Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

12.část


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Kapitola 12.
Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 7:07


V životě někdy přijdou chvíle, kdy má člověk potřebu zastavit se a přemýšlet. O sobě, o svém životě. Temperance Brennanová něco takového obvykle nedělala. Přestala s tím už kdysi dávno. Když se snažila přijít na to, co provedla tak špatně, že ji rodiče opustili. Byla přesvědčená o tom, že je to její vina. Že zlobila, neposlouchala, byla svéhlavá… A proto máma s tátou odešli.

Časem s tím přestala. Nevěděla tak docela, proč a kdy přesně to bylo. Asi prostě usoudila, že nemá smysl přemýšlet o něčem, co nejde vyřešit. Ano, přesně tak nějak se začala dívat na svůj soukromý život, na zmizení svých rodičů a na svůj neustále opakovaný špatný vkus na muže. Jako na něco, co nejde vyřešit, tudíž je lepší se tím vůbec nezabývat. Mnohem snazší bylo zaměřit se na věci, které se daly logicky vysvětlit, které měly svou podstatu a vysvětlení. Tolik k tomu, proč nedůvěřovala psychologii a úvahám v nevědeckých oblastech.

O to horší a šokující bylo, že podobné úvahy začaly dotírat na její mozek právě teď a právě tady. Do tváře ji šlehla větvička mladé borovice, jejíž dlouhá chapadla Booth nemilosrdně rozhrnul, aby mohli projít, a Temperance rychle zamrkala, aby zaplašila slzy, které se jí draly do očí. A rozhodně to nebylo proto, že jí na líci zůstal šrám.

Bylo to nesmyslné. Slzy a úvahy o tom, co je a není špatně, co udělala nebo neudělala. Nemělo to žádný význam. Ne teď a ne tady. Pokud vůbec někdy. Ale přesto… Nemohla se tomu ubránit. Instinktivně a zcela automaticky ještě pevněji sevřela Boothovu ruku. Vedl ji, vybíral nejschůdnější cestu dolů do údolí. Najednou si uvědomila, že to vlastně dělal vždycky. Obrazně řečeno. Tak nějak by to asi popsal on, kdyby se k tomu chtěl vyjádřit a hlavně – kdyby to chtěl přiznat.

Chtěla mu říct, jak strašně je mu za všechno vděčná. Teprve teď si to uvědomovala. Možná jí zachránil život včera, když ji strhl do řeky, ale ve skutečnosti to dělal už celé roky. Náhle to před ní vytanulo zcela jasně. Ta prázdnota, to osamění v mezidobí, kdy ji opustily rodiče a kdy poznala jeho. Ne, samozřejmě, že tu dobu nemohla považovat za zcela prázdnou. Věnovala se vědě, věnovala se něčemu, díky čemu teď mohla pomáhat druhým. Mohla pomáhat Boothovi. Ale on jí ukázal, že existují i jiné věci. Věci, na které si nemůžeme sáhnout, které se nedají najít pod mikroskopem, ale které tu přesto jsou. Nejspíš. On tomu věřil. A ona zase věřila jemu.

Vzpomněla si na dopis, který mu napsala, když si myslela, že zemře, a který mu nechtěla dát přečíst. Měla to udělat.


Washington DC; Jeffersonův ústav
16. října, 7:34


„Sweets s Perottovou se ještě nevrátili?“ zeptala se Cam Hodginse, který se zrovna nachomýtl nejblíže.

„Ne,“ odpověděl. „Možná je to dobré znamení,“ dodal povzbudivě.

Náhle do místnosti vpadla doslova jako velká voda Daisy. Za ní o dost klidněji vešel Clark. Vypadal tak trochu znechuceně, ale když jeho kolegyně nadšeně vyhrkla: „Máme příčinu smrti!“ dost se zamračil.

„Já jsem na to přišel,“ prohlásil zachmuřeně.

„To není pravda!“ protestovala rozezleně. „Přišla jsem na to ve stejnou dobu jako ty.“

„No jistě, a proto jsem ti to asi musel později vysvětlovat, že?“ ušklíbl se Clark.

„Tak dost!“ vykřikla Cam, až oba stážisté i Hodgins překvapením nadskočili. Takhle se jejich šéfová obvykle nechovala. Na jejím sebeovládání se většinou dalo štípat dříví. Jenže Hodginse náhle napadlo, že ani jeden z nich v noci nespal a Cam navíc musí doslova sžírat silný pocit zodpovědnosti.

„Uvědomujete si, kde jste a o co tady jde?“ pokračovala Cam sice už o trochu klidněji, ale pořád velmi důrazným a tvrdým hlasem. „Dva naši lidé se ztratili, my nemáme žádnou pořádnou stopu, a co děláte vy dva? Kočkujete se tady jako dvě děti na pískovišti. Tohle je moje lopatička. Ne, tohle je moje lopatička,“ rozčilovala se a založila si ruce na prsou. „A víte, co? Nezajímá mě, čí ta lopatička je, chci vědět, kdo jí zlomil násadu!“

Daisy s Clarkem na Cam chvilku zírali, jako kdyby ji podezírali, že právě vystoupila z kosmické lodi. Oba se ale velice rychle probrali a vzápětí se srazili ve dveřích ve snaze dostat se co nejrychleji k platformě, aby mohli Cam ukázat, na co přišli.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 8:00


Dostat se dolů jim netrvalo tak dlouho, jak Booth čekal, a poměrně brzy taky narazili na mýtinu, na které stál mikrobus skautů. Byl nervózní z toho, že na toho zabijáka nikde po cestě nenarazili. Ani na žádnou jeho stopu. Dobrá, neměl tolik času, aby se mohl rozhlížet po stopách, ale to asi nebylo úplně rozhodující. Proč by je nechal jít? Jenom kvůli skupině malých dětí a jejich vedoucímu? Ne, něčemu takovému Booth nevěřil. Ten člověk už dokázal, že ho nic jen tak nezastaví a už vůbec nic ho neodradí. Bootha doslova sžíral nepříjemný pocit, že onen nájemný vrah přišel na něco lepšího, jak je dostat.

Tušení se potvrdilo, sotva se dostali na okraj mýtiny. Booth doslova cítil, jak se Kůstka potěšením zachvěla. I s ním vidina tepla a sucha málem cloumala nadšením. Ale zastavil se právě včas, aby ještě zůstali skrytí v lese. Kůstku strhl sebou a oba se skrčily za husté kapradí, které jim sahalo až do pasu.

„Co je? Co se děje?“ zeptala se.

„Ššt,“ zasyčel a nepřestával se rozhlížet kolem.

Všude bylo doslova hřbitovní ticho. Mikrobus uprostřed mýtiny vypadal až příliš snadně nabytý. Něco tady nesedělo. A toho něčeho si Booth všiml hned vzápětí. Levé přední kolo vozidla bylo prázdné. Chvilku usilovně přemýšlel, jestli by se i tak dalo odjet, ale pak pochopil. To kolo není prázdné jen tak. Ustrašený mladý vedoucí skautů by si určitě nedovolil jet s dětmi na výlet, pokud by měl mikrobus v tomto stavu. A pravděpodobnost, že píchli cestou sem a pak si šli jen tak na procházku? Ne, ani tahle varianta se Boothovi vůbec nelíbila.

„Čeká na nás,“ zašeptal Kůstce do ucha. „Je tady. Ví, co chceme udělat.“

„Takže nemůžeme odjet?“ zeptala se.

Zakroutil hlavou a ukázal na přední část mikrobusu. „Levé kolo je prázdné.“

„I tak bychom ale mohli alespoň kus ujet,“ protestovala. „Mohli bychom se dostat dost daleko na to, abychom před ním znovu získali náskok,“ šeptala rozrušeně.

„Myslím, že přesně o to mu jde,“ odpověděl Booth. „Podle mě číhá někde na druhé straně mýtiny v lese a chystá se nás zastřelit v momentě, kdy bychom nastoupili do autobusu.“

Kůstka se mimoděk zachvěla a Booth jí položil ruku na rameno. Doufal, že ji tak alespoň částečně uklidní, ale měl nepříjemný pocit, že na ni spíš převádí vlastní nervozitu.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se.

„Myslím, že získáme náskok i tím, že ho překvapíme a necháme mikrobus mikrobusem. Půjdeme dál pěšky,“ dodal na vysvětlenou a úspěšně při tom dokázal potlačit únavu v hlase.

Odvrátila hlavu, takže jí neviděl do očí. „Dobře,“ zamumlala.

„Vrátíme se zpátky hlouběji do lesa, ale zároveň se budeme držet na dohled cesty, po které sem přijeli ti skauti,“ ukázal Booth na úzkou lesní cestu, chytil Kůstku za ruku a nasměroval ji zpátky, odkud přišli. Uvědomil si, že to dělá už zcela automaticky, ale nedovedl si představit, že by ji neměl držet za ruku. Snad to nevadilo ani jí, protože mu stisknutí pokaždé pevně opětovala.

Obešli už celou mýtinu a Bootha na chvilku uklidnilo vědomí, že zabijáka snad aspoň na chvilku převezli. Asi to nebude trvat dlouho a on se velmi brzy dovtípí, pro co se rozhodli a kam směřují, ale teď měl pocit, že mají alespoň trochu navrch.

Brouzdali se vysokou trávou. Stromy na chvilku zmizely, ocitli se na jakési neudržované louce. Booth jenom litoval, že nemohli jít přímo po cestě, protože takhle si jen znovu máčeli oblečení. A o chvilku později toho měl litovat ještě víc. Kůstka udělala krok a vteřinu na to se ozvalo cvaknutí. Zoufalý výkřik bolesti, který se jí vydral z hrdla, probral ospalou rodinku kamzíků, která odpočívala o pár metrů výš ve stínu stromů. Bylo to tak nečekané, že se mu její ruka vysmekla a Kůstka s tváří staženou bolestí klesla k zemi.

Její výkřik by asi probral i mrtvého, ale na to Booth v tu chvíli jen stěží dokázal pomyslet.

„Co je? Co se děje?“ zeptal se vyděšeně a klesl na kolena vedle ní.

Netrvalo mu dlouho zjistit, co se děje. Bylo to nabíledni. Kůstka šlápla do pytláckého oka. Ostré kovové hroty se jí zařízly do kotníku. Nebyl to pěkný pohled.

„Proboha,“ zamumlal zděšeně. „Nehýbej se. A snaž se být, prosím, potichu,“ zaprosil zoufale, když si uvědomil, že už takhle nadělali dost povyku.

Kůstka odvážně zatnula zuby. Neuniklo jí ani jediné zasténání, když se jí snažil co možná nejšetrněji vyprostit nohu. Avšak když se mu to konečně podařilo, padla úlevou na záda a zhluboka oddechovala. Po tvářích se jí hrnuly slzy velké jako hrachy a Booth měl pocit, že se v něm cosi láme. Na vteřinu vedle ní zůstal jen tak sedět, mělce dýchal a přál si, aby jí to všechno mohl nějak ulehčit. Jakkoli. Proč do té pitomé pasti nemohl šlápnout on?

Pak pochopil, že tyhle úvahy nemají žádný smysl. Musel jednat. Nesměl ztrácet schopnost rychle se rozhodovat. Musel ji odsud dostat. A to se mu nepovede, když tu bude sedět na zemi a proklínat osud.

Rozepnul si bundu a sáhl pod tričko. Prudce škubl, takže mu tílko zůstalo v ruce. Vlastně spíš jeho cár. Klekl se ke Kůstčině krvácející noze a obvázal ji.

„Musíš pevněji,“ zašeptala a vlastně tak vůbec poprvé promluvila. „Myslím, že mi to přeseklo vazy, musíš to pořádně utáhnout.“

Překvapeně k ní vzhlédl a jejich pohledy se na chvilku střetly. Už neplakala, i když nepochyboval o tom, že bolest určitě nepolevila. Ale tvářila se odhodlaně. Souhlasně přikývl a pořádně provizorní obvaz utáhl.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 8:11


Williama Jepsona bolelo celé tělo. Už dávno byl spíš starý než mladý, už dávno nefungoval tak dobře a spolehlivě jako kdysi. Podepsaly se na něm nejenom roky, ale taky zážitky. Dělal koronera ve válce. Pokud se tak vůbec dalo člověku, který denně prohlašoval za mrtvé desítky a desítky vojáků, na obdobě bitevního pole říkat.

Když se vrátil domů, doufal, že ho čekají šťastnější časy. Jenže pouhé dva měsíce návratu jeho ženě diagnostikovali rakovinu. Do roka zemřela. Zbyla mu jenom dcera. Simon se v té době na nějaký čas vrátil domů z armády. Čert ví, co tam vlastně dělal, nikdy o své práci nemluvil. Jeho dceru ale okouzlil. Znali se sice odmalička, ale jediné vzpomínky, které na sebe měli, bylo bláto za jejím tričkem a zuřivé škrábance na jeho obličeji.

Neměl o Simonovi nejlepší mínění, ale zpětně si musel přiznat, že to možná pramenilo z nechuti k armádě a z pochybnosti o tom, co v ní jeho budoucí zeť vlastně dělá. Ale nakonec byl ochoten akceptovat fakt, že ho jeho dcera miluje a chce si ho vzít. Svatba měla být v létě, až se Simon vrátí z další mise.

Jenže pak si Linda vzala do hlavy ten potřeštěný nápad. Chtěla dělat něco užitečného, něco zajímavého. Strašlivě se pohádali. Tvrdila mu, že by ji Simon chápal a určitě podporoval, jenže když se mu zkoušela dovolat, nebral to. Vypadalo to, že ta jeho tajuplná mise je snad na druhé straně galaxie.

V létě se nevrátil. Nedal o sobě vědět ani své snoubence, ani svým rodičům. A Linda odjela. Protože si se svým otcem už neměla co říct.

Will Jepson Simona nenáviděl. Bylo mnohem snazší nenávidět jeho než sebe. Bylo mnohem jednoduší dávat vinu jemu. Toho roku se vrátil až v zimě. Tvrdil, že byl ošklivě zraněný, a že ještě pořád není úplně v pořádku. Působil dost podivným dojmem. S nikým se moc nebavil, z upovídaného, živého mladíka jako by zbyl jen stín.

Když na něj naléhal, aby odjel najít Lindu, tvrdil mu, že už to udělal. Prý nechce jeho, ani svého otce už v životě vidět. Willovi to zlomilo srdce.

Simon se uzdravil. Odešel z armády a před nějakým časem z něj díky jeho zkušenostem udělali šerifa. Všichni ho měli rádi, říkali o něm, že je to hodný kluk. Jepson trochu natočil hlavu, aby na něj lépe viděl. Šel jen pár metrů od něj, prohledával každé kapradí, bedlivě se rozhlížel a naslouchal zvukům lesa.

Podobně se chovalo asi dalších třicet chlapů. Všichni věřili, že agenta FBI a antropoložku dokážou najít. William Jepson v to věřil a doufal ze všech nejvíc.


Washington DC; Jeffersonův ústav
16. října, 8:29


„Vycházeli jsme z polohy vraha na oběti, kterou určil Wendell,“ začala Daisy s vysvětlováním a ukázala na pánev jedné z obětí.

„Vrah sice nějakou dobu držel a vlastně i drtil zápěstí oběti,“ pokračoval Clark. „Podle všeho to dělal úmyslně. V momentě, kdy měla oběť ruce už natolik poraněné, že se nemohla dost důrazně bránit, začal oběť škrtit.“

„Takže byly uškrcené?“ zeptala se Cam.

„Na sedmi obětech jsme našli jasné stopy otlaků,“ přikývla Daisy rychle, než stačil promluvit Clark.

„Na sedmi? Ale koster přece máme osm,“ zaprotestovala Cam zmateně.

„Tahle oběť žádné stopy po škrcení nemá,“ vložil se náhle do hovoru Wendell, který až doposud mlčky postával opodál.

Vypadal poněkud přepadle, což Cam nepovažovala za dobré znamení. Sklonila hlavu a všimla si, že se jedná o oběť s prasklou lebkou, o které už předtím byla řeč. „Jak zemřela?“ zeptala se.

„Podle působení vlhkosti a taky rašeliny, v níž byly všechny kostry objeveny, se dá usoudit, že tato oběť byla vůbec první,“ začal Wendell poněkud zeširoka.

„A?“ popoháněla ho Cam a mimoděk si všimla, že Daisy s Clarkem oba zmlkli. Což už vůbec nebylo dobré znamení. „Tak o co jde?“ naléhala.

Wendell ukázal na polorozpadlý hrudník. „Původně jsem si myslel, že na kostru něco hodně tlačilo, možná na ní spadl strom nebo něco podobného. Ale fraktury těchto tří žeber…“ Wendell se odmlčel. „Vlastně to nejsou fraktury,“ dodal s povzdechem.

„Ne?“ zeptala se Cam nechápavě.

„Jsou na nich řezné stopy. Po noži.“

Cam, která se až doposud dívala na hrudník oběti a snažila se vidět něco, na co neměla aprobaci, náhle prudce vzhlédla. Nebylo to tak dávno a nešlo o jen tak obyčejný případ, takže to rozhodně nebylo něco, co by se jí dokázalo jen tak vykouřit z hlavy. Před měsícem jim tu na stolech leželo šest ženských těl se stejným typem poranění. Smrtelného poranění.

„Jaká je šance, že jde o Iverse?“ zeptala se zpříma, protože nemělo smysl chodit kolem horké kaše.

„Když vezmeme v úvahu, že tohle není zrovna obvyklý způsob usmrcení, že tlak, který byl vyvinut na oběť, odpovídá Iversově stavbě těla, a že je stejný i úhel, pod kterým vrah vedl nůž…“

„Tohle přece nedává žádný smysl!“ protestovala Cam. „Ivers se narodil na Floridě, žil tam celý svůj život, než se před rokem přestěhoval sem do Washingtonu. Podle všeho se k nějakým horám v Severní Karolíně nikdy ani nepřiblížil.“

„Asi bychom to měli vzít v potaz,“ nadhodil Wendell. „Podle určitých malých chyb, podle té praskliny lebky, bych řekl, že tohle je Iversova vůbec první oběť.“

„Nemáme na to žádný důkaz, že? Nemáme Iverse jak spojit s tou lokalitou.“

„Ne, to nemáme,“ přikývl Wendell.

„Musíme zavolat Caroline,“ prohlásila Cam. „O tomhle musí vědět. A kde je, proboha, ta Perottová se Sweetsem?“


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 9:17


Nesl ji v náručí už skoro hodinu. Viděla na něm únavu, nešlo to přehlédnout. Sledovala jeho napjaté svaly, když se s ní plahočil nahoru do kopce. Už dlouho se necítila tak neuvěřitelně na obtíž. Pokud vůbec někdy.

Přála si vědět, proč ji tady prostě nenechá a nezachrání se sám. I když to možná v hloubi duše minimálně tušila. Nebyla ani hloupá, ani omezená a ani slepá. Ale byla vyděšená. Z toho, co všechno pro ni už udělal a dělá. Nasazuje život. Ten chlap, ten zabiják, je jim v patách. Může je dohnat každou chvílí a Booth nedělá nic jiného, než že se táhne s ní.

Nebylo to fér. Tolik ji toho naučil, tolik jí toho dal. Ale nemůže za ni přece obětovat i život. Už jednou to udělal. A ona se tehdy cítila strašně. Myslela si, že je mrtvý. Mrtvý kvůli ní. Nedala to nikomu najevo, ale neuvěřitelně ji to zasáhlo. Ještě nic ji v životě tolik nezranilo jako tohle. Ani odchod rodičů. Proč? Protože Booth pro ni přímo před jejím očima obětoval to nejcennější, co měl. Asi to nebylo úmyslné. Nikdy o tom spolu vlastně nemluvili… Ale faktem bylo, že ho zasáhla kulka, která byla určena jí.

Noc po jeho údajné smrti chodila až do rána po městě. I když to bylo iracionální, pořád se nemohla zbavit pocitu, že ho někde potká. Nebo že jí začne zvonit telefon a on jí oznámí, že mají případ. Jenže se nic z toho nestalo. Byla přesvědčená o tom, že ho ztratila. A měla pocit, že něco v ní odešlo spolu s ním. Nemělo to žádný smysl, ale tak nějak se cítila.

Nemůže dopustit, aby se něco takového stalo znovu…


Washington DC; Jeffersonův ústav
16. října, 9:20


„Cam měla bys chvilku?“ zeptala se Angela v momentě, kdy její šéfová dotelefonovala se zástupkyní Julianovou. Která mimochodem, když se dozvěděla, o co jde, prohlásila, že okamžitě vyráží.

„Jistě,“ přikývla Cam a mohla jen doufat, že to neznělo příliš unaveně.

„Podařilo se mi identifikovat další oběť,“ prohlásila Angela, když společně dorazily do její pracovny. „Wendell mě požádal, abych se zaměřila na tu, kterou podle všeho zabil Ivers.“

Cam pátravě pohlédla Angele do tváře. Měla pocit, že se drží ze všech sil. „Jsi v pořádku, Angelo?“ zeptala se.

Otázaná se zhluboka nadechla, ale pak odpověděla celkem jistě: „Ano, jsem. Ale teď k té mrtvé. Měla jsem velké štěstí, protože ta žena nebyla nikdy nahlášená jako pohřešovaná.“

„Ne?“ užasla Cam. „Jak jsi tedy zjistila, kdo to je?“

„Pracovala u aerolinek. Jako letuška. Takže podle zubních záznamů, které jsou při podobných zaměstnání vyžadována. Asi kdyby s ní spadlo letadlo, tak aby s tím nebylo moc práce a zařizování,“ dodala hořce.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se Cam.

Angela několikrát ťukla do počítače a na monitoru se objevila tvář mladé blondýnky s očima barvy horké čokolády. Byla moc hezká. „Linda Jepsonová. Pracovala sice v New Yorku, ale narodila se v Chester Gap.“

„Jepsonová?“ zeptala se Cam překvapeně.

„Ano,“ pokrčila Angela rameny. „Ty víš, kdo to je?“

„Ten patolog, který našel Boothovu zbraň a krev a poslal DNA do laboratoří FBI, je Jepson.“

Angela překvapeně povytáhla obočí.

„Ráda bych řekla, že jsme se hnuli z místa, ale bohužel nemám ten dojem,“ zamumlala Cam a únava a vysílení v jejím hlase už tentokrát byli znát.

„Cam?“

„Ano?“ ozvalo se trochu nepřítomně.

„Co Bren a Booth? Už máš nějaké zprávy?“

Angela zněla zoufale. A Cam pro ni neměla ani jedinou dobrou zprávu. Vlastně pro ni neměla vůbec žádnou.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 9:27


„Měli jsme se toho vedoucího zeptat, jak daleko to je k té vesnici,“ zamumlal Booth potichu, protože nechtěl, aby Kůstka příliš zřetelně zaznamenala, jak lapá po dechu. Byl unavený. K smrti unavený. Ale nikdy by jí to nedal najevo. Jemně si ji nadhodil v náručí a pak opatrně překročil kmen padlého stromu.

„Možná by to ani nevěděl,“ odpověděla chabým hlasem. Zdálo se, že myslí na něco úplně jiného. Zněla tak trochu nepřítomně.

„Vůbec mě to nenapadlo,“ prohlásil. „Myslel jsem si, že prostě nastoupíme a odjedeme. Ani by nezáleželo na tom, jak dlouho bychom jeli. Hlavně když bychom byli odsud.“

Neodpověděla.

Trochu ji od sebe poodtáhl a zadíval se jí do očí. „Je ti něco?“ zeptal se nejistě. „Není ti špatně nebo tak něco?“ Najednou ho napadla naprosto šílená a děsivá myšlenka, jestli to oko nebylo nějakým způsobem otrávené. Ta možnost ho na vteřinu tak ohromila, že si nevšiml definitivní proměny v její tváři.

Právě proto sebou překvapeně trhl, když najednou vyhrkla: „Nech mě tady. Slyšíš? Nech mě tady!“

Škubala sebou, takže jí chtě nechtě musel položit na zem. „Co to děláš?“ zeptal se nechápavě a zadýchaně. „Jistěže tě tady nenechám,“ dodal a znovu pro ni natáhl ruce.

Ale ona ho hrubě odstrčila. „Nech mě tady. Jdi! Jdi sám, Boothe. Jenom tě zdržuju. Jde po mě, ne po tobě. Máš šanci utéct, máš šanci se zachránit.“

„Cože? Co to říkáš?“ zeptal se užasle a na chvilku si dovolil natolik vypadnout z tempa, že se pod ním únavou málem podlomily nohy.

„Slyšel jsi mě!“ zaječela na něj se slzami v očích. „Padej odsud!“

„Kůstko, chováš se iracionálně,“ prohlásil v šoku. Takhle se ještě nikdy nechovala. Nikdy!

„Ne, to ty. Ty se chováš iracionálně. Jsem pro tebe jenom přítěží. Když mě poneseš, umřeme oba. Když mě tu necháš, máš šanci se zachránit, máš šanci přežít. Je to jednoduchá matematika, Boothe. A matematika je logická. Takže jdi! Jdi!“

„Ne!“ vykřikl a na okamžik tak dovolil, aby se mu do hlasu vloudila panika. Teprve teď mu došlo, co po něm chce, a že to myslí naprosto vážně. Padnul vedle ní na kolena a snažil se ji znovu zvednout ze země. Ale prala se s ním. „Kůstko, přestaň!“ zařval na ni. „Přestaň, slyšíš? Za žádnou cenu tě tady nenechám. Nikdy! Jasné? Rozumíš, nikdy!“

Chytila ho za límec bundy a zadívala se mu do očí. „Boothe, byl jsi v armádě. Tohle už jsi určitě někdy musel udělat. Jsem přítěž. Musíš mě tady nechat a jít. Boothe, prosím. Prosím. Boothe, kvůli mně. Udělej to kvůli mně,“ šeptala a bojovala s přívalem slz.

„Ne!“ vyhrkl podruhé. Představa, že by ji měl ztratit, ztratit vlastním přičiněním, byla… byla… hrůzostrašná. „Proboha, copak to nechápeš?“ zeptal se zoufale. „Radši bych umřel sám, než abych tě ztratil. Jasné?“

Uvědomil si, že jeho samotného pálí očí, a tak rychle odvrátil pohled. Jak se dostal až k tomuhle prohlášení? Ještě před minutou si přece normálně povídali, ne? Asi řekl víc, než říct chtěl… A než říct měl. Netušil, jestli je Kůstka ten typ, co by si to dokázala vyložit po svém, jako to uměla každá jiná žena, ale faktem bylo, že to, co právě prohlásil, se asi ani jinak vyložit nedalo.

Po nekonečných vteřinách ticha konečně promluvila: „Boothe…“

Tázavě se k ní otočil.

„Nemá to cenu,“ zašeptala zoufale.

Natáhl ruku a uchopil její tvář do dlaně. Jemně jí přejel palcem po líci. „Jistěže to má cenu, Kůstko. Samozřejmě, že ano,“ prohlásil, ačkoliv si nebyl tak docela jistý, o čem přesně teď mluví.


Washington DC; Jeffersonův ústav
16. října, 9:43


„Tak co?“ vyhrkl Hodgins, sotva se Sweets s Perottovou vrátili.

„Nic neřekne,“ zamumlal Sweets v odpověď. „Nemá důvod.“

„Zkoušeli jsme sice přimět ho k nějaké domluvě, ale není to idiot. Dobře ví, že v jeho případě není žádná domluva reálná. Na to nám žádný prokurátor nikdy nepřistoupí,“ dodala Perottová.

„Na co nikdy nepřistoupím?“ ozval se hřímavý hlas státní žalobkyně Julianové, která právě dorazila.

„Máme všechny důvody k tomu, abychom se domnívali, že jednu z obětí našeho současného případu má taky na svědomí Ivers,“ vložila se do hovoru ještě Cam.

„Vašeho současného případu? A to je co? Někde v těch horách, kam odjeli Booth s Brennanovou?“

„Přesně tak,“ přisvědčila Cam. „Je to na trochu delší povídání,“ povzdychla si.

„Já mám času dost, zlatíčko,“ prohláasila Caroline.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
16. října, 13:02


Už nevěřila, že to dokážou. Tedy že on to dokáže. Nesl ji celou dobu. Beze slova. Mohlo to být dobrých deset mil v naprosto hrozném terénu. Se zabijákem v patách. Šílené. Jako v nějakém hloupém akčním filmu, na které se stejně nikdy nedívala.

Ještě dvakrát mu během jejich cesty řekla, že ji má nechat být a jít sám. Nikdy na to nic neřekl, ale jeho výraz pokaždé tak ztvrdl, že pochopila, že by něco takového nejspíš neudělal, ani kdyby mu přiložila pistoli ke spánku.

Po celou dobu měla hlavu položenou na jeho hrudníku, těsně pod bradou. Užívala si jeho teplo a jako obvykle si vsugerovala, že to dělá pouze kvůli tělesné teplotě. Vždycky bylo tak jednoduché něco si vnutit, přesvědčit sama sebe.

První stavba, která se před nimi objevila, byla – zřejmě především pro Bootha – doslova znamením. Malý kostelík se vypínal na kopečku nad vesnicí, asi dvě stě metrů od něj směrem dolů stál první dům. Nikde nebylo vidět ani živáčka, vlastně to tu působilo dost mrtvě. Kostel obklopoval háj dubů, jejichž žluté listí strhával studený vítr.

Temperance si nemohla pomoct, ale otřásla se, když ji Booth postavil na zem a poté jemně usadil na schody vedoucí ke dveřím kostelíku. Nic neřekl, snad se mu ve tváři nepohnul ani jediný sval, ale ona věděla, že je neuvěřitelně unavený.

„Jdi se podívat, jestli najdeš někoho, kdo by nám mohl pomoct,“ vybídla ho. „Já tady na tebe počkám.“

Zamračil se. „To by asi nebyl nejlepší nápad. Ten chlap může být klidně jen kousek za námi.“

Temperance se znovu zatřásla. Vyčerpáním, zimou, dost možná i strachem a částečně taky vinou. Uvědomila si, že měli neuvěřitelné štěstí, že je nedostihl. Byli by dost laciným cílem. Ale možná o to mu šlo… Nějak to nemohla pochopit. Měl přece už tolik příležitostí, kdy je mohl zabít. Bez rozruchu, beze svědků. Tehdy v noci, když je vytlačil ze silnice. Proč to prostě neskončil?

„Myslím, že když ho odradila skupina malých dětí, tak sem se už neodváží,“ odpověděla.

„Nikde tu nikoho nevidím. Ještě pořád nejsme v bezpečí, Kůstko,“ dodal zamyšleně a rozhlédl se kolem. Vypadalo to tu jako městečko mrtvých.

Stalo se to rychle. Jenom na chvilku pustil Kůstku z očí… Ozvalo se zaskřípění. Nejdříve nechápal, co to je, ale když se prudce otočil zpátky – tak prudce, až ho bodlo za krkem –, bylo mu to rázem jasné. Dveře kostela se otevřely a v nich stál jim dobře známý muž. A pak najednou i Kůstka. Prudce ji totiž vytáhl na nohy a její tělo přitiskl k sobě. Zřejmě ji to tak překvapilo, že ani nestačila vyjeknout.

Ani Booth toho mnoho nestihl. Zůstal jen omráčeně stát, když zabiják zvesela vyhrkl: „Trochu si pohrajeme!“ Vteřinu na to se za ním a Kůstkou dveře kostela zabouchly.


Severní Karolína; osada Cleft
16. října, 13:03


Měl ze sebe dobrý pocit. Nakonec je přeci jen dostal. Chvilku si nejspíš mysleli, že ho převezli, když se rozhodli neodjet mikrobusem a možná tomu chvilku skutečně tak bylo, ale on velmi brzy pochopil, o co jim jde.

Slyšel ji vykřiknout, když se zranila a jeho pak dokonce viděl, jak ji ošetřuje. Skoro celou cestu až do Cleftu je měl doslova jako na talíři. Ale nezabil je. Ještě ne. Co by z toho teď měl? Mohl to přece udělat kdykoliv. Navíc ho pobavila jejich hádka o to, zda ji má nebo nemá nechat někde ležet. Bylo to skutečně zábavné. O to víc, že by i slepý a hluchý poznal, že je do ní ten trouba úplně blázen. Bavilo ho dívat se, jak se s ní oddaně vleče přes hory a doly. Doslova a do písmene.

Když se před nimi objevil kostelík, první známka civilizace, a on ji posadil na schody vedoucí ke dveřím, Keil najednou naprosto přesně věděl, jak to zakončí. Stylově.


Severní Karolína; osada Cleft
16. října, 13:16


Vtrhl dovnitř. Udělal to bez rozmýšlení. Prostě rozrazil dveře a sykl bolestí, jak se praštil do postřelené a rozříznuté ruky. Víc tomu ale nevěnoval pozornost.

Ocitl se v hlavní chrámové lodi. Byla malá, před miniaturním oltářem stály jen tři řady zaprášených lavic. Tenhle kostel zřejmě už dlouho nikdo nepoužívá. To ho zklamalo, protože jim to sebralo jakoukoliv naději, že by sem mohl někdo přijít.

Nemusel se rozhlížet dlouho, spatřil ho okamžitě. Stoupal do schodů nahoru na zvonici a Kůstku táhl za sebou. Nemohla chodit, a proto za ním spíš jen klopýtala. I na tu dálku viděl, že se s ním snaží bojovat, ale chybí jí síly.

Rozběhl se za nimi, i když věděl, že nejspíš dělá přesně to, co po něm ten hajzl chce. Chvilku mu trvalo, než se propletl mezi lavicemi a mezi jakýmsi dalším haraburdím, které stálo podél zdi přikryté plachtou. Uvědomil si, že by si měl obstarat alespoň nějakou zbraň, a tak chňapl po jakési kovové tyči, která ležela v prachu na zemi.

Nezastihl je na schodech a v prvním momentě je neviděl a ani neslyšel, když vyběhl nahoru na zvonici. I tady byla spousta prachu, cítil, jak se mu do něj doslova boří nohy. Bohužel tu byla celá řádka možností, kam se mohl s Kůstkou schovat, i tady se povalovala spousta krámů a hlavně tu bylo hned několik silných dubových nosných pilířů, na kterých držela střecha a špička kostela.

„Tak vylez!“ vykřikl. „Ukaž se!“

Uslyšel za sebou pohyb a prudce se obrátil. Zabiják se sice snažil být potichu, jenže pod ním zavrzalo staré ztrouchnivělé prkno. Boothův nečekaný obrat zřejmě nečekal a jemu se tak podařilo vyrazit mu kovovou tyčí z ruky zbraň. Navíc ho s ní ještě dokázal praštit přes hlavu.

Pocit převahy ale velice rychle vyprchal. Booth si uvědomil, že ani náhodou nemá tolik síly, že je vyčerpaný, a že mu doslova třeští hlava. Zabiják mu tyč po krátké tahanici vytrhl z rukou a Booth zavrávoral. Chvilku hledal rovnováhu, což muži stačilo.

Dostal něčím tvrdým přes hlavu. A pochyboval o tom, že to byla ta tyč. Snažil se zůstat při vědomí, myslel na Kůstku, ale pak dostal druhou ránu.

* * *

Ještě ani pořádně nezastavil a už vyskakoval z auta. Všude kolem slyšel plno pokřiků, bouchání dveří ostatních vozidel a taky jekot majáčků. Rozběhl se stejně jako ostatní k okraji velké písčité duny. Ve spáncích mu skoro až bolestivě tepala krev, hlava hrozila, že se snad rozskočí. Kdyby ho tak neohlušoval právě tento pravidelný, dunivý zvuk, nejspíš by slyšel tlukot vlastního srdce. Poplašený, zbrklý, zoufalý.

„Někde tady musí být,“ uslyšel sám sebe říkat, ale měl zvláštní pocit, jako kdyby byl pod vodou a ten hlas patřil někomu jinému. Věděl, že je ve vleku stresu a adrenalinu. Znal tyhle situace až příliš dobře. Měl strašnou chuť sesunout se k zemi, kolena přitáhnout k bradě a zacpat si uši. Ale právě pulzující krev ve spáncích a bolestivý tlukot srdce mu to nedovolovali.

„Potřebuju, abyste hledali čerstvě převrácenou hlínu, stopy pneumatik, násypy, prolákliny, místo, kde se nedávno kopalo. Prostě cokoliv,“ vychrlil jedním dechem, protože měl nepříjemný pocit, že když se pokusí nadechnout, vloudí se mu do hlasu ta tolik potlačovaná panika. A taky hrůza. Syrová hrůza z toho, že ji ztratí.

Většina jeho týmu se na ten příkaz rozprchla do okolí a začala hledat. On sám zůstal nahoře. Kdyby měl jednat podle toho, jak se cítil, nejspíš by pobíhal zmateně sem a tam ve snaze prohledat co největší oblast. Ale věděl, že se musí chovat racionálně. Tlak ve spáncích zesílil a oči ho začaly pálit. Snažil se namluvit sám sobě, že to je od toho, jak zoufale a pečlivě zaznamenává a analyzuje každičký detail, ale nebyla to pravda. Hluboko uvnitř věděl, že ho v očích pálí vlastní slzy. Nevypustí je ven, věděl, že ne. Ale byly tam. Draly se na povrch a přinášely sebou ještě větší bolest.

Nemůžu ji ztratit, křičel mu jakýsi hlas v hlavě. Nemůžu ji ztratit, nemůžu ji ztratit, nemůžu ji ztratit. Nejde to. Bože, dej mi nějakou stopu. Dej mi šanci, abych mohl… Prosím! Prosím… Nějaké vodítko. Prosím…

Pak to spatřil. Spatřil a taky uslyšel. Malý výbuch, který vyfoukl do vzduchu spršku kamínků a prachu. Jeho stopa. Znamení od Boha. Stačilo to.

Rozběhl se vpřed, dolů, pořád jen dolů. Nohy se mu bořily do spousty písku, prach, který přitom rozvířil, se mu dostal do nosu i do úst, ale ignoroval to. Nevěděl, kolikrát v životě běžel takhle rychle, ale mockrát to asi nebylo. Asi nikdy ho totiž nehnal ten zvláštní, drtivý pocit hluboko uvnitř.

Padl na kolena a vlastníma rukama začal v místě, kde se předtím objevil gejzír písku a kamínků, hrabat. Tvrdá zemina mu rozdírala ruce do krve, ostré hrany kamínků se mu bolestivě zarývaly pod nehty. Ale pak ucítil něco měkkého a teplého. Ruku. Držel ji za ruku a táhnul. Když ji dostal ven, když ji dostal ven celou a držel ji v náručí, měl dojem, že mu pukne srdce. Ale tentokrát ne strachem a bolestí, ale štěstím a radostí. A vděčností. Bůh mu ji vrátil. Znamení.



 

Pokračování příště…
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Závisláčka

(tété, 3. 1. 2010 22:36)

Táto poviedka je...je....je....niečo, čo sa slovami nedá opísať....som na nej závislá!!!
A moja matka mi do závisláčok už aj nadáva:-)

:-)

(KayTee, 1. 1. 2010 12:24)

Konečně jsem si tuto část taky přečetla a opět budu mít o něco hezčí den. Děkuji.

to All

(--Angie--, 30. 12. 2009 17:54)

Ja som úplne zabudla, že včera bol utorok a teda aj nová časť poviedky.....:(
Pustím net, že čo je nové a skoro som padla zo stoličky....takže ma teraz čaká príjemných pár chvíľ....veľmi sa teším...:)

to me

(Tina, 30. 12. 2009 12:47)

to je aj mojim zboznym zelanim :D aby tak skoro tato poviedka neskoncila.. a ak skonci, tak cheme nejaku novu :)

to Ajka

(me_, 30. 12. 2009 8:44)

Na nějakou novou? Jájinka se třeba nad svými závisláky slituje a napíše nějakou další povídku:-)

zabiják

(Ajka, 30. 12. 2009 8:31)

stejně většinou v těch povídkách je zabiják ten u koho to vůbec nečekáte, já to tipuju na toho patologa :-D Jinak Jájinko, super, v jednu chvíli jsem fakt nedýchala :D je to napínavý, jenom doufám, že povídka moc brzo neskončí, na co bysme se pak všichni každý týden těšili? :-)

to Ivet a Jájinka

(Tina, 29. 12. 2009 22:42)

Ivet, ak ho nezabije Jajinka, idem s tebou zabit toho zabijaka :D

Jajinka, my by sme najradsej videli mrtvych vsetkych, ktori nemaju radi B&B.. cize zabijaka, Iversa aj jeho brata :D a tiez sa mi tam nezdal este ten zastupca serifa..

Krása

(Michalea, 29. 12. 2009 22:36)

Musím přiznat, že za tu dobu co sleduju Bones jsem přečetla dost povídek na toto téma. Některé horší, některé lepší. Ty tvoje patří k těm nejlepším a vlastně musím říct že srovnat s tvými povídkami se dají jen málokteré. Strašně se mi líbí, jak dokážeš popsat pocity hlavních postav, tak nějak se do nich vžít, zápletka, děj....prostě úžasný :-) těším se na úterý :-)

to Jájinka

(me_, 29. 12. 2009 20:11)

Patologa mám ráda. Doufám, že do toho nebude zapletený:-) Nemám ráda ty záporáky a mé domnělé záporáky:-) B+B a šprty miluju:-)

to me_

(Jájinka, 29. 12. 2009 19:34)

Páni, tak to jsem asi neodvedla moc dobrou práci, když je všechny nesnášíš :D Aspoň že patolog je v suchu :)

to Jájinka

(me_, 29. 12. 2009 19:18)

Já osobně mám pifku na zabijáka, bratra Iverse a pak samotné Iverse, kterýžto na mě působí jako pěkná bábovka!!! A celkem jsem skeptická i k zástupci šerifa a k šerifovi...I don´t like them at all! No, koukám, že vlastně nesnáším dobrou třetinu postav:-)

:-)

(Jájinka, 29. 12. 2009 18:52)

Vy jste moje zlatíčka :) I když trochu krvelačná, jak tak pozoruju :D Ale asi jsem tak trochu nepochopila, koho chcete "odkrouhnout"? Zabijáka nebo toho, kdo ho najal? :D No a kolik bude ještě dílů... Už asi moc ne, určitě je vidět, že se to pomalu ale jistě začíná rozmotávat - blížíme se ke konci :) Moc vám děkuju za pochvaly a všechny ohlasy, potěší to :)

to me_

(Ivet, 29. 12. 2009 14:28)

Já ho klidně zabiju sama, jestli to Jájinka neudělá, dojdu si pro něj do toho papíru sama :-D

Naprosto bezvadný

(Lenka, 29. 12. 2009 13:50)

Je to čím dál víc napínavé a každým pokračováním se překonáváš.Nic lepšího sem nikdy nečetla,je to super že mi ani slova na chválu nestačí.

to vero

(me_, 29. 12. 2009 13:32)

Já bych to zkrátila jen na to "doufám, že shnije!"...nejlépe po nějakém povedeném mučení...jejda, stává se ze mě morbida:-))

to Tina:

(vero, 29. 12. 2009 13:04)

heh:D aj ja v to dúfam teda že zhnije v base, bodaj by si mala pravdu :P

to vero:

(Tina, 29. 12. 2009 12:50)

mam pocit, ze na konci, ako spominal na zachranu Bren pred hrobarom, si uvedomoval, ze upada do bezvedomia.. a mozno nejako takto s tym bojoval a chcel si dodat sily :) v kazdom pripade verim, ze vsetko dobre dopadne a ten idiot zhnije v base :D

aaa

(Pájík, 29. 12. 2009 12:03)

Úžasné, nemám slov, vždycky to přečtu jedním dechem, jsi rozená spisovatelka.=)

krása

(ali, 29. 12. 2009 11:04)

Jájinka, je to skvelé. Ty to vieš všetko tak krásne vystihnúť, že to až možné neni, ale vždy sa presvedčím, že je :) Ďakujem... a vopred ďakujem aj za nové kapitoly

Ach...

(me_, 29. 12. 2009 10:54)

Chtěla jsem napsat nějaký komentář k povídce, ale jednoduše nemám slov. Je to čím dál tím lepší. Miluju, jak se Kůstka a Booth hašteří, jak uvažují jeden o druhém. Miluju pasáže z laboratoře. Špičkování Clarka a Daisy, rozvahu Cam, citlivost Angely, sarkasmus Hodginse a až do nebe oceňuji, že jsi do příběhu zahrnula i mou oblíbenkyni Caroline! Jsem čtecí fanatik a miluji příběhy, proto nemám tendence číst knížky od konce...ale kdybych toto dílko měla v ruce jako knížku, tak bych to asi nevydržela a podívala se, kdo si toho trotla najal! Upss...tak to vypada, že mi slova přece jen nedošla:-)))