opět sklopil hlavu a ona se znovu otočila k odchodu. Dokud ji opět nezarazila jeho slova.

„Chci mu do očí říct, že stejně jako on má na rukou krev někoho z mé rodiny, tak já mám zase na rukou krev někoho z té jeho.“

„Ať vás ani nenapadne srovnávat se s ním,“ řekla rychle a možná trochu prudce. Najednou si uvědomila, jak moc jí ten muž připomíná jejího vlastního otce. „Vy nejste žádný vrah. Zachránil jste Boothovi život. A mě taky.“ Odkašlala si. „Děkuji vám. Za sebe i za něj.“

Will se jen nevesele pousmál.

„Krom toho se z toho Simon určitě dostane. A pak se bude muset zodpovídat před soudem.“

Oči starého pána se dívaly chladně, ale třpytily se v nich slzy. „Simon zemřel, Temperance. Ztratil moc krve, zemřel ve vrtulníku. Zabil jsem ho. Zabil jsem muže, kterého moje dcera milovala.“

Necítila nic. Ani úlevu, ani bolest. Možná jen pocit viny. Za to, že kvůli ní a Boothovi se tenhle muž teď považuje za vraha. Přála si, aby smrt Simona Randalla všechno vyřešila, ale měla nepříjemný pocit, že to tak nebude. Nadechla se k odpovědi, ale Will jí umlčel pouhým pohybem ruky.

„Vaši kolegové z FBI se vrátili zpátky do Washingtonu. Takže navrhuji, abychom zítra požádali Davida nebo Marka, aby nás odvezl do Asheville, kde nasedneme na letadlo. Myslím, že to bude pohodlnější. Vašeho partnera si tu Scott asi bude chtít nechat pár dní na pozorování, ale v tom snad nebude problém. Může se do Washingtonu vrátit později.“

Smrt Simona s ní nepohnula. Aspoň ne nijak výrazně. Ale pocit, že by tu Bootha měla nechat, jí nepříjemně otřásl. Jako kdyby něco v ní protestovalo. Možná svědomí? Jistěže svědomí, nic jiného v tom být nemůže.

„Tak už běžte,“ vybídl ji.

„Uvidíme se ráno,“ odpověděla.


Severní Karolína; Chester Gap
17. října, 9:22


„Můžeme vyrazit?“ zeptala se Angela a přehodila si přes rameno jednu z Temperanciných tašek, aby jí ji pomohla snést dolů.

„Jistě,“ přikývla trochu roztržitě a naposledy se rozhlédla po pokoji. Měla nepříjemný pocit, že by tu měla zůstat. Neodjíždět, ale zůstat. Zůstat s ním.

„Myslím, že se nemusíš cítit provinile, že tady Bootha necháváš,“ řekla Angela, když společně scházely ze schodů do přízemí penzionu, jako kdyby jí četla myšlenky. „Stejně teď bude určitě pár dní jen spát a až mu bude líp, přiletí za námi do Washingtonu.“

„Necítím se provinile,“ odpověděla, ale byla si jistá, že Angela je i tak přesvědčená o opaku.

„Fajn, zlato, jak myslíš.“

Ale ano, cítila se provinile. Když se posadila na zadní sedadlo džípu Davida Dorseyho, který už seděl za volantem, věděla, že se chová jako někdo, kdo utíká. Mohla si to zabalit do všemožných rozumných důvodů, proč odjíždí – že má ve Washingtonu práci, že se musí připravit na soud s Nathanem Randallem, že plní přání Williama Jepsona, který seděl vpředu na sedadle spolujezdce a unaveným hlasem ji a Angelu pozdravil. Ale ve skutečnosti věděla, před všemi těmihle důvody stojí skutečnost, že je zoufale nejistá. Že Bootha sice nechce opustit, ale zároveň tu s ním nechce zůstat. Protože by pak musela čelit tomu, co se mezi nimi stalo.

Dřív nebo později tomu sice bude muset čelit stejně, ale možná se jí za těch pár dní podaří zjistit, co se vlastně doopravdy stalo a hlavně – jak to vyřešit.

„Mohli bychom se ještě stavit ve zdravotním středisku?“ vyhrkla bez rozmyslu.

„Mluvil jsem brzy ráno se Scottem, Temperance,“ ozval se doktor Jepson. „Udržuje vašeho partnera pod sedativy, takže teď pořád spí. Prý je to pro něj momentálně nejlepší.“

Nepřímo jí tím oznámil, že nemá cenu se ve středisku zastavovat. Chápala ho, že spěchá, ale na druhou stranu se cítila dotčená, protože očividně on nechápal ji. Ale to asi nikdo, protože se na ni dost pochybovačně zadívala i Angela. Naštěstí v autě s dvěma cizími muži nic nepoznamenala, ale Temperance na sobě dobře cítila její zvídavý pohled.

Nakonec to vzdala a jen se s pocitem lítosti dívala na budovu střediska, když okolo ní projížděli. Viděla ho včera v noci, ví, že je v pořádku. Muselo jí to stačit. Mluvit s ním zkrátka nemohla. Vždyť vlastně ani nechtěla.


Washington DC – Federální věznice
17. října, 9:58


Doktor Lance Sweets cítil zadostiučinění, když vstupoval do místnosti, kde se on a státní zástupkyně Julianová měli setkat s Deanem Iversem. Alias Nathanem Randallem. Po tom všem, čím si museli Booth a Brennanová, a vlastně i všichni jejich kolegové, projít, se mu zdál pocit zadostiučinění oprávněný. Nestyděl se za něj, a i když na konečném vítězství nenesl vlastně vůbec žádný podíl, cítil se jako někdo, kdo právě úspěšně doběhl do cíle.

S pocitem triumfu se usadil za stůl a sledoval, jak vězeňský dozorce přivádí muže několika tváří. Minimálně dvou určitě. Od včerejšího večera, kdy Cam mluvila s Angelou, která jí všechno vypověděla a hlavně tak všechny informovala, že jsou Booth a Brannnová živí a taky přiměřeně zdraví, dokázal dokonce potlačit i skutečnost, že nebyl dost dobře schopen odhadnout Iversovu skutečnou povahu. Skrýval se před ním dost dlouho a nejspíš by tomu tak bylo i dál, kdyby se nestala celá ta věc v horách. Jeho profesionální část to možná trápilo, ale ta obyčejná lidská teď prostě cítila jen vítězství.

Ivers nevěděl, co se stalo, a tak se stejně jako když tu byl Sweets posledně, tvářil povýšeně a odměřeně. Myslel si, že má navrch a užíval si to. Jenže si to užíval i Sweets. Doslova se bavil.

„Kdepak jste nechal tu pěknou slečinku, co tu s vámi byla posledně?“ zeptal se Ivers posměšně, zatímco si sedal za stůl naproti nim. Řetězy, kterými měl spoutané ruce a nohy, přitom zařinčely.

„Má na práci lepší věci, než vás,“ odbyla ho Caroline odměřeně dřív, než se Sweets stačil nadechnout k odpovědi. Vypadala podrážděně a unaveně. Zvláštní. Ze Sweetse jako by veškerá únava včera večer spadla.

„Co mi chcete?“ vyštěkl Ivers.

„Nebudeme dlouho zdržovat,“ začal Sweets. „Přišli jsme vás jen informovat o jistých změnách ve vašem případu.“

Mladý psycholog viděl změnu, která se udála ve tváři vraha. Nepočítal s ničím špatným. Ten člověk byl očividně přesvědčený o tom, že mu právě přišli říct, že hlavní svědek v jeho případu je mrtvý. Nebo alespoň nezvěstný. Pocit triumfu narostl.

„O co jde?“

Caroline Julianová se zhluboka nadechla. „Nathane Randalle, k vašemu současnému obvinění, které čítá vraždu šesti žen na území města Washingtonu, přibyla ještě vražda Lindy Jepsonové a Carly Willisové a taky spoluúčast na vraždě vaší matky Mary Randallové. Rovněž byste měl vědět, že jsme se už spojili s úřady a policií na Floridě, zda se nenajdou nějaké nevyřešené případy, které by odpovídaly vašemu stylu. Zabere to sice nějaký čas, ale už jsem mluvila se soudcem – pondělní přelíčení se odročovat nebude. Aspoň ne dokud se tam všichni pěkně nesejdeme a nepodíváme se, co jste to za člověka. Všechny materiály jsme už předali i vašemu právníkovi, ale být vámi, tak si nedělám ani ty nejmenší naděje.“

Sweets si nemohl pomoct, ale na tváři se mu objevil úsměv. Výraz Nathana Randalla byl… k nezaplacení.

„A jen tak mimochodem,“ dodala Caroline chladně a nezúčastněně. „Váš bratr včera v noci zemřel.“


Severní Karolína; Asheville – oblastní letiště
17. října, 14:16


„… a mimochodem: tohle jsou ty nejlepší Vánoce, které jsem měl za posledních šestnáct let,“ řekl její otec a ona si dovolila mu uvěřit. Vlastně to najednou nebylo tak těžké. Booth jí radil, že mu má dát šanci a Booth se v lidech neplete.

„Já taky,“ odpověděla s upřímným úsměvem.

Zazvonil jí telefon. Ještě než jej zvedla, upila z pohárku, který jí táta před pár okamžiky podstrčil. A málem tu podivnou tekutinu vyprskla. „Proboha, co to je?“

„Co se stalo?“ ozvalo se ve sluchátku nejistě.

„To je sherry, které jsem vyrobil pod matrací,“ informoval jí táta s vítězným výrazem ve tváři.

Musela několikrát polknout, aby alespoň trochu zahnala tu hořkou chuť. Teprve pak se – ještě pořád s kyselým výrazem ve tváři – zeptala: „Boothe?“

„Jo, to jsem já. Ahoj, Kůstko. Mám dobré zprávy.“

Nepochybovala o tom, že má. Jeho hlas zněl klidně a spokojeně, což ji potěšilo.

„Mám nakonec Parkera na Vánoce u sebe.“

„Kouzlo Vánoc, viď?“ zeptala se s úsměvem. Nemohl ji vidět, ale ona věděla, že stejně určitě pozná, že se usmívá.

„Tak nějak. Napadlo nás, že ti zavoláme a popřejeme hezké svátky.“

V telefonu to lehce zapraskalo, načež se ozval dětský hlásek: „Veselé Vánoce, Kůstko.“

„Díky, Parkere,“ odpověděla.

„Jestli je to Booth, řekni mu, že mu přeju veselé Vánoce,“ zamumlal jí táta do ucha a ona poslušně vykonala, co řekl.

„Poslouchej, Kůstko, mám tady pro tebe něco malého,“ řekl její partner nečekaně.

„Já pro tebe taky něco mám. Můžeme si vyměnit dárky za pár dní.“

„Běž k oknu a vytáhni žaluzie.“

V první chvíli tomu pokynu nerozuměla, protože se jí zdál nesmyslný. „Cože?“

Už neodpověděl a ona se s rozporuplnými pocity vydala k oknu. Vytáhla žaluzie a strnula. Booth a Parker stáli venku, vedle svého auta a vedle nich… vánoční stromeček, který její partner právě rozsvítil. Na okamžik jí došla slova. Když se probrala dost na to, aby o té novince mohla informovat ostatní, ozval se nadšený jásot. Moc jej ale nevnímala. Byla dojatá a cosi jí příjemně hřálo někde hluboko uvnitř. Dívala se na Bootha a doufala, že i on na tu dálku vidí, jak je šťastná.



„Bren? Hej, Temperance, mluvím s tebou!“

Trhla sebou a vrazila do letušky, která kolem ní právě procházela uličkou. „Co se děje?“ zeptala se zmateně.

„Ptala jsem se tě, jestli chceš deku a ještě se trochu prospat. Poletíme skoro dvě hodiny,“ odpověděla jí Angela a podezíravě si ji měřila. Ještěže doktor Jepson si jí nevšímal a nepřítomně koukal z okénka.

„Ne, díky, nebudu spát,“ odpověděla už zase zpola nepřítomně.

„Jsi v pořádku?“

„Nic mi není.“

Jak dlouho? Jak dlouho ji už Booth miluje? Jsou to roky? Měsíce? Určitě to nemůže být krátce. On by neriskoval, kdyby si nebyl jistý, že to, co cítí, je vážné a trvalé. Tím hůř nebo tím líp? Nevěděla.


Washington DC; Jeffersonův ústav
17. října, 18:02


Všichni se na ni doslova sesypali. Hlavně Hodgins a Cam. Byla tak unavená, zmatená a zaskočená, že jim dokonce naprosto bezvýhradně dovolila, aby ji pevně objali.

„Jsme moc rádi, že jsi zpátky,“ prohlásila Cam. „Měli jsme obrovský strach…“

„Já vím a mrzí mě to. Ale teď už bude snad všechno v pořádku,“ opanovala se natolik, že se dokázala chovat jako obvykle. „Wille, tohle doktorka Camille Saroyanová, moje nadřízená, a doktor Jack Hodgins, můj kolega. Cam, Hodginsi, tohle je doktor William Jepson. Asi jste spolu už měli tu čest po telefonu.“

Will přešel okamžitě k věci. „Jsem tady, abych…“

„Je mi naprosto jasné, proč jste tady, doktore Jepsone,“ odpověděla Cam sice velice vážně ale zároveň s vlídným, diplomatickým úsměvem, jaký ovládala pravděpodobně jen ona. „Pokud dovolíte, doprovodím vás.“

„Děkuji vám,“ odvětil Will vděčně. Ještě před odchodem do jedné z laboratorních místností se ale otočil na Temperance: „Jděte domů. Potřebujete si odpočinout, děvenko. Moc vám děkuji, že jste mě sem dovedla, víc už nepotřebuji.“

Nevěděla, jak jinak reagovat, a tak jen přikývla. Když Will s Cam odešli, nabídl se Hodgins, že Temperance odveze domů, ale Angela mu skočila do řeči: „Odvezu ji já. Myslím, že si potřebujeme promluvit.“

Doufala, že se tomu vyhne. Alespoň dneska. Ale zřejmě nebude mít tolik štěstí.

Hodgins se s překvapeným výrazem stáhl, ale neprotestoval. „Možná bys ještě chtěla prohodit pár vět s Wendellem, Clarkem a Daisy. Někde tady budou, chtěli tu být, až se s Boothem vrátíte. Mám je sehnat? Odvedli tu kus práce a určitě by si zasloužili pochvalu.“

„Necháme to na později,“ odpověděla Temperance unaveně.

„A co Booth?“ zajímal se Hodgins.

„Vrátí se za pár dní.“

Brennanová už byla na poloviční cestě ven z laboratoří a Hodgins s Angelou si vyměnili překvapené pohledy. Ani jeden z nich si nepamatoval, že by odsud Temperance někdy takhle utíkala.


Washington DC
17. října, 18:02


Jely dlouho mlčky a Temperance věděla, že jestli to téma někdo načne, ona to určitě nebude. Angela se oproti jejímu očekávání držela dlouho. Ale ne dost dlouho na to, aby mezitím stačili dorazit k ní domů a ona tak mohla před dotěrnými otázkami své kamarádky utéct.

„Bren, tak co se stalo?“ zeptala se Angela klidným, jemným hlasem. Skoro jako kdyby mluvila s dítětem.

„Vždyť přece víš, co se stalo,“ odpověděla prostě.

„Jo, jasně, že vím, ale stejně tak vím, že jde ještě o něco jiného.“

„A o co jiného?“ hrála nechápavou. Musela si přiznat, že se tak částečně chovala i proto, že doufala, že když bude dělat, že se nic nestalo, možná to vážně nakonec tak dopadne – jakože se nic nezměnilo. Proboha, to je ale dětinské a iracionální. Odkdy se takhle chová? Odkdy se staví k problémům zády? Ne, nic takového nedělá. Prostě jenom potřebuje čas. Aby mohla všechno vstřebat a promyslet si to. Nepotřebuje o tom mluvit, všechno, o co stojí, je osobní prostor.

„Od okamžiku, kdy jste s Boothem šli do té ordinace, abyste si promluvili, se něco změnilo. Vidím to, Bren, jsem tvoje nejlepší přítelkyně a nejsem slepá, ani hloupá.“

„Nestalo se nic,“ trvala Temperance tvrdošíjně na svém.

„Fajn, tak v tom případě mi můžeš říct, o čem jste tam mluvili, viď?“

„Ne.“

Angela zrovna zastavila na křižovatce na červenou a překvapeně k Temperance otočila hlavu. „Ne?“

„Ne.“

„Tempy, prosím… Mě přece můžeš věřit. Co se stalo? Je to špatné? Pohádali jste se?“

Odvrátila hlavu, protože nechtěla, aby Angela viděla, jak se jí do očí tlačí slzy. Sakra, co se to s ní jenom děje? Tohle není ona, takhle se přece nechová.

„Hej, Bren, mluvím s tebou…“ Temperance neodpovídala a Angela nakonec natáhla ruku, aby jí donutila otočit se k ní. Vzápětí nato jí ruka zděšeně poklesla. „Ty už zase pláčeš? Jako tam v té koupelně? Proboha, Tempy, opravdu mě děsíš…“

„Nic se nestalo, prostě nic!“ vykřikla hlasem zvířátka zahnaného do kouta. „Je tam zelená,“ kývla o vteřinu později k semaforu.

Angela vypadala rozčíleně a zmateně, ale zařadila rychlost a rozjela se. Nějakou dobu jely mlčky, ale jako kdyby to její kamarádka nemohla vydržet a po chvilce se natáhla, aby zapnula rádio. „Nevadí ti to?“ zeptala se.

Temperance zakroutila hlavou. Brala to jako znamení, že konverzace je u konce. Aniž by si to uvědomila, zaposlouchala se, do melodie, kterou právě v rádiu hráli.

„… už před sebou nemůžu utíkat, není kam se schovat. Nenuť mě zavírat další dveře, už nikdy nechci ublížit. Zůstaň v mé náruči, jestli si troufáš, nebo si tě tam musím alespoň představit. Neopouštěj mě, bez tebe nemám nic…“

Zareagovala přemrštěně, ale nemohla se zbavit dojmu, že se proti ní spiknul celý svět. „Vypni to!“ vyhrkla, ale ve skutečnosti nečekala, až to Angela udělá, a vrhla se po rádiu sama.

Angela na ni zůstala šokovaně zírat, ústa úžasem pootevřená.

A ona už to nedokázala dál snášet. „Mohla bys mi, prosím, zastavit? Myslím, že se potřebuju trochu projít…“

Angela se nezmohla na protest a při nejbližší příležitosti zastavila u chodníku. „Bren?“ zavolala na ni těsně před tím, než vystoupila. „Kdybys něco potřebovala, cokoliv, víš, kde mě najdeš.“

Přikývla a zabouchla za sebou dveře.


Washington DC; Jeffersonův ústav
25. října, 16:02


Ten týden utekl mnohem rychleji, než čekala. Ale s něčím takovým měla počítat, když měla ruce i myšlenky neustále plně zaměstnané. Chodila do práce brzy ráno a naopak odcházela pozdě večer. Za těch sedm dní zvládla odrazit neuvěřitelné množství nahromaděných povinností a pozitivum bylo, že se tak alespoň přes den nemusela zabývat Boothem. Stačilo, že ho měla plnou hlavu v noci.

Scénu z ordinace doktora Stampa si v hlavě přehrála snad tisíckrát a stejně tak i každou společně strávou chvilku, na kterou si jen dokázala vzpomenout. Snažila se přijít na kloub spoustě věcí, ale faktem bylo, že se nehnula ani o krok. Zajímalo jí, jak dlouho k ní už Booth chová tyhle city, a jak a kdy to ovlivňovalo jeho jednání. Taky toužila vědět, proč se s tím rozhodl vyjít na světlo právě teď.

I když odpověď na tuto otázku byla nejspíš nasnadě. Ona sama ho k tomu vyprovokovala tím polibkem. Kdykoli si na něj vzpomněla, kdykoliv si vzpomněla na dotyk jeho rtů, proklínala sama sebe, protože celou tuhle lavinu spustila ona sama.

A taky si spílala za to, že mu nedokázala zavolat. Bylo to to nejmenší, co pro něj mohla udělat, ale ona k tomu zkrátka nenašla odvahu. Mnohem snadnější bylo předstírat, že chce všechno probrat osobně. Na tohle byla vždycky dobrá. Vždycky si uměla racionalizovat to, co právě potřebovala.

„Doktorko Brennanová?“ ozvalo se za ní náhle a ona se prudce obrátila.

„Sweetsi?“

„Potřeboval bych s tebou mluvit, šlo by to?“

Zatvářila se překvapeně, ale neprotestovala. Stáhla si z rukou gumové rukavice a následovala mladého psychologa do své vlastní pracovny. „Co se stalo?“ zeptala se ho, když za nimi zavřela dveře.

„Co se stalo?“ podivil se Sweets. „Na to bych se přece měl ptát já.“

Nechápavě se zamračila.

„Celý týden jsem čekal, že se za mnou stavíš.“

„Stavím? A proč?“

Tentokrát vypadal překvapeně Sweets. „Přece kvůli tomu, abychom spolu probrali, co se stalo minulý týden v těch horách.“ Zatvářil se otráveně. „Myslel jsem, že tohle jsme už probrali a ujasnili si to. Musíme spolu prodiskutovávat tyhle věci. Proto jsem tady, je to moje práce.“

„Prosím?“

Sweets si povzdychl. „Před týdnem se v tom horském městečku stala věc, kterou bys se mnou, jakožto se svým pracovním psychologem, měla chtít prodiskutovat. Nemyslíš?“

Temperance naprosto ztratila soudnost a rozvahu. Jediné, co jí táhlo hlavou, bylo, že nechápala, jak to mohl Sweets zjistit. Nikomu o tom přece neřekla. Angela kolem ní sice nadále číhavě přešlapovala, ale od jejich podivného rozhovoru v autě se už nezeptala na nic. Nikdo nevěděl, že jí Booth řekl, že ji miluje.

„Jak ses to dozvěděl?“ vyhrkla zprudka.

Sweets zmateně zamrkal. „Všichni to přece vědí. Myslíš, že se něco takového dalo přehlédnout? Byl jsem tady s ostatními…“

Temperance se doslova zatmělo před očima. Všichni to vědí… Proboha. „Jak je možné, že to všichni vědí? Nikomu jsem to neřekla a Booth je přece pořád… Řekl vám to on?“ zamrkala nevěřícně. Něco takového by přece neudělal.

Sweets si ji několik vteřin jen mlčky měřil. Pak si odkašlal. „Jsi si jistá, že tady oba mluvíme o tom, že po vás dvou šel před týdnem nájemný vrah, kterého jste zabili, že tě unesl ten šílený šerif a že jste vyřešili deset let starý případ? Mluvíme oba o tomhle?“

Zůstala na něj zírat. Pocit úlevy velmi rychle vystřídala další vlna děsu, protože se právě zachovala naprosto nesmyslně. „Jistě.“ Odkašlala si. „Jistěže mluvíme oba o tomhle. O čem jiném bychom měli mluvit?“

Sweets se uchechl. „Nečekáš, že ti to uvěřím, že ne?“

Přistiženě sklopila oči. Sakra. „Nechci o tom mluvit. Zítra je ten soud s Randallem a já potřebuju čistou hlavou.“

„Ne, ne, ne… Z toho nemůžeš jen tak vybruslit. O co tady jde?“

„O nic, jasné? O nic, dejte mi všichni pokoj!“ Musela se ze všech sil držet, aby ze své kanceláře doslova nevyběhla, ale nezachránily ji ani rychlé kroky. Ve dveřích se totiž objevila Cam.

„Kam ten spěch? Jedeš pro Bootha na letiště?“

„Ne,“ odpověděla zaskočeně.

„Ach,“ povytáhla Cam obočí. „Mluvila jsem s ním dneska ráno, a když jsem mu nabídla, že pro něj dojedu na letiště, říkal, že si to zařídí sám. Tak nějak jsem myslela, že pro něj jedeš ty.“

„Ne,“ zopakovala. Pak nejistě přešlápla z nohy na nohu. „Booth se vrací dneska?“

„Říkal mi, že chce být zpátky na ten soud zítra,“ odpověděla Cam bezelstně, ale pak se zarazila. „Ty to nevíš? Nemluvila jsi s ním?“

„Ty jsi celý ten týden vůbec nebyla s Boothem v kontaktu?“ užasl Sweets kdesi za jejími zády.

„Ne,“ zopakovala do třetice rozčíleným hlasem. „Copak jsem jeho manželka? Potřebuje mě snad jako dozor?“ Vypálila z kanceláře jako střela a nechala oba své spolupracovníky za sebou.

„Jedeš za Boothem na letiště?“ zeptal se Hodgins, do kterého vrazila poblíž platformy, a který tam cosi probíral s Angelou.

Neodpověděla mu a další sérii překvapných pohledů ignorovala.


Washington DC; Národní letiště Washington
25. října, 17:39


Uviděla ho téměř okamžitě. Nedal se přehlédnout. Přes rameno měl přehozenou sportovní tašku a na hlavě čepici. Nevypadalo to, že pod ní má obvaz, ale každopádně ji určitě částečně měl jako jakousi ochranu. Jinak měla dojem, že celkově vypadá dobře. Držel se vzpřímeně a vypadal jistě. Pod okem mu sice ještě pořád hrála všemi barvami modřina, ale to byl jediný aspekt, podle kterého se dalo poznat, že se mu v poslední době něco stalo.

Rozbušilo se jí srdce. Naprosto nesmyslně a zbytečně, jak se urychleně začala přesvědčovat. O nic nejde. Je to její partner. Její přítel, kterému může věřit. Kamarád. Ale proč jí tak buší srdce? Je nervózní? Má snad dojem, že mezi ně jeho vyznání postavilo jakousi barikádu? Jistěže ano! Přesně takhle se cítila, ale zároveň se nemohla zbavit dojmu, že tu barikádu nevystavělo jeho vyznání, ale že ji vytvořila ona sama. Snad se dalo považovat za pokrok, že si to dokázala přiznat, ale co byl naopak krok zpátky – nedokázala se přinutit k tomu, aby šla za ním. Připadala si jako malé děcko, které neví, co chce a co má dělat.

Mohla si stokrát říkat, že je to absurdní, ale nepomáhalo to. Nepohnula se směrem k němu ani o kousek, když uviděla a taky uslyšela malého blonďatého chlapce a za ním stejně blonďatou ženu. Mělo ji napadnout, že pro Bootha někdo přijede. Neměla sem jezdit. Původně ani nechtěla, ale nakonec si řekla, že… Co vlastně? Ne, byl to hloupý nápad.

Sledovala, jak se Parker nadšeně vrhl svému tátovi kolem krku. Boothova tvář se trochu stáhla, podle čehož Temperance poznala, že nejspíš ještě pořád trochu trpí bolestmi. Chlapec si toho nevšímal, ale jeho matka jej zřejmě napomenula, protože od svého otce trochu stydlivě zase ustoupil. Uvědomila si, že se dívá na rodinnou scénu vystřiženou jako z nějakého filmu. Samozřejmě, nebylo to tak ideální, tohle vlastně nebyla rodina v pravém slova smyslu. Ale stejně. Kdyby Boothovi řekla ano, možná by časem mohli…

Jako kdyby vycítil její přítomnost, zvedl hlavu a rozhlédl se. Nesmysl, samozřejmě. Nemohl o ní vědět, ale ona i tak udělala krok zpět a mimoděk si stoupla za stojan s pohlednicemi. Dětinské, ale snadné. Mnohem snazší než jít tam a čelit mu.

Otočili se směrem od ní a vydali se k východu z letištní haly. Čím dál od ní byli, tím zoufaleji si připadala. Uvědomila si, že až doteď vůbec nepomyslela na jednu věc. Pořád přemýšlela o tom, co jí Booth řekl, a jak je to rozdělí, protože věci už nebudou takové, jaké bývaly. Ale nenapadlo ji přemýšlet o tom, že by je to vlastně nemuselo rozdělit. Právě naopak. Vyznal se jí určitě i proto, že doufal, že by mezi nimi mohlo být něco víc, než jen přátelství. Že by mu jeho city mohla opětovat.

Ale mohla by? Nebyla by schopná si na něco hrát, něco takového by mu nedokázala udělat. Ne Boothovi. Sledovala ho, dokud jí nezmizel z očí a pak si povzdychla. Problém byl v tom, že se každý z nich díval na lásku po svém. Dokud se o tom přeli coby přátelé, bylo to v pořádku. Ale pokud to přijde ve chvíli, kdy z nich budou milenci, bude to problém. Ne, oni dva prostě nemají šanci. Tohle nemůže vyjít. Ani Boothovo prohlášení, že láska všechno překoná, nemůže v tomhle případě vyřešit všechno. Krom toho si ani nebyla jistá, jestli mu dokáže nabídnout přesně ten druh lásky, o jaký stojí. Cítila k němu něco neuvěřitelně silného, něco, co jí v posledních dnech občas nutilo zadržet dech. Taky měla strach, že ho ztratí a budoucnost bez něj jí připadala bezútěšná. Tohle všechno odpovídalo definici lásky. Nebo ne?

Najednou si uvědomila, že celý ten týden řešila naprosté hlouposti. Na všechno šla moc vědecky namísto toho, aby snažila zjistit především a hlavně jednu věc – jestli Bootha taky miluje.


 

Pokračování příště…
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Už aby bylo úterý

(Bubblegum, 10. 2. 2010 18:04)

Nikdy jsem úterý nemilovala. 3kola ten den stála za nic a já ten den brala jenom jako mezník mezi pondělím a středou. Ale od té doby, co se zde objevůje úterní povídka na pokračování, nemůžu se dočkat až přijdu k počítači a zhltnu ji jedním dechem. A díky tomu to komentáři, bych ti chtěla strašn ěpoděkovat, že ta úterní fádnost je ta tam. A dovolte mi se chovat jako puberťačka - Boží, boží, skvělý, skvělý, no páni.....XD

věrný čtenář:)

(marry, 10. 2. 2010 16:20)

Zdravím:),chtěla jsem vymyslet něco originálního co tady ještě nebylo řečeno a co by vystihlo co cítím,ale bohužel mě nic nenapadlo:(.Tedy ne že by nenapadlo,napadlo to jo:),ale vše co tu bylo již řečeno a na čem se všichni určitě schodneme a to že tato povídka je naprosto GENIÁLNÍ A SLOVY NEPOPSATELNÁ.
Každý úterý chodím dřív do práce(a to nejsem zrovna ranní ptáče:)),abych měla čas si povídku v klidu přečít a měla tak zpříjemněný celý den, v poslední době i celý týden:):).
Vím, že se moc nepíši:(,snad po třetí za celou dobu,ale věř,že ti strašně moc fandím a vždy netrpělivě čekám na další díl:).
Být to na mě tak ti hned z fleku dám Pullizerovu cenu(nebo co se to dává:):)).
No a pak, že nic nevymyslím:):):),tak zase v úterý:)
Marry

:-)

(KayTee, 9. 2. 2010 22:24)

Tak opět jsem četla už ráno cestou do práce v mobilu, ale klid na komentář mám až teď. Nevím, jakou jinou chválu psát než, takovou, jakou všichni opakujeme už 18 kapitol...
Tvé povídce se nedá nic vyčíst, protože tak krásně plyne, že to člověka úplně vtáhne do děje a ani si neuvědomuju, že je to "jen" povídka. Jsem stejná jako me_, takže i mě se to odehrává před očima...dokonce i vím, jak vypadají všechny ostatní postavy, které sis vymyslela.. Mám je před očima, jakobych je znala z televize :-) Bylo by úžasné, kdyby se daly v té hlavě vyfotit a vytisknout, abychom si je mohli porovnávat - jaké má kdo představy :-)
Každopádně, kam se na tebe hrabe Allan Max Collins...jeho příběh byl tak strašně holý a neosobní...ty to píšeš s citem a tak hrozně skutečně...nestačí na to slova..

asi tolik k mému komentáři :-)

BTW: To me_: přesně jsi to vystihla...taky si všechno představuju v hlavě jako film a ještě jsem se nesetkala s tím, že by se mi filmová verze knihy líbila více než psaná.. vždycky mi to přijde tak nevýrazné proti knížce. Jednak mě zklame prostředí a postavy a taky mi vadí, že ve filmu nevidíme postavám do hlavy...to v knižce ano..

(O_O)

(Marse, 9. 2. 2010 21:51)

Mno pane jo...krásně napísaný, chudák Temp je to strašný když si pořádně nemůže srovnat myšlenky a zvlášť po tom co si prošla...je to fakt pěkný...už se těším na další úterý...

:):):)

(oskvarka, 9. 2. 2010 21:25)

No parada..som uz namotana totalne...a napnuta ako struna :) nadherna cast :)

to Jájinka

(me_, 9. 2. 2010 20:21)

Já mám totiž takovou vadu...vlastně dvě. Za prvé jsem vášnivý čtenář a když mě knížka chytne, tak od ní neodlepím nos. Jsem schopná číst celou noc a pak plynule pokračovat na přednášky:-) U nás v knihovně mě už znají a dokonce mi dávají knížky stranou. Každá knížka, kterou čtu se mi před očima odehrává jako film...a když mi nedejbože nějakou knihu zfilmují, tak bývám zklamaná, že se to nepodobá mým představám:-) A za druhé se do mé mysli definitivně zažraly má studia a chci-nechci, evidentně je ze mě už skutečný sociolog, protože mám tendence věci rozebírat z různých úhlů. Odtud se tedy berou mé otravné rozebírající komentáře:-)

:-))))

(ivet, 9. 2. 2010 19:39)

noo jajinka ked toto dopises tak by si mohla popracovat na dalsej poviedke :)) zbozne prianie a myslim, ze nie je len moje, myslim, ze viaceri z nas by boli radi keby sme si tu od teba nasli aj dalsiu utorkovu poviedku :D si fakt dobra, drzkaj sa

Dokonalé

(Mari, 9. 2. 2010 17:54)

Opravdu skvělé, celý týden se díky tvé povídce těším na uterý:)!

Skvělé, skvělé, prostě úžasné :)

(Michalea, 9. 2. 2010 17:15)

Tvoje povídky jsou opravdovým dílem :D Každé úterý si utíkám zapnout pc a pouštím se do čtení a pokaždé mi spadne brada :) Už se těším na další!! :))

:-)

(Mišule87, 9. 2. 2010 16:19)

Nechci se opakovat, ale opravdu výborný, moc se mi líbí, jak popisuješ, co se jim honí hlavou, jak se cítí, o čem přemýšlí ...
Navíc ti musím ještě speciálně poděkovat, protože jsem se ráno do té povídky tak začetla, že jsem zapomněla, že bych měla "odcestovat" na přednášku, o které jsem se posléze dozvěděla, že odpadla, takže jsi mi ušetřila cestu a zbytečné rozčilování :-))

to me_

(Jájinka, 9. 2. 2010 16:15)

Moc díky za tvoje poznatky, vždycky mě strašně potěší, jak to rozebereš :) Jsem ráda, že jsou teď Booth a Kůstka o něco jiní, protože ono tak s psaným příběhem asi má být... Člověk vidí víc než v televizi :)
No a jak to píšu...? :D Jak to popsat... Asi jo, prožívám to s nimi. Každé ráno, když jdu do školy, si nasadím sluchátka od mp3 přehrávače a často se mi stává, že se přistihnu, že o tom přemýšlím... Většinou si to vybavuju jako film, který před sebou vidím, snažím se vžít buď do ní nebo do něj, jak by asi reagovali nebo co by si v daný okamžik zrovna mohli myslet :) A pak z toho lezou tyhle psychologické romány :D

Děkuji :)

(Jájinka, 9. 2. 2010 16:11)

Moc moc moc díky za všechny vaše reakce! :)
Jak to bude s celkovou délkou příběhu a taky jednotlivých kapitol pořádně nevím... Minulý týden jsem sice psala, že tenhle díl už by měl být předposlední, ale... nějak se mi to pořád natahuje, ani nevím, jak to dělám :D Prostě píšu a najednou je toho jednou tolik, než kolik jsem myslela... :) Takže zatím ještě pořád jedeme dál :D Však já už se taky těším, jak to s nimi dopadne, ale na druhou stranu mi to každotýdenní psaní bude chybět...
Jinak ještě dotaz na První polibek... Už se na to ptalo víc lidí, takže se nad tím asi zkusím zamyslet :)

...

(Ivík, 9. 2. 2010 15:24)

Jednoduše naprosto dokonalé:)opravdu nevím,co víc k tvojí povídce říct,protože se mi líbí každá kapitola:)Akorát už bych chtěla,aby se konečně zase setkali.Ale je mi líto Tempy,protože je chudák zamotaná do svých citů:)Moc se těším na další díl:)

Jednoduše...

(Kaceenka, 9. 2. 2010 14:50)

… k nezaplacení!

juj

(Terbra, 9. 2. 2010 14:45)

mno teda, už aby se ti dva potkali, ptž sem strašně zvědavá na jejich rozhovor a vylívání srdíček.....:D:D:D:D

Och, to bolo ....

(Sanasami, 9. 2. 2010 14:42)

Úžasná kapitola naozaj super .........Chudáčik Temp a aj Booth...určiťe je sklamaný ......no som veľmi zvedavá ako to dopadne tak prosím rýchlo ďalšiu kapitolu prosím prosím prosím :0)))

božííííí

(nikushak, 9. 2. 2010 14:35)

to bylo prostě opět BOŽÍÍÍ !!! :)

super :) len tak dalej :)

(ivet, 9. 2. 2010 13:55)

jajinka proste perfektne...dufam, ze ked dokoncis tuto poviedku tak nas prekvapis dalsou, utorky su vynimocne dni vdaka tebe. este jedna otazka: neuvazovala si o pokracovani poviedky prvni polibek co si pisala?? je tiez dobra a bola by som zvedava jak by si vyriesila to priznanie. tesim sa na dalsie casti. :)

to Jájinka

(me_, 9. 2. 2010 8:58)

Měla bych dotaz: Když to píšeš, jsi jen čistě spisovatel nebo ten děj s nimi prožíváš? Ať už je to ale jakkoli, tak máš nevěřitelný talen. přiznám se, že se v této povídce pro mě Booth a Kůstka posunuli do jiné dimenze - do jisté míry se pro mě začínají stávat skutečnými bytostmi, kdy mi nabíhá mráz, když je honí zabiják a kdy doslova tlačím slzu, protže je mi líto, že Kůstka musí zápolit se svými city, ale zároveň si myslím, že je děsná trubka, že nekývla hned...což se stává jen v romantických filmech:-))
Vlastně tě nesnáším za to, že mě nutíš přehodnotit můj postoj Z "nechci, aby se ještě dali dohromady" do "bože, tak ať už je z nich pár!":-)))

P.S. Žeru Sweetse a Randall měl trochu víc trpět (ano, mám taky svou sadistickou puckish side:-))) )

...

(Xeninka, 9. 2. 2010 1:42)

Doufam, že povídka zaplní pauzu ve vysílání :) vážně je perfektní. Pokud plánuješ jen pár kapitol tak by se to třeba mohlo rozložit aby to nějak vyšlo :) Na jednu stranu by si už mohli pořádně promluvit a projevit si city navzájem, na druhou stranu by to ještě mohlo necelé dva měsíce počkat :) To je ale dilema!