Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

17.část


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Kapitola 17.
Severní Karolína; Chester Gap
17. října, 0:04


Zhluboka se nadechla a sklouzla pod hladinu. Už jako malá holka přišla na to, jak skvěle tohle funguje. Jak skvěle se v momentě, kdy jí v uších hučí voda a plicím dochází vzduch, dá vyčistit mozek. Nemyslet. Prostě se jen soustředit na zvláštní těžký pocit na prsou. V takových chvílích vždycky dokázala alespoň na minutu vytěsnit celý svět z hlavy a nemyslet na nic a na nikoho.

Zvláštní, že tentokrát to nefungovalo. Boothův zoufalý pohled před sebou viděla pořád a i přes narůstající šum v uších stále slyšela jeho slova. Nechtěla. Nechtěla ho vidět a ani slyšet. Potřebovala… Co vlastně? Prostor? Čas? Nechala ho tam. Musela myslet na to, jak ho tam nechala jen tak stát. Beze slova.

Tlak v plicích zesílil. Došel jí vzduch. Tak co teď? Aspoň teď všechno zmizí? Tvář, hlas… Proč to nemizí?

Voda ve vaně se rozčeřila, jak do ní někdo hrábl rukou. Angela. Vytáhla ji nahoru. Temperance zalapala po dechu a pak se rozkašlala.

„Co to mělo znamenat?“ slyšela křičet Angelu. „Chtěla ses utopit? Stála jsem ve dveřích takovou dobu a ty ses pořád nevynořovala…“

Do Temperance se najednou i vzdor horké koupeli dala zima. Voda zašplouchala, jak si kolena přitáhla k bradě a opřela o ně bradu. „Nechtěla jsem se utopit,“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Tak proč…“ Angela se náhle zarazila, když si uvědomila, že kapky vody na tváři její kamarádky vlastně nejsou voda. „Bren… Bren ty pláčeš?“

Rychle a prudce zakroutila hlavou. „Jsem jenom strašně unavená,“ zamumlala. „Nic to není.“

Její přítelkyně si ji pochybovačně přeměřila, ale zřejmě nakonec vzala v potaz to všechno, co Temperance v uplynulých dnech prožila, a spokojila se s touto verzí. Alespoň prozatím v tom nehledala nic jiného.

„Dojdu ti dolů do kuchyně pro horkou polévku a taky čaj. Musíš něco sníst, Tempy. Pak můžeš jít spát, slibuji.“

S těmi slovy Angela odběhla a ona tak konečně mohla vzlyknout nahlas. Ten zvuk ji samotnou překvapil, a proto se snažila okamžitě opanovat. Ale nedařilo se jí to. Události posledních tří hodin obrátily její svět vzhůru nohama. Kdyby něco takového bylo z vědeckého hlediska možné, samozřejmě.


Myslela si, že je mrtvý. Řekli to. Will Jepson to řekl. Jenže najednou klečel na zemi vedle ní. Potlučený a vyčerpaný, ale živý. Nejspíš vůbec poprvé v životě se nestarala o fakta. Nezáleželo jí na tom, proč tvrdili, že je mrtvý, jestli to byl úmysl nebo mýlka. Nezajímalo jí, jak se sem dostal, ani jak velký podíl má na tom, že z toho všeho vyvázla živá. A dokonce nepřikládala vůbec žádný význam tomu, že z ní spadl obrovský pocit viny. Tato skutečnost mohla být ovšem způsobená tím, že vlnu úlevy, že Booth není mrtvý kvůli ní, přebylo něco dočista jiného. Něco, co si nedokázala vysvětlit, ale co bylo neuvěřitelně silné.

Zpola bez dechu se mu vrhla do náruče. Ani na setinu vteřiny nezaváhala, zdálo se jí to přirozené a správné. Měla pocit, že je konečně v bezpečí, že je tam, kam patří. Něco jí šeptal do vlasů, nejspíš to byla slůvka útěchy, ale jen stěží dokázala vnímat něco jiného, než jeho teplý dech a tep krve na krku, kam opřela svoje čelo. Žije.

Najednou si všimla, že se třese. Ale až když zašeptal „Neplakej, už je to v pořádku.“ si ještě navíc uvědomila, že jí po tvářích tečou slzy. Naprosto nelogicky ji napadla slova z jedné knihy. Nevěděla z jaké, ale ta slova před ní vytanula naprosto jasně: Kdyby měl tento svět, v podobě, jaké ho známe, právě teď a tady zaniknout, bylo by to v pořádku. Necítil bych se o nic ochuzen, protože jsem s tebou…

Právě ta cizí slova, ta cizí myšlenka, kterou si nechtěně přivlastnila, ji přinutili zase chovat se rozumě. Odtáhla se od Bootha, ale když vzal její obličej do dlaní, aby si ji pořádně prohlédl, znovu ucítila něco zvláštního.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“

Chvilku trvalo, než dokázala najít ztracený hlas. Odkašlala si. „Nic mi není,“ vydechla sotva slyšitelně. „Ty žiješ?“

Ta otázka mu nezněla moc logicky, protože se zamračil. „Ano,“ pokrčil nechápavě rameny. „Jistěže že žiju. Co je to za otázku?“

„Doktor Jepson, říkal, že…“ Nedomluvila, protože se konečně dost zorientovala a rozhlédla kolem sebe. Pohled na plačícího starého pána, který právě podruhé v životě ztratil dceru, jí sebral všechna slova ze rtů. Ano, Will plakal a celé jeho vzezření působilo jakoby zlomeně, ale jinak se doktor své bolesti nepoddával. Temperance přes všechny ty zmatky a rozpory oceňovala jeho snahu zachránit Simonovi život. Tiskl mu na hruď tlustou bandáž, kterou vyndal z lékárničky, a mumlal cosi o tom, že to bude v pořádku.

Nedokázala si představit ty pocity, které se teď Willovi honí hlavou. Muselo to být těžké. Jeho dcera toho muže, kterého právě postřelil, milovala. Dost na to, aby si ho chtěla vzít a strávit s ním zbytek života. Temperance musela myslet na to, co teď doktoru Jepsonovi připadá těžší. Jestli fakt, že je jeho dcera mrtvá a Simon mu o tom celou dobu lhal, nebo skutečnost, že ho možná nejspíš právě zabil. Nejspíš to první. Určitě to první.

Booth ještě pořád nevypadal o moc moudřejší. Nerozuměl té scéně, která se před ním odehrávala a ona neměla sílu mu to vysvětlovat. „Později,“ zašeptala a on chápavě přikývl. Pak udělal to, po čem doslova prahla – znovu ji objal.


Kdyby všechno skončilo takhle, bylo by to naprosto v pořádku, říkala si Temperance v duchu, zatímco vylézala z vany. Voda už byla víc než vlažná a do ní se nyní dala skutečně zima. Mokré vlasy obmotala ručníkem a nasoukala se do županu. Vzpomněla si, jak zoufale na tuhle scénu myslela tam v lese, jak moc se těšila, až tenhle okamžik nastane. A teď, když tu stála, vykoupaná a voňavá, si nepřála nic jiného, než aby mohla být zase zpátky venku. Vrátit se v čase a zajistit to tak, aby se věci udály jinak.

Byla si vědoma, že její chování neodpovídá normálu. Část jejího já jí říkala, že by měla být šťastná. Všechno dopadlo skoro jako v nějakém filmu nebo románu. Až na to, že teď stojí přesně tam, kde smyšlené příběhy končí a nastává realita. Realita, která má k tomu vymyšlenému a vysněnému daleko.

Postavila se k oknu a zadívala se ven. Na skle byly drobounké kapičky, lehce poprchávalo. Tma by se dala krájet, k téhle straně penzionu nedosvítila žádná pouliční lampa. Přála si vytlačit dnešní večer z hlavy, ale na druhou stranu věděla, že něco takového nemůže a ani nechce udělat. Nechce to udělat, protože dokud to bude mít všechno před sebou, může to zanalyzovat, vyvodit důsledky a zařídit se podle nich. Musí se tomu postavit. Je přece dospělá!


Vezli je dva muži z města, ani jednoho neznala. Ostatní zůstali na místě, podle Boothových stručných pokynů se snažili zajistit místo činu a hlavně se postarat o Simona Randalla. Doktor Stamp už byl na cestě a spousta lidí očividně věřila, že mu dokáže pomoct. Nikdo z nich nechtěl, aby šerif zemřel. Nejspíš proto, že je k němu vázala spousta pěkných vzpomínek a málokdo si asi ve všem tom zmatku dokázal naplno uvědomit, co se vlastně stalo a co všechno Simon provedl.

Booth tam chtěl zůstat a ona se snažila být podobně tvrdohlavá, ale Will to s nimi vyřídil rychle. Obdivovala ho za jeho rozhodnost a nezdolnost, i když se mu oči ještě pořád leskly. Tvrdil, že oba dva potřebují ošetřit a taky se dostat do tepla. Zmínila se o tom obdivu Boothovi, když nastupovala do auta, ale on si jen povzdychl. „To je adrenalin, Kůstko. Až tohle všechno skončí, myslím, že ho to položí…“

V autě bylo teplo a ticho. Oba muži neřekli od okamžiku, co vyjeli, ani slovo a ona s Boothem na tom byli podobně. Ne že by nebylo co říct a co vysvětlovat, ale oba byli tak vyčerpaní a zároveň ukolébaní skutečností, že už je to za nimi, že ticho a vzájemný kontakt byli příjemnější.

Ano, kontakt. Když se nad tím Temperance zamyslela později, uvědomila si, že od okamžiku, kdy ji Booth poprvé objal tam na zemi, se jí nepřestával nějakým způsobem dotýkat. I v době, kdy mluvili s Willem, ji držel za ruku, a když nastupovala do auta, položil jí dlaň na záda. Nevadilo ji to. Ani trochu. Potvrzovalo to skutečnost, že je naživu, že oni oba jsou naživu, a to bylo to jediné, o co v tu chvíli stála.

Teď měla hlavu opřenou o Boothovo rameno a vnímala jeho klidný a pravidelný dech. Ten pocit bezpečí ji musel doslova ukolébat, protože usnula. Ano, usnula a to byla asi vůbec ta největší chyba, které se dopustila. Kdyby neusnula, nic z toho, co následovalo, by se nejspíš nestalo.

Skoro se nenáviděla za to, že i v momentě, kdy byla tak strašně unavená, a kdy měly všechno ostatní přebít zážitky minulých dní, se jí znovu zdál ten sen. Sen, který dostoupil svého vrcholu, k němuž to nejspíš už od začátku směřovalo a čemu se za každou cenu snažila vyhnout a potlačovat to.

Milovali se. Bylo to zvláštní, protože kolem nich bylo šero a ona viděla jen jeho obrysy. Ale slyšela a taky cítila jeho dech. Jeho ruce byly všude, laskaly ji, hladily a taky dráždily. Podobně to bylo se rty. Ten dotyk byl takřka motýlí, něžný, ale vášnivý zároveň. Slyšela sama sebe, jak sténá a taky ho prosí, tváře jí doslova žhnuly. Měla pocit, že ona celá je jako v plamenech.

Probuzení bylo tentokrát takřka bolestné, ale velice rychle přišlo jakési vystřízlivění. Protože si uvědomila, kde je. A že je s ním. Ale nebylo to vystřízlivění v tom pravém slova smyslu, protože kdyby se skutečně probrala, kdyby byla opravdu vzhůru, nikdy by neudělala to, co udělala.

Auto stálo a muži, kteří předtím seděli na předních sedačkách, zmizeli kdoví kam. Oči měla ještě částečně omámené spánkem, když trochu zvedla hlavu a spatřila jeho tvář neuvěřitelně blízko té její. I teď cítila, jak má rozpálené tváře a vnímala rozpačitý pohled jeho očí. Sténala snad ze spaní? Nebo něco řekla?

Odkašlal si, ale neuhnul ani o píď. „Už jsme tady, Kůstko. Před zdravotním střediskem. Můžeš vystoupit? Nebolí tě nic?“

Chtěla se odtáhnout, ale namísto toho udělala naprosto iracionálně pravý opak. Stačilo pohnout se jen o pár centimetrů, aby mohla udělat to, po čem podvědomě toužila už od okamžiku, kdy ji vytáhl z řeky. A taky to udělala. Nepřemýšlela o tom, prostě to udělala.

Spíš než polibkem se to dalo nazvat dotykem. Prostě jen položila svoje rty na jeho. Nebylo v tom nic vášnivého a asi ani láskyplného, spíš něco, co zkrátka potřebovala. Skoro životně důležitě. Jenže pak přišlo něco, co ji probralo, něco, co ji přinutilo uvědomit si, že tady nejde jen o ni a její zvláštní a naléhavou potřebu, ale že je tu taky někdo další. Vůbec nedomyslela, co ta její nutkavá potřeba udělá s Boothem, a když už jí to konečně přišlo na mysl, bylo pozdě.

Protože ji ten polibek opětoval. Nejistě a rozpačitě, ale naprosto jasně zaznamenala jemný tlak z jeho strany. A zpanikařila. Odtáhla se od něj, jako by se spálila, a kdyby na to měla dost sil, nejspíš by okamžitě vyskočila z auta.

Několik vteřin na sebe jen zírali, oba neschopni slova. V momentě, kdy si začala myslet, že už je to ticho neúnosné, někdo naléhavě zaklepal na okénko. Částečně úlevně se ohlédla, ale úlevu vystřídalo překvapení. Venku stála Angela.



Stejně jako předtím, i teď ji z myšlenek vytrhla její nejlepší kamarádka. Věděla, že je rozrušená. Tak rozrušená, jako už dlouho nebyla, pokud vůbec někdy. Ale i tak si ještě pořád dokázala rozumně poručit a zkontrolovat, zda se jí už po tvářích nehrnou slzy, než se otočila od okna k Angele.

„Pojď se najíst, Bren,“ vybídla ji, sotva položila podnos s horkou polévkou a čajem na malý stolek v rohu pokoje.

Při pohledu na jídlo se jí udělalo trošku nevolno, ale nehádala se. Protože věděla, že se musí najíst. A bylo skvělé něco vědět, logicky si to odůvodnit a vysvětlit. Protože všechno ostatní bylo jinak strašně zmatečné a nejisté.

Usadila se za stůl a beze slova pozorovala Angelu, jak si přitáhla malé křesílko a také se posadila. Teprve teď si všimla, jak zdrceně a vyčerpaně její kamarádka vypadá. Uvědomila si, že se dnes jen těžko dokáže soustředit na své okolí, na lidi jí blízké. Natáhla ruku a snad aspoň v trochu povzbudivém gestu stiskla tu Angely.

„Promiň,“ řekla. „Asi mi vůbec nedošlo, čím sis prošla ty. Jsi v pořádku? A co ostatní v laboratořích?“ Potlačila nechuť a vložila do úst lžíci polévky. Čistě jenom proto, aby měla Angela radost.

„Ne, myslím, že nejsem v pořádku,“ zamumlala Angela a rychle zamrkala, aby zaplašila slzy, které se jí objevily v očích. „Dva dny jsem nespala, měla jsem strašný strach, Bren… A když jsem teď slyšela, co všechno se vám tady s Boothem stalo. To je strašné, prostě strašné.“

„Je mi to líto. Vím, že vám muselo být hrozně,“ prohlásila Temperance a pro tentokrát se napila čaje. „Ale už je to pryč. Bude to v pořádku, Angelo.“ Asi to nebylo úplně normální, ale ony se do této situace dostávaly poměrně často. To Brennanová byla vždycky tím, kdo říkal, že to špatné je už pryč – bez ohledu na to, komu se to špatné stalo.

Angela popotáhla a pak nasadila hrdinský výraz doplněný o úsměv. „Promiň, chovám se hrozně. Já rozhodně nejsem ten, kdo by měl být utěšován. Co kdyby sis dojedla tu polévku, a já skočím dolů zavolat do laboratoří? Sice už vědí, že jste v pořádku, ale nestačila jsem jim říct podrobnosti. Myslím, že na to čekají. Ať už můžou jít taky domů a vyspat se…“

Temperance horlivě přikývla. Potřebovala se vrátit zpátky ke své analýze. Dokud to má všechno v hlavě, dokud si pamatuje každý nádech, každé gesto, slovo… Sledovala, jak za sebou Angela zavírá dveře pokoje. Sklopila hlavu a zadívala se na nehybnou hladinu čaje v šálku před sebou.


Konečně v sobě našla dost sil a vyskočila z auta. Bootha nechala za sebou, nevěnovala mu pozornost a nechala se obejmout Angelou. Kamarádka ji doslova drtila v náručí a Temperance tak až po pár okamžicích zaznamenala ten zmatek kolem. Na parkovišti vedle zdravotního střediska stál vrtulník a kolem něj pobíhal a telefonoval jeho pilot. Očividně o čem rozčíleně a vzrušeně diskutoval, možná se dokonce hádal.

Uhnula očima kousek stranou a spatřila podobně telefonující agentku Perottovou. Hned vedle ní stál jakýsi mladík v obleku. Nejspíš také agent FBI, ale očividně začátečník.

„Proboha, Bren, měla jsem o vás takový strašný strach!“ vyhrkla Angela. „Není ti nic? Jsi v pořádku?“

„Nic mi není,“ přikývla poněkud roztržitě. „Co se tady děje? Kdy jste přiletěli?“

„Teprve před chvilkou,“ vysvětlovala Angela. „Nejsme tady dlouho. Myslím, že teď řeší, jestli se dá doletět a přistát někde tam v tom lese. Šerif totiž žije a oni ho chtějí přepravit do nějakého města dole pod horami, kde je lépe vybavená nemocnice.“

Znovu jen přikývla, jakože bere na vědomí, a sledovala, jak se k nim právě vydala Perottová. Angela ji mezitím pustila a oběhla auto, aby se mohla vrhnout kolem krku taky Boothovi, který právě vystoupil. Pod tím nečekaným náporem její partner trochu zavrávoral, ale obejmout se nechal – aniž by přitom spustil oči z Temperance.

„Doktorko Brennanová, agente Boothe,“ ozvala se Perottová, která k nim konečně dorazila. „Jsem ráda, že jste v pořádku. Opravdu moc ráda vás vidím.“

Temperance se při tom oslovení konečně přinutila odtrhnout pohled od Bootha a odhodlat se alespoň k děkovnému přikývnutí. Nastalo ticho, protože ani Booth neřekl nic.

„Myslím, že bude nejlepší, když půjdete dovnitř. Prý tam na vás čeká zdravotní sestra zdejšího doktora, aby se o vás postarala. My se zatím snažíme zjistit, jestli by se u toho srubu v lese dalo přistát vrtulníkem. Simon Randall potřebuje okamžitý převoz do nemocnice.“

Temperance znovu jen přikývla, ale Booth se přemýšlivě poškrábal ve vlasech. „Když jsem parkoval poblíž srubu, šel jsem přes velkou mýtinu. Myslím, že s trochou štěstí by se tam mělo dát přistát. Problém bude, že je už tma… Mohl bych letět s vámi.“

Perottová se zamračila a Angela její nesouhlas potvrdila rovnou slovy: „To není dobrý nápad, Boothe. Slyšela jsem, že jsi už předtím utekl pod vlivem sedativ, měl bys být v klidu.“

„Vždyť o nic nejde, jenom vás navedu. Za půl hodiny budeme zpátky. Ta zdravotní sestra zatím může ošetřit Kůstku.“ Mluvil o ní, ale tentokrát se na ni nepodíval. Pokud to dokázala dobře posoudit, cítil se dost nepříjemně. A byla to její vina. Nervózně sklonila hlavu a potlačila nutkavou touhu požádat ho, aby se tam nevracel. Aby zůstal s ní.

Ale nakonec neřekla ani slovo a o zoufalý výraz v jejích očích se nikdo nestaral. A tak jen sledovala, jak se motory vrtulníku rozběhly, jak se zvedá vítr, a jak Booth nasedá dovnitř. Ohlédl se a ona měla i na tu dálku dojem, že se nepatrně pousmál.



„Zlato, vždyť ty jsi vůbec nic nesnědla,“ ozval se nad ní Angelinin vyčítavý hlas. Tentokrát ji nějakým záhadným způsobem vůbec neslyšela přijít.

„Nemám hlad,“ zabručela Temperance a odložila lžíci. „Jsem strašně unavená.“

„Tak si běž lehnout. Odnesu to do kuchyně a obě se trochu prospíme. Co ty na to?“

Neodpověděla. „Myslíš, že doktor Jepson už bude zpátky?“ zeptala se zamyšleně.

„To nevím, Bren. Ale nejspíš asi ještě ne. Letěl dolů do Asheville s tím šerifem. Což se mi zdá dost obdivuhodné,“ dodala trochu hořce.

Ano, i Temperance tuto skutečnost dost obdivovala. Podle toho, co se doslechla, se Will od Simona ani nehnul. Bylo to zvláštní. Možná v něm viděl jediné, poslední pojítko se svou dcerou? Přála si, aby s ním mohla promluvit, i když si nebyla jistá, co přesně by měla říct. Ale možná by pomohlo, kdyby mu jen stiskla ruku. Vždyť on toho pro ni a pro Bootha udělal tolik. Stejně jako Bob Spalding. Nebýt jich, nezvládli by to. Snad ještě bude mít příležitost oběma poděkovat.

„Bren, určitě jsi v pořádku? Já vím, že sis prošla hroznými věcmi, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je v tom ještě něco víc.“

Až doposud zamyšlená Temperance prudce vzhlédla a rychle vyhrkla: „Ne.“

Tou reakcí vypadala Angela zaskočeně. „Dobře,“ odpověděla pomalu. „Takže… půjdeme spát?“

Její biologická potřeba teď nevolala po ničem jiném, než po spánku. Ale myšlenky měla až příliš rozjitřené na to, aby si mohla jít jen tak lehnout a nechat všechno být.


Zdálo se jí, že je pryč už celou věčnost. Ten jediný škrábanec, který se jí na čele objevil, ani nevěděla odkud, už měla dávno vyčištěný a zalepený. Taky už Angele stihla vypovědět všechno, co se stalo. A ta ji už skoro hodinu marně přemlouvala, aby odjela do penzionu a snažila se trochu prospat.

Neměla na spánek ani pomyšlení. Nepříjemně dotírající pocit, že je Booth tam venku a ona tady, ji nedovoloval chvilku vydechnout. Strach a obavy o něj přebíjeli pocit viny z toho podivného polibku, který mu dala tam v autě. Momentálně se vůbec nedokázala soustředit na to, aby se snažila zjistit, proč to vlastně udělala a jak mu to potom vysvětlit.

„Jsi strašně nervózní, Bren,“ prohlásila Angela. „Uklidni se. Booth bude v pořádku, vždyť už je po všem.“

„Nebojím se o Bootha,“ prohlásila asi poměrně nepřesvědčivě, protože si ji Angela nedůvěřivě přeměřila.

Jistěže se o něj bála. V posledních dnech závisel její život čistě na něm, udělal všechno, aby je z toho dostal, je oba. Byli pořád spolu a ona s jeho přítomností počítala, doslova na ni visela. Byla si vědoma toho, že už zítra tenhle podivný pocit závislosti nejspíš zmizí, ale to bude až zítra. Teď je teď a ona umírala strachem a pocitem viny. Z toho, že ho políbila a taky proto, že ho nechala odejít samotného.

Když se objevil na konci dlouhé nemocniční chodby, špinavý, potlučený a unavený, ucítila něco, co asi ještě nikdy v životě. Nedokázala to popsat, protože to bylo strašně složité, ale ve své podstatě vlastně úplně jednoduché. Připadala si zkrátka a jednoduše šťastná. Jak se k ní blížil, jeho rychlé kroky se dunivě rozléhaly chodbou a ona měla dojem, že čím blíž je, tím rychleji se pohybuje. Jako kdyby se už nemohl dočkat… Vzdor tomu všemu, co se mu stalo, šel vzpřímeně, s hlavou vztyčenou. Když už byl jen kousek od ní, všimla si, že se jemně usmívá. Věděla, že to patří pouze jí a pocit štěstí narostl. Skončila v pevném sevření jeho paží dřív, než si to stačila vůbec uvědomit.

„Jsi v pořádku? A co ostatní?“ vychrlila o chvilku později.

„Všichni jsou v pořádku. Perottová s doktorem Jepsonem převezou šerifa dolů do Asheville. Má šanci na přežití. Co Bob Spalding?“

„Už se probral, ale ta zdravotní sestra mu dala nějaké léky na spaní. Bude v pořádku,“ odpověděla, když si uvědomila, že se vlastně ještě pořád objímají. Chtěla od něj poodstoupit, ale držel ji pevně.

„Kůstko, musíme si promluvit,“ řekl.

„To snad může počkat,“ ozval se za nimi hlas Angely, na kterou oba dočista zapomněli. „Musí tě ošetřit a pak si taky konečně musíte odpočinout. My všichni si musíme odpočinout.“

Nevěnoval Angele pozornost, jen se vyčkávavě díval na ni. Netušila, co přesně mu řekne, ale měla dojem, že mu rozhovor dluží. Souhlasně přikývla.


Vyfoukala si vlasy a chystala se z županu převléknout do pyžama, když ji v zrcadle padl pohled na sebe samu. Tváře měla červené a jen těžko si mohla namlouvat, že je to od horkého vzduchu fénu. Cítila se strašně. Za to, že to nechala zajít tak daleko, že se teď kvůli ní Booth určitě cítí nepříjemně, že… že ho dnes dost možná ztratila.

Nemohla ho ztratit. Nechtěla. Ještě nikdo pro ni nikdy nebyl tak důležitý, ještě nikoho tak zoufale nepotřebovala ve svém životě. Ano, bylo to tak. Vždycky byla hrdá na svou nezávislost, ale Booth jako kdyby ji o ni alespoň částečně připravil.

Prsty se dotkla svých rtů. Těch rtů, které se před pár hodinami dotýkaly těch jeho. Bylo to zvláštní. Strašně zvláštní. Všimla si, že se jí ruka trochu třese, a proto ji rychle spustila podél těla a sevřela v pěst. Musela za ním. Teď hned.

Vyběhla z koupelny a začala hledat něco, co by si mohla obléknout. Zpola spící Angela na pohovce pod oknem sebou polekaně trhla a nechápavě mrkala do ostrého světla, které Temperance rozsvítila.

„Bren, co to děláš?“ zamumlala rozespale.

„Musím za Boothem,“ odpověděla razantně.

Angela úplně procitla. „Prosím?“

„Musím za ním,“ zopakovala trochu nesmyslně, ale zároveň dost razantně, zatímco se soukala do džínů a svetru.

„Tempy, jsou skoro dvě hodiny v noci. Booth už dávno spí, ta sestra přece řekla, že mu dá nějaká sedativa. Když jsme odcházeli, měl už zase horečku…“

To všechno věděla. Byla si vědoma toho, že Booth už skutečně nejspíš spí, ale to ji nemohlo zastavit. Nechtěla s ním mluvit, chtěla ho vidět. Potřebovala se ujistit, že je v pořádku, a že bude schopen poprat se s tím, co před nimi teď stojí. Potřebovala ho vidět, aniž by on viděl ji, aniž by na ni vrhal ten zoufalý pohled.

„Temperance Brennanová, zůstaň tady!“ slyšela za sebou volat Angelu, když už byla v polovině schodů.


„Je tady někde místo, kde si můžeme v klidu promluvit?“ zeptal se Booth zdravotní sestry, která právě vyšla z ordinace na chodbu. „Pak se nechám ošetřit a klidně do mě napumpujte, jaká chcete sedativa.“

„Vy dva? Copak to tak spěchá?“ zeptala se sestra nedůvěřivě a Angela jí souhlasně přizvukovala.

„Ano, spěchá.“

Sestra nasadila rozzlobený výraz. „Podívejte, být vámi, tak si tu moc nevyskakuji. Před pár hodinami jste odsud v horečkách utekl a teď si tu ještě budete diktovat podmínky? Tady nejste na tržnici, tady jste ve zdravotním středisku, agente Boothe.“

„Já vím,“ přikývl částečně roztržitě, ale taky pořád důrazně. „Nebude to trvat dlouho.“

„Pět minut,“ odpověděla sestra. „Dojdu zatím zkontrolovat Boba. Pak přijdu a vy si půjdete bez debat lehnout. Můžete jít do ordinace,“ kývla hlavou ke dveřím za sebou.


Čerstvý vzduch jí udělal dobře. Jemné kapičky deště zchladily její rozpálené tváře a kyslík pročistil hlavu. Když vcházela do zdravotního střediska, zvládla se už netřást zimou a vyčerpáním. A taky obavami.

Všude bylo ticho, jen velké hodiny v malé čekárně hlasitě tikaly. Pomalými kroky se vydala k pokoji, kam měli Bootha uložit, a když brala za kliku, cítila, jak jí tluče srdce. Bylo to nesmyslné a zoufale trapné, protože si připadala jako školák, který se krade k profesorce do kabinetu, aby si opsal výsledky zítřejšího testu. Ne že by někdy něco takového potřebovala.

V pokoji bylo šero, bezpečnostní světlo nad dveřmi rozlévalo po pokoji nažloutlou záři. Byla tam jen jedna postel. Až u okna a už z dálky spatřila jeho siluetu. Potichu se vydala blíž, slyšela jen zvláštní šum v hlavě.

Měl obvázanou hlavu a pod okem se mu udělala velká modřina. Ale oddechoval klidně, jeho hrudník se v pravidelných intervalech zvedal a zase klesal. Věděla, že se neprobudí, a proto si dovolila natáhnout ruku a dotknout se jeho čela. Bylo rozpálené. Léky ještě asi úplně nezabraly, měl horečku.

Znovu zaznamenala pocit viny a hrdlo se jí stáhlo. Nechápala, co se to s ní děje. Co se děje s ním, co se děje s nimi. V očích ucítila slzy a neúspěšně se je snažila zahnat rychlým mrkáním. Klekla si na zem vedle postele a po chvilce zaváhání položila hlavu na polštář. Těsně vedle té jeho, takže ve tváři cítila jeho teplý dech. Její studená ruka vyhledala tu jeho teplou a pevně ji stiskla. Teď si ještě mohla dovolit chovat se takhle pošetile. S ranním světlem přijde vystřízlivění. Pak se situaci bude muset postavit čelem se svou typickou přímočarostí a racionalitou. Ale teď ještě ne.

„Promiň,“ zašeptala skrze slzy. „Omlouvám se… Nikdy jsem ti nechtěla ublížit.“


Nervózně přešel od dveří k oknu, zatímco ona ještě pořád marně skládala dohromady myšlenky a nějaké smysluplné vysvětlení toho, proč udělala to, co udělala.

„Jsi si jistý, že je ti dobře?“ zeptala se. „Možná měla ta sestra pravdu, možná bychom to měli nechat na jindy…“

Namísto odpovědi se k ní prudce otočil a na prázdno otevřel ústa. Pak je zase zavřel a celý nesvůj přešlápl z jedné nohy na druhou. Ona sama si uvědomila, že žmoulá mezi prsty lem své bundy.

Udělal k ní krok, ale pak se v roztržitém gestu zarazil. Skoro měla dojem, že si to nařídil, v jeho očích se objevilo cosi tvrdého. Ale jako by to nepatřilo jí, ale jemu samému. Jako by se za každou cenu snažil opanovat.

„Už toho mám dost,“ prohlásil poněkud rozrušeně, ale zároveň rozhodně.

Překvapeně zamrkala. Tohle rozhodně nečekala. „Co prosím?“ zeptala se zmateně.

„Špatně. Od začátku je všechno špatně.“

O čem to mluví? O tom polibku? Považuje to za špatné? Dobrá, pak to jednou provždy smetou ze stolu a už o tom nebudou mluvit. „Dobře, ale-“

Nenechal ji domluvit. „Pořád jsem chodil a ptal se ostatních. Sweetse nebo Cam. Cizí lidé mi museli říkat, co cítím. A přitom jediný, s kým jsem o tom měl mluvit, jsi ty. Ty. Nikomu jinému do toho nic není a nikdo jiný mi s tím nemůže pomoct.“

Tak teď už mu vůbec nerozuměla. Tenhle rozhovor se vydal úplně jiným směrem, než s jakým počítala. „Boothe, já nechápu…“

„Miluju tě.“

Vyhrkl to tak rychle, že si chvilku vůbec nebyla jistá tím, že skutečně slyšela to, co si myslela, že slyšela. Ale jeho vytrvalý a vyčkávavý pohled ji během setiny vteřiny přesvědčily. Asi vůbec poprvé v životě pochopila knižní výraz „žaludek jí udělal kotrmelec“, protože měla pocit, že v ní všechno doslova poskočilo a zanechalo třas a slabost.

Naprosto zřetelně vnímala, že nahlas zalapala po dechu a taky na něj doslova vytřeštila oči.

„Vím, že tě to děsí, ale… Kůstko, já bych ti nikdy neublížil. Nikdy. Nikdy bych neudělal nic, díky čemu by ses cítila nějak ohrožená. Vidíš? Ani teď nic nedělám. Když muž vyzná ženě lásku, tak se na ni obyčejně vrhne a políbí ji. Ale vidíš? Pořád stojím dva metry od tebe… Nikdy bych neudělal nic, co bys nechtěla. Ale… prostě jsem ti to musel říct. Musíš to vědět.“

Měl pravdu. Stál tam a nehýbal se. Jen čekal na její reakci. V první chvíli nedokázala říct vůbec nic a pak se jí na jazyk začaly tlačit obvyklé racionální důvody, proč je tohle všechno přehnané. Prošli si v posledních dnech doslova peklem, oba byli ve stresu a taky šoku. Jejich životy na sobě závisely, možná to prostě všechno jenom překroutil, špatně pochopil a taky nafoukl.

Ale pak tohle všechno spolkla, protože věděla, že by Booth něco takového nikdy neudělal. Nikdy by jí neřekl, že ji miluje, kdyby si tím nebyl absolutně jistý, kdyby to nemyslel naprosto vážně. Věděla to. Na to ho znala až příliš dobře.

Vteřiny letěly a ona ještě pořád nedokázala najít řeč. Pak se otevřely dveře a dovnitř vešla zdravotní sestra s Angelou v patách.

„Tak to by stačilo,“ prohlásila sestra. „Je pozdě a vy oba toho máte tak akorát dost. Ať už tady řešíte cokoliv, může to počkat.“

Dala se zbaběle na ústup. Už v momentě, kdy udělala krok dozadu, směrem ven z ordinace, si všimla zoufalého a ublíženého výrazu, který se mu objevil ve tváři. Cítila se strašně, ale nemohla jinak.

„Bren, tak jdeme. Můžete si s Boothem promluvit zítra. Pojď.“

Angela ji chytla za ruku a doslova táhla pryč. Moc se nebránila. Ode dveří se naposledy ohlédla na Bootha. Stál uprostřed místnosti, pořád hrdě vzpřímený, ale zároveň jakoby zlomený. Jeho pohled byl smutný, ublížený, ale ještě pořád vyčkával. Doufal, že něco řekne. Ale ona to nedokázala. V nepatrném gestu zvedla ruku na pozdrav a pak odešla.



 

Pokračování příště…
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Lilian, 7. 2. 2010 12:42)

Tak jsem si povídku přečetla až dnes, protože mi nešel počítač, ale nakonec jsem ráda, protože úterý je už pozítří a nemusím čekat celý týden :-))
Opravdu je tahle část nejlepší, plná citů, fakt krása

waaw!!!

(dee-dee, 6. 2. 2010 9:26)

Bolo to naozaj skvelé...neviem sa dočkať ďalšej kapitoly...koľko kapitol to asi ešte bude mať???

:-)

(Jájinka, 4. 2. 2010 11:35)

Jsem moc ráda, že tahle kapitola vzbudila kladné ohlasy, pořád jsem nevěděla, jakým stylem do téhle části jít... A ještě pořád nejsem úplně rozhodnutá... Dávat je dohromady - to je fakt citlivá věc, chudák Hart :D
Jinak k těm několika dotazům, které se tady objevily (abyste neřekli, že vás ignoruju :D):
- Myslím, že na dvě kapitoly to ještě dá a pak už mám napsaný epilog (ano, jsem divná :D), který je taky poměrně dlouhý, takže na tři týdny by to ještě mělo vyjít...
- Času teď moc nemám, v posledních týdnech se mi stalo, že jsem kapitolu dopisovala až v pondělí večer (chudák gilly8, která na ni musela čekat...), takže momentálně asi opravdu nehrozí, že by byl nějaký díl dřív
- Jakou čtu literaturu? Úplně všechno... :) Červenou knihovnu, historické románky, fantasy, často sáhnu i po něčem děsivějším... Opravdu spolknu, co mě zrovna naujme :)
Doufám, že jsem na nic nezapomněla... STRAŠNĚ MOC VÁM DĚKUJI ZA VŠECHNA TA KRÁSNÁ SLOVA, kompletní poděkování přijde na konci :)

:")

(Zuza, 3. 2. 2010 3:07)

Co se dá více napsat,než co už bylo řečeno...Tak tahle povídka byla vážně nejkrásnější a musím přiznat,že mě místy šimralo v žaludku:)A postupem času si všímám,že se na tvou povídku těším víc,než na samotný Bones a to je už vážně co říct...Takže zas a znova...DĚKUJU DĚKUJU DĚKUJU!

...:)

(Tina, 2. 2. 2010 23:52)

este som sa tak zamyslela.. ze toto by bol veeeeeelmi dobry namet na film o Bones.. teda aspon pre mna, vzdy pri citani si to v hlave prestavujem, akoby som sa na danu situaciu prave pozerala... a musim uznat, bol by z toho celovecerny film, ktory by mal isto uspech :-)

=O wow

(Tina, 2. 2. 2010 23:44)

budem sa opakovat, bolo to DOKONALEEEEE!!! neviem, ako to sice prezijem, kym sa objavi nova cast, ale uz teraz sa tesim.. len nam preboha neurob to, ze budeme bez novych bones aj bez poviedky, lebo asi skoncim na psychiatrii :) si jednoducho skvela spisovatelka, co viac dodat..

nenávidím ťa

(tété, 2. 2. 2010 20:10)

nič v zlom, ale je to pravda...veď ty nás mučíš...aspoň teda mňa určite...bolo to tak nádherné..podľa mňa to nejde opísať slovami...ak sa mi bude dačo veľmi veľmi páčiť, tak budem hovoriť krásne, ako jájinkina poviedka:-)

:-)

(KayTee, 2. 2. 2010 20:03)

Jájinko!!

Saprdloty

(Marse, 2. 2. 2010 18:46)

Mno kua, tak tomu říkám utnout tipec....takhle nás nechat čekat, chjo až do dalšího úterka....je to fakt hafec cool povídka, doufám, že jakmile tahle povídka skončí, začne se připravovat další....která nebude mít chybu jako tahlensta....seš fakt kabrňák....

ach....

(Julka, 2. 2. 2010 18:11)

nádhera... :)ale nemala by si to takto končiť...potom som z toho čakania strašne nervózna a keď som nervózna som dosť agresívna a veľmi nepríjemná... :)

perfektné

(erika, 2. 2. 2010 16:18)

Nádhera,som z toho úplne mimo.Samozrejme čakám na ďalšiu časť,a radím Ti začni písať a vydávať knihy,určite ich budeme čítať aj na Slovensku......

uuuuuuuuuu

(Terbra, 2. 2. 2010 15:14)

mno tak to je dobré, jako letos mám Vánoce už v lednu:D Tohle je fakt ta nejlepší povídka na celičkým světě ohledně Bones!!!!! Fakt EXTRA SPECIÁL!!! juchůůůů, už se tak mocinky moc těším na příští úterý, že zase dneska nebudu moct usnout:D:D ale jinak pohoda párek :D:D

aaaaaaaaaaaaaaaa

(oskvarka, 2. 2. 2010 14:30)

tak to je nadhera.. ja z toho raz zinfarktujem isto...som sa skoro rozpustila a vyparila z toho...

wow

(nikushak, 2. 2. 2010 14:23)

no nemám slov, bylo to dokonale úžasné, bože těším se na další pokráčko této boží povídky a jak už někdo tu řekl , tak si též uvědomuji že za chvíli už povídka asik nebude a to bude strašné, myslím že vydáš určitě nějakou knihu máš talent to ti nikdo nezapře , hmmm no fat nwm co už říct - kráása jo a samosebou čekání na další díl bude zasej těžší

.....

(Danny, 2. 2. 2010 13:40)

mat tak tvoj talent :-) si skutocne skvela!!! Zaujimalo by ma aku literaturu citas???

týjo

(Mišule87, 2. 2. 2010 12:07)

Asi si vyrobím speciální kalendář, podobnej adventnímu a každej den až do úterý u něj budu otvírat okýnko s čokoládou :-)
Fakt skvělý, možná až doteď se tvá povídka mohla rovnat s mými oblíbenými knížkami, teď můžu s klidem říct: "kam se na taky tohle hrabou" :-)

povedz áno

(vero, 2. 2. 2010 12:01)

Prosím povedzte mi že to dopadne dobre, že si uvedomý že ho miluje a povie mu to kým nebude neskoro, lebo inak to asi neprežijem :(
A dúfam že sa ich Randall nepokúsi znovu zabiť, kokos ja viem že je to len poviedka ale pre mňa je to skutočné ako keby všetci tí ľudia v príbehu stáli vedľa mňa po všetkom tom čo museli prežiť a mne to trhá srdce, ale keď si predstavím to krásne na tom teda bootha a bren tak moje srdiečko lieta s anjelmi :D Asi som schizofrenička :P

???

(me_, 2. 2. 2010 11:09)

COŽE?!?!?! To se dělá, takhle to ukončovat? Do dalšího úterý ai pojdu!

...

(Ivet, 2. 2. 2010 11:03)

Jájinko, uvádíš mě do deprese...ty díly jsou prostě dokonalé, ale čím hezčí jsou, tím víc si uvědomuju, jaké to bude, až nebude ani povídka...ani Bones :-(

...

(Ivík, 2. 2. 2010 10:57)

Nemůžu najít ty správný slova,protože pochybuju,že slovo dokonalost vystihne tuhle kapitolu(ale vlastně i celou povídku)naprosto přesně.Tohle je prostě něco víc,něco,co už se ani nedá vyjádřit slovy:-).Jájinko,opravdu píšeš nádherně.Tohle si zaslouží jedině obdiv a poklonu:-)