Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

14.část


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Kapitola 14.
Severní Karolína; osada Cleft
16. října, 13:16


V první chvíli netušila, co se děje. Byla neuvěřitelně vyčerpaná a v rozseknuté noze ji bolestivě tepalo. Chvílemi měla dokonce dojem, že se ani nemůže na nic jiného, než na řezavý pocit u kotníku, soustředit.

A najednou ji někdo nutil se na tu nohu postavit. Držel ji pod krkem a zároveň před sebou, takže Booth nemohl nic dělat. Ani kdyby k tomu měl prostředky. Jakože neměl. Vzpomněla si, že má někde v bundě schovanou pistoli. Promáčenou, nepoužitelnou.

Zabijákovo sevření bylo pevné, silné. Sice neměla možnost se ohlédnout, ale naprosto jistě věděla, že je to on. Dostal je. Když se s ní protáhl dveřmi kostela dovnitř a vzápětí na to je zabouchl, Booth jí zmizel z očí. Nejenže měla strach, ten měla už víc než čtyřiadvacet hodin, ale teď byla ještě navíc úplně sama. A to bylo nejděsivější. Samota jí v posledních letech nevadila. Ale teď, když ji odtrhli od Bootha, když ztratila to jediné, co ji v těchto podmínkách drželo nad vodou, všechno se najednou zdálo tak zbytečné. A marné.

Bylo to zvláštní, kolik pocitů a myšlenek jí stačilo proběhnout za tak krátkou chvíli hlavou. Táhl ji kamsi nahoru, stoupali po schodech. Nemohla chodit, každý kontakt poraněné nohy se zemí neuvěřitelně bolel.

A pak se najednou rozrazily dveře. Když spatřila Bootha, který za nimi vtrhl dovnitř, měla pocit, že se zalkne jakýmsi podivným dávivým pocitem. Najednou měla zase sílu. Chtěla se prát. Ale nájemný vrah byl mnohem silnější, měl nad ní velkou převahu.

Naposledy se podívala, kde je Booth. Zrovna probíhal okolo kostelních lavic a neomylně směřoval k nim. Pak jí zmizel z očí. Ocitli se nahoře ve zvonici. Všude bylo plno prachu. Odvedl ji za jeden ze silných nosných pilířů a strčil do ní. Upadla. Než se stačila postavit zpátky na nohy a pokusit se o odpor, dostala bolestivou facku. Svázal jí ruce jakýmsi starým provazem, který se povaloval nedaleko. Na nic dalšího neměl čas, protože Boothovy kroky už byly slyšet na schodech. Zřejmě částečně spoléhal na to, že nebude schopná se na poraněnou nohu sama postavit. A dost možná měl pravdu.

Bolestivě ji chytil za bradu a donutil ji tak podívat se mu do očí. „Cekni a zastřelím toho tvého miláčka rovnou jako psa.“

Věděla, že to myslí vážně. Naprosto vážně.

„Tak vylez!“ uslyšela Boothův rozčílený hlas. „Ukaž se!“

Neviděla na ně, ale chvilku na to uslyšela ránu, kterou následovaly další dvě. Pak přišel pád těla na podlahu. Chvilku bylo ticho. Zlověstné ticho. V duchu si přála, aby ten, kdo upadl, byl ten zabiják. Ale kdyby tomu tak bylo, Booth by ji už nejspíš volal a hledal.

Uvědomila si, že musí něco udělat. Zatnula zuby a svázanýma rukama se chytila nosného pilíře. S vypětím všech sil se postavila a hned nato zavrávorala. Podívala se na nohu. Provizorní obvaz od Bootha už dávno prosákl krví. Ale nemohla tomu teď věnovat pozornost, odkudsi z tmavého prostoru po její pravici k ní dolehly šoupavé zvuky. Jako kdyby někdo něco táhl po podlaze. Pak ale následovala další rána a další boj.

Booth je naživu, problesklo jí hlavou, a když se ozval hrdelní hlas zvonu, jak do něj dva muži vrazili, rozhlédla se, kde by mohla najít něco, čím by si osvobodila ruce a mohla tak být Boothovi nějak platná. Všimla si toho téměř okamžitě. Staré, tepané a teď už značně zrezivělé zábradlí na okraji zvonice. Vedlo už jen do půlky podesty. Druhá polovina zřejmě v minulých letech spadla někam dolů.

Jak jen nejrychleji to šlo, rozběhla se k ostrým zdobeným špičkám. Nebála se, že by na sebe nějak nepotřebně upozornila hlukem. Pořád byly slyšet zvuky boje, rány následovala sípání a tlumené nárazy.

Ruce se jí třásly, jak spěchala. Poranila si zápěstí, ale jedním ostrým hrotem se jí po chvilce podařilo starý puchřivý provaz alespoň naříznout. Pak už to šlo rychle. Popadla první věc, která jí přišla pod ruku – jakousi dřevěnou násadu – a rozběhla se k místu, odkud slyšela přicházet zvuky. Právě včas. Booth ležel na podlaze a zabiják na něm obkročmo seděl. Jeho prsty právě obemknuly Boothův krk a stiskly.

Na nic lepšího neměla čas. Napřáhla se, a jak jen nejvíc mohla, praštila nájemného vraha násadou do hlavy. Zavrávoral a odkulil se, ale zůstal při vědomí. Asi do toho nebyla schopná dát takovou razanci. Naštěstí jí ale násada zůstala v ruce, a tak si připadala lehce ve výhodě, když se muž vrávoravě zvedl a chystal se na ni zaútočit.

Jenže Booth byl rychlejší. Nějakým způsobem, který ani nestačila postřehnout, se vyhrabal na nohy a skočil po útočníkovi. Ozvala se tupá rána, jak obě těla dopadla na podlahu, až na okraj podesty. Tentokrát zůstal nahoře Booth a ona mu tak nebyla schopná pomoci, protože k zabijákovi ztratila přístup.

Zbytek byl už pak skutečně dílem okamžiku. Muž, ve snaze osvobodit se, kopl do Bootha. Ten zaskučel a odkutálel se stranou. Rovnou k zabijákově pušce, které si předtím vůbec nevšimla, a kterou mu Booth pravděpodobně někdy během předchozího souboje vyrazil.

Ani si nestačila všimnout, že se na ni vrah chystá znovu zaútočit. Sledovala Bootha, jak popadl pušku a pak prostě vystřelil. Mířil přesně a neomylně, ale přesto se instinktivně přikrčila a poté ztuhla. Znovu ožila až v momentě, kdy se muž s definitivní platností zhroutil na podlahu. Pod ním se rychle objevovala kaluž krve, protože jej kulka zasáhla do krku.

Vrhla se k Boothovi právě včas, aby spatřila, jak na ni mátožně zamrkal. Pak zavřel oči. Taky pod jeho hlavou se rychle objevovala krev.


Washington DC; Jeffersonův ústav
16. října, 13:53


„Myslím, že jsem našla určitou spojitost, ale nevím, jestli nám to k něčemu bude,“ začala Angela, ale pak si všimla právě přicházející Perottové a okamžitě svoji pozornost zaměřila jinam: „Tak co? Něco nového?“ vyhrkla.

„Nejsem si jistá, možná ano,“ odpověděla blondýnka a ztěžka odložila na nejbližší stůl hromadu složek a papírů, které přinesla.

„Co je to?“ zajímala se Cam.

„To, co jste chtěli,“ odpověděla Perottová. „Jsou tam hned dva spisy k pátrání po té lyžařce a pak taky seznam lidí, které se před patnácti až deseti lety ztratili v tom národním parku u Chester Gap. Trvalo mi celé hodiny, než sem to vyhrabala z databáze. Šerif Randall mi s tím bohužel moc nepomohl, je někde v terénu a hledá Bootha s Brennanovou.“

„Mluvila jste s ním? Co říkal? Přišli na něco? Mají nějakou další stopu?“ vychrlila Angela jedním dechem.

Perottová se zatvářila omluvně. „Bohužel ne. Už se prý dostali dolů k řece, ale říkal, že pokud do ní skutečně skočili, mohl je proud odnést hodně daleko.“

Angela rychle zamrkala, aby zaplašila slzy.

„Ale myslel to tak, že pokud z ní vylezli a zanechali na tom místě nějaké stopy, bude nějakou dobu trvat, než je najdou,“ dodala agentka spěšně.

Cam se snažila zachovat chladnou hlavu a spěšně začala vydávat příkazy. „Pane Edisone, slečno Wicková? Jestli jste už skončili s ohledáváním kostí, mohli byste jít sem? Budeme potřebovat projít tyhle složky,“ ukázala na hromadu papírů. „Pane Brayi? Dojděte se, prosím, podívat, co dělá Hodgins a pokud to není akutní, tak ať taky dorazí.“

Wendell přikývl a odběhl, zatímco Clark s Daisy už usedali ke stolu. Ani jeden z nich nic neřekl, nereptali, nehádali se. Cam si je spokojeně přeměřila.

„Je mi líto, že vám s tím nemůžeme víc pomoct, tohle je asi normálně práce FBI,“ omlouvala se Perottová. „Ale ten zátah dole ve městě…“

„O nic nejde,“ umlčela ji unavená Cam pouhým pohybem ruky. „Myslím, že probrat se hromadou papírů a hledat vodítka zvládneme taky.“ Pak se obrátila na zoufalou Angelu. „Pustíš se do toho taky?“ zeptala se, ale pak zaváhala. „Moment, ty jsi mi něco chtěla, ne? Na něco jsi přišla.“

Angela neklidně přešlápla. „Nejsem si jistá. Možná to nic není.“

„Bereme všechno,“ prohlásila Cam a založila si ruce na prsou. „Povídej.“

Angela k ní natáhla ruku s papírem, který až doposud svírala mezi prsty. „Podívej se na to.“

Na fotografii bylo osm koster rozmístěných v kruhu, které k sobě jakoby natahovaly ruce. „To je místo činu?“ zeptala se Cam. „Vypadá jinak.“

„Právě že to není místo činu.“

Teď už se i Perottová zvědavě nahnula nad kus papíru a pak se nechápavě zadívala na Angelu. „A co to tedy je? Odkud to je?“ zeptala se netrpělivě.

„Když jsem poprvé hledala, kdy a kde se takhle pohřbívalo, projela jsem jen oficiální a ověřené zdroje. Ale nedalo mi to a nakonec jsem hledala dál. A našla jsem tohle. Na tom webu je těch fotek celá spousta, je to z Afgánistánu. Přibližně z posledních deseti let, kdy tam zuří obzvlášť kruté boje. Takhle se pohřbívají některé rodiny z nejnižších kast. Má to znamenat soudružnost, propojení. Má to představovat skutečnost, že rodina zůstává pospolu i po smrti.“

Cam odtrhla oči od fotografie a unaveně si je promnula. „Je nějaká šance, že to Ivers našel na internetu?“

„Já nevím,“ pokrčila Angela zoufale rameny. „Je to volně přístupné, takže asi ano, ale netroufám si odhadnout, nakolik je vrah schopen hledat na internetu, jak své oběti pohřbí.“

„Mnohem reálnější by bylo, kdyby s tím měl nějakou osobní zkušenost,“ pronesla zamyšleně Perottová.

„Ivers v Afgánistánu nikdy nebyl,“ protestovala Cam.

„No, tím si právě už nejsem tak jistá.“

„Co prosím?“ užasly Cam s Angelou.

„Když jsem přišla, tak jsem řekla, že si nejsem jistá, že máme něco nového,“ odpověděla Perottová a pustila se do vysvětlování: „Když jste přišli s tím, že je velice pravděpodobné, že byl Ivers nějakým způsobem napojen na Chester Gap, tak mi to nedalo a znovu jsem se pustila do jeho minulosti. A našla jsem pár věcí, které nesedí. Předtím si toho asi nikdo nevšiml, nebyli jsme dost-“

„O co jde?“ vyštěkla netrpělivě Angela, až sebou Clark s Daisy, sedící nedaleko, trhli.

„Klinika, na které se měl Ivers podle svých zdravotních záznamů narodit na Floridě, zanikla dva roky před tím, než přišel na svět. A podobný problém se objevil i v případě jeho zubaře. Ivers k němu měl chodit až do doby, než se odstěhoval. Ale ten doktor zemřel už pět let předtím a jeho praxi nikdo nepřevzal.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se Hodgins, který stál už pěkných pár chvil opodál a celý rozhovor poslouchal.

„To není všechno,“ vydechla Perottová. „Nejsme si tím jistí, ale Ivers má podle všeho složku v programu na ochranu svědků.“

„Cože?“ ozvalo se hned několik šokovaných hlasů.

„A to to nemůžete nějak zjistit? Ověřit?“ zajímala se Cam.

„Nespadá to pod pravomoci FBI. Ten program totiž není náš, ale armády.“

„Ivers je v armádním programu na ochranu svědků?“ užasl Hodgins.

„Už jsem požádala státní žalobkyni Julianovou, aby zkusila zatahat za pár nitek a-“

„Musí ho vydat,“ protestoval Hodgins. „Je to usvědčený několikanásobný vrah.“

„Zapomínáte, že soud ještě nebyl, doktore Hodginsi,“ odpověděla agentka. „Dokud ho porota neuzná vinným, pořád platí presumpce. Krom toho ani nevíme, proč ho do toho programu umístili. Pokud vůbec. A nemáme ani tušení, z jak vysokého místa šel ten příkaz… Armáda má svoje vlastní pravidla.“

„Proč se s tím už dávno nevytasil?“ nechápal Hodgins. „Mají ho odsoudit na doživotí a on nevyužije šance, že by mu třeba mohl někdo pomoct?“

„Jak říkám – nevíme, proč a kdo ho tam umístil,“ povzdychla si Perottová.


Severní Karolína; osada Cleft
16. října, 14:04


Snažila se zůstat nad věcí a uvažovat racionálně. Proto možnost, že by tu Bootha nechala samotného a běžela hledat někoho dolů do osady, okamžitě zavrhla a zkoušela hledat jiné řešení. Nebyla si jistá, co přesně mu je a nechtěla ho opustit. Zvláštní pocit jako kdyby jí říkal, že on by to také neudělal. Krom toho její noha stále víc krvácela a ona na ni už pomalu ani nedokázala stát. Než by se někam dostala a někoho našla, mohlo by uplynout ještě hodně času. Zvlášť pokud vezme v potaz, že domy, na které bylo od kostela vidět, vypadaly, jako by v nich už dlouho nikdo nežil.

Ale zůstala ještě jedna možnost. Vzpomněla si, že když ji sem ten muž přivlekl, měl přes rameno jakousi tašku. Když ji svázal tam vzadu, brašnu odhodil kamsi do kouta a pak šel za Boothem. Ta taška tam ještě pořád musí být. A v ní snad něco, pomocí čeho by se mohla spojit s okolním světem.

Naštěstí se nemýlila. Když roztržitě prohrábla její obsah, našla mimo jiné i mobilní telefon. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, nejspíš by doslova nadskočila radostí. Ale takhle jen zoufale přemýšlela, komu by měla zavolat. Telefonní čísla si obvykle pamatovala velice dobře, ale problém byl v tom, že s šerifem vždycky mluvil jen Booth a s Bobem Spaldingem nebo Willem Jepsonem potom vůbec nikdo. Neznala jejich čísla. Nemohla se dovolat lidem, kteří jim mohli pomoct.

Znovu se ozval pocit paniky. Pak se rozhodla, že zavolá do Washingtonu. V laboratořích už musejí určitě dávno vědět, co se stalo. Musí být v kontaktu s někým odsud. Budou mít nějaké telefonní číslo, které by se mohlo hodit i jí.


Washington DC; Jeffersonův ústav
16. října, 14:07


„Proč se s tím už dávno nevytasil?“ nechápal Hodgins. „Mají ho odsoudit na doživotí a on nevyužije šance, že by mu třeba mohl někdo pomoct?“

„Jak říkám – nevíme, proč a kdo ho tam umístil,“ povzdychla si Perottová.

„Řekl bych, že pořád zapomínáme na jednu věc,“ vstoupil najednou do hovoru i Wendell. „Na zásadní věc.“

„Jakou?“ zeptala se Cam.

Wendell pokrčil rameny. „Ivers je ve vězení, od něj nikomu nehrozí žádné nebezpečí. Ale někdo je ještě pořád tam venku. Ivers možná zabil Lindu Jepsonovou, ale co těch zbylých sedm obětí? Ty nejsou jeho. Někde v těch lesích je nejspíš pořád ještě vrah. Dost možná to rozmístění těl vůbec nesouvisí s Iversem, ale s tím druhým vrahem.“

Na vteřinu se rozhostilo ticho.

Pak se tak trochu váhavě ozval Hodgins: „Stejně si myslím, že pojítko je Ivers. Sám jsi řekl, že ta jeho oběť tam byla jako první. Pokud někdo zabil a pohřbil na to samé místo další ženy a vytvořil tak kruh, musel vědět o té první.“

„Možná pro něj ta první oběť znamenala něco víc,“ vyhrkla náhle Daisy.

„Pro koho?“ vyhrkla Angela.

„Pro toho druhého vraha,“ odpověděl Clark a Daisy jen souhlasně přikývla, načež doplnila: „Má to logiku. Přece jste sama řekla, že ten kruh nejspíš znamená nějaký druh spojení.“

„Ale ty ženy nic nespojovalo. Krom toho, že byly všechny přibližně stejně staré a vypadaly podobně.“

„Možná znaly stejného člověka. Vraha. Nebo vrahy. Souhlasím s doktorem Hodginsem,“ prohlásila Daisy. „Spojovacím článkem je Ivers.“

„Myslím, že pokud by se nám podařilo z armády dostat jeho složku, mohlo by to být zásadní,“ souhlasila Perottová. „Budeme se proto snažit udělat maximum. Takže bych měla jít,“ prohlásila a ukázala ke dveřím.

V ten moment zazvonil přenosný telefon z pracovny Cam, který šéfka forenzního oddělení teď nosila všude sebou. Momentálně ležel na stole vedle Clarka, Daisy a hromady spisů.

Angela byla nejrychlejší. Psychické vypětí a obavy o nejlepší kamarádku a jejího partnera jí dali doslova křídla. „Snad budou mít něco nového,“ vyhrkla v pevném přesvědčení, že volá šerif Randall. „Prosím?“

„Angelo? Angelo, to jsi ty?“ ozvalo se na druhé straně zadýchaně.

Oslovené poklesla brada a do očí se jí nahrnuly slzy. „Proboha, zlato, to jsi ty? Bren? Jste v pořádku? Kde jste?“

V celé laboratoři se na pár vteřin snad zastavil čas. Následovaly úlevné povzdechy, úsměvy, zvědavé pohledy a vyptávání se, co se stalo. Angela musela o pár kroků poodstoupit, aby svoji kamarádku dobře slyšela.

„Angelo, nevím, kde jsme. V nějaké osadě uprostřed hor. Booth právě zastřelil toho člověka, který se nás snažil zabít, ale sám je zraněný.“

„Proboha,“ vydechla Angela a všichni v místnosti okamžitě znovu ztichli. Výrazy úlevy znovu vystřídalo zděšení. „A jak… Co můžeme...“

„Potřebuju telefon na šerifa Randalla nebo na kohokoliv jiného odsud. Byli jste s ním nějak v kontaktu, ne? Neznám jeho číslo, ale musím mu zavolat a nějak mu vysvětlit, kde jsme, aby pro nás mohli přijet. Booth bude potřebovat pomoc…“

„Jistě!“ vyhrkla okamžitě Angela. „Hned ti to číslo pošlu. Ale jinak jste v pořádku, Bren? Budete v pohodě, že ano?“

„Ano, všechno bude v pořádku,“ slíbila Temperance a Angela i přes telefonní sluchátko vnímala tu únavu, zoufalství a strach. Co se asi Boothovi stalo? Je na tom zle?

„Pošli mi to číslo, Ange, prosím. Ozvu se znovu, až budeme zpátky v Chester Gap.“

„Dobře,“ vydechla Angela a zavěsila.

„Co se stalo?“ vyhrkli všichni v místnosti, ale mladá výtvarnice ten dotaz ignorovala. Aspoň do okamžiku, než v rychlých volbách našla číslo na Simona Randalla a neodeslala jej.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 14:10


„Pořád nic?“ zeptal se Will Jepson, který byl na otočku ve městě, a teď se zase vrátil zpátky k řece.

„Ne, pořád nic,“ odvětil šerif Randall a úspěšně skryl ve svém hlase lehké podráždění. Už ho otázky tohoto typu začínaly otravovat. Kdyby něco našli, okamžitě by se to přece všichni dozvěděli. Dozvěděli by se to, i kdyby nechtěl, protože tahle komunita lidí nedokáže udržet vůbec nic.

„Podívej, vím, že tě otravuju, ale budeš to muset přežít,“ ucedil patolog a Simon jen překvapeně vzhlédl. Možná to podráždění nepotlačil tak dobře, jak si myslel.

„Možná byste se měl vrátit do města,“ navrhl tentokrát už bez snahy přetvařovat se. „Mám tady spoustu lidí, do večera se dostaneme až dolů ke splavu. Pokud se dokázali dostat z vody ještě před ním, tak najdeme nějakou stopu. Pokud ne…“ Pokrčil rameny a ta slova nechal schválně viset ve vzduchu.

„Připadá mi, že je ti úplně jedno, jestli se najdou nebo ne,“ vyštěkl doktor Jepson.

Simon zrudl zlostí. „Jistěže mi to není jedno! Myslíte, že mám zájem, aby se v mém revíru ztratil vládní agent a nějaká antropoložka z Washingtonu?“

Will Jepson od šerifa o krok poodstoupil a poté si ho opovržlivě přeměřil. „Aha,“ podotkl hořce. „No jestli se na to díváš jenom takhle…“

Šerif si všiml, že si je zvědavě přeměřují hned dva chlapi, kteří stáli poblíž. Rozčílil se ještě víc. „Podívejte, neznamená, že když mezi námi před pár lety hrozil nějaký příbuzenský vztah, že mě teď budete shazovat před mými lidmi,“ ucedil potichu, takže to mohl slyšet jen patolog, ale zároveň velice důrazně.

„To ani nemusím, Simone. Děláš to sám,“ konstatoval Will Jepson naopak naprosto klidným hlasem.

Šerif Randall se nadechl k odpovědi, ale v tu chvíli k nim dolehl křik odkudsi z druhého břehu řeky.

„Co je? Co se děje?“ zařval Simon, aby překřičel burácející řeku.

„Myslím, že máme místo, kde vylezli z vody!“ zavolal stejně nahlas Bob Spalding. „Je tady krev a taky stopy v blátě!“

Simon nestačil odpovědět, protože mu v kapse bundy začal zvonit telefon. „Dobrá práce!“ slyšel zavolat doktora Jepsona, když mu padl pohled na displej.

„Sakra,“ zamumlal a o pár kroků poodstoupil, aby mohl hovor přijmout. „Co chceš?“ vyštěkl rozzlobeně.


Severní Karolína; osada Cleft
16. října, 14:12


Temperance ten tón – a vlastně vůbec celá ta otázka – na vteřinu zarazil. Ale byla to skutečně jen vteřina. Neměla čas a ani chuť řešit šerifovu náladu.

„Tady doktorka Brennanová,“ prohlásila rázným, ale taky ještě pořád lehce roztřeseným hlasem.

Na druhé straně se rozhostilo ticho.

„Šerife? Simone, jste tam?“ zeptala se zmateně a srdce se jí znovu rozběhlo o něco rychleji. Ne, teď nepotřebovala žádné výpadky signálu. Potřebovala pomoct. Booth potřeboval pomoct. Úzkostlivě pohlédla na jeho tělo zhroucené na podlaze. Občas se lehce pohnul a něco zamumlal, ale nerozuměla mu ani slovo.

„Simone!“ zvýšila hlas. „Jste tam?“

„Ano, jistě,“ ozvalo se náhle na druhé straně. „Kde jste? A co se stalo?“

„To je Temperance?“ uslyšela Brennanová hlas doktora Jepsona odkudsi z pozadí a pocit paniky znovu vystřídala úleva.

„Ano,“ odpověděl šerif roztržitě patologovi a pak se znovu zeptal: „Kde jste? Jste v pořádku? A co Booth? Kam pro vás máme přijet?“

„Booth je zraněný, má ošklivou tržnou ránu na hlavě,“ začala vysvětlovat poněkud zmateně. „Nevím, kde jsme. Je to nějaká osada uprostřed lesa, šli jsme podél řeky a pak přes nějakou horu… Je tu kostel, jsme v kostele,“ vydechla.

„Vím přesně, kde jste,“ odpověděl Simon. „Hned pro vás vyrazíme.“

„Doktora Jepsona vezměte s sebou. Budeme potřebovat potvrzení smrti.“

„Prosím?“

„Ten člověk… Ten chlap, co nás chtěl zabít… Booth ho zastřelil.“

Simon Randall už neodpověděl. Na lince se ozvalo ostré cvaknutí.

Neměla čas se nad celým tím rozhovorem nějak zamyslet, protože se Booth právě opět pohnul. Zcela zřetelně teď zavolal její jméno.

„Boothe? Boothe!“ Lehce s ním zatřásla a potěšilo ji, když otevřel oči. Dokonce se pokusil i o cosi jako úsměv. Bylo to nesmyslné, ale do očí jí vyhrkly slzy.

„Je mrtvý?“ zeptal se.

Najednou nedokázala najít dost sil na to, aby odpověděla, a proto jen přikývla. Uvědomila si, že nejspíš upadá do šoku. Něco takového nesmí dovolit. Ještě ne.

„Jsi šikulka,“ zašeptal tu starou otřepanou frázi, kterou poprvé použil tam v lese, a které nerozuměla. „Zvládla jsi to.“

„Já vím,“ vzlykla a rozhodla se, že mu pomůže se posadit. Všimla si, kolik krve po něm zůstalo na podlaze v místě, kde ležel. Neměla z toho dobrý pocit. Ani trochu. „Zavolala jsem pomoc, ten chlap u sebe měl telefon,“ kývla hlavou směrem k tašce. „Už jsou na cestě, všechno bude v pořádku.“

„Dobře,“ zamumlal. „Jsi v pořádku? Neublížil ti nějak?“

„Nic mi neudělal,“ zašeptala v slzách.

Najednou se mu hlava svezla na rameno.

„Neopouštěj mě,“ vzlykla nahlas a zoufale. „Zůstaň se mnou…“

Ale zřejmě to už neslyšel, protože se ani nepohnul.


Severní Karolína; osada Cleft
16. října, 14:48


Trvalo jim to dlouho. Nebo alespoň jí se to zdálo jako celá věčnost. Po celou tu dobu se od Bootha nehnula ani na krok. Dokonce si roztrhla tričko, aby mu mohla hlavu alespoň provizorně obvázat. Dala se do ní zimnice, celá se třásla, když se nahoře na podestě objevil Will Jepson. Kdyby nebyla tak strašně vyčerpaná, nejspíš by vyskočila na nohy a úlevou se mu vrhla kolem krku. Někde v podvědomí věděla, že tohle není vůbec ona. Ona se přece takhle nechová. Ale tohle bylo nové. Zcela nové a ona neměla sílu s tím bojovat.

Asi museli s Boothem představovat dost otřesný obrázek. Oba mokří, špinaví a zakrvácení. Doktor Jepson totiž na okamžik nasadil doslova zděšený výraz. „Proboha, Temperance…,“ zamumlal a rychlými kroky se rozešel k ženě na zemi.

Rozplakala se. Už nemohla dál. A pocit, že je to všechno za nimi, že jsou v bezpečí, náhle odvál poslední zbytky sebeovládání. Když se paže starého pána obtočily kolem jejích ramen, ochotně se nechala obejmout. Obejmout a zahřát.

„Už je to dobré,“ šeptal patolog. „Už jste v bezpečí.“

Na podestě se objevili další muži. Mezi nimi i šerif Randall, který si tak trochu nevěřícně přeměřoval tu spoušť kolem. „Co se tu stalo?“ zeptal se překvapeně.

„Na tom teď snad nezáleží,“ prohlásil doktor Jepson tvrdým hlasem.

Temperance se vymanila z jeho objetí a kývla k Boothovi. „Potřebuje pomoct. Mohl byste se na něj podívat, prosím?“

„Jen mě k němu netlačte. Já jsem patolog a toho on určitě nepotřebuje… Kde je Scott?“

„Tady jsem!“ ozval se sytý hlas a vzápětí na to se na scéně objevil muž ve středních letech a typické záchranářské vestě. Okamžitě se vrhl k Boothovi.

„Scott Stamp pracuje v horském zdravotním středisku, je to lékař,“ vysvětloval Will. „Pomůže vašemu partnerovi.“

Ta slova ji uklidnila.

„Pojďte, pomůžu vám dolů. Dáme vám nějaké teplé oblečení.“

Automaticky natáhla ruku a chtěla se postavit, ale bolavá noha odmítla poslušnost. Patolog ji v poslední chvíli stihl podepřít, aby se nezhroutila zpátky na zem.

V ten moment ale pohotově přiskočil i Simon Randall, který až doposud jako uhranutý pozoroval mrtvolu muže na podlaze. Zvedl Temperance do náruče a jako pravý kavalír prohlásil: „Odnesu vás.“


Severní Karolína; osada Cleft
16. října, 15:19


Zabalili jí do tří dek. Tři přikrývky a stejně jí byla ještě pořád zima. Třásla se natolik, že pomalu ani nebyla schopná udržet v ruce kelímek s horkým čajem, který ji právě naservíroval Bob Spalding. Temperance si poprvé od okamžiku, kdy přijeli, všimla, že se netváří otráveně ani rozzlobeně. Spíš zúčastněně. Zároveň mu byla vděčná, že se nevyptával. Aspoň zatím.

Sledovala, jak doktor Stamp, patolog Jepson a šerif Randall pomáhají snést ze zvonice Bootha. Netušila, co se chystají provést s tím mrtvým mužem a vlastně ji to ani nezajímalo. Bootha naložili do šerifova auta. Sanitka nepřijela. Zdravotní středisko dost možná nic takového ani nemělo.

I na vzdálenost asi deseti metrů si všimla, že opět na chvilku procitl. Všechno jí to táhlo k němu, chtěla ho obejmout, chtěla cítit jeho teplo. Ale její tělo bylo jako z olova. Nedokázala jej přinutit k žádnému pohybu, i když mozek po něm doslova volal. Nezbývalo než důvěřovat Jepsonovým slovům, že bude o Bootha dobře postaráno.

Právě patolog k ní o pár minut později zamířil.

„Simon a Scott vezmou vašeho partnera na středisko. Já a Bob odvezeme vás. Ta noha bude potřebovat ošetření,“ kývl hlavou směrem k provizorně obvázanému kotníku.

„Dobře,“ přikývla mátožně. „Všimla jsem si, že se Booth probral. Říkal něco?“

Na tváři starého muže se objevil přívětivý úsměv: „Ptal se po vás, zlatíčko.“


Severní Karolína; Chester Gap
16. října, 16:02


Ránu na noze jí vyčistili, zašili a profesionálně obvázali. Dokonce jí nabídli horkou sprchu a postel. Odmítla. Ne že by neměla chuť a potřebu, ale nedokázala být úplně v klidu a uvolnit se, dokud nebude vědět, co přesně je s Boothem.

Seděla na chodbě zdravotního střediska a nervózně sledovala dveře ordinace. Zástupce šerifa Spalding stál jen pár metrů od ní. Od okamžiku, kdy vyjeli z Cleftu, se od ní nehnul ani na krok a ona měla zvláštní pocit, že ji hlídá. Nevěděla, jestli je to dobré nebo špatné. Měla dojem, že se tu nedá nikomu věřit. Jen Boothovi. A doktoru Jepsonovi. Jenže oni oba byli teď tam za těmi dveřmi.

Vzpomněla si na Angelu. Asi musí být strachy bez sebe, vždyť slíbila, že se ozve hned, jak budou v bezpečí. Zrovna se chystala požádat Boba Spaldinga o telefon, když se dveře ordinace otevřely a ven vyšel Simon s Willem.

„Jak je na tom?“ zeptala se okamžitě.

„Scott říká, že ta rána na hlavě není tak hrozná, jak vypadala,“ odpověděl jí šerif s povzbudivým úsměvem. „Ale váš partner dostal horečku. Může to být následek pobytu v lese.“

„Ale bude v pořádku?“

Doktor Jepson přikývl. „Jsem si jistý, že to nebude vážné, Temperance. Můžete se uklidnit. Vidím, že pořád sedíte jako na jehlách.“

Snad poprvé v životě ji vůbec nenapadlo říct, že sedět na jehlách je nesmyslné přirovnání. Na jehlách se přece sedět nedá.

„Odvezu vás do penzionu. Můžete se vykoupat a taky převléknout,“ navrhl Simon.

„A nemohla bych ještě před tím mluvit s Boothem?“ zeptala se a nevšimla si přitom zneklidněného pohledu Boba Spaldinga. Nikdo z nich si toho nevšiml.

Šerif jen zakroutil hlavou. „Scott ho ještě pořád ošetřuje. Krom toho mu dal něco na uklidnění, aby klesla horečka. Následujících pár hodin bude spát.“

„Jeďte si trochu odpočinout, Temperance,“ vyzval ji i doktor Jepson. „Myslím, že nejlepší bude, když se sem vrátíte až ráno. Potřebujete se vyspat. Jestli vám to pomůže, tak tady zůstanu, a kdyby se dělo něco zvláštního, tak vám dám vědět.“

Unaveně přikývla. Skutečnost, že si nemůže promluvit s Boothem, ji neuvěřitelně zklamala a taky podivně zabolela, ale snažila se nechovat dětinsky. Simon ji podepřel, protože se nebyla schopná na zraněnou nohu pořádně postavit, a doprovodil ji do svého auta.


Washington DC; Jeffersonův ústav
16. října, 16:12


Angela nepřestávala vytrvale pochodovat z jedné strany platformy na druhou. „Už jsou to dvě hodiny! A ještě se neozvala. Slíbila, že zavolá, jakmile se dostanou zpátky do města.“

„Ange, uklidni se,“ vyzval ji Hodgins. „Nevíš, co se tam děje… Mohli být daleko od Chester Gap, můžou je teď někde ošetřovat nebo vyslýchat, aby zjistili, co se vlastně stalo. Dvě hodiny jsou pořád dost málo.“

Nikdo jiný se k němu však nepřidal a Angela si na tvářích ostatních všimla, že cítí podobný neklid jako ona.

„Zavolám tomu šerifovi,“ prohlásila a vrhla se k telefonu.

V tu chvíli se na scéně ve svém typicky bouřlivém stylu objevila státní žalobkyně Julianová. Ovšem vůbec se netvářila jako obvykle. Byla zadýchaná a ve tváři měla doslova strhaný výraz. V ruce mávala tlustou žlutou složkou. „Mám to!“ vydechla, když vystoupila na platformu. Ječící alarm ignorovala.

„Co?“ zeptali se všichni přítomní.

„Složku Deana Iverse z armádního programu na ochranu svědků.“

„Jak se vám to podařilo?“ zalapala Perottová po dechu. „Se mnou se odmítali už jenom bavit.“

„To radši ani nechtějte vědět, zlatíčko… Mám svoje kontakty. Ale o to teď nejde. Dean Ivers není Dean Ivers!“

„Jak to? Cože? Jak je to možné?“ ozývalo se rázem ze všech stran.

„A kdo to tedy je?“ zeptala se Cam autoritativním hlasem, který všechny ostatní přehlušil.

„Jméno Dean Ivers má necelých deset let a postaral se mu o něj jeho bratr, který pracoval v armádě na nejvyšších místech a tajných projektech. Složku Simona Randalla mi tedy pochopitelně nedali, ale i tohle je dost.“

„Simona Randalla?“ vydechla Angela, která ještě stále u ucha držela telefon.

Caroline se zhluboka nadechla. „Dean Ivers je ve skutečnosti Nathan Randall.“

Několikavteřinové hrobové ticho přerušilo až Angelino zoufalé: „Šerif Randall to nebere. Ten telefon je hluchý.“


Severní Karolína; Chester Gap
16. října, 16:23


Přitáhla si deku těsněji k tělu a pohodlně se schoulila do sedačky šerifova terénního auta. Cítila se najednou v klidu a v bezpečí, teplo a únava začali vykonávat svoje. Zmizely i pochybnosti ohledně Boothova zdravotního stavu. Věřila doktoru Jepsonovi a ten řekl, že bude v pořádku. To stačilo. Tedy aspoň pro tuto chvíli.

Byla natolik vyčerpaná, že si ani nevšimla, že se šerif Randall chová jinak. Neusmíval se, nebyl tak hovorný jako ze začátku. Vlastně se tvářil dost děsivě. Zpětně ji napadlo, že Booth by si toho nejspíš všiml. To jen ona, ona na tohle nikdy nebyla moc dobrá.

Simon nastartoval, ale nerozjel se. Aniž by se na Temperance podíval, zeptal se: „Řekl vám něco?“

Překvapeně k němu vzhlédla. „Kdo?“

„Ten muž, co vás chtěl zabít, Temperance,“ odpověděl a s kamenným výrazem stále zíral kamsi před sebe.

Zakroutila hlavou. „Vlastně ani ne. Nic rozhodujícího. Proč?“

„Takže vám neřekl, kdo ho poslal?“

„Ne.“

Pomalu k ní otočil hlavu. Zvlášť pohled jeho očí ji zarazil. To byla první změna, kterou postřehla. Jenže už bylo pozdě. „No, na tom už stejně nezáleží,“ odvětil mrazivým tónem. Z pouzdra pod bundou vytáhl pistoli. Její hlaveň jí namířil přímo do tváře. „Asi víte, co bude následovat, že?“


 

Pokračování příště…
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

to Jájinka

(me_, 14. 1. 2010 7:06)

Já jsem s vývojem spokojná...když se Randall "dvořil" Kůstce, bručela jsem jako Booth:-))) Taky si h ove svém filmu v hlavě přehrávám jako pěknýho hnusáka:-))
Ještě nevím, jak zkouška dopadla. U nás na škole si vtipně vymysleli písemné státnice. Takže přijdeš, napíšeš esej a pak jsi ještě týden na trní, jak to dopadne. Když jsem odcházela, tak jsem z toho neměla špatný pocit, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pochybností...:-(Chjo...

Zkouška?

(Jájinka, 13. 1. 2010 21:23)

me_: a jak ti dopadla státnice? Je to v kapse? :)

:-)

(Jájinka, 13. 1. 2010 21:22)

Předně děkuji za Vaše reakce a omlouvám se za případné (Vámi zmíněné) infarkty :D Taky gratuluji všem, kdo byli úspěšní v tipování :D Nevím, jestli Vás to zklamalo, protože se to možná zdálo být od začátku jasné, ale... (a tím rovnou odpovídám i na otázku me_) Spaldinga jsem do toho tahat nechtěla, mám tu zvláštní postavu docela ráda (dozvíte se proč) a krom toho by to byl hodně špatný hajzl, když by se ani neuměl přetvařovat, protože už od začátku tak "bručel"... Pak jsem ještě uvažovala o třetím muži, co pracuje na stanici, Andersonovi, ale ten byl moc mimo hru na to, aby to mělo nějaký smysl... No a patolog a šerif? Mezi nimi jsem se rozhodovala (skoro!) do poslední chvíle, měla jsem zadní vrátka k obou možnostem, ale s Jepsonem jsem si to nakonec udělala sama - udělala jsem z něj něco, z čeho jsem už prostě nemohla utvořit hajzla :) A malinko mě nakonec k Randallovi přistrčil pochopitelně i názor čtenářů, kterých si moc vážím :) Tolik k tomu, me_ :)

To Ivet

(KayTee, 13. 1. 2010 16:31)

Že je Ivers, to jsem až tak nemyslela, spíš jsem myslela, že s ním spolupracuje. Ale, že je vrah, jsem věděla. A i tu oběť jsem si tipla dobře :-)

JO!!!

(me_, 13. 1. 2010 11:21)

Předně: SUPER ČÁST! Jako obvykle:-) Souvislosti výborně zapadají do sebe!
Zadně: Jájinko, měla jsi to takto v plánu od začátku nebo jsi nám chtěla udělat radost, bo nám šerif (a mě ještě zástupce) nebyli sympatičtí? Btw. Patologa žeru, jen škoda, že přijde znova o dceru:-(

juchůůůů

(Marse, 13. 1. 2010 0:14)

Zvraty, zvraty, zvraty a zase jednou zvraty, v týhle povídce je jich dostatečně...a to není neškodu ba naopak...juchůůůů...

to KayTee

(Ivet, 12. 1. 2010 17:58)

Já taky!!!...věděla jsem že to bude on, tušila jsem to už od 6 dílu !!!...jsme prostě dobrý :-)
...ale ten konec je moc moc moc pěkný, já čekala, že to takhle nějak skončí, ale nejdřív jsem myslela, že to bude Booth po kom půjde, jelikož v minulém díle byla scéna, že se probral a pomyslel si, že ani neví, kdo ho veze, tak jsem myslela, že jede s ním....no nic :-)

:D:D:D

(oskvarka, 12. 1. 2010 17:43)

vero :D:D:D:D

...čože??

(vero, 12. 1. 2010 16:53)

Kokos, dnes som mala prvú skúšku na vysokej a keď mali vyhlasovať výsledky bola som z toho totálne K.O., ale to nebolo nič v porovnaní s tým ako som sa bála keď som čítala túto časť, bolo to skvelé :D

Já..

(newdeal.blog.cz, 12. 1. 2010 16:06)

.. to věděla. Už od začátku jsem šerifa neměla ráda :)

wow

(prue, 12. 1. 2010 15:24)

hustý... už to taky chápu, jak říkali, že pro toho druhého vraha byla důležitá ta dcera toho patologa, jako ta první oběť, vždyť byla jeho-šrifova žena... to jsou ale pěkní vražední bratři...

vav

(oskvarka, 12. 1. 2010 14:24)

KayTee si macher...kde si to vykumala... ja som tomu az doteraz neverila :D

Ty kokso!!!

(Terbra, 12. 1. 2010 14:01)

Tak to sou zvraty!! Ikdyž se to dalo čekat, tak teda sem hafiky haf zvědavá jak to bude dál, ptž ten konec je fakt vostrej!!!!!!:D:D:D:D:D

ufff

(Danny, 12. 1. 2010 13:50)

je to asi tak napinave ako bod kalmu :D ten som zdolala cca za dva dni :D len skoda ze musime cakat na utorok :D ako vzdy uzas

:-)

(KayTee, 12. 1. 2010 12:47)

Já to věděla!! Já to věděla!!! :-D :-D

skvělé

(Sněhurka, 12. 1. 2010 12:15)

Opravdu povedená povídka. Moc ráda si jí každé úterý přečtu. Naštěstí mám přes týden dost práce, protože bych jinak do dalšího úterka s nervama nevydržela.:) Takhle trochu pozapomenu a když si v pondělí večer vzpomenu už to není tak hrozný. Jsem zvědavá. Ještě jednou, moc dobrá práce. Díky:)

kéž bych měla stroj času xD

(Michalea, 12. 1. 2010 11:43)

abych se mohla přenést do dalších úterků xDD. To je fakt tak napínavý!! Hele, můžeme jen doufat, že Ange zavolá Jepsonovi a ten do auta šerifa vtrhne za vteřinu 12! :)

uaaaaaaaaaa

(oskvarka, 12. 1. 2010 10:38)

Jajinka chces ma zabit...tak toto je nervak... :D... nadhera...

ááááá!!

(Tina, 12. 1. 2010 1:01)

oh nooooo! zase v tom najlepsom si to utala... :( ale ja ten tyzden vydrzim, zase raz to bolo skvele, klaniam sa :)

Krása...

(Zuza, 12. 1. 2010 1:01)

Páni...A opět čekat až do úterka,to mě ničí:)))Ale zase chci poděkovat za tvé příběhy,připadá mi,že se stále opakuji,ale píšeš skvěle a když vynechám to,jak jsou postavy povahově defakto stejné,jak je známe z televize,musím ti říct ještě to,že umíš čtenáře překvapit a napínat,což moc spisovatelů nemá.A nezapomen,až napíšeš knížku,dej nám vědět...:)