Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

16.část


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Kapitola 16.
Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 17:41


„Tady zastavte,“ vyzval ji.

Překvapeně k němu otočila hlavu. Nebylo tu nic. Jen cesta, pak les táhnoucí se nahoru do stráně na levé straně a… hluboká rokle svažující se dolů na pravé.

„Co chcete dělat?“ zeptala se a nedokázala zabránit tomu, aby se jí do hlasu nevloudila panika.

„Říkám, abyste zajela ke straně a zastavila!“

Její mozek se znovu horečnatě rozběhl. Nemá to ukončit? Rovnou? Teď a tady? Stačilo by strhnout volant doprava a skončili by tam někde dole. Uvědomila si, že na to nemá odvahu. Aspoň ne teď, dokud má ještě šanci, že z toho vyvázne. Zvlášť když věděla, že mají v zádech šerifova zástupce. Pud sebezáchovy byl ještě pořád silnější.

„Chcete mě zabít tady?“ zeptala se překvapivě klidně, když podle jeho pokynů zajela k okraji cesty a vypnula motor.

Místo odpovědi natáhl ruku a vytáhl klíčky ze zapalování. Poté sáhl k opasku, kde se mu houpala želízka, a připoutal ji k volantu.

Nevěřícně si ho přeměřila, protože pochopila, k čemu se chystá. Pohlédla do zpětného zrcátka, v jehož odrazu ještě před pár minutami viděla auto Boba Spaldinga. Teď tam nebylo. Možná zastavil za levotočivou zatáčkou, kterou projeli, jestli si všiml, že brzdí ona.

„Co mu chcete udělat?“ zeptala se, ale ani pro tentokrát nereflektoval. Vystoupil z auta, zabouchl za sebou dveře a zmizel v mlází na okraji strže.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 17:44


Bob nechápal, proč zastavují tady. Uprostřed ničeho. K Samovi Mallorymu to bylo ještě dobrých pět mil. Značně znervózněl, protože netušil, co má Simon v úmyslu. Chce snad doktorku Brennanovou zabít tady? A chce ji vůbec zabít? Co chce vlastně dělat, proboha?

Mnohem důležitější otázka ale teď byla, co bude dělat on sám. Will mu slíbil, že s Markem a Davidem okamžitě vyrazí na cestu, a že se pokusí sehnat ještě pár dalších chlapů. Jenže Bob věděl, že to bude nelehká situace – vysvětlit lidem, že mají jít po šerifovi, po svém kamarádovi. Vždyť ani pro Boba to nebylo snadné, sakra.

Jenže rozhodnout se musel. Po pár vteřinách přemýšlení sáhl do přihrádky pro zbraň, lehce roztřesenou rukou zkontroloval, jestli v ní jsou náboje a pak s ní vystoupil z auta. Rozhlédl se kolem. Zdálo se mu to nebo kolem panovalo skutečně zvláštní, zlověstné ticho? Bože, už panikaří. Víc než kdy jindy si teď uvědomoval, že ve skutečnosti není žádný policajt a ani strážce zákona. Před pár lety se tady v Chester Gap zahrabal s vědomím, že tu bude muset učinit minimum rozhodnutí. Teď to skoro vypadalo, že se zapomněl umět rozhodovat úplně.

Pistole v ruce se mu připadala těžká. Bylo to už dlouho, co ji držel a ještě déle, co ji použil. Srdce mu bušilo, když se přitiskl ke kmenu staré borovice. Pod nohama mu přitom zapraskaly suché větvičky a on sebou trhl. Několikrát se zhluboka nadechl. Teprve pak se odvážil vyhlédnout zpoza stromu za mírný ohyb, kterým se lesní cesta stáčela. Simonovo auto stálo na místě, kde jej předtím viděl zastavovat, ale na tu dálku nebyl schopen říct, jestli v něm někdo sedí. Něco tady nehrálo. Odhodlal se udělat pár kroků dopředu, snažil se přitom držet ve skrytu stromů a křoví.

Neslyšel ho přicházet, na vědomí ho až v momentě, kdy promluvil.

„Bobe…,“ ozvalo se za ním klidně, ale zároveň jaksi zlověstně.

Ztuhl. Sakra. Věděl to. Věděl, že je Simon lepší. Vždycky byl. Na rozdíl od něj se uměl rozhodovat a byl v armádě. Ve svěšené ruce ještě pořád držel pistoli a uvažoval o tom, jestli by dokázal být dost rychlý…

„Zahoď to, Bobe,“ vyzval ho Simon, jako kdyby mu četl myšlenky. „A nedělej žádné hlouposti…“

Po krátkém zaváhání se otočil. Zhruba z třímetrové vzdálenosti se díval do Simonovy služební zbraně. Po dalších několika vteřinách tu svou odhodil a přinutil se odtrhnout pohled od hlavně, aby se mohl svému kolegovi podívat do očí. Jeho oči ho pozorovaly tvrdě a chladně. Tak chladně, až mu z toho naskočila husí kůže.

„Překvapený?“ zeptal se Simon.

Bob dokázal jen přikývnout.

„Sledoval jsi nás už od kliniky?“

„Ano.“

„Kdo další ví, kde jsem? Volal jsi někomu?“

V Bobovi se náhle něco pohnulo. Jak si mohl myslet, že je Simon lepší než on? Jistěže není. Je to vrah, sakra! A nějaký vrah ho rozhodně nepoloží na lopatky. Aspoň ne úplně. Vzpomněl si na přednášky z psychologie, které bral na policejní akademii. Nezapomněl to. Ještě ani po deseti letech nezapomněl, i když to v praxi nikdy nepoužil. Nervózně těkl pohledem ze Simona na zbraň, kterou držel v ruce, a zpátky. Pak na oko zaváhal a řekl: „Ano, volal.“

Simon si ho chvilku nedůvěřivě přeměřoval a pak pomalu prohlásil: „Takže nevolal… Myslel sis, že to zvládneš sám, velký Bobe Spaldingu?“

Neodpověděl. Na okamžik ho totiž doslova omráčila skutečnost, že ho skutečně přinutil myslet si to, co potřeboval on.

„No, tak ti musím oznámit, že jsi to nezvládl,“ pokračoval Simon. „Dokonce sis na mě vzal zbraň…,“ kývl hlavou směrem k pistoli o pár metrů dál. „Jak dlouho jsi ji nedržel v ruce, Bobe? Dokázal bys z ní ještě vůbec vystřelit?“

„Vysmíváš se mi?“ zeptal se Spalding naprosto klidně. Tak klidně, až ho to samotného překvapilo.

Škodolibý úsměv z Randallovy tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. „Neměl ses do toho plést, Bobe,“ řekl skoro zoufale. „Nechtěl jsem do toho nikoho odsud takhle zatáhnout. Tím spíš ne tebe. Kdyby Keil udělal to, co měl…“

„Keil? To je ten chlap, kterého jsi na ně poslal, a který teď leží v městské márnici?“

Zmínka o tom Simona popudila a on rozčíleně trhl rameny. „Nechtěl jsem, aby se to takhle zvrtlo.“

„Seru na to, co jsi chtěl nebo nechtěl, Simone,“ odpověděl Bob chladně. „Jsi mizera a vrah.“

Po Bobově prohlášení Randall na okamžik šokem svěsil pistoli o pár centimetrů níž. Ale hned se zase vzpamatoval a dokonce udělal krok blíž. „Otoč se,“ prohlásil.

Spalding se napřímil. „Ne.“

„Říkám ti, otoč se!“ zařval Simon.

„Ne! Jestli mě chceš zastřelit, budeš se mi přitom muset dívat do očí!“

Nastalo ticho.

„Proč jsi to udělal, Simone?“ zeptal se Bob náhle zlomeným hlasem. „Všechny ty mrtvé ženy…“

„Na to teď nemám čas,“ vyštěkl Randall. „A nechci tě zabít! Takže se otoč…“

Bob pomalu zakroutil hlavou.

Simonovi došla trpělivost, udělal dva rychlé kroky vpřed a než se Spalding stačil rozkoukat, dostal pažbou pistole do hlavy. Svět zčernal.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 18:02


Strach a nejistota ji chvílemi málem nutily přestat dýchat. Jen marně se snažila ve zpětném zrcátku zjistit, co se děje kdesi v lese za ní, jen marně trhala volantem a jen marně se zkoušela natáhnout pod přístrojovou desku a zjistit, zda by dokázala nastartovat i bez klíčků.

Její jedinou nadějí byl teď Bob Spalding. Doufala, že se za pár minut objeví s tím svým otráveným výrazem ve tváři a řekne, že je všechno v pořádku, že Simon už nepředstavuje žádné nebezpečí.

Jenže Randall nebyl žádný začátečník. V armádě si určitě něčím prošel a Temperance si nebyla jistá, jestli by se jakýkoliv výcvik mohl rovnat tomu jeho. Jaká je šance, že zástupce šerifa přemůže svého nadřízeného?

Žádná, uvědomila si zoufale, když se dveře na straně spolujezdce otevřely a šerif Randall opět usedl vedle ní. Zasunul klíček zpátky do zapalování, ale želízka neodemkl.

„Jedeme,“ rozkázal. „Chci být do tmy na místě.“

„Co je s Bobem Spaldingem?“ zeptala se.

Pohlédl na ni, jeho oči byly prázdné a nic neříkající. „Co byste řekla?“


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 19:22


Na krajinu už dávno padla tma, reflektory vrhaly kužely světla na hrbolatou lesní cestu a William Jepson s telefonem u ucha už potřetí vybídl Marka Andersona, aby jel rychleji.

„Pořád to nebere?“ zeptal se správce parku David Dorsey ze zadní sedačky vozidla a mimoděk se ohlédl za sebe, aby zkontroloval, že se jich chlapi, které před víc než hodinou spunktovali v hospodě, drží.

Will schoval telefon do kapsy a zakroutil hlavou. Dělal si o Boba velké starosti. Užírala ho myšlenka na to nejhorší. Už to byly dvě hodiny, co se ozval naposledy, ačkoliv slíbil, že bude volat průběžně, aby je informoval o vývoji situace. Něco se muselo stát. Něco zlého.

Doktora Jepsona z myšlenek vytrhlo prudké zastavení. Vzhlédl. Světlo jejich auta dopadalo na to Bobovo stojící na okraji cesty. Patolog neváhal a vyskočil z vozidla, jeho kolegové jej následovali o setinu vteřiny později.

„Bobe? Bobe!“ začali volat.

„Bože, co se tady stalo?“ zeptal se Will sám sebe, když nahlédl do prázdného vozidla. Po zástupci šerifa nebylo nikde ani stopy.

Nejistí a situací zmatení chlapi z druhého auta se zatím vydali prohledat nejbližší okolí. Nikomu z nich se nelíbilo, že mají někde v lese a ve tmě honit šerifa. Nikomu z nich se nechtělo věřit, že by ten kamarádský Simon Randall udělal tak otřesné věci.

„Myslíte, že ho vzal s sebou?“ zeptal se Mark zadýchaně a Willovi nezbylo nic jiného než pokrčit rameny. Měl nepříjemné tušení, že něco takového Simon neudělal. O Boba mu nejde, představoval by jenom přítěž.

V prostoru, kde už neměly sílu reflektory aut, se ve tmě míhala světla baterek, chlapi na sebe občas něco zakřičeli a hlavně neustále dokola volali Bobovo jméno. I sám doktor Jepson se po chvilce pustil do pátrání a snažil se ignorovat stále narůstající vyčerpání, když ho na pár setin vteřin doslova přikoval k zemi hlas, který přehlušil všechny ostatní: „Tady leží! Našel jsem ho!“

Světla baterek se během několika málo okamžiků seskupila na jednom místě.

William doběhl právě v okamžiku, když se někdo zeptal: „Je mrtvý? Má hlavu celou od krve…“

Rozrazil hlouček postávajících a poklekl vedle Boba, aby mu změřil puls. „Žije,“ vydechl poté s úlevou, načež rázně rozkázal: „Přineste deky a taky vodu! Myslím, že je jenom omráčený, musel dostat silnou ránu do hlavy. To zranění je naštěstí jen povrchové.“ Několikrát ho propleskl, ale zástupce šerifa oči neotevřel, jen něco přidušeně zasténal.

Mark s jedním z chlapů rychle odběhli vykonat příkaz a Will se zvedl ze země. „Není v ohrožení života, bude v pořádku. Někdo tady s ním zůstane, prohledá mu kapsy, jestli tam nemá klíčky, protože v autě nejsou, a případně se ho pokusí odvést. My ostatní budeme pokračovat dál. Nemáme čas!“


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 19:28


Sehnat auto pro něj nakonec nebylo tak těžké. Naštěstí věděl, jak funguje maloměsto. Stačilo počíhat si před samoobsluhou. Během pár minut přijela v oprýskaném Fordu jakási starší žena, a jak už to tak bývá zvykem v podobném prostředí, nezamkla jej. S přesvědčením, že bude za pár minut zpátky s nákupem, a že za tu dobu se tu nemůže nic stát, nechala k Boothově štěstí dokonce i klíčky v zapalování.

Teď už byl na cestě skoro hodinu. Fyzicky naprosto vyřízený a psychicky rovněž pod hranicí nuly. Snažil se, aby únava nezastřela jeho úsudek a jednání, bylo mu naprosto jasné, že teď jde o všechno. Jde o Kůstky život. Takže jde o všechno.

Mohl jen doufat, že jede správně. Vzpomněl si, jak tu před dvěma dny bloudil jako nějaký blázen a nemohl se dobrat cíle. Tehdy měl pocit, že jde čistě o záležitost sebevědomí a hrdosti. Něco takového mu teď připadalo směšné. Ale tím spíš tentokrát nemohl selhat.

Zamrkal, aby zahnal únavu, a hledal orientační body, kterých si všiml, když je tudy předevčírem vezl Simon. Jaká ironie…

Na cestě před ním se objevilo auto. Už po pár vteřinách ale jeho pozornost upoutalo světlo několika baterek o pár metrů dál, na okraji lesa. Zastavil a vyskočil z vozu, protože tahle scéna byla rozhodně neobvyklá.

„Co se tady stalo?“ volal na tmavou postavu muže, která prohledávala cosi, co leželo na zemi.

„Kdo jste?“ zavolal na něj muž a rozhlížel se, aby prohlédl tmou.

„Booth, FBI,“ prohlásil zadýchaně, když se dostal ještě blíž a pochopil, že na zemi leží zástupce šerifa Spalding. „Co je mu? Je mrtvý?“

„Ne,“ zakroutil muž hlavou. „Je v bezvědomí. Hledám, jestli u sebe nemá klíčky od auta, abych ho mohl odvést do města. Co tady děláte? Myslel jsem, že jste ve středisku. Říkali, že na tom nejste dobře…“

Booth jakoby v reakci na tu poznámku nepatrně zavrávoral, ale rychle zamrkal a znovu tak trochu zaplašil vyčerpání. „Kde jsou ostatní?“ vyhrkl bez jakékoliv reakce na předchozí otázku.

„Jeli za Simonem,“ odpověděl muž ponurým hlasem, díky čemuž Booth pochopil, že se mu zrovna nelíbí představa vraždícího šerifa, se kterým nejspíš chodil každou neděli na pivo. „Odjeli před pár minutami, když na to šlápnete, tak je nejspíš doženete.“

„Jak daleko je to k Samovi Mallorymu? Trefím tam?“

„Necelých pět mil. Jeďte pořád rovně po téhle cestě, nikam neodbočujte.“

Booth slyšel poslední slova už za pochodu. Vydal se zpátky ke svému autu, když o něco zakopl. Nejdřív si myslel, že je to nějaká větev nebo kámen, ale ke svému překvapení našel na zemi ležet pistoli. Beze slova to boží znamení sebral, stiskl zuby a rozběhl se k autu.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 19:35


Podle pokynu zastavila za domem, vypnula světla a motor, načež ji Simon Randall konečně odemkl pouta.

„Proč jsme tady?“ zeptala se sklesle a nechala se dostrkat k zadním dveřím srubu. „Proč to prostě neskončíte?“

„Protože si ještě musím dojít pro Bootha. Nemůžu riskovat žádný rozruch, takže se postarám o vás oba najednou a potom odsud vypadnu.“

V první chvíli ji zaskočila skutečnost, že jí vůbec prozradil své plány. Musel si sebou být hodně jistý. Teprve o vteřinku později k ní dolehl – což se jí nestávalo často – také obsah a význam toho sdělení. Zapřela se v nohou a odmítala jít dál. Zůstali tak stát na jakési malé spojovací chodbě.

„Nechte Bootha za pokoji,“ řekla a jen marně se snažila, aby to spíš než jako zoufalá prosba, vyznělo jako příkaz. „O případu vašeho bratra skoro nic neví, nebyl u toho. Dozvěděl se jenom to, co jsem mu řekla, nemůže proti němu svědčit. K ničemu vám nebude, když ho zabijete.“

„Na to už je pozdě. Dokončím to, co ten idiot Keil nebyl schopen udělat.“ Postrčil Temperance k jedněm dveřím na konci chodby, ale dala všechnu svou sílu do toho, aby se mu vytrhla a neudělala ani kroku dopředu.

„Co tady se mnou chcete dělat?“

„Počkáte tady na mě ve sklepě, zlatíčko, zatímco si půjdu pro Bootha,“ odpověděl Randall a surově ji chytil za rameno. „Aspoň budete mít příležitost poznat, jaké to je být zavřený ve sklepě.“

„Ne!“ vykřikla a v ten moment se otevřely dveře napravo. Temperance s nadějích v očích pozorovala starého muže, který šouravým krokem vyšel na chodbu a překvapeně si je přeměřil.

„Simone?“ zeptal se pak skřehotavým hlasem.

„Ano, strejdo, to jsem já. Jak se máš? Všechno v pořádku?“ Temperance ucítila, jak jí vmáčkl hlaveň pistole do zad a bolestivě sykla.

„Koho to máš s sebou, Simone?“

„To je kamarádka, strejdo. Klidně si běž lehnout, vím, že rád chodíš spát brzy. Nebudeme tě rušit.“

Brennanová se rozhodla, že to riskne. Už toho nebylo mnoho, co mohla ztratit. „Nejsem žádná jeho kamarádka, pane!“ vyhrkla. „Drží mě tady násilím, míří na mě pistolí.“

Sam Mallory trochu překvapeně zamrkal. Trvalo to pár vteřin, ale pak se mu na tváři objevil stařecký, pomatený, ale na druhou stranu upřímný úsměv. „Můžeš ji vzít do svého pokoje. Ale nezapomeň si tam uklidit, ať si o tobě slečna neudělá špatné mínění.“ S těmito slovy opět zmizel v místnosti, ze které předtím vyšel.

Simon se pobaveně rozesmál. „Strejda si pořád myslí, že je mi patnáct.“ Znovu Brennanovou postrčil kupředu a ta se tentokrát nechala. Jenže na chodbě se náhle objevilo ostré světlo, pronikající k nim skrze přední dveře a malé okénko vedle nich.

Temperance se úlevou málem podlomily nohy, Simonovi oproti tomu doslova ztuhly rysy. Strhl Kůstku stranou, mimo střelecký úhel, kdyby to čistě náhodou nějaký blázen zkoušel skrze dveře, a přimáčkl ji ke stěně. „Ani necekni,“ zasyčel vztekle.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 19:48


Auto sice stálo za domem, ale když přijížděli, všiml si Will jeho zadního blatníku. Jsou tady. Simon ji sem skutečně vzal. Zbývalo doufat, že ještě není pozdě.

Nemělo smysl skrývat se a pokoušet se o nějaký tajný průnik do domu. Doktor Jepson si něco takového ani s tímhle složením svého týmu nedovedl představit. Nehledě na to, že na něco takového ani nebyl čas. Stejně jako ostatní vystoupil z auta a rozvážným krokem zamířil ke srubu. Snažil se vymyslet nějaký plán, ale všechno, co si dokázal uvědomovat, byl tlak pistole za opaskem. Nedržel ji v ruce už celé roky a doufal, že už ani nikdy nebude muset.

„Co budeme dělat?“ zeptal se ho Mark poplašeným hlasem.

„Máš zbraň?“

Mark na něj pohlédl, jako kdyby právě spadl z jiné planety. „Ne, nemám,“ odpověděl zmateně. „Nikdy ji tady nenosím, nikdy jsem nemusel… To vždycky jenom Simon a Bob…“

„Já mám,“ informoval ho David Dorsey o dost klidnějším hlasem a postavil se Willovi po boku. „Chcete jít dovnitř?“

„Ne, myslím, že to zatím nebudeme riskovat,“ zamumlal. Pak se zhluboka nadechl a zavolal: „Simone, víme, že jsi tady a taky víme, že máš doktorku Brennanovou. Vzdej to, už to nemá smysl.“ Nad otřepaností té fráze Will nepatrně potřásl hlavou.

Chvilku to trvalo, než přišla odpověď, Simon nejspíš zvažoval všechna pro a proti a jaké má šance. „Myslím, že je jasné, do jaké situace jsme se dostali, Wille,“ dolehl k nim dřevěnými dveřmi tlumený hlas. „Já mám rukojmí a vy budete tudíž dělat, co chci.“

Doktor Jepson si spíš jen tak pro sebe povzdychl. Doufal, že přesně téhle situaci se vyhnou. Ale zřejmě něco takového nebylo možné. „Simone, my tě odtud nenecháme odejít!“ zakřičel.

„Nechci odejít! Aspoň zatím!“

Will si s Davidem vyměnili překvapené pohledy.

„A co tedy chceš?“ zavolal patolog.

„Chci, abyste mi přivedli Bootha.“

„Co že chce?“ podivil se Mark Anderson.

„Chce Bootha. Toho agenta FBI. Ale proč, proboha?“ mumlal David.

„Chci, abyste ho sem přivedli!“ dolehl k nim znovu hlas šerifa Randalla. „A rychle!“

William Jepson se zamyslel. Bootha může chtít z jediného důvodu. Aby to ukončil. Tady, teď a tímhle způsobem, pokud není jiná možnost. Jenže Willovi se nechtělo věřit, že přivést sem Bootha je řešení. Pokud přistoupí na jeho podmínku, nejspíš to skončí špatně. Ale stejně tak to nejspíš skončí, pokud ho neposlechnou. Nemá na výběr. Aspoň zatím ne. Možná se jim podaří něco vymyslet, zatímco bude Booth na cestě sem. Možná by mohl něco vymyslet on.

„Dobře!“ odpověděl Will. „Udělám, co budu moct. Je Temperance v pořádku?“

Simon jí zřejmě řekl, aby se ozvala, protože vzápětí nato uslyšel: „Nic mi není, doktore Jepsone. Ale Bootha sem-“

Nedomluvila, Simon jí zřejmě zacpal pusu. William ale i tak věděl, co se chystala říct. Nechtěla do toho Bootha tahat, chtěla, aby zůstal v bezpečí. Bohužel jí nemohl vyslyšet a sáhl do kapsy pro telefon.

Linka na druhé straně vyzváněla dlouho, patolog už skoro přestával doufat, že to Scott zvedne. Pak se však ozvalo cvaknutí a lékařovo zadýchané: „Prosím?“

„Tady Will,“ představil se doktor Jepson roztržitě. „Scotte, máme problém.“

„Jo, tak to já taky.“

Patolog překvapeně zamrkal, takovou reakci rozhodně nečekal. „Cože? Jaký?“

„Ten agent, ten Booth…“

„Co se mu stalo?“ vyděsil se Will.

„Co se mu stalo? Spíš se ptej, co se stane mě! Wille, on utekl! Před chvílí jsem ho šel zkontrolovat a jeho pokoj je prázdný. Sebral mi oblečení, které si beru na výjezdy, a když jsem vyběhl před středisko, jestli ho ještě někde náhodou neuvidím, vrazila do mě hystericky ječící Mary Brightmanová, protože jí někdo ukradl auto, když si odběhla nakoupit.“

„Proboha…“

„A co jsi chtěl? Proč voláš?“

„Simon se zabarikádoval s doktorkou Brennanovou ve srubu Sama Malloryho a chce, abychom sem přivedli Bootha.“

Na druhé straně na okamžik nastalo ticho. Pak se zmoženě ozvalo: „Mám pocit, že se každou chvílí musím probudit…“

„Jo, to já taky,“ zamumlal doktor Jepson. „Možná bude lepší, když sem přijedeš, Scotte. Pokud Booth utekl, nemáš tam teď co na práci a tady tě asi bude potřeba víc.“

„Dobře, hned vyrazím,“ slíbil doktor Stamp.

William zastrčil telefon zpátky do kapsy a hlavou se mu přitom táhlo tisíce myšlenek. Věděl, že se musí chovat rozumě a situaci co nejlépe vyhodnotit. Ale byl patolog, proboha. A o těch se ne nadarmo říká, že umí s mrtvými vycházet lépe než s živými. Ale on tu dnes večer nechtěl žádné mrtvé. Hodně lidí už trpělo a tenhle příběh by si zasloužil alespoň přiměřeně dobrý konec.

Will si vzpomněl na svou dceru a na to, že kdyby se to před deseti lety všechno tak zvláštně nezvrtlo, nejspíš by za Simona dnes byla provdaná. Byla by provdaná za vraha.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Mark přiškrceným hlasem a starý pán si ho mlčky přeměřil. Pak se beze slova otočil a udělal pár kroků ke srubu. Nebyl si jistý, jestli je řešení, pro které se právě rozhodl, to pravé, ale nic lepšího ho momentálně nenapadlo. Nebyl tu ani jediný člověk cvičený na podobné situace a tam uvnitř byla mladá žena stará stejně jako jeho dcera, která potřebuje pomoc.

„Simone!“ zařval.

„Co je? Už je Booth na cestě?“

William se zhluboka nadechl. Potřebují Simona dostat z toho domu, potřebují, aby vyšel i s Temperance ven. A potřebují to teď hned. Nemá smysl čekat na to, jestli se tu někdy někde objeví Booth. Není čas, protože se Simon očividně zbláznil a nedá se odhadnout, co by mohl udělat, kdyby mu řekl, že sem Bootha nemůžou dostat, protože uprchl. Rázem by se totiž začal cítit ohroženě, a kdo ví, čeho by pak byl schopen. Simon není lékař a nebude schopen odhadnout, že mu lže. Aspoň v to doufal. A taky doufal, že tu informaci dokáže aspoň trochu rozumě strávit Temperance.

„Tak co je?“ zakřičel Simon rozčíleně, když Will dlouho neodpovídal.

„Simone, teď jsem mluvil se Scottem. Agent Booth před chvílí zemřel.“

Všechno jako kdyby ztichlo a utopilo se ve tmě.

„Měl silné krvácení do mozku, které se bohužel nepodařilo odhalit včas. Scott mu už nemohl pomoci…“


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 19:57


V hlavě se jí rozpoutal zuřivý šum a nohy málem vypověděly službu. Simon jí neustále držel ruku přes pusu, aby nemohla křičet, a ona měla dojem, že jí teď hlavně brání se nadechnout. V první chvíli ji zcela neracionálně napadlo, že se něco takového nemohlo stát, že Booth nemohl v žádném případě umřít, že Booth nemůže nikdy zemřít.

Pak se jako obvykle začínal ozývat hlas rozumu. Booth byl po operaci mozku, stále nebyl plně imunní, možná stačilo málo… To, čím si v posledních dnech prošel, navíc nebylo jen „málo“. Bylo toho víc než dost.

Cítila, jak se jí po tvářích rozutekly slzy a zřejmě se jí taky podlomila kolena, protože šerif na ni zařval, ať nedělá hlouposti a stojí. Snažila se ho poslechnout, hlas rozumu dotírající teď více méně z pozadí, ještě pořád měl svou váhu. Ale všechno, co se jí teď chtělo, bylo skácet se na podlahu a stočit se do klubíčka. Nedokázala si představit, že je Booth mrtvý. Ne po tom všem. Teď to přece nemohl vzdát.

Říkali jí, že bude v pořádku. Slíbili jí to. Nemohl umřít, nemohl umřít kvůli ní. To ona ho do toho všeho zatáhla. Bylo to zvláštní, nevysvětlitelné, ale něco v ní jako by se lámalo a bortilo.

Šerif ji uchopil v podpaží a táhl za sebou. Slyšela ho křičet nejdřív na Sama Malloryho, který znovu vyšel na chodbu, aby zjistil, co se děje. Starý muž po tom křiku zase raději odešel. Pak cosi o tom, že jdou ven, že chce auto a volnou cestu. Nezajímalo jí to. Nestarala se o to, co bude, teď to najednou nemělo smysl. Snad jenom to, že se Will Jepson musí dozvědět, že mezi těmi mrtvými byla taky jeho dcera.

Mátožně se nechala přitisknout na Simonův hrudník, držel ji před sebou a zbraní jí mířil na hlavu. Když ji takto vyvedl ven, oslepená mrkala oproti reflektorům aut. Bylo tam asi osm mužů, z toho dva na ně mířili pistolemi.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 20:11


Scéna, která se před ním otevřela, byla jako vystřižená z nějakého laciného filmu. Ale o to se zdála děsivější. Auto zaparkoval téměř o pět set metrů dál v lese, nechtěl na sebe nijak upozornit. Měl pocit, že by mohl nějakým způsobem využít momentu překvapení. Netušil jak, ale upínal se k té myšlence, protože nic lepšího momentálně neměl. Snad jen pistoli Boba Spaldinga, kterou pevně svíral v ruce.

Obešel srub zezadu, protože vpředu stál doktor Jepson se svými lidmi. Pokud se tak skupinka policistů-amatérů a pár chlapů z hospody dala nazvat. Čím dál víc si uvědomoval, jak šílená a vlastně téměř bezvýchodná tahle situace je. Budou muset počkat na posily, které si vyžádal z Washingtonu? Ale kdy se sem dostanou a nebude už příliš pozdě?

Bušilo mu srdce jako nějakému začátečníkovi a hlava hrozila, že se tím tlakem a napětím rozletí na kousky. Když vykoukl zpoza srubu, ovanul ho příjemný chladný větřík. Ale to bylo jediné, navíc velice nepatrné a malicherné, pozitivum.

Simon Randall právě sešel ze tří schůdků vedoucích do srubu, Kůstku tiskl v drtivém sevření k sobě a mířil jí na hlavu pistolí. Doktor Jepson a David Dorsey naopak mířili na něj, nikdo se nehýbal, všechno to působilo, jako kdyby někdo na přehrávači stiskl pauzu.

Mozek se mu rozběhl na plné obrátky, snažil se analyzovat situaci a vyvodit nejlepší možné řešení. Faktem bylo, že se Randallovi dostal do zad a on o něm neměl ani to nejmenší tušení, což mu dávalo obrovskou výhodu. Ale šerif měl zase výhodu v tom, že držel Kůstku. A Booth si nevěřil, protože při pohledu na své ruce zjistil, že se mu třesou, a i když použil starý trik – zadržet dech –, nezabíralo to. Co když by ji trefil? Mohli se kdykoliv pohnout…

Možná by ale mohlo stačit, kdyby se k němu prostě rozeběhl a praštil ho do hlavy. Ale znovu: dokázal by být dost rychlý? Sotva se držel na nohou a teď nebyl právě ten nejlepší okamžik na to, aby si hrál na hrdinu, pokud na to nemá.

Jeho bleskové úvahy přerušil Willův hlas: „Simone, my tě nenecháme odjet.“

„Ale ano, necháte,“ odpověděl šerif. „Ona je moje jízdenka odsud,“ vyštěkl a lehce do Kůstky strčil.

Jepsonův pohled zapátral kolem a Booth měl na vteřinu pocit, že na něm spočinul. Ale mohl ho vidět? Ve stínu srubu a stromů byla tma, světla aut sem nedosahovala.

„Proč to děláš, Simone?“ zeptal se starý pán nečekaně. Jako kdyby se mu snažil nastřádat čas k tomu, aby se mohl rozhodnout.

Viděl na Randalla jen z profilu, ale i tak si všiml, jak šerifova tvář zkameněla. Neodpověděl, ale k Boothově překvapení se ozvala Kůstka: „Dělá to kvůli vaší dceři, doktore Jepsone,“ prohlásila velice klidným hlasem.

Reakce Simona byla nečekaná a šokující. „Drž hubu!“ zařval jako raněné zvíře. „Neříkej to!“

Kůstka však pokračovala: „Je mi to moc líto…“ Odmlčela se. „Ale mezi těmi mrtvými ženami, které jsme našli v lese, byla i vaše dcera.“

„Ne!“ zakřičel Simon, ale už bylo pozdě. Chvilku to vypadalo, že Temperance uhodí, ale pak si zřejmě uvědomil, že by si ji tak musel odtáhnout od těla a učinit tak ze sebe snadnější cíl.

Booth odtrhl pohled od dvojice před srubem a zaměřil se na doktora Jepsona. Byl otřesený. Ruka se zbraní mu klesla podél těla a i na tu dálku Booth viděl, jak se starý pán zachvěl v ramenou.

„Cože?“ zeptal se tak tiše, že to téměř nebylo slyšet.

„Nechtěl jsem to!“ Simon se k překvapení všech rozplakal. „Nechtěl jsem, abyste to věděl… Celých těch deset let jsem sám v sobě živil tu lež, že Linda žije někde v New Yorku a je šťastná, že dělá, co vždycky dělat chtěla.“

V očích starého pána se objevily slzy. „O čem to mluvíš, Simone? Linda přece žije v New Yorku…“

Randall zoufale zakroutil hlavou. „Je mrtvá. Je to moje vina, neměl jsem…“

William Jepson se rozešel kupředu, v očích zloba a bolest. Napřáhl ruce, jako kdyby chtěl Simona začít bít, ale ten prudce odvrátil zbraň od Kůstky a zamířil na něj. „Nepřibližujte se ke mně!“

Patolog ztuhl uprostřed pohybu. Zvedl ruku se zbraní a prst přiložil na spoušť. „Co se tenkrát stalo? Chci pravdu, ty hajzle. Řekni mi to!“

„Já to neudělal,“ zapřísahal se Simon. „Tohle všechno, smrt Lindy, těch ostatních žen, celá tahle dnešní scéna, je vina mého bratra… Měl jsem ho zabít,“ ucedil vztekle. „Měl jsem ho zabít už jako malého kluka. Nenávidím ho! Nenávidím!“

„Nathana?“ užasl Will. „Ten už je přece deset let mrtvý. Spadl do té šachty na pile…“

Simon se slzami v očích zakroutil hlavou. „Není mrtvý. Sehnal jsem mu falešnou identitu. Jenže je teď ve vězení a já mu slíbil, že mu pomůžu a-“

„Co se stalo mojí dceři?“

„Nechtěl jsem, abyste to věděl. Celé ty roky jsem to nechtěl,“ koktal Randall. „Věděl jsem, že se pak budete tvářit přesně takhle, že z toho obviníte mě. Ale já ji nezabil, to Nathan… Chtěl jsem pro ni jen to nejlepší. Proto jsem pak zabil ty další ženy. Aby tam v lese nebyla Linda sama…“

Booth sledoval, jak William nevěřícně vytřeštil oči. Pak překvapivě klidně zamířil a vyzval Simona: „Pusť ji.“

Šerif zoufale a částečně i bázlivě zakroutil hlavou a ještě pevněji k sobě Temperance přitiskl. Booth došel k závěru, že je to naprostý blázen, a že musí jednat. Využil toho, že teď značně polevil v pozornosti a vyrazil ze svého úkrytu. Nepohyboval se rychle, spíš tiše a opatrně. Simon a Kůstka ho nemohli spatřit, ale na výrazu všech ostatních se dalo velice brzy poznat, že jej vidí.

Stalo se to rychle. Někteří muži se nedokázali přetvařovat a Simon tak postřehl, že se něco děje. Že má někoho v zádech. Instinktivně a především prudce se otočil. William zařval na Kůstku a ta naštěstí pochopila. Využila šerifova pohybu a vytrhla se mu. Bez rozmyslu se vrhla k zemi, když zazněl výstřel. Ale nebyla to Simonova zbraň, který se ještě ani pořádně nestihl celý otočit, a nebyla ani Boothova.

Když se šerif Randall sesunul k zemi, William Jepson upustil pistoli na zem. Jako kdyby ho pálila, jako kdyby se jí štítil. Trochu překvapivě se ale okamžitě vrhl k Simonovi.

„Je mi to líto,“ slyšel Booth šeptat Randalla. „Je mi to moc líto. Miloval jsem ji… Opravdu ano, Wille.“

Po tvářích doktora Jepsona se rozutekly slzy. „Myslím, že tě taky milovala. A Bůh je mi svědkem, že si nemohla vybrat hůř… K tomuhle to nevyhnutelně směřovalo, Simone. Vybral sis svou cestu sám…“

Simon Randall smutně přikývl a zavřel oči.

Booth tu scénu pozoroval, ale velice brzy se přeorientoval na Kůstku ležící na zemi. Nehýbala se, ale i na tu dálku viděl, jak zrychleně a zhluboka dýchá. Rozběhl se k ní.

„Kůstko? Kůstko, není ti nic?“ vyhrkl vystrašeně a snažil se ji alespoň částečně podepřít.

Nevěřícně si ho přeměřila. Jako by uvažovala o tom, jestli náhodou nevidí nějaký přízrak. Pak jí vyhrkly slzy a ona se mu vrhla kolem krku.


 

Pokračování příště…
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Jájinka, 27. 1. 2010 16:43)

Jsem ráda, jaké to vyvolalo ohlasy a diskuse :) Uvidíte, jak to dopadne, už to mám v hlavě konečně všechno srovnané - až do konce... Ale že mi to trvalo :D Jinak já vám všem musím taky poděkovat, kompletně si to chci nechat až na závěr, ale... už teď zkrátka děkuji :) Vám všem za všechny ty krásné věty a plus ještě o chlup navíc gilly8, která si s tím každý týden přidělává práci :) Jinak mě teď odešel notebook (doufám, že ne do věčných lovišť), ale kamarád mi slíbil, že bude v pátek v pořádku, tak to snad vyjde, abych mohla psát :)

Randall

(me_, 27. 1. 2010 14:23)

"Simon Randall smutně přikývl a zavřel oči."
Není psáno, že umřel....já osobně bych mu asi i přála ještě trochu nějakého mučení navrch (asi jsem v sobě objevila sadistu...ups...)

to me_:

(vero, 27. 1. 2010 11:16)

No podla mňa by si patológ určite všimol keby ete žil a navyše veď kľačal pri ňom, takže podľa mňa sa nemáme čoho obávať :)me_ nestraš! :D

:-)

(Ivet, 27. 1. 2010 9:53)

me_ : Holka, ty mě děsíš :)

co když neumřel?

(me_, 26. 1. 2010 21:23)

Jájinka nenapasla, že umřel, ale že zavřel oči...myslím, že na nás vytáhne ještě nějakou kulišárnu:-))

Halelujaaaa ;)

(Marse, 26. 1. 2010 18:28)

Juchůůůůů už je po něm, mno bylo na čase, ale hafo dramatické vyustění...to Marselka ráda, drama, zvraty a zase drama a zvraty...bylo to fakticky zupersimo ;)

Bones

(Markéta, 26. 1. 2010 17:29)

Vzrušující a nádherná povídka, skvělé propracované a charakteristika postav taky :) Döufám, že už bude konec.... a bude happy end :)

superr

(Mišule87, 26. 1. 2010 16:48)

opravdu výborný, úplně jsem to s těma postavama prožívala :-)) Jako bych tam taky byla :-)) Jsem hrozně zvědavá jak to ukončíš ... ale i když, moc s tím ukončování nespěchej :-))

čo k tomu dodať

(Danny, 26. 1. 2010 14:24)

proste skvele, stale rovnako napinave :-)

Jo jo jo jo jo a esce jednou jo

(Terbra, 26. 1. 2010 14:00)

já sem tak ráda, že už ten hajzl jeden zasranej chcípl!!!! Doufám, že teď už bude všechno O.K. a konečně se dá Tempy s Boothem dohromady :D Mocky moc už se těším na další díl, náááááááááádhera:D:D:D:D

krása

(nikushak, 26. 1. 2010 12:45)

jako vždy fakt paráda, a to co napsala gilly8 v úvodu povídky je pravda, já sem tééž závisláák :D, už se těším na další povídku, ale zase už se to asik blíží ke konci a ten já nechci, vbc nwm co budu dělat potom dycky v úterý :( , ale fakt úžasně píšeš

...

(vero, 26. 1. 2010 12:44)

Toto je tá najlepšia odmena akú som si vedela predstaviť, zato že som dnes zvládla skúšku z biofyziky a to až na druhý krát, ale predsa :P
Jájinka, nová časť tvojej poviedky je najlepšia motivácia akú si viem predstaviť, ďakujem :D

Moc krásný:)

(Ivík, 26. 1. 2010 12:30)

Jako vždy naprosto úžasné,krásné a dokonalé.Moc se těším na další úterý,i když už nás zřejmě moc dílů nečeká...tahle povídka mi bude opravdu moc chybět,ale byly to moc krásné úterky:)

:-)

(KayTee, 26. 1. 2010 11:11)

Krásné, bude mi to chybět, až to skončí :-)

Super

(Sanasami, 26. 1. 2010 11:02)

Úžasná kapitola to bolo perfekné naozaj úžasné rýchlo ďalšiu kapitolu prosím prosím prosím

paráda

(oskvarka, 26. 1. 2010 10:23)

nemam slov...uzasne...super...dokonale.... som mimo... :)

Pááááááááááááááááááááááááááááni!!!!!

(me_, 26. 1. 2010 9:58)

Hm...asi se budu opakovat, ale...PÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁNI!!!! Normálně jsem měla husí kůži!

A taky se musím připojit k gilly8 a ke všemu, co v úvodu povídky napsala...jako závislák jsem ti vděčna za práci a um, který pro nás vynakládáš.

SUPER

(Ajka, 26. 1. 2010 9:55)

chvilkama jsem si fakt myslela že nedýchám, dneska to bylo hodně napínavý, když jsem si představila Kůstku, když jí řekli, že je Booth mrtvý, bylo mi jí hrozně líto, super kapitola :-) škoda, že už to pomalu ale jistě končí :-(

:-)

(Ivet, 26. 1. 2010 0:09)

Já věděla proč si mám počkat...no krása Jájinko!!!! :-D ty úterky mi vážně budou chybět :-(

aaawh:)

(Tina, 25. 1. 2010 23:52)

zase raz uzasne, cely cas som sa triasla od napatia, ako to skonci.. k tomuto sa uz neda ani vyjadrovat bez toho, aby som sa opakovala.. takze v skratke- skvele ;)