Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


 

Probuzení

10.část


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Omezení: žádné
Časové zařazení: po konci 4. řady
Žánr: případ/drama/romance

* * *

Booth se po třech měsících, které uplynuly od jeho operace mozku, vrací do práce. Hned na začátek na něj i na Kůstku čeká nelehký případ – společně odjíždí do malého horského městečka Chester Gap, které je kolem dokola obklopené lesy. V poměrně uzavřené komunitě lidí musí vyšetřit zrůdný čin, jen pár mil za městem bylo totiž nalezeno podivné pohřebiště…

* * *

Kapitola 10.
Washington DC; Jeffersonův ústav
15. října, 14:44


Doktorka Camille Saroyanová se právě vrátila z oběda. Zamířila rovnou do své pracovny, kde se chtěla převléknout a pak jít zkontrolovat trojici stážistů, když ji jen pár kroků přede dveřmi doslova přibil do země zvuk tříštícího se skla.

„Říkal jsem, že se sem dva nevejdeme!“ ozval se hlas Clarka Edisona, ze kterého i na těch několik metrů doslova tryskalo rozhořčení.

„Potřebovala jsem pinzetu!“ následoval vřeštivý hlas Daisy Wickové. „Pinzetu! Je snad trestné se pro ni natáhnout? Nemůžu za to, že ses zrovna pohnul!“

Cam si povzdychla a po kratším zaváhání se otočila na podpatku a vydala se rovnou směrem k platformě. „Děje se něco?“ zeptala se klidným hlasem a pohledem zkontrolovala skleněnou nádobku na drobné kosti, která se po dopadu na zem proměnila ve střepiny.

„Pro tři lidi, kteří se snaží dělat tu samou práci, tady není dost místa,“ prohlásil okamžitě Clark.

„Bylo by tady mnohem víc místa, kdybys tu nedělal takové dusno,“ odvětila Daisy kousavě.

„Jako správný vědec bys měla vědět, že napětí mezi lidmi nemá co dělat s fyzickým prostorem,“ ucedil Clark.

Cam vrhla zvídavý pohled na Wendella, který si ji vyčkávavě měřil, ale sotva se jejich oči střetly, sklonil se mladý stážista zpátky k práci. Cam ho podezírala z toho, že se dobře baví. Zhluboka se nadechla a ozvala se ještě dřív, než Daisy stačila vymyslet odpověď. „Už jste na něco přišli?“

„Zatím ne,“ ozvali se Clark s Daisy unisimo a vzápětí na to na sebe naštvaně pohlédli. „Soustředili jsme se hlavně na lebky, aby mohla Angela začít s rekonstrukcemi obličejů,“ dodala pak Daisy.

Wendell si odkašlal. „Já jsem na něco přišel,“ ujal se slova a prstem ukázal na kostru, která ležela před ním. Konkrétně na drobná poranění v oblasti pánve. „Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak ty vlásčité fraktury mohly vzniknout. A myslím, že to mám.“ Na vteřinu se odmlčel a pak ukázal na prasklou kost na ruce. „Když k tomu přidáme zlomené zápěstí, řekl bych, že oběť ležela na zemi. Na zádech,“ dodal a pak se zamyslel. „Možná by bylo lepší, kdybych to názorně předvedl.“

Cam zvědavě povytáhla obočí, ale neřekla nic.

Wendell se zaměřil na svoje dva spolupracovníky a pak se pousmál na Daisy. „Byla bys tak hodná, prosím?“ zeptal se a naznačil, aby si lehla na zem.

Mladá stážistka nejistě zatěkala pohledem po všech zúčastněných, ale ve své typické snaze všem se zavděčit, poslechla a lehla si.

„Teď ty,“ ukázal Wendell na Clarka. „Sedni si na ni. Asi sem, do oblasti pánve.“

„Cože?“ vytřeštili na něj oba hlavní aktéři oči.

Cam oči zase naopak zoufale přivřela, ale neřekla nic. Jen vyčkávala, co dalšího přijde. Nejspíš právě proto se Clark s Daisy nějak přemohli a mužská část této dvojice nakonec usedla na tu ženskou.

„Co teď?“ zeptal se Clark.

„Chyť ji za ruce a drž je od těla.“

Clark tak učinil a Wendell se obrátil na Cam. „Podle zatím velice zběžného ohledání všech koster bych řekl, že všechny oběti byly v této poloze. Vrah na nich seděl. Podle drobných poranění na pánvi bych řekl, že to byl nepochybně muž, protože byl celkově dost hřmotné postavy. Musel vážit minimálně sto kilo,“ dodal. „Oběti byly v té době ještě naživu, o čemž svědčí v tomto případě zlomené zápěstí,“ ukázal Wendell ještě jednou na roztříštěnou kost, „a v tomto případě prasklá lebka,“ zamířil svůj prst pro změnu na kostru vedle. „Všechny oběti sebou musely škubat, snažily se mu vytrhnout. Vrah musel vynaložit úsilí, aby je udržel, a proto je nevědomky o to víc drtil. Tato oběť si ve své snaze uniknout zlomila zápětí a tato se praštila o něco do hlavy. Nezabilo ji to, ale omráčilo. Ale to už poznala doktorka Brennanová na místě činu.“

„Dá se z té polohy usoudit, že všechny oběti byly před smrtí znásilněny?“ zeptala se Cam a trochu nejistě si přitom prohlížela Clarka s Daisy.

„Řekl bych, že ano,“ přikývl Wendell. „Ještě víc a lépe to odůvodňuje poraněné pánve.“

Cam chvilku vyčkávala, ale když nic dalšího nepřicházelo, tázavě povytáhla obočí: „A dál?“

„Dál prozatím nic,“ pousmál se Wendell.

Cam sjela očima na podlahu, kde sice Clark s Daisy vrhali nejprve rozzuřené pohledy na sebe, pak svůj vztek ale obrátili na Wendella.

„Byla ta názorná demonstrace nutná, pane Brayi?“ zeptala se doktorka Saroyanová a pohledem tentokrát přejela všechny zúčastněné.

„Doktorka Brennanová považuje názornou ukázku za velice produktivní a hlavně důležitou součást naší práce,“ odpověděl Wendell s naprosto vážným výrazem ve tváři.

Cam stěží potlačila úsměv.

„Slez ze mě,“ ucedila Daisy rozzlobeně.

„Jeden z vás,“ ukázala Cam na Edisona a Wickovou, „půjde svou práci dělat do laboratorní místnosti.“

„Ale doktorka Brennanová nechce, aby se tam přenášely kosti, dokud není provedeno kompletní ohledání, které se dělá tady,“ protestovala Daisy.

„Pro tentokrát uděláme výjimku,“ prohlásila Cam.

„A nemohl bych tam jít já?“ zeptal se Wendell s nadějí v hlase.

„Ne,“ pochopila Cam rychle, o co mu jde. „Aspoň do té doby, než pochopíte, co to znamená nepíchat do vosího hnízda,“ dodala s úsměvem a odešla.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
15. října, 14:52


„Jsi si jistý, že jdeme správným směrem?“ zeptala se a instinktivně po něm natáhla ruku, protože zakopla.

Podvědomě ji chytil a nepouštěl, dokud si nebyl jistý, že zase pevně stojí na nohách. Jejich tváře se tak na okamžik ocitly blízko u sebe. Rychle se odvrátil a zamumlal: „Doufám, že jdeme správně.“

V hloubi duše si musel přiznat, že snad ani nedoufá. Spíš jen spoléhal na šťastnou náhodu. Neměli žádnou šanci dostat se zpátky tam, odkud skočili do řeky, a tak se museli spokojit s jedinou myšlenkou, která ho napadla. Vzpomněl si totiž, že když včera večer hledal Malloryho srub, všiml si na mapě, kterou našel v šerifově autě, že asi patnáct mil od míst, kde se jeho obydlí mělo nacházet, leží nějaká osada, vesnice. Už si ani nepamatoval na její jméno. Jen věděl, že je tam někde na levém břehu řeky civilizace. Směrem na severozápad. Byl to jediný záchytný bod, který měli. Dost chabý záchytný bod, pomyslel si trpce. Uměl se zorientovat v přírodě. Byl si jistý, že jdou na severozápad, ale… jestli budou mít skutečně dost štěstí na to, aby narazili na pomoc? Těžko říct.

Po očku se po Kůstce podíval. Musel si přiznat, že vypadala odhodlaně. Unaveně, ale to bylo logické, protože už víc jak osmačtyřicet hodin pořádně nespala. Taky jí byla očividně zima. Ale pořád se tvářila bojovně. Jen si nebyl jistý, jestli to nedělá jenom kvůli němu. Nejspíš ne. Temperance Brennanová se neuměla přetvařovat. Jestli se v jejích očích zračí odhodlání, pak tam skutečně je.

Byl za to rád. Skoro se styděl, když si připustil, že ho napadlo, že se Kůstka úplně složí. Protože moc dobře věděl, že taková není. Ale přesto měl obavy. Měl strach, že ji nedokáže pomoct, ale zdálo se, že ona jeho pomoc nepotřebuje. Aspoň ne tu, kterou by jí nebyl schopen poskytnout.

Protože on by ji nedokázal držet v náručí a říkat, že bude všechno v pořádku, aniž by ji nesměl pohladit. Nedokázal by ji uklidnit slovy, že je odsud dostane, aniž by ji nesměl políbit. Scéna u řeky na něj měla zdrcující účinky. Stál tváří v tvář možnosti, že ji ztratil. Vlastně si to myslel. Myslel si, že je mrtvá. Že zůstal sám. Bez ní.

Řezavá bolest, kterou v ten moment cítil hluboko uvnitř, neměla sice nic společného s ničím fyzickým, ale zároveň byla dost reálná na to, aby si uvědomil, že cit, který ke Kůstce chová, není ničím imaginárním. Tohle přece nemohla být nějaká sugesce, jak mu tvrdil Sweets. Ne, láska, kterou k ní cítil teď, byla skutečná. Miloval ji. Skutečně ano.

Ale úlevu to uvědomění nepřineslo, protože toho spousta zůstávala nevysvětlena. Nevěděl, kde se v něm ten cit vzal, odkud pramenil a jak dlouho v něm rostl. Pořád si nemohl vzpomenout, co k ní cítil před tou operací. Jinak si pamatoval všechno. Každičký detail případů, které spolu řešili, každý její úsměv i každou její slzu. Ale nebyl si schopen vybavit, jak se přitom cítil. Bylo to, jako kdyby se díval na fotografie a filmy cizích lidí. Něco se dalo vyčíst z výrazů tváří, ale pořád to byly jen dohady.

Teď a tady mohl říct, že ji miluje. Ale jak hluboko ten cit sahá a jak dalece je založený na věcech, které spolu v minulosti skutečně prožily? Pořád neměl jistotu, že v něm ta láska nenarostla během doby, kdy byl v komatu. A kdyby tomu tak bylo, pak neměl žádné právo žádat po ní, aby mu ten cit opětovala. Nemohl by jí to udělat. Nemohl by po ní chtít, aby ho milovala, když on sám se do ní zamiloval v nějakém podivném druhu snu.

Zoufalost v něm narůstala každým dalším krokem, který udělal po jejím boku. Věci se rozhodně nelepšily. Spíš naopak. Teď bude všechno ještě horší.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
15. října, 16:32


Bob Spalding si posunul klobouk víc do čela a sáhl do kapsy bundy, aby vytáhl cigaretu a zapálil si. Nestál o to, aby si na něm Simon, Mark, nebo vlastně vůbec kdokoliv, všimli, jak strašně ho celá tahle akce štve. Ale už to prostě nemohl bez nikotinu vydržet.

Už skoro čtyři hodiny oni tři, správce parku Dorsey a pár dobrovolníků z města prohledávali les. Ale po agentovi FBI a jeho antropoložce ani stopa.

Spalding rozčíleně odhodil nedopalek a hned na to si zapálil další cigaretu.

„Kolikrát ti mám říkat, že tohle je v parku zakázané?“ ozval se za ním rozčílený hlas Dorseyho.

Bob mu věnoval nepřesvědčivý úsměv a omluvně pokrčil rameny. Kouřit však nepřestal. Rozhlédl se po krajině a po lidech, kteří pomáhali s pátráním. Bylo jich málo a prostor na prohledání byl obrovský. Jen velice pomalu se blížili směrem k řece a na slunci už bylo přitom vidět, že ztrácí svou sílu. Za méně než hodinu se začne stmívat a pak budou bez šance.

Spalding uslyšel řev motoru a instinktivně se otočil. Po nerovné, úzké lesní cestě se k nim blížilo auto. Poznal by ho všude, protože jeho majitele díky své práci bohužel dobře znal. Byl asi jediný ve městě, kdo neměl dobráckého patologa Willa Jepsona rád. Neuměl si vysvětlit proč. Ale zkrátka neměl. A teď nemohl pochopit, co tu doktor dělá.

William Jepson zastavil a za hlasitého prásknutí dveří vystoupil. „Co se tady děje?“ zeptal se Boba, protože stál zrovna nejblíže, ale pak se jeho pohled stočil směrem k Simonovi. „Ve městě jsem slyšel nějaké povídačky o tom, že ten agent a Temperance zmizeli.“

Spalding naposledy nasál do plic kouř a pak cigaretu opět odhodil kamsi mezi jehličí. Rozhořčený pohled Davida Dorseyho ignoroval a odpověděl: „Nejsou to povídačky. Je to pravda.“

„Jak se to stalo? Přece se tu dva lidé jen tak neztratí!“

„Jeli jsme za Samem Mallorym. Agent Booth s ním chtěl mluvit,“ začal vysvětlovat šerif Randall a udělal pár kroků blíž, aby nemusel moc křičet. „Píchl jsem na cestě a oni šli pěšky napřed, zatímco jsem vyměňoval kolo. Od té doby je nikdo neviděl, k Samovi vůbec nedošli.“

„A vy je hledáte v tomhle počtu?“ zeptal se doktor Jepson zpola nevěřícně, zpola rozčíleně.

„Už jsme volali na správu parku dolů do Asheville,“ odpověděl Dorsey. „Pošlou nám lidi. Ale dorazí až zítra ráno,“ dodal trochu váhavě.

„Měli jste zburcovat mnohem víc lidí ve městě,“ vyštěkl patolog.

„Nemá cenu dělat mezi lidmi paniku,“ odpověděl Simon Randall.

„Nemá cenu?“ zopakoval po něm doktor Jepson nevěřícně. „Ztratili se tu dva lidé! Dobrá, to sice není tak úplně mimořádné, každý rok se tu někdo ztratí, ale ti lidé jsou federální vyšetřovatelé! A jediné, co uděláte, je, že vytáhnete pár chlapů z hospody a jdete pročesávat kapradí?“

Výraz Simona Randalla ztvrdl a Bob Spalding zase na druhou stranu nedokázal potlačit úsměv. Tohle je čím dál tím víc zajímavější, pomyslel si.

„Se vší úctou, pane doktore,“ ucedil šerif skrze zlostně zaťaté zuby, „myslím, že je tady spousta lidí, kteří jsou v tomto směru povolanější než vy.“

„Ne, synu, to si nemyslím,“ řekl najednou doktor Jepson klidným, ale velice smutným hlasem. „Žiju tady skoro celý život a už dvacet let nedělám nic jiného, než že tahám utopené lidi z řeky nebo pro ně lezu do strže, kam spadli. A teď mi řekni, Simone, kolik jste na druhou stranu vy dokázali těch lidí najít? Živých? Tak mi tady nevykládej o tom, kdo je nebo není povolaný.“

Šerif Randall se nadechl k odpovědi, ale to bylo všechno. Nakonec na to neřekl nic. Bob Spalding si nemohl pomoct, ale měl dojem, že teď Simon vypadá jako malý kluk, kterého někdo nachytal na třešních v sousedově zahradě. Připadalo mu to k smíchu.

„Co navrhujete?“ zeptal se Randall zmoženým hlasem.

„Už jste to prohledali u řeky?“ zeptal se doktor Jepson.

„Řeka tady teče dvacet metrů pod námi. Je tam Rockyho strž,“ vložil se Dorsey do hovoru a ukázal směrem nahoru do kopce.

„To není odpověď, Davide. Už tam někdo byl?“

„Ne. Chtěli jsme postupovat postupně. Doufali jsme, že se k řece stihneme dostat do setmění.“

„Dostat ale ne to tam prohledat,“ prohlásil doktor Jepson a máchl rukou směrem ke skupince chlapů, kteří nejistě postávali opodál a čekali, co se bude dít. „Jdeme k řece!“ zavelel. „Hned!“ K Simonovi potom dodal: „Myslím, že kdyby byli někde tady v tom mlází, tak jste je už našli.“


Washington DC; Jeffersonův ústav
15. října, 16:51


„Podívala jsem se po těch hrobech v kruhovém uspořádání, jak chtěla Bren, ale myslím, že jsem nenašla nic, co by nám mohlo pomoct,“ řekla Angela a zobrazila na své velkém monitoru hned několik skic a obrázků. „Jakékoliv zmínky o podobných útvarech se datují do závěru eneolitu, pozdní doby halštatské až časného laténu a taky našli podobné hroby v keltských pohřebištích. Nemyslím si, že z toho dokážu něco vyvodit. Potřebovala bych o tom mluvit s přímo s Brennanovou,“ dodala a tázavě přitom pohlédla na Cam. „Už ses jim dovolala?“

Ta zakroutila hlavou. „Ani jeden to nebere.“

„To je dost divné. Ani jeden z nich není skoro celý den na telefonu? To není jejich styl.“

Doktorka Saroyanová nemohla přeslechnout neklid, který se Angele vkradl do hlasu. A když se navíc zeptala: „Nemáš z toho nepříjemný pocit?“, nedokázala se dost přetvařovat, takže Angela určitě poznala, že ani jí není lehko u srdce.

„Možná bychom měli zavolat někoho z FBI, aby se zkusili ozvat šerifovi v tom městě. Nebo někomu podobnému,“ navrhla Angela.

„To jsem už udělala,“ přiznala Cam. „Slíbili mi, že se mi ozvou, ale bohužel na dnes večer plánují nějaký zátah ve městě a vypadá to, že mají všichni hodně práce,“ dodala trochu kysele.

„Takže nám zatím nikdo nepomůže ani s oficiální zprávou k případu té zmizelé lyžařky? Koukám, že nám tu Booth jako spojka s oficiálními úřady dost chybí.“

„Agentka Perottová mi slíbila, že se po tom podívá a ještě dnes večer se tady staví. Zatím musíme jen čekat,“ pokrčila Cam nevesele rameny a vzápětí na to Angelu povzbudivě poplácala po rameni. „Určitě jsou v pořádku. Musíme si uvědomit, že jsou někde v horách, kde nejspíš není pořádný signál.“

„Jasně,“ zamumlala Angela.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
15. října, 17:54


Slunce pomalu zapadalo za obzor a na krajinu začala padat tma. Ušli spoustu mil, oba byli tak unavení a ztuhlí zimou, že poslední hodinu prakticky nemluvili. Temperance bylo jasné, že dnes večer se už k jakékoliv formě civilizace nedostanou. Že budou muset zůstat tady v lese. Ta představa nebyla ani trochu příjemná.

Doslova se vyškrábali na jeden z kopců, odkud se Booth chtěl rozhlédnout do kraje. Nehádala se s ním, i když tušila, že to nebude k ničemu. Nechtěla jim brát naděje, které se on tak pracně snažil produkovat. Když stanuli nahoře, nejenže už bylo velké šero tma, ale taky jim v jakémkoli výhledu bránily husté koruny vysokých stromů. Možná, že kdyby bylo víc světla, mohli by se pokusit najít něco jako přírodní vyhlídku, místo, odkud by se dalo aspoň částečně rozhlédnout, ale teď už něco takového nemělo význam. Začalo totiž hrozit, že by ve své snaze někam spadli.

„Myslím, že tohle bude dobré místo na přenocování,“ řekl Booth hlasem, ve kterém ani vzdor obrovské snaze nedokázal zakrýt únavu.

Věděla, že ta věta dříve nebo později přijde, a proto se necítila překvapená. Jen přikývla, zmoženě se posadila na zem a opřela se o kmen stromu. Byla jí strašná zima. Oblečení na nich uschnulo jen částečně. Vlastně by spíš měla říct, že prakticky vůbec. Objala se zkřehlými pažemi a zavřela oči. Nedokázala si představit, že by takhle měla strávit celou noc. Když ji navíc zakručelo v žaludku, zase se napřímila a zahanbeně pohlédla na Bootha, který stál nad ní a pozoroval ji. Jen těžko se mohla dohadovat, co se mu za poslední hodiny honilo v hlavě. I když dělal všechno proto, aby byla v bezpečí a cítila se aspoň trošku pohodlně, nemohla se zbavit dojmu, že je strašně uzavřený. Jako kdyby něco skrýval, jako kdyby měl strach, že si něčeho všimne…

Sledovala, jak sáhl do kapsy a vytáhl čokoládovou tyčinku. Podal jí ji.

Překvapeně povytáhla obočí. „Odkdy s sebou nosíš takové věci?“

Pokrčil rameny. „Koupil jsem si ji, když jsem byl pro tvoji svačinu. Ale nesnědl jsem ji.“

„Je tvoje. Sněz si to ty.“

Povytáhl obočí a ruku s tyčinkou nestáhl. „Vezmi si ji.“

Po kratším zaváhání tyčinku přijala, a zatímco si sedal vedle ní, rozbalila ji a rozlomila na půl. Na oba tak zbylo sotva pár centimetrů čokolády, ale ona to považovala za spravedlivé. „Na,“ podala mu jeho díl.

Chvilku váhal, ale zřejmě měl taky hlad, protože jej nakonec přijal. Oba svoji večeři snědli během pár vteřin, načež se mezi nimi rozhostilo ticho.

„Doufám, že nemáš žízeň,“ prohlásil po chvilce s nepříliš přesvědčivým smíchem. „Coca-colu s sebou bohužel nemám.“

„Ne, díky, mám v sobě zásobu vody z řeky,“ snažila se mu oplatit vtípek a natočila hlavu, aby mu viděla do tváře. Překvapilo ji, jak blízko jsou u sebe, protože se mu nečekaně dívala do očí jen z minimální vzdálenosti. Doufala přitom, že se v těch jejích až příliš nezračí strach a nejistota, jež ji užírali uvnitř. Měla dojem, že by to nebylo fér. Dát mu najevo obavy.

Nedokázala si vysvětlit proč, ale nevydržela jeho pohled dlouho. S povzdechnutím si položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči.

„Měli bychom se prospat,“ řekl po chvilce. „Už jsme nespali osmačtyřicet hodin.“

„Myslíš, že je někde za námi?“ zeptala se nečekaně a cítila přitom, jak rozrušeně polkl.

„I kdyby to byl sebelepší stopař, máme před ním slušný náskok. Dneska v noci nás určitě nedostihne. Buď v klidu,“ dodal chlácholivě.

„Asi si nemůžeme rozdělat oheň, viď?“ zeptala se.

„Mohlo by to přilákat pozornost,“ odpověděl a rozepnul si bundu.

Překvapením otevřela oči a nechápavě se na něj zadívala. „Co to děláš?“ zeptala se, protože vážně pochybovala o tom, že je mu teplo.

„Starý vojenský trik,“ řekl.

„Jaký?“

„Jako vědec bys ho měla taky znát,“ prohlásil. Rozepnul si i mikinu. „Udělej to samé,“ vyzval ji.

„Cože?“

„Kůstko, jestli se nebudeme navzájem hřát, tak je docela možné, že se ráno ani jeden nezvedneme. V lepším případě budeme ztuhlí zimou a budeme mít omrzliny, v tom horším zmrzneme úplně.“

„Myslíš, že bude v noci mrznout?“ zeptala se nejistě.

„To nevím,“ přiznal. „Ale včera v noci sněžilo, takže bychom měli počítat se vším.“

Sledovala ho, jak si přetahuje přes hlavu mokré tričko. Odhodil ho kamsi vedle sebe a pak se znovu nasoukal do mikiny a bundy. Oboje však nechal rozepnuté, takže mu koukala nahá hruď.

Bylo jí jasné, co se čeká od ní. Povzdychla si a vzápětí na to neochotně rozepnula bundu, přetáhla si přes hlavu mikinu a poté i tričko. Nečekala od sebe, že by zrovna ona mohla mít problém s tím, že ji uvidí jen v podprsence, ale přesto se necítila nijak zvlášť příjemně. Asi jsem unavená, přetažená a pravděpodobně i přecitlivělá, řekla si pro sebe v duchu a pak poslechla jeho pobídku, aby se nahými zády opřela o jeho nahý hrudník.

Byl to první pocit tepla, který od skoku do řeky pocítila, a tak se mimoděk otřásla. Vlastně to bylo tak příjemné, že se musela hodně opanovat, aby instinktivně nezasténala.

Beze slova ji přehodil přes ramena lemy své mikiny a pak i bundy, ona potom svoji hruď přikryla svoji mikinou a bundou. Obojí bylo studené a v porovnání s jeho teplým tělem neuvěřitelně nepříjemné, ale přesto se najednou cítila o dost lépe. Raději nemyslela na to, jak na tom asi ráno budou její nohy a užívala si pocit tepla na zádech.

Sice ještě chvilku oba dva studil tenký proužek v podobě podprsenky a ona sama si uvědomovala, že by si nejradši sundala i tenhle mokrý kus oděvu, neměla ale odvahu. A jemu byla vděčná za to, že to sám nenavrhl a ani to nijak nekomentoval. Však on se ten kousek látky mezi jejich těly brzy ohřeje.

„Víš, že ve skutečnosti to funguje jinak?“ zeptala se.

Souhlasně zabručel. „Správně bychom si měli nazí zalézt do jednoho spacáku.“

Řekl to takovým tónem, že se nedokázala nezasmát.

„Ale ten bohužel nemáme, takže musíme improvizovat,“ dodal, zatímco propletl svoje nohy s jejíma.

Chvilku oba mlčeli.

„Díky, Boothe. Nebýt tebe, tak…“

„Ššt,“ zamumlal. „Dobrou noc.“

Nedokázala nic říct. Tím spíš, když ji najednou jeho paže objaly kolem pasu a jeho prsty se propletly někde na jejím břichu.

„Zkus se aspoň trochu vyspat,“ řekl potom.


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
15. října, 18:10


Našel to jeden z chlapů, které – jak trefně poznamenal doktor Jepson – Bob Spalding vytáhl z hospody, aby pomohli s hledáním. Už byla skoro tma a většina pátrajících začínala reptat. Stále více hrozilo, že se ve snaze najít agenta Bootha a doktorku Brennanovou zraní někdo z nich.

Simon Randall byl u onoho muže nejrychleji. „Co máš, Jacku?“ zeptal se zadýchaně.

Jack ukázal na zem a šerif sklonil hlavu. Díval se na pistoli. Pokud to dokázal správně odhadnout, přesně takovou u sebe měl Booth.

„Simone?“ ozval se za Randallem do ticha hlas doktora Jepsona.

„Ano?“

Patolog klečel na zemi až téměř u okraje rokle a na něco se díval.

„Co je to?“ zeptal se Simon a rychle se od pistole přesunul k doktorovi, který se právě postavil zpátky na nohy. Dva vztyčené prsty potom strčil přímo před šerifovy oči. „Krev.“

Simon Randall si pár vteřin hustou červenou tekutinu na doktorově ruce šokovaně měřil a pak se mimoděk naklonil přes okraj. Pohled, který se mu naskytl, byl hrozivý.

„Myslíte, že…?“ zeptal se zdrženlivě.

„Nemyslím si vůbec nic,“ prohlásil doktor Jepson a poprvé od okamžiku, kdy přijel, vypadal zmateně. „Nemám tušení, co se tady mohlo stát.“


Washington DC; Jeffersonův ústav
15. října, 20:03


„Tohle se mi nelíbí. Ani trochu,“ prohlásila Angela nervózně a udělala pár kroků směrem ke dveřím, aby se tam otočila na podpatku a pochodovala zpátky.

„Cam má pravdu, Ange,“ řekl Hodgins smířlivě. „Můžou být někde v terénu, kde není signál.“

„Celý den? Už skoro dvanáct hodin jsme se s nimi nedokázali spojit. Tohle vůbec není jejich styl. Bren vždycky volá, aby zjistila, na co jsme přišli. Aby se mohli v případu pohnout dál… Krom toho je teď už tma. Kde by co dělali ve tmě?“

„Je teprve osm hodin. Podle mě je předčasné dělat nějaké závěry,“ snažil se Hodgins i nadále uklidňovat situaci.

Cam po celou dobu jejich rozhovoru mlčela a nepřítomně se dívala směrem, kterým před pár minutami odešla agentka Perottová, když jí zazvonil telefon. Asi před čtvrt hodinou jim přinesla složku s daty, které se jí podařilo vytáhnout z databáze FBI. Ani jeden člověk v laboratoři však zatím neměl čas podívat se na případ Jess Elliotové podrobněji.

„Co si myslíš ty, Cam?“ otočila se Angela na svoji šéfovou v naději, že ji nějakým způsobem podpoří, ale ta ji na otázku neodpověděla, protože se právě vrátila Perottová. Všem v místnosti bylo rázem jasné, že se něco děje.

„To byl šerif s Chester Gap,“ vyhrkla lehce zadýchaně. „Říkal, že Booth s doktorkou Brennanovou dneska dopoledne zmizeli.“

Angela zalapala po dechu nahlas, ostatní se zatím výraznějším projevům vyhnuli.

„Jak to myslíte, že zmizeli?“ zeptal se Hodgins.

„Šli vyslechnout nějakého muže, který žije někde v lese poblíž řeky. Ale Booth s Brennanovou k němu vůbec nedorazili. Šerif a další lidé je hledali celé odpoledne, ale až teď večer se jim podařilo objevit aspoň nějakou stopu…“

„Jakou?“ vyhrkla Angela.

Agentka Perottová lehce zaváhala, než odpověděla: „Boothovu zbraň a taky něčí krev.“


Severní Karolína; lesy Národního parku Nanthanala
15. října, 21:32


Zíral kamsi do tmy a naslouchal nočním zvukům lesa. Nemohl spát. Nevěděl, jestli je už tak přetažený, jestli je to zimou nebo jednoduše proto, že má strach usnout.

Kůstka upadla do neklidného a mělkého spánku už asi před hodinou. Poznal to z toho, že se občas zachvěla nebo něco zamumlala. Ale i tak byl rád, že spí. Lepší poloviční a neklidný spánek, než vůbec žádný.

Už pár minut sám sebe uklidňoval dost zvláštním způsobem. Zabořil nos do jejích vlasů a vdechoval jejich vůni. Bylo to zvláštní, ale fungovalo to. Cítil růže a taky nějaký druh exotického koření. Byla to příjemná vůně. Hřejivá.

Taky si užíval její tělesné teplo. Ale jen částečně. Cítil se skoro zahanbeně, když si uvědomil, že ho i vzdor téhle šílené situaci vzrušuje. Proboha, vždyť na něm ležela polonahá! Kdyby to zaregistrovala, nejspíš by mu řekla jednu z těch svých biologických přednášek. Ona to tak nebrala, ale on… Nejspíš by se propadl studem.

Snažil se přestat myslet na ni jako na ženu a taky přestal vdechovat vůni jejích vlasů. Naposledy se jeho oči zaměřily na obrysy ve tmě a jeho uši zaposlouchaly do zvuků lesa. Pak opřel hlavu o kmen stromu a snažil se aspoň na chvilku usnout.


 

Pokračování příště…
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nemám slov

(Bubblegum, 17. 12. 2009 14:12)

Bože, proč je úterý tak daleko? Já si to přečtu vždy ten den a pak se jen šíleně těším, jak to bude pokračovat.
A nechci se opakovat, ale musím - píšeš dokonale. Je to skvělé čtení. Prostě skvělí.

P.S. Nešla by to, aby 11.kapitola tu byla dřív? XD

:/)

(oskvarka, 15. 12. 2009 21:29)

ja som to citala ako vzdy rano v praci kedze som sla vynimocne spat pred polnocou...teraz som dosla konecne domou a kukam aka je tato cast poviedky dlha...mne prisla rano taka kratka.. som taka napnuta ze by mi asi ani 30 stran nestacilo na jednu cast :D:D

a taky se mi libi cesky vyraz "jsme všichni napnutý jak kšandy :-)..." uplne vystizne ;)

:-)

(KayTee, 15. 12. 2009 20:57)

Ráno jsem si tuto část vytiskla, když jsem šla z práce a v metru jsem to přečetla. Na netu jsem až teď, takže koment opožděně :-) Nejdu už psát, jak je to skvělé, protože to je prostě neměnný fakt. Spíš jsem si u tohodle dílu uvědomila, jak jsi důsledná i ve faktech. Hlavně teda u děje v laboratoři fakt někdy žasnu, jak to máš vymakané. Vím sama, co mi dalo práce, když jsem googlila, jestli je někde kolem Washingtonu nějaké delfinárium a taky co úsilí mě stálo vytvořit Kůstčin názor na neděli. Takže např. rekonstrukce vraždy nebo třeba věta - "Jakékoliv zmínky o podobných útvarech se datují do závěru eneolitu, pozdní doby halštatské až časného laténu a taky našli podobné hroby v keltských pohřebištích." - Je pro mě naprosto úžasná! :-)

paráda

(Emily, 15. 12. 2009 18:29)

je to super lepší povídku sem nečetla. úterý jevždycky svátek.
Mohla by jsi prozradit kolik dílů asi bude?

:-)

(Ajka, 15. 12. 2009 11:51)

jsme všichni napnutý jak kšandy :-)

ach jo

(Anulet, 15. 12. 2009 9:24)

Ty nás ale napínáš. Nechceš přidat ještě jeden kousek?

Nemůžu se dočkat

PEcka!!

(zelda, 15. 12. 2009 9:23)

nemám slov.. s otevřenou pusou to vždy čtu..Krása! :-*

krása

(lada, 15. 12. 2009 9:22)

opět krásné, už se nemůžu dočkat pokračování a taky přemýšlím jak to dopadne - určitě dobře:-) už aby bylo uterý - nechceš to sem dávat dvakrát týdně?:)

wow

(tereza, 15. 12. 2009 7:28)

no tohle to je nadherny....nemam slov...:)