Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Poznání nepoznaného

5.díl


Autor: Dita Horochovská (Mclarenka)
Jazyk: CZ
Pár: Booth a Brennanová

* * *

Kůstčino auto

Volant držela soustředěně a pevně, takže by se podle toho dalo usuzovat, že se naplno soustředí pouze na jízdu a všechny myšlenky nechá uložené v kufru na později. Opak byl ovšem pravdou… na jízdu se nesoustředila téměř vůbec, pouze registrovala, kudy jede a jakou rychlostí, ale to vše dělala zřejmě podvědomě a automaticky, aniž by nad tím přemýšlela. Pokud by se jí teď stalo cokoliv nepředvídatelného nebo neočekávaného, tak je dost dobře možné, že by to nemuselo dopadnout dobře. Sice bylo předčasné a negativistické přemýšlet nad takovými věcmi, ale člověk by měl počítat raději se vším. Kůstka se tímto také celý život řídila a při řízení auta na tom dbala dvojnásob. Ne nadarmo tvrdila Boothovi, že je výborným řidičem a on jí to pokaždé odkýval, ale přesto musel pokaždé řídit on. Zřejmě to bylo logické, když jezdívali především jeho autem, ale přesto by se dalo spočítat na prstech jedné ruky truhláře, který při práci přišel o dva prsty, situace, kdy mohla usednout za volant jeho auta a dokonce otočit klíčky v zapalování a rozjet se vstříc novému případu. Krajina kolem ní ubíhala celkem rychle a to ani nevnímala, že tolik tlačí nohou na plynový pedál. Měla ráda svižnou jízdu, ale tímto stylem jízdy mnohokrát bohužel přehlédla rozmanitou přírodu, kolem které projížděla. Tentokrát tomu nebylo jinak. Silnice, po které se svižně otáčely nově obuté pneumatiky její modré Toyoty, se táhla středem aleje vzácných, vzrostlých a zřídkakdy vyskytujících se jírovců maďalů; sekvojů; borovic atd., ale Kůstku momentálně vůbec nezajímalo, jaké unikáty se kolem nachází. I kdyby kolem silnice stopovaly stovky koster a každá by na sobě měla pověšenou ceduli s nápisem „Jsem neznámá kostřička a potřebuju identifikovat od Dr. Brennanové, jedné z nejlepších antropoložek, která kdy kráčela svými facies digitales plantares po zeměkouli.“ Podle tohoto popisu by věděla, že je to směřované k její osobě, ale to by nesměla být myšlenkami úplně někde jinde… v tuto chvíli by si toho nevšimla, ani kdyby tam ty kostry na upozornění tancovaly kankán.

Najednou si uvědomila, že něco zapomněla Hodginsovi říct, a proto už volant držela jen jednou rukou, protože pravou vyhledávala na mobilu Hodginse, aby mu mohla zavolat. Svůj zrak věnovala řízení, ale tu a tam musela hlídat, aby nevytočila Dr. Greenovou, svou gynekoložku, protože tu by asi hned nenapadlo, že Kůstka vytočila špatné číslo, a že chce tedy po někom jiném, aby Kůstce zavolal, jakmile prohlédne všechno to svinstvo, které tam našli a zjistí něco nového. To by určitě Dr. Greenová zírala a při další návštěvě Kůstky u ní v ordinaci by to mohlo být zajímavé z mnoha hledisek. Naštěstí Kůstka vytočila správné číslo. Poznala to podle hudby, kterou měl Hodgins nastavenou pro volajícího, aby dotyčný nemusel poslouchat monotónní vyzvánění. Kůstku tohle pokaždé pobavilo a s neobvyklou a nepopsatelnou chutí se do té muziky zaposlouchala, ale k jejímu zklamání to pokaždé brzo zvedl. Jakmile se teď znovu rozezněla ona skvělá hudba, tak se Kůstka levým loktem opřela o dveře a prsty si do rytmu vyťukávala, aniž by si to uvědomila. Najednou hudba přestala a na celé auto se ozval známý, ale přesto neočekávaný hlas, který zněl udýchaně, jako kdyby právě dobíhal ze záchodu se staženými kalhotami, které si celou dobu snaží nandat na místo, kde byly před tou náhlou situací, která byla vyvolána kombinací guláše a mléka se sušenkami… „Prosím?“ zaznělo… Kůstka svraštila čelo a udiveně a rozvážně se zeptala „Angelo?…“ chtěla sice pokračovat, ale dotyčný, zřejmě astmatik, ji přerušil „Ahoj zlatíčko, ano to jsem já. Copak potřebuješ?“ vysypala ze sebe takovou rychlostí, jakou by se svlékl muž, který je už půl roku bez sexu před krásnou mladou blondýnkou, se kterou by tento půst mohl přerušit. Kůstka ji sice poznala už po urputném dýchání, ale přesto se musela zeptat, protože nemohla uvěřit tomu, že Hodginsův mobil, který měl být ještě na místě činu, zvedla Angela, která na místě činu nebyla. „Já ale volám Hodginsovi“ řekla Kůstka neurčitým tónem „To mi je jasné, když voláš na jeho mobil, ale Hodgins si mobil zapomněl v ústavu a jaksi se ještě nevrátil. Myslela jsem, že jste spolu… odjel do zoo, kde měl něco na práci a vzhledem k tomu, že máte oba doktoráty z něčeho, co právě tam můžete momentálně využít, tak bych čekala, že právě budete spolu“ spustila tento monolog, který téměř nebral konce. „To není Hodginsův styl a ani jeho zvyk, aby si zapomněl mobil“ Kůstka chtěla nepochopitelně rozebírat to, že si zapomněl mobil, což bylo naprosto zbytečné, ale očividně se to chtěla pokusit pochopit a na chvilku tak alespoň utéct od myšlenek, které ji pronásledovaly. Angela nebyla nadarmo nejlepší kamarádkou Kůstky, a proto dobře věděla, že Kůstka prostě potřebuje vše pochopit, nebo si vše rozumně vysvětlit, i když je mnoho věcí a situací, které vysvětlit nejdou a rozumně už vůbec ne, nebo se prostě vysvětlovat nemusí, protože jsou jasné. Přesto se snažila vše Kůstce vysvětlit a tentokrát tomu nebylo jinak „To máš sice pravdu, ale tentokrát tolik pospíchal, když mu Cam řekla, co se stalo a kam má jet, že si prostě na mobil nevzpomněl a k tomu všemu dopomohlo to, že si ho nechal u mě, ale teď hlavně ještě neřeš, proč ho měl u mě… prostě tak to bylo, ok?“ doufala, že naléhavým tónem dosáhne toho, aby se Kůstka konečně dopracovala k tomu, proč volá nebo aby Hodginsovi něco vzkázala… dočkala se, protože Kůstka na to reagovala „Fajn, tohle si s ním vyřídím později“ Angele se sice trochu ulevilo, protože nemusela hledat inspiraci v knížce Slovník a brožura pro nechápavá stvoření v otázkách naprosto logických pro většinu lidí… „Mám mu něco vyřídit, kromě dotazu, jak je možné, že si zapomněl mobil?“ položila Angela další otázku „Ne, ty bys stejně nevěděla, o čem je řeč, takže bude stačit, když mu vyřídíš, ať zavolá nejprve mně, až něco objeví nebo na něco narazí, dobře?“ zeptala se tónem a obsahem tak, že by se mohl kdokoliv urazit, protože její slova z ní dělala naprostého tupce, ale Angela Kůstku moc dobře znala, a tak tedy věděla, že to vůbec nemyslí tak, jak to může vyznívat, a proto s úsměvem a drobným smíchem odpověděla „Fajn zlato, tohle překvapivě chápu, a tak vše vyřídím“. „Dobře, díky a měj se“ chtěla Kůstka zakončit hovor, jakoby se obávala, že teď bude chtít Angela rozebírat něco, co má společného s případem asi tolik, jako celer s ananasem, ale Angela se nenechala jen tak odbýt a poznala, že se s Kůstkou něco děje. „Počkej, Bren… co je s tebou? A přeskočme rovnou tu zdlouhavou fázi rozhovoru, kde mi budeš tvrdit, že jsi v pořádku a nic ti není. Znám tě lépe, než si dovedeš představit, a proto to poznám i na dálku přes nekvalitní handsfree, které si odmítáš vyměnit a pokročit dál v 21. Století, takže ven s tím“ Kůstka byla trochu překvapená naléhavostí, kterou zachytila z jejího hlasu, a proto tedy opravdu přeskočila část, ve které by tvrdila, že se nic neděje, ale přesto Angele zatajila to, co ji skutečně trápí. Po chvilce váhání, co má tedy říct se znovu ozvala Angela a tentokrát to byla naléhavost několikanásobná „Hej Bren, tak mám si zatím jít nakoupit, zajít ke kadeřnici, a potom jít na oběd, nebo mi to konečně řekneš?!“ samotnou ji pobavilo, co vyplodila za větu, a proto se trochu zasmála a trochu tím odlehčila situaci. Kůstka už neotálela „Jsem jen unavená, takže z mého skleslejšího tónu zřejmě děláš unáhlené závěry… opravdu mi nic jiného není“ snažila se, aby to znělo přesvědčivě, a proto to řekla sebevědomím tónem a doufala, že tím Angelu přesvědčí a bude moct zavěsit, ale to by nemohla být Angela, která se nenechá opít rohlíkem „Bren, tohle bylo přesvědčivé a věrohodné asi tak, jako kráva Milka na švýcarských pastvinách, která je považovaná za úplně normální a běžnou krávu, kterou najdete všude na světě. Mně přece můžeš říct všechno“ konec řekla trochu poklesle, protože ji očividně mrzelo, že se jí nechce svěřit nejlepší kamarádka s něčím, co ji trápí. Kůstka nebyla vůči tomu imunní, a proto se chtěla Angele trochu odvděčit za starost a zájem, který projevila „Jedu teď domů, protože si vážně potřebuju trochu odpočinout a třeba se i prospat, i když to se mi nejspíš nepovede. Téměř celou noc jsem nespala, takže snad chápeš, že jsem unavená. S případem stejně nemůžeme prozatím pohnout a s tím co máme, tak s tím může pracovat Clark sám. Bude mě ovšem informovat a já mu naprosto důvěřuji, i když není rozhodně neomylný… vlastně se teď několikrát za sebou spletl, ale na chyby jsem naštěstí ihned přišla, takže nedošlo k žádnému zásadnímu pochybení a i teď si vše řádně prověřím, než uděláme nějaká rozhodnutí. Za pár hodin přijedu do ústavu, takže se uvidíme a můžeme si spolu potom promluvit, i když není o čem, protože to už budu odpočatá, ale očividně mi nedáš pokoj, takže na mě budeš naléhat, a proto ti to slibuju už teď, ok?“ už nevěděla, jak jinak přimět Angelu, aby jí uvěřila, a proto byla napnutá, co na to řekne. K jejímu překvapení neřekla nic, co by rozebíralo aktuální stav Kůstky… „Tak dobře, necháme to být, ale moc si nevyskakuj, protože až se tu objevíš, tak se i svého stínu zbavíš snáz, než mě a nenechám tě na pokoji, dokud mi to neřekneš a dopodrobna“ sice to mělo vyznít důrazně a výhružně, ale Angela podobné věci neuměla, takže to i teď zlehčila smíchem, ale přesto byla schopná položit ještě jednu prostou otázku, kterou si myslela, že nic nepokazí a už vůbec ne to, že by tím Kůstku vykolejila… prostě to brala jako samozřejmost a netušila, že právě toto je ten Kůstky problém „Co Booth? Kde ten vlastně je? Myslela jsem, že budete spolu, ale očividně jsi sama, což mě dost překvapuje, protože v této fázi případu býváte spolu, i když ty se věnuješ něčemu, z čehož se Boothovi točí žaludek jako řetízák na matějské a navíc to umíš pojmenovat pouze tak, že z toho většině vstávají vlasy na hlavě a chlupy na nedobře oholených nohou, tak přesto dýcháte stejný vzduch, i když to není zrovna vůně od Diora a on tam očividně nemá co na práci“ dopověděla toto dlouhé souvětí a čekala jakoukoliv rychlou odpověď, ale k jejímu překvapení se ničeho takového nedočkala, protože slyšela jen šum a rachot z jedoucího auta, ale ne hlas své kamarádky. Přišlo jí to sice zvláštní, ale přesto ji to neodradilo od zatrženého nehtu na palci u levé ruky, což se snažila odstranit pilníkem.

Na tuto nepříjemnost přišla ráno, když se oblékala a tímto nehtem si roztrhla úplně nové silonky tělové barvy, které měly být pod krátkou sukní od Hodginse. Sama by si ji nikdy nekoupila, respektive nemohla koupit, protože její cena trojnásobně převyšovala Angelin měsíční plat. Hodgins byl velmi pozorný, laskavý, citlivý, velice vnímavý a jeho fantazie překračovala hranice všech států na světě dohromady, takže by od něho dostala mnohem originálnější, zajímavější a romantičtější dárek, než byla tato sukně, ale ona byla nadmíru spokojená, protože přesně toto chybělo v jejím šatníku. Sukně byla překrásná a naprosto dokonalá ve všem, v čem jen může a nemůže sukně být. V klidu si to pilovala a naprosto uvolněná čekala na odpověď. Znepokojila se poté, co uslyšela troubení, které nepocházelo z Kůstčiny modré Toyoty. „Zlato, co se to tam sakra děje?“ naléhavě chtěla slyšet jakékoliv vysvětlení nebo prostě slyšet cokoliv… potřebovala slyšet hlas Kůstky. Pilníček už dávno odhodila kamsi a bylo jí úplně jedno, jestli ho ještě vůbec někdy uvidí, čemuž by těžko Hodgins uvěřil. Často se večer chodívali projít a pokaždé jejich cesta směřovala do parku, kde na houpačce vzpomínali, v jaké fázi byl jejich vztah tenkrát, když tu spolu byli poprvé a jak moc se toho muselo stát a kolik si museli oba prožít, aby tu spolu znovu byli. Hodgins si při těchto procházkách představil chvíli, která by jasně dokazovala, co pro ni manikúra znamená… probíhalo by to asi takto: Přepadl je náhle muž s nožem v ruce, kterým by na ně mířil a řekl by notoricky známou větu, akorát s trochu pozměněným textem „Naval manikúru, nebo podříznu tvýho frajera!“ na důkaz vážnosti by namířil nůž nejprve na Angelu, a potom na Hodginse. Do této chvíle by byly obě hrdličky k smrti vyděšené, ale jakmile by Angela slyšela jeho požadavek, tak by se zcela uklidnila, protože měla jasno… obětí bude Hodgins a ne její nedotknutelné stříhátko a hlavně pilníček… možná by i Hodginse zezadu popostrčila, aby byl blíž k tomuto zloději, který by si tohoto modrookého fešáka vzal stranou a tam si s ním dělal, co by chtěl. Hodgins by Angele pochopitelně moc křivdil, ale jeho myšlenky výjimečně nebyly vymyšlené, aniž by nevznikaly na základě skutečností a zkušeností, protože když oba někdy večer ulehli do postele, kam uléhal s představou něčeho mládeži nepřístupného, tak Angela sice nepronesla obligátní a muži tolik nenáviděnou větu „Dnes ne… nezlob se, ale bolí mě hlava a zítra brzo vstávám“, ale přesto udělala něco podobného, i když naděje pořád byla… vytáhla si tu svou manikúru, pro kterou měl Hodgins mnoho známých a neslušných pojmenování a dokonce i nějaká sám vymyslel, a začala její každodenní šichta… maximálně obdenní. Už pouze chyběly píchačky, kterými by jen potvrdila skutečnost, která se Hodginsovi naskýtala. Jakmile skončila práce na nohách, tak se vrhla na svoje rozkošné ručičky, kterým chtěla vynahradit (stejně jako nohám) tu celodenní práci, kterou pro Angelu dělají… tímto měla pocit, že se jim odmění. Pokaždé mu přišlo, že vedle něj leží stonožka s chobotnicí dohromady, protože jinak nešlo odpovědět na otázku, proč to trvá tak dlouho? Aby nebyl ovšem příliš nespravedlivý, tak by musel přiznat, že mu to pokaždé dostatečně a uspokojivě vynahradila.

Toto tedy znamenala manikúra pro Angelu v normálních situacích, ale teď jí bylo úplně jedno, co se s tou kosmetickou vymožeností stalo, protože jí zajímala pouze její kamarádka, která má očividně problém a to velkého rázu, ale prozatím se neumí nebo nechce svěřit. Kůstka neodpovídala jen několik málo vteřin, ale i to stačilo k tomu, aby málem zaťukal Angele infarkt na dveře její kanceláře. Znovu a tentokrát mnohem naléhavěji s vyděšeným hlasem promluvila do mobilu, který už neměla dávno na hlasitý odposlech „Tak Bren, co se to sakra děje? Pro lásku boží ozvi se…“ Kůstka celou dobu Angelu vnímala, ale ne úplně jasně po celou dobu. Hned na úvodu se zasekla po prvních dvou větách… Co Booth? Kde ten vlastně je? Při těchto slovech Kůstka úplně ztuhla, a potom už slyšela Angelin hlas, jakoby zněl odněkud z dálky… vždy jí prostoupil zvláštní pocit, když sama vyslovila, uviděla někde napsané nebo od někoho slyšela jméno Booth. To jméno řekla denně víckrát, než se vůbec za den nadýchla a přesto tomu nepřikládala takovou váhu, jakou by měla a kterou by přikládal někdo jiný. V posledních týdnech ovšem pociťovala naprosto neznámé pocity, když na těch pět písmem jenom pomyslela. Vědomí, že si něco nedovede rozumně vysvětlit a pociťuje něco, o čem sama netuší, odkud to pochází, tak to ji vyvádělo z míry víc, než bylo zdrávo. Momentálně byla zklamaná, naštvaná a dotčená, což by šlo shrnout do jednoho, ale výstižného slova DEPRESE, která byla Sweetsovi, respektive jeho profesi blízká stejně, jako Kůstce například palma manus. Sama sobě toto vše nedokázala dostatečně připustit, natož potom své kamarádce, i když byla tou nejlepší, jakou si člověk může přát. Angelina slova se rozléhala po celém autě jako ozvěna v Adržbachu a s klidným dechem a pohledem pozorovala mladý pár, který se vedl za ruce, jejichž prsty byly propletené jako těsto na vánočku před vložením do rozehřáté trouby… oba působili spokojeně a šťastně… tedy tak, jak se cítí zamilovaní lidé. Kůstka se pozastavila nad tím, i když se všechno odehrálo strašně rychle, proč na ně zaujatě a nepřetržitě zírá. Ještě nikdy nic podobného neudělala a už vůbec si nikdy nevšímala, jak se zamilovaný pár drží, jak moc se na sebe tisknou nebo jak se tváří, i když takovýchto párů potkávala spousty… pokaždé je zahlédla periferně, nebo se na ně podívala na kratičkou chvíli, protože se chtěla ujistit, jestli je nezná, i když nebyla přebornice v pamatování si na lidi. Při tom pozorování ji napadla prostá otázka, která ovšem nebyla jediná… na ni se nabalila spousta dalších „Proč mě ten pár zaujal právě teď?“ „Má to spojitost s Boothem, protože právě když Angela vyslovila jeho jméno, tak jsem svůj zrak upřela na tyto hrdličky“ „proč bych zrovna při tom na něj myslela?“… řada otázek napadala její mysl, které by šlo vyjádřit nejlépe jednou jedinou „Co se to vůbec se mnou děje?“. Kdyby měla více času na analýzu celé situace a celého jejího chování, tak by zřejmě přišla na pravou příčinu a věděla by, jak to pojmenovat a jak to řešit, ale teď nebyl čas vůbec na nic… musela odpovědět své k smrti vystrašené kamarádce, kterou na druhém konci málem trefil šlak. „Ano Angelo… jsem v pořádku“ nalhávala Angele a především sama sobě. „Bože, tohle mi už nedělej… víš vůbec, jak jsem se lekla?“ zeptala se s obrovskou úlevou a je až k údivu, že na CNN nebyl mimořádný vstup do vysílání, kvůli naléhavé situaci, která se právě odehrála v Jeffersonově ústavu, před kterým by stál John Holliman (jeden z reportérů, který v roce 1991 zprostředkoval divákům válku z Bagdádu v přímém přenosu) s nejmodernějším mikrofonem v ruce a diváky by informoval o tom, že se před malou chvílí ozvala ohlušující rána z Jeffersonova ústavu, jehož příčinou byl obrovský balvan úlevy, který spadl z Angely Montenegrové, která se obávala o svou nejlepší kamarádku, mimochodem nejlepší antropoložku ve státech, Dr. Temperance Brennanovou. Toto sdělení by zakončil tím, že jsou obě ženy v pořádku a ani nikomu jinému se nic nestalo… přesto však bude štáb celé dění sledovat a ohlásí se, jakmile zjistí něco bližšího.

Kůstka byla poněkud nervózní, protože se vždy dokázala plně soustředit na jízdu a nic ji nevyvedlo z rovnováhy, ale teď tomu bylo jinak. „Angelo, nemůžu se soustředit na řízení, když se mě pořád na něco ptáš a i proto na mě zezadu troubil velice nervózní muž, protože jsem stála, když byla na semaforu zelená. Měla jsem opravdu štěstí, že mě jeho dvojité troubení opět zkoncentrovalo na jízdu, protože kdybych zůstala zabředlá do debaty s tebou, tak bych měla jeho kloubky na pravé ruce obtiskněte na okýnku, kterými by mi ťukal do okýnka a chtěl, abych mu otevřela… ještě by to doplnil vulgárními výrazy vůči mé osobě, takže už ten telefon polož a Hodginsovi vyřiď můj vzkaz, prosím“.

Ještě před pěti lety se vůbec nezabývala tím, jestli někomu něco špatného, nebo nevhodného řekla, protože tomu nepřikládala takovou hodnotu, jakou by měla… stejně to už nemohla vzít zpátky, což znělo logicky, ale tím hlavním důvodem vlastně bylo, že ani sama nevěděla, že něco špatného řekla, nebo že se dotyčného netaktně dotkla (myšleno obrazně). Vlastně asi nikdy se tím nedokázala naplno zabývat, ale obrovským pokrokem bylo, že si dokázala uvědomit, že by se tím zabývat vůbec měla. Toto uvědomění si nepřišlo z ní, nýbrž od člověka, se kterým zpočátku vzájemné spolupráce nemohla téměř dýchat stejný vzduch. Právě tento člověk, zvláštní agent Seeley Booth, ji prokoukl více a dříve, než by sama chtěla a měl na ni takový vliv, že ji to udivilo a udivuje pořád. Pocit udivení nebyl špatný nebo znepokojující… znepokojující ovšem bylo, že ji to až děsilo. Celé dětství a především dospívání se něčeho bála a byla vyděšená. V pěti letech spadla ze žebříku, když slézala po žebříku ze stromu, na kterém měli s Russem domeček, ve kterém měli své dětské poklady… tehdy se jí sklouzla noha a o vystouplý hřebíček si natrhla nové kalhoty, které na sobě měla poprvé a chtěla si je vzít na nákup, na který jela s otcem. Když spadla, tak nebrečela kvůli tomu, že by ji něco bolelo, ale kvůli tomu, že se bála toho, že se bude maminka zlobit za ty natržené kalhoty. Obava byla zbytečná a přehnaná, protože se maminka snad ani rozzlobit nedokázala. Tehdy se pochopitelně lekla, že se malé Temp něco stalo, ale naštěstí si nezlomila ani kůstku. Ve 13 letech měla obavy z toho, že se na nepovinných laboratorních cvičeních spletla a tím celé své skupině pokazila hodnocení, když zaměnila hydroxid vápenatý s hydroxidem fosforečným. Její pochybení mohlo mít dokonce fatální následky pro všechny zkumavky, ve kterých onen pokus prováděli, ale naštěstí vše dopadlo dobře, i když hodnocení nebylo tak vysoké, jak tato drobná slečna s pomněnkovýma očima očekávala. V 15 letech ji a staršího bráchu Russe zasáhla událost, za kterou sice nemohla, ale dlouhou dobu si to myslela a která se s ní táhla mnoho let a nikdy se těch následků z toho nezbaví. Na tuto událost nerada vzpomínala v jakémkoli věku a situaci, takže ani tato nezvyklá situace nebyla výjimkou. Od těch zlomových patnácti let se už bála téměř pořád a napadalo ji nekonečně množství otázek, na které si pochopitelně neuměla odpovědět a na které by snad ani nedokázal najít odpověď dospělý člověk. Aniž by si to uvědomovala, tak právě v tuto dobu si umínila, že už nechce dál žít s otázkami bez odpovědí, a proto bude dělat všechno pro to, aby měla vždy ve všem jasno a vše si dokázala vysvětlit. Sice nebyla dítětem, ale přesto si dětinsky namlouvala, že vždycky najde na všechno odpověď. Je paradox, že čím byla starší, tak tím víc o této myšlence byla přesvědčená. Vlastně se není čemu divit. Po různých traumatech, která prožila, svůj život věnovala pouze vědě, antropologii a všeobecnému přehledu ve všech možných odvětvích, kromě těch, které byly za stěnami knihoven; muzeí; galerií; poslucháren; laboratoří; univerzit; přednáškových sálů atd., takže žila sama pro sebe a svůj život věnovala něčemu, co ji obohatí, intelektuálně rozvine, pomůže v něčem užitečném, co ovlivní něco jiného… toto všechno pro ni bylo nesmírně důležité a fascinující. Za tuto interpretaci by mohla dostat ocenění Nejracionálnější, nejchytřejší a nejméně oblíbený člověk pro většinu obyvatel. Celé to ovšem šlo shrnout do něčeho mnohem prostšího, co se týče počtu slov… svůj život věnovala něčemu, co jí neopustí a neublíží. Právě tento vědecký a intelektuální život tvořil většinu jí samotné a umožnil jí pokládat si a zároveň odpovídat na otázky, které šlo opravdu prokazatelně vysvětlit a téměř neomylně zodpovědět.

Teď ji ovšem napadla otázka, která se těm, kterým se ve svém vědeckém životě věnovala, dala srovnat jako Lindsay Lohan s jeptiškou z kláštera Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, dříve minoritů a klarisek z 15. století. „Nebyla jsem na Angelu moc nepříjemná?“ toto Kůstce bušilo v hlavě jako alkoholik po útěku z protialkoholní léčebny na dveře ještě zavřené hospody, kde si chtěl dát první pivo po dvou dnech abstinence. Booth by ji za to pochválil a byl pyšný, ale to by to musela říct nahlas a hlavně by tu musel být, což očividně nebyl. Tuto myšlenku musela okamžitě pustit z hlavy, aspoň na chvíli, protože potřebovala zanalyzovat to, co a jak Angele právě řekla a podle výsledku musela jednat. Za tento způsob by už nedostala od Bootha piškotek za odměnu, ale za snahu by to jistě bral. Angela na druhém konci vypadala, jakoby na výsledek analýzy opravdu čekala, i když to pouze znamenalo, že je překvapená, jakým způsobem na ni Kůstka vyjela. Celá situace mohla působit tak, že trvá neskutečně dlouho, ale ve skutečnosti se toto všechno odehrávalo v rozmezí několika málo vteřin. Kůstka už dávno projela zelenou, za kterou si málem vysloužila obtisk mužské ruky na svojí levé tváři se zákuskem v podobě nadávek, které by snad nešly říct před 22 hodinou. Během uvažování nad rozhovorem s Angelou, respektive posledním, co Angele řekla, tak se několikrát periferně podívala na bluetooth, ze kterého se „překvapivě“ nic neozývalo. Už nemohla mlčet, ale zároveň nevěděla, co přesně říct, tak začala pomalu „Angelo… já se ti omlouvám… Není mi teď zrovna nejlépe. Já…hmm… víc ti třeba někdy řeknu, ale teď už se na nic neptej a Hodginsovi jen vyřiď ten vzkaz, prosím“ během těchto slov mnohokrát polkla na prázdno a řekla více, než původně chtěla, ale už to nemohla vzít zpátky. Toto uvědomění ji vrátilo o měsíc zpátky, kdy něco řekla druhé osobě… tenkrát si byla jistá, že udělala správnou věc pro oba a vše řekla tak, jak nejlépe mohla. I nějakou dobu po tom byla přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí a chování, ale čím delší doba uplynula od toho večera, tak tím víc začínala být nejistá, i když převažovala ta jistota. Jakmile nad tím začala znovu uvažovat, tak měla pocit, že se jí těžko dýchá a oči se jí lesknou. Obě situace se zdály být trošičku podobné, ale jeden zásadní rozdíl mezi nimi byl… tenkrát si svou chybu neuvědomila. Byla to vlastně vůbec chyba? Měla tenkrát udělat něco jiného? Další příliv otázek a žádný odliv… znovu příšerný a bezmocný pocit.

„To nic, drahoušku… hlavně jeď opatrně a spolehni se… Hodginsovi to vyřídím“ snažila se Kůstku uklidnit a potěšit, ale nebylo to vůbec snadné, protože by toto sama potřebovala. Navíc měla konečně pocit, že jí nejlepší kamarádka potřebuje tak, jak může kamarádka kamarádku potřebovat a je šance, že by se Dr. Brennanová otevřela po té lidské stránce, i když se nevědomky otevřela několikrát. Nejradši by Bren pevně objala beze slov a bez otázek a jen ji držela, aby měla pocit, že není sama. Angela sice stoprocentně nevěděla, co se Kůstce stalo, ale jelikož dokázala číst velmi dobře mezi řádky, i když s dotyčnou osobou mluvila přes plastový nesmysl, tak tušila, že Kůstka nemyslela pasáž „…není mi teď zrovna nejlépe“ po fyzické stránce… tohle bude znít Angele ještě dlouho v hlavě. Bylo jí téměř do breku z obsahu, ale také proto,nprotože to Kůstka řekla s takovým klidem a zároveň smutkem, který by zaslechl i hluchý soused Angely a Hodginse. Během této úzkosti ji napadala spousta otázek, ale svou nejlepší kamarádku znala velmi dobře, a proto věděla, že když se vnitřně otevře Dr. Brennanová, tak je to významnější pokrok v jejím životě, než pád komunismu v severní Koreji pro její obyvatele, a proto to nechtěla ničím pokazit a spousta otázek by byla právě tím, co by Kůstku zarazilo a vyplašilo, takže se na nic neptala a jen na závěr dodala „Tak se uvidíme později… a zlato… kdykoliv jsem tu pro tebe“. Kdyby mluvila s někým jiným, tak by řekla ještě mnohem víc, ale jelikož mluvila s Kůstkou, tak moc dobře věděla, že tohle je maximum, co je Kůstka ochotná a schopná vyslechnout, aniž by cokoliv namítala nebo na Angelu začala mluvit řečí, kterou nerozuměla ani za tolik let přátelství a života s největšími intelektuálními kapacitami ve státech. Kůstka Angelu pozorně poslouchala a nezmohla se na nic jiného, než bylo „Fajn… zatím ahoj“ a pomalu vydechla. Angela pokyvovala hlavou na důkaz souhlasu a odpovědi, ale neuvědomila si, že ji Kůstka nemůže vidět, a proto rychle řekla „Ahoj“ a čekala, co bude, nebo nebude… Kůstka chtěla sice už zavěsit, ale ještě chtěla dodat „A Angelo?“ Angela s překvapením a nadšením, že Kůstku ještě slyší „Ano?“ a čekala, jestli se Kůstka rozmluví nebo sklouzne opět do tématu, kvůli kterému volala. K jejímu udivení uslyšela „děkuju“… prosté a jednoduché… Angela byla sice překvapená, ale zrovna teď věděla okamžitě, co říct, ale bohužel to nestihla, protože Kůstka ihned zavěsila, z čehož se dalo usuzovat, že by už nic dalšího nezvládla říct a bezeslovně by dala najevo mnohem víc, než by chtěla. Oběma rukama chytila pevně volant, nohou trochu přitlačila na plynový pedál a s hlubokým nádechem, po kterém následoval pozvolný výdech, se vydala vstříc domovu. Tentokrát se dokázala odpoutat od myšlenek, které se staly a jí dělaly všude společnost a doprovod poslední dobou, a zaměřila se na případ, i když neměly téměř nic, na čem by se dalo začít vyšetřovat. Po tomto krátkém uvažování si vzpomněla na toho ošetřovatele. Sice ho viděla poprvé (tím si byla opravdu jistá), ale i tak jí byl blízký a cítila, že je spojuje něco silného… nemyslela tím fyzickou přitažlivost, protože tento muž rozhodně nebyl jejím typem, i když by mohl být dobrým milencem. Dotkl se jí jeho život, který poslední roky žil… tak, jako on byl závislý na svém lvovi, tak byla ona závislá na někom, jehož součástí bylo také něco ze lva… bylo to lví srdce, které už zjevně nebylo i nebilo jen pro Kůstku.

Boothovo auto

Jel svižnou jízdou místy, kudy předtím jel zřídkakdy, nebo dokonce nejel vůbec. V zoo byl s Parkerem několikrát, takže cestu zpátky znal dobře všemi možnými směry, kterými by se dostal do míst, kam jezdí nejčastěji sám nebo s Parkerem. Teď tomu bylo ovšem jinak, protože domů odvážel osobu, kterou ve svém autě neveze sice poprvé, ale také nemá na sedadle vysezené určité partie… tou osobou byla Cat. Booth byl soustředěný na jízdu a přemýšlel o případu… tak to bylo pokaždé, když před sebou měli nový případ, ale přesto ještě dokázal komunikovat- verbálně i neverbálně, se zubící se a obarvenou Cat, což bylo dalším důkazem o dokonalosti a výjimečnosti Bootha, protože dokázal dělat několik věcí najednou, což je u muže naprosto vyloučená věc… odborně a analyticky by to dokázala nejlépe vysvětlit Kůstka. Při takové klasické konverzaci, která může probíhat mezi dvěma dospělými osobami, si všimla, že je Booth poněkud nesvůj… měla za to, že ho rozhodil případ, ale během rozhovoru si uvědomila, že tím hlavním důvodem bude něco jiného, o čemž neměla ani tušení, dokud nepronesla v průběhu hovoru „ Sice Dr. Brennanovou neznám moc dobře, vlastně vůbec, ale přesto jsem si všimla, že nebyla ve své kůži a byla poněkud nervózní. Takhle se chová normálně na místě činu, nebo se něco stalo?“ opatrně se zeptala a to celou dobu sledovala, jak Booth zareaguje. Toho překvapila Catina zvědavost a se svraštělým čelem nejprve sledoval cestu a u toho uvažoval nad tím, proč se Cat takhle vyptává a proč se o Kůstku tak zajímá? Už se chtěl zeptat, akorát vymýšlel taktní způsob, jakým by to udělal. Cat ovšem vycítila, vlastně to věděla ještě dřív, než se zeptala, že se nevhodně zeptala a že tato otázka může působit až moc zvědavě… proto tedy zareagovala dřív, než stihl Booth cokoliv říct „Nechci tedy vyzvídat, protože mi do toho nic není, ale jen mě to chování poněkud překvapilo…“ už na začátku věty lhala, protože se ptala záměrně a naprosto cíleně. Booth stále nevěděl, co přesně říct, protože i on by chtěl znát odpověď na tuto otázku a ještě na mnohem víc. I jeho překvapilo, jak se Kůstka chovala a jak jednala. Byl sice zvyklý na její nálady a způsob chování vůči druhým osobám, ale takhle se i k němu chovala naposledy v několika málo týdnech vzájemné spolupráce… myslel si, že to chování má tak zaryté v paměti, že by ho tím už nemohla překvapit, ale to se šeredně spletl… dnešek byl pro něj opravdu studenou sprchou, i když to mohlo být mnohem horší. Přesto nechtěl Cat svou nejistotu sdělovat a přiznat, že i on to těžko chápe, a proto tentokrát zalhal on, když řekl „Ne, Kůstka je v pohodě… tohle je normální… taková prostě občas bývá, ale nic špatného v tom není“ s poslední slabikou se podíval na Cat, která visela na každém jeho slově i pohybu a usmál se takovým úsměvem, který měl schovaný v krabičce s nápisem „křečovitý… použít při nalhávání sám sobě i druhé osobě“. Je zbytečné konstatovat, že i při tomto úsměvu, za který by kdokoliv jiný mohl klidně dostat nakládačku, byl prostě k sežrání a vzbuzoval v každé ženě pocit, že musí ihned vytáhnout z peněženky občanku, aby dokázala, že už není pod zákonem a tím pádem nic nebrání tomu, aby okusila naplno, jaké to je být v ráji a vychutnat si všechny jeho stránky.

V Boothově životě existovala pouze jedna žena, která tomu všemu dokázala odolat… tomuto pokušení čelila každý den po dobu pěti let… i když si to neuvědomovala, neboz ani uvědomit nedokázala, tak to pro ni muselo být těžší, než vylézt na Mont Everest bez kyslíku… tou neobyčejnou, zvláštní a výjimečnou ženou byla Kůstka. Cat ovšem patřila mezi tu většinu žen, kterým se podlamují kolena, jakmile jen zaslechnou jméno Booth. Proto tentokrát nic nenamítala a jen se stala znovu hyenou, která se začne zubit, jakmile uvidí něčí zuby. Všimla si, že mu úsměv rychle zmizel, pohledem míhal zleva doprava a levým loktem se ležérně opřel o dveře, což mělo působit uvolněným dojmem, ale naopak to vyjadřovalo nervozitu a nejistotu, které si Cat všimla. Už se na Bootha nedívala… místo toho s překříženýma rukama, sklopeným výrazem a za úplného ticha přemýšlela, jestli má Boothovi říct, že nezvyklé a nepříjemné chování Dr. Brennanové může být způsobené rozhovorem, který s ní Cat měla včera ráno u Kůstky doma. Byla přesvědčená o tom, že Booth nic netuší a za normálních okolností by mu to pověděla, ale když uviděla, jak je rozhozený z případu a především z Kůstky, tak se rozhodla, že bude prozatím mlčet… když to vydržela neříct doteď, tak už to pár hodin počká. Dnes spolu mají jít na večeři, takže tam bude třeba vhodná příležitost, a pokud to nedopadne ani tam, tak u Cat doma to už bude jisté. Do tohoto ticha, do kterého pronikal zvuk rychle jedoucího auta, zazvonil Boothovi telefon. Sice se nepodíval, kdo volá, ale jelikož byl zvyklý na to, že ve svém autě telefonuje jen na hlasitý odposlech, tak to udělal automaticky. Byl zvyklý ještě na jednu věc, na kterou teď úplně zapomněl… téměř vždycky vedle něj seděla Kůstka, před kterou neměl žádná tajemství, takže mu nevadilo, když třeba slyšela rozhovor s jeho doktorem, u kterého byl, když měl žaludeční nebo střevní problémy… před Kůstkou se choval jako exhibicionista, i když ne doslovně. Prostě před ní nic netajil a naopak s ní všechno sdílel a ona s ním. Celou cestu pochopitelně věděl, že vedle něj nesedí ta nejkrásnější antropoložka, která kdy svými nožkami po světě kráčela a kráčet bude, ale o Cat, o které ví jen o trochu víc, než by věděl kdokoliv z jejího profilu na facebooku, tak vlastně ani nebyl přesvědčený o tom, že chce, aby věděla víc o něm… neplánoval nic dlouho dopředu, aspoň z tohohle hlediska, takže nad tím tolik neuvažoval… prostě tomu nechá volný průběh do určité fáze. „Prosím“ typickým slovem a neutrálním tónem začal hovor s osobou, která seděla, stála, ležela, klečela nebo běhala kdekoliv od něj. „Ahoj Seeley, neruším?“ rozlehl se po autě ženský hlas, který Bootha dost překvapil a asi i šokoval, protože trhl hlavou na místo, odkud byl hlas slyšet nejhlasitěji a asi na 2 vteřiny nereagoval. Cat se střídavě dívala na něj a na bluetooth, i když měla původně v plánu, že bude dělat, jakoby tam vůbec nebyla, ale to by šlo poněkud obtížně, když seděla pár centimetrů od Bootha a tudíž vše slyšela… mohla by si sice vlézt do kufru, ale stejně by něco slyšela a navíc by si mohla rozmačkat svůj drahý a nový kostýmek, což rozhodně neměla v plánu a také nic takového nechtěla riskovat. Booth naprázdno polkl a působil vyděšeně, jakoby mu volal exekutor, který se stává návštěvou čím dál tím víc lidí, ale on je takovou jinou návštěvou, protože on návštěvě nic nepřinese, ale naopak si odnese a ještě navíc nalepí na dveře pásku, kterou sousedé se zájmem „obdivují“. „Ahoj Rebeko, nerušíš… stalo se něco? Je Parker v pořádku?“ naléhavě se vyptával a byl vyděšený víc, než šestiletý kluk na stezce odvahy. Cat Rebeku pochopitelně neznala, ale jelikož věděla, že má Booth syna Parkera, tak usoudila, že je Rebeka jeho matka, nebo to je chůva, ale když mu tykala, tak se nezdálo, že by byla chůvou, i když na tykání mezi chůvou a rodičem dítěte nebylo nic neobvyklého… přesto měla pocit, že Booth mluví s matkou svého zbožňovaného syna, kterého Cat sice neviděla ani na fotce, ale jelikož to je Boothův syn, tak naprosto jasně věděla, že bude nádherný, rozkošný a prostě úžasný ve všech směrech. „ Parker je naprosto v pořádku, takže můžeš být klidný…“ očividně chtěla pokračovat, ale Booth jí do toho vstoupil „Tak to se mi ulevilo“ zhluboka si oddychl a rukou si přejel po koutcích pusy… teď už byl schopen cokoliv slyšet. „Jo… Parker je v pohodě, ale přesto volám kvůli němu… jedná se o tento víkend“ teď sice pokračovat nechtěla, ale tón naznačoval, že sice věděla, co říct, ale obávala se Boothovi reakce. Cat sice neměla vlastní zkušenosti se střídavou péčí, ale z Rebečina hlasu vytušila, že nebude mít pro Bootha dobré zprávy, protože zřejmě nebude moci být Parker s Boothem o víkendu. „Já počítám s tím, že s Parkerem budu v sobotu i neděli, takže pokud něco máš, tak můžeš být klidná, protože se o Parkera postarám“ znovu měl na tváři úsměv a natěšený pocit, který byl způsobený představou, jak úžasný tento víkend bude.

„No víš… kvůli tomu ti právě volám… Sam se příští týden vdává a my tam letíme už teď“ Rebeka právě sdělila Boothovi zprávu, která pro něj byla naprosto příšerná. Pro někoho by to byl až přehnaný výraz, ale pro Bootha naprosto výstižný. Po celém tom náročném týdnu, kdy vidí ty nejhorší možné způsoby, jak může jedna lidská bytost připravit o život další bytost… on tuto hroznou zprávu musí říct pozůstalým a navíc udržet nervy na uzdě po celém kolotoči vyšetřování, když musí vyslýchat člověka, který byl schopen někoho chladnokrevně zabít a při vyslýchání působí klidným a arogantním chování bez sebemenšího uznání viny nebo soucitu, tak jedna ze dvou věcí, na které se opravdu těší a která mu pomáhá vydržet celý týden, je, že stráví celou sobotu a někdy i neděli se svým synem, kterého nadevšecko miluje a pro kterého by udělal cokoliv, co by bylo jen trochu v jeho silách… tohle by udělal pro něj a ještě pro jednoho jediného člověka… Cat věděla, ještě než se na Bootha vůbec podívala, že tohle pro něj bude hrozné. Nemusela znát Bootha příliš dlouho nato, aby to pochopila. Booth zpomalil a mlčky tupě zíral před sebe, až měla Cat obavy, že se vybourají. Už nebyla opřená a chtěla Boothovi nabídnout, že by bylo nejlepší, kdyby zastavil, ale najednou se Booth nadechl a na Rebeku spustil „Takže to znamená, že Parkera neuvidím tento a ani příští víkend?… to snad nemyslíš vážně? Minulý víkend byl nemocný, takže jsem ho nemohl vidět a před třemi dny teprve dobral antibiotika… rozhodně nemůže cestovat kamsi do tramtárie, takže na to okamžitě zapomeň. Já s Parkerem budu a ty si klidně jeď s tím svým Haraldem, Hansenem nebo jak se to ten tvůj „dokonalý“ jmenuje…“ vysypal to ze sebe jako náklaďák odpadky na skládku a vše to řekl snad na jeden dech, což překvapilo i Cat, protože ještě asi neviděla takového savce, který by měl tak silný a vytrvalý dech… i velryba by zírala. Rebeka nebyla žena, která by sklapla a stáhla se, jakmile na ni někdo vyjede, ale naopak ji to rozpálí a nakopne k tomu, aby si nic z toho nenechala líbit „tak zaprvé se ten „dokonalý“, jak ho nazýváš ty a nakazils tím i Parkera, a proto tě znovu žádám o to, abys mu tak neříkal, jmenuje Harrison; zadruhé letíme do Francie a ne do žádné tramtárie a zatřetí jsem se ptala doktora, jestli může cestovat, když letíme pozítří a on řekl, že to není problém, protože je naprosto v pořádku a ta antibiotika bral jen proto, aby je doužíval, takže se nemusíš bát. Nikdy bych Parkerovo zdraví za nic na světě neriskovala a nemůžu uvěřit tomu, že si to myslíš“ očividně na tom byla také dobře s dechem, protože ani ona se během monologu nezastavila, z čehož byla Cat mírně v šoku a také nervózní, protože začala pochybovat o tom, jestli její dýchací soustava funguje tak, jak má, a proto by už nejradši seděla u počítače a na internetu si vygooglila nějaké kurzy dýchání, aby byla schopná říct aspoň 3 věty na jeden zátah. Nejjednodušší by bylo se zeptat jednoho z nich, kde se tak dobře naučili šetřit s dechem, ale momentálně na to nebyla vhodná doba… kdyby jim do toho teď vstoupila s takovýmto dotazem, tak by to nebyla ona, kdo by něco vyhledával na internetu, ale byli by to oni, protože by hledali vhodnou rakev a pohřební službu pro ni. Rebeka ani Booth nic neříkali, jakoby přemýšleli, kdo je teď na řadě a jaké je skóre. Booth už zase držel volant oběma rukama, což naznačovalo, že je už klidnější, i když do klidu bylo hodně daleko, a že má situaci pod kontrolou… přesto pokračovala Rebeka „Podívej, vím, že jsi Parkera minulý víkend neviděl a teď tedy další dva neuvidíš a věř mi, že mě to mrzí a že to nedělám schválně, ale je to moje sestra a já na její svatbě chci být… to přece musíš pochopit… přece jsme rozumní a dospělí lidé, kteří by měli být Parkerovi příkladem a měli bychom se tedy i podle toho domluvit. Parkera taky hrozně mrzí, že spolu nebudete, ale do Francie se tolik těší. Přece bys mu tu radost nezkazil“ zkoušela na Bootha psychologickou hru a navíc začala tlačit na místo, ve kterém byl i na první pohled drsný agent FBI slabý… tím místem byl Parker a vědomí, že by mu sobecky zkazil radost. S Boothem se těžko do Francie nebo kamkoliv jinam, kam by jeli na více, jak 3 dny nedostane, a proto mu nemohl bránit. Přesto se nehodlal vzdát tak lehce, protože lehce se nikdy nevzdal ničeho, i když vlastně… to je jedno…, i když byl přesvědčený o tom, že bude stát pozítří na letišti, aby se s ním rozloučil. „Tak fajn, příští víkend s Parkerem nebudu, ale proč musíte letět už teď?“ zeptal se, ale předem tušil, jaké odpovědi se mu dostane a nemýlil se „Proč? Já jsem Sam neviděla téměř rok a svou neteř jsem ještě vůbec neviděla, takže se nediv, že tam chci chvíli pobýt… hele máme už stejně koupené letenky, Parker je omluvený ze školy, já i Harry jsme si vzali dovolenou, takže je všechno zařízené a ty to prostě budeš muset akceptovat“ tohle Bootha opravdu naštvalo… vlastně všechno mají naplánované a odjedou tak či tak, takže je úplně jedno, co Booth řekne. Takovouhle Rebečinu samozřejmost vždycky nesnášel, a pokud to aplikovala i na jeho vztah s Parkerem, tak to ho dokázalo dostat do nepříčetného stavu… „to si snad…“ chtěl pokračovat a opět vyzkoušet kapacitu svých plic, ale Rebeka ho nenechala ani domluvit „Potom ti zavolám a ještě to probereme… teď už musím jí, tak se zatím měj… ahoj“ a rychle zavěsila. Booth byl tou rychlostí překvapen a přemýšlel nad tím, jestli měla opravdu něco důležitého, nebo mu už nechtěla dát prostor k tomu, aby protestoval.

Zhluboka se nadechl a vydýchl, jakoby tím chtěl ze sebe dostat trio pocitů a dojmů, kterými byly vztek, zklamání a rozčarování, které jím prostupovaly, ale pořád se nějak nemohly dostat ven… tížila ho ta bezmoc a zoufalství, před kterými byl malým pánem. Nepředstavoval si, že když bude mít dítě, tak že nebude žít s ním a jeho matkou… vždycky měl takovou ideu, která se sice v průběhu života měnila, jistým způsobem, ale přesto podstata zůstávala stejná… prostě to byla rovnice, kde jedinou neznámou byla žena, se kterou chtěl mít děti a strávit s ní zbytek života. Když poznal Rebeku, tak mu sice hned do této rovnice nezapadla, ale velice brzy si dokázal představit, že by se ze dvojice mohla stát trojice, čtveřice a možná i více. Po zjištění, že je Rebeka v jiném stavu, si ji chtěl Booth vzít, jenže ona ho odmítla a totéž udělala i po Parkerově narození… nechtěl si ji brát z povinnosti nebo protože to je správné, ale ať už byl důvod jakýkoliv, tak na jejím rozhodnutí nic nezměnil, i kdyby ten důvod znal… s tím rozhodnutím se smířil a akceptoval ho. Když se rozešli, tak věděl, že by na tom nic nezměnilo, i kdyby spolu stáli u oltáře, četli si sliby a říkali to slovo, které je na 3 písmena, která vlastně vyjadřují život a partnerství: A - to je Ach, které dva lidé vydají, když se milují nebo se rozplývají nad dětmi; N - je Ne, které člověk řekne tolikrát za celý svobodný i partnerský život a nejde jednoznačně říct, jestli to Ne je špatné, nebo nikoliv; O - je název škatulky, do které se shromažďují otázky, na které partneři odpovídají, nebo je kladou… druhů otázek je celé spektrum a každý bude čelit různým druhům. V době, kdy už s Rebekou a Parkerem netvořili tu klasickou trojčlennou rodinu, kde spolu její členové společně snídají, odchází z domova, jezdí na výlety a zasedají ke společné večeři, po které si zahrají společenskou hru, jdou do kina nebo se dívají na televizi, tak si uvědomoval, že by si ji vzal jen kvůli Parkerovi a té ideje. Před několika lety byly sice chvíle, kdy byl schopen nasednout do auta a jet k Rebece a Parkerovi a zkusit žít pohromadě se vším všudy, ale s postupem času, kdy se každý trochu změnil a on poznal Kůstku, tak si naplno uvědomil, že jsou schopni společně vycházet jen proto, protože se vidí 2x týdně ve dveřích, kdy vyzvedává Parkera a zase ho bohužel vrací… měl sice Rebeku pořád moc rád a neskutečně moc si jí vážil a byl vděčný za to, že mu dala to nejcennější, nejlepší a nejkrásnější, co kdy v životě měl a poznal… tím teď nemyslel Kůstku, protože za tu byl vděčný něčemu a někomu jinému, i když na tento popis pasovala více, než špunt na šampaňské. Právě teď se Rebeka zachovala takovým způsobem, za který byl Booth vlastně trochu vděčný, protože mu připomněl, proč by s ní nemohl být a utvrdil se v tom, že bylo správné, když neotočil klíčkem v zapalování, nebo nestiskl tlačítko pro zavolání ve chvílích, kdy to chtěl s ní znovu zkusit. Nervózně se podrbal na hlavě a tváři, aniž by se na Cat podíval nebo aspoň promluvil. Ta seděla jako zařízená a trochu se obávala i nadechnout. Nevěděla, co udělat, i když toho vlastně moc udělat nemohla v jedoucím autě, nebo říct, a tak prostě mlčela.

Boothovi se hlavou honilo několik myšlenek najednou, až měl pocit, že mu každou chvíli musí vyskočit z hlavy, protože jeho hlava takový nápor nemůže vydržet. Nesnášel ticho, a proto by i v téhle napjaté chvíli potřeboval, aby někdo promluvil a vytrhl ho z těch myšlenek. Vlastně potřeboval jenom jednu jedinou osobu, která by sice mluvila o tom, co se stalo, trochu jinou řečí a mluvou, ale právě tohle by teď opravdu potřeboval, i když to mohlo znít zvláštně. Věděl přesně, jak by ten rozhovor probíhal… ona by zanalyzovala jeho rozhovor s Rebekou a řekla by, čí názor je racionálnější, z čehož by vyplývalo, že má Rebeka pravdu… s tím by Booth pochopitelně nesouhlasil, i když by ve skrytu duše věděl, že má opět pravdu… namítal by, že to všechno je mnohem složitější a že nemůže tak snadno vyřešit… vzájemně by se takhle dohadovali (v přátelském a klidném duchu), až by to Booth opět vzdal a řekl by, že to nechají na pokoji a budou se radši bavit o případu. Když si tuto situaci teď představil, tak se nad tím musel pousmát, takže se koutky úst pohnuly mírně do stran jako nohy gymnastce při roznožte, která se v půli zasekne, kvůli artróze. Z této milé představy ho vytrhl fakt, že ta osoba právě teď vedle něj nesedí, i když by za normálních okolností seděla a že vlastně ani neví, kam by za ní měl jet, kdyby si potřeboval popovídat… nemohl si pomoct, ale v hlavě si musel postesknout „Kéž by tu teď byla Kůstka“. Náhle si uvědomil, že i když tam Kůstka nesedí, tak přesto v autě není sám… vedle něj je Cat, která tam je celou dobu a tudíž všechno vyslechla… musí si teď myslet, že se Booth sám pro sebe usmívá, aniž by někdo cokoliv řekl a navíc ten úsměv přichází po té nepříjemné debatě s Rebekou. Věděl, že už dávno měl na Cat promluvit a vysvětlit, kdo vůbec Rebeka je, i když to Cat musela pochopit po druhé větě jejich rozhovoru… ne-li dřív. Po rychlém promyšlení, co říct se na Cave podíval a s rozpaky začal „promiň… to byla Rebeka, matka mého syna Parkera“ na této informaci bylo nového jenom to, že to řekl Booth nahlas a Cat si to už nemusela myslet jen pro sebe, ale jinak Booth neřekl nic nového nebo dalšího. Nečekal, že bude ohromená a nebude údivem omdlívat, ale doufal, že to trochu prolomí ledy a ona otočí list a začnou mluvit o něčem jiném… hlavně budou mluvit. Zapomněl ovšem, že to není Kůstka, protože právě ona by splnila to, po čem zrovna toužil a co potřeboval, aniž by sama tušila, jakou laskavost mu udělala. Vlastně neměl co zapomenout… celou dobu moc dobře věděl, kdo vedle něj sedí a čí místo zaplňuje, i když ne doslovně, protože to nemohl nikdo, ale přesto naivně doufal, že svým čokoládovým zrakem pohlédne doprava a právě tyto dvě čokoládové bonbony, které měl na místě očí se roztečou, jakmile ji uvidí… to se bohužel nestalo a Cat bohužel (pro ni nebo pro Bootha) nic neřekla… aspoň ne hned. Jejich pohledy se sice na chvilku střetly, ale žádný pokus by z toho nevyšel, protože v tom pohledu nebyl ani náznak chemie… i v hlavě Agáty Hanychové je více chemie, než mezi těmito dvěma osobami. Cat jen pokyvovala hlavou, čímž očividně nakazila i Bootha, takže museli z dálky vypadat jako dva nadšenci tuc tuc hudby. Po této chvíli, jejíž obsah by šel vyučovat na dramatickém kroužku nebo na DAMU, kde by na dveřích bylo napsáno „Procvičování krčních svalů, uhýbání pohledů a dělání čehokoliv, co umožňuje jednomu člověku, aby se nemusel dívat a mluvit na toho druhého“, se Cat konečně zmohla na slova, ale po jejich vyslovení by bylo možná lepší, kdyby je vůbec neříkala a zůstala sedět jako naprogramovaný robot „Napadlo mě, že to bude matka Parkera a je mi líto, že s ním nebudeš moct teď být…“ do této fáze by to šlo a nejlepší by bylo přestat, ale bohužel se neřídila tím, co by bylo nejlepší a nejvhodnější, a proto pokračovala „…chtěla jsem ho moc poznat, ale to počká, až se vrátí… přes ty 2 víkendy spolu můžeme naplánovat, co potom podnikneme, aby to bylo perfektní… vlastně to bude perfektní, i kdybyste si jen zašli na nějaký koktejl, protože budete spolu a to je to hlavní, že?“ tolik se do té představy ponořila, že její monolog nebral konce a ona se zubila tak urputně, že se lidé na chodnících i řidiči v protijedoucích autech museli pozastavovat nad tím, jak mohl někdo koni vybělit zuby a ještě se mu ho podařilo posadit na přední sedadlo… snad byla i dojatá. Booth už v průběhu jejího monologu nemohl obsahu uvěřit, ale pořád někde v hloubi doufal, že snad špatně rozumí… jakmile to dokončila slovy „…na nějaký koktejl“, což řekla takovým pohrdajícím tónem… zrovna u koktejlu, tak se naplno přesvědčil o tom, že všemu až moc dobře rozuměl. Beze slov se na ni podíval s kamennou tváří a jen zíral. Cat se už konečně vrátila na zem a všimla si nejen jeho pohledu, ale také toho, jaký ten pohled byl… teprve teď si uvědomila, že to s upřímností, nadšením a vlezlostí dost přehnala, ale bylo už pozdě na to, aby to vzala zpátky, nebo to trochu upravila, aby to neznělo tak, jak to vyznělo. Najednou jí ztuhl úsměv, což se zdálo do té doby nemožné, a ztratila řeč, kterou by asi ani komisař Rex momentálně nenašel.

Booth se na ni nemohl upřeně dívat moc dlouho, protože musel sledovat cestu, ale nelitoval toho… její slova ho překvapila a zároveň šokovala, protože dosud netušil, jak moc bere vážně to, co se mezi nimi odehrává a jak moc dokáže být vlezlá. Sice na obsahu, jako takovém nebylo nic špatného… vlastně bylo milé, jaký má o Parkera zájem, ale načasování rozhodně nebylo vhodné a správné. Její přehnaný zájem nebyl namístě, protože se s Boothem viděla jenom 3x a o fyzickém kontaktu nebylo mnoho co říct… strávili spolu sice příjemné chvíle, ale očividně v tom každý viděl něco jiného. Booth s ní teď opravdu nechtěl rozebírat jejich „vztah“ a ani to, co právě řekla, takže vlastně neměl co říct, a proto mlčel slovně i pohybově. „Omlouvám se… já jsem nechtěla být vlezlá nebo naléhavá… jen bych tvého syna třeba někdy moc ráda poznala, ale netrvám na tom, aspoň ne v nejbližší době, takže to teď pusť z hlavy, dobře?“ řekla klidným a příjemným tónem, aniž by musela ukázat stoličku vlevo nahoře. Tak před chvilkou to vypadalo, že Parkerovi upeče sušenky a nabídne mu, aby jí vyříkal „teto Cat“ nebo dokonce „maminko“, což by byl opravdu vrchol všech drzostí… a najednou polevila a stačilo by jí, kdyby se někdy náhodou mohla s Parkerem seznámit a zřejmě bylo jedno, jestli by to bylo oficiální a klidné setkání, nebo by do sebe „náhodou“ narazili v obchodě nebo na ulici. Zvláštní a nepřirozený obrat… pomyslel si Booth a periferně sledoval Cat, jak je nesvá a nervózní. Sice byl naštvaný na Rebeku, na sebe a teď i trochu na Cat, ale nehodlal vyvolávat hádku, protože na to neměl náladu a vlastně k tomu nebyl důvod, proto se na ni podíval a souhlasně přikývl. Najednou prudce řekla „teď už tady musíš odbočit doprava, abys dojel k mému domu“ Booth tedy tak tak odbočil a už projížděli ulicí, kde by ani tentokrát Rex nepochodil, kdyby chtěl vyčmuchat bezdomovce… tohle byla ulice, ve které se Booth necítil vůbec dobře, i když tu už byl, když byl u Cat… z každého milimetru chodníku, silnice, trávníku nebo dlažby bylo cítit, že tu rozhodně nebydlí a ani se neobjevují lidé, jejichž konto není nižší, než je šesticiferná částka… tohle na něj opravdu nebylo, a proto se ani s takovými lidmi nerad stýkal a stýkat nechtěl, i když existovaly dvě výjimky, které snášel, více než s oblibou… byli to Hodgins a Kůstka. Oni byli, jsou a budou zřejmě jedinými, které ve svém životě chtěl, chce a chtít bude. Teď možná Cat křivdil, protože ji téměř neznal jako takovou a už vůbec neznal a znát nechtěl její finanční situaci. Celý život se řídil svým instinktem, který mu byl věrným společníkem a pomocníkem a který ho nezklamal, téměř nikdy, a proto na něj tolik sázel… jako bývalému a vyléčenému gamblerovi zůstal právě instinkt tím jediným, na co mohl sázet. Co se týče Cat, tak tam mu instinkt zpočátku říkal, že tohle je dost dobrá kandidátka na post „Druhá nejlepší možnost“ a on právě někoho takového hledal (nebo potřeboval?), takže se nebránil pozvání na rande… vlastně by to udělal sám, kdyby to ovšem stihl udělat první… prostě měl pocit, že je Cat tou ženou, která by mu měla pomoct od odpoutání se od Kůstky (v milostném životě). Nebyl si vůbec jistý, že je toho schopen nebo že je schopná ona, ale věděl naprosto jasně, že to musí zkusit a začít na tom pracovat, i když zrovna tento obrat zněl šíleně… vlastně celá situace mu připadala šílená, protože konečně našel ženu, se kterou chtěl strávit zbytek svého života, a přesto musel hledat jinou… no, není to šílené?… ne není, protože to je spíš tragikomické.

Krokem projeli ulicí, kde u jednoho baráku muž zavlažoval trávník; u dalšího žena sázela květiny a dřeviny; hned naproti se děti koupaly v bazéně; v dalším bydlel muž, který si právě myl svůj Mercedes, který byl sice čistý, ale zřejmě ho neviděli sousedé, kteří se právě nastěhovali, jak Booth věděl od Cat, a jak jinak upoutat pozornost na nejnovější model svého auta, než ho umývat před lidmi, kteří přijeli starým a odřeným modelem Audi?… jinak to prostě nešlo. Tito lidé měli společné falešné úsměvy, finanční situaci a povrchnost, která byla cítit ve vzduchu. Konečně dojeli k domu, u kterého nebyl vidět žádný pohyb. Booth sice najel těsně k chodníku, ale nevypnul motor, což jasně naznačovalo, že bude pokračovat dál, až vyloží náklad. Nebylo se vlastně čemu divit… vždyť musel řešit případ… přesto bylo na Cat vidět, že by mu nejradši vzala klíče od auta, aby jí neodjel a pozvala ho k sobě domů. Její dům se od ostatních lišil pouze velikostí, protože nebyl tak rozlehlý, ale přesto na něm byla vidět cenovka, která několikanásobně převýšila Boothův roční příjem. Předek byl tvořen francouzskými okny; terasa prostorově zabírala poloviční rozlohu ledu na lední hokej; bazén byl tak velký, že by v něm mohla velryba plavat kraula, ale očividně v něm žádní mořští živočichové nežili; na střeše bylo víc střešních oken, než měla Pipi dlouhá punčocha pih na levé tváři… vlastně to byl velký dům nato, že v něm bydlela sama svobodná žena, nebo sama nebydlela? Na soužití s rodiči to nevypadalo, ale na život s přítelem nebo dítětem už ano… nebo kombinace těchto dvou možností? Booth po tom pátrat nechtěl… těch vysvětlení může být mnoho a mohou být velice jednoduchá, ale to mu bylo jedno. Ani po chvilce nevypnul motor a jen se víc otočil na Cat, takže mohl mít ruce volné… Cat nevěděla, co říct, protože se pořád cítila hrozně za to, co mu řekla, i když obsah nebyl špatný, a jak uspíšila a tím pádem pokazila vývoj jejich vztahu…strašně moc by chtěla vzít všechno zpátky, nebo to aspoň říct jinak, ale to bohužel nešlo. V autě nastalo nepříjemné ticho, ze kterého byla cítit nervozita na obou stranách. Cat měla pocit, že by měla začít, a tak to tedy učinila „moc děkuju za odvoz“ začala opatrně a čekala na Boothovu reakci, která měla trochu uvolnit atmosféru a naznačit jeho náladu… naštěstí se očekávání naplnilo, i když bylo těžké odhadnout, jestli odpověděl ze zdvořilosti, protože její otázka přímo vybízela k této odpovědi, nebo to myslel upřímně a naštvaný nebyl „není vůbec zač…“ a opět nastalo ticho a puberťácké uhýbání pohledů „…já ti potom zavolám“ dodal a sám se zarazil nad tím, co právě řekl. Udivení bylo vidět na obou a to také bránilo tomu, aby Cat zaječela radostí a k tomu by přidala „Jsem tak nadšená a budu s netrpělivostí čekat… mobil si vezmu i na záchod, i když tam si ho nikdy neberu, protože při činnosti, kterou na záchodě provádím, vydávám takové zvuky, že by si někdo mohl myslet, kdybych hovor přijala, že mě někdo mučí nebo že se snažím pohnout plejtvákem, kterého příliv dotáhl na pobřeží a nemůže se vrátit do moře, protože uvízl na břehu. Chci tím říct, že se na ten hovor budu tak moc těšit, že klidně budu riskovat i toto ztrapnění se“… ráda by dala nadšení najevo, ale bála se projevit dalšího projevu emocí, které by mohly Bootha vyplašit a vyděsit. Booth nevěděl, co říct, i když o tom celou dobu vehementně přemýšlel… rozhodl se, že bude mlčet, protože už toho řekl víc, než vůbec chtěl a všechna slova nahradí drobným úsměvem. Neměl sice v plánu, že to je teď naposledy, co Cat vidí a co s ní mluví, ale přesto neměl říkat něco tak svazujícího, ale bylo už pozdě. „tak se zatím měj pěkně a ať to jde s případem lehce a ať toho parchanta brzo dopadnete a dáte mu co proto. O to však obavy nemám, protože jsi výborný a pracuješ s těmi největšími a nejlepšími odborníky v oboru… v čele s Dr. Brennanovou“ a opět se jí navrátil ten úsměv z titulních stran módních časopisů. Na Kůstku sice myslel podvědomě celou dobu… vlastně na ni myslí každou vteřinu, ale jakmile Cat řekla její jméno nahlas, tak mu náhle zmizel ten příjemný a křečovitý úsměv a objevil se výraz smutný a ustaraný, i když jen nepatrně. Uvědomil si totiž opět fakt, že není s ní. Přesto se přemohl a s příjemným tónem řekl „to máš pravdu… všichni jsou báječní, takže toho sviňáka určitě brzo dopadneme… neumím si ani na vteřinu představit, že bych pracoval a existoval s někým jiným…“ došlo mu, že teď dal naprosto jasně najevo, že teď nemyslel celý tým, i když by se to na ně mohlo taky vztahovat, ale Kůstku. Hned to tedy doplnil „…všichni jsou opravdu výborní a nenahraditelní“ dokončil dovětek a už radši nic neříkal. Cat vypadala opravdu zvláštně a neobvykle, ale čím to bylo?… Ach ano, neukázala zuby! Do té doby nepředstavitelné a téměř nemožné. Jemně nadzvedla koutky úst jako loutkoherec ruce princezny a beze slova se pomalu nahýbala k Boothovi se záměrem naprosto jasným. Boothovi bylo její počínání taktéž jasné a jen těžko usuzovat, jestli to bylo vítané, či nikoliv… uvolnil rty a pomalu se vydal směrem k ní. Pořád měli oba otevřené oči, a když už od sebe byli na vzdálenost sirky, tak Cat byla první, komu se zavřela víka. I ledové soše by bylo jasné, o co jí jde a snad každý trpaslík ze zahrady čekal, soudě jejich momentálnímu fyzickému postavení, že se jejich rty musí zákonitě potkat ve stejnou dobu na stejném místě… opak byl ovšem pravdou… Booth zavčasu stihl uhnout a Cat tak nabídl jen svou pravou tvář, za kterou by každá žena v každém věku dala cokoliv jen pro to, aby se mohly aspoň podívat na tu nádhernou pokožku, ale Cat v tu chvíli byla zklamaná. Ona nestihla uhnout, takže přímo mířila na jeho tvář, a tak svůj lesk s příchutí jahůdky, obtiskla právě tam a ne na jeho plná ústa. Booth neměl co obtisknout, ale přesto Cat obdaroval pusou na tvář… podle odtažitého způsobu bylo jasné, že takovýto průběh plánoval od první chvíle, kdy se jejich těla pohnula. Přátelský polibek… to přesně se teď mezi nimi odehrálo… vlastně to ani nebyl klasický přátelský polibek, protože si dali pusu jenom z jedné strany. Booth se potom rychle odtáhl, čímž totálně zazdil pokračování. Cat sice nečekala, že se tam na ni vrhne, vášní ji zatlačí do sedadla a ukáže jí takový jazykolam, který by ani nejlepší logoped nezvládl, ale přesto čekala něco víc… pohlazení? Pusu na pusu? Milé slovo a roztomilý úsměv? Ano, něco takového měla na mysli a úplně nejlepší by bylo, kdyby to postupovalo postupně.

I Cat se tedy odsunula, i když ne dobrovolně a tvářila se dost rozpačitě. Aby na sobě nedala znát zklamání a rozčarování, tak nasadila jeden ze svých „ upřímných“ úsměvů, podle kterého by se spíš dalo usuzovat, že má zaražené prdy. Booth těkal pohledem všude možně, jen ne na Cat… bylo mu trapně a nepříjemně, protože věděl, co Cat přesně chtěla a on ji teď nejspíš zklamal, ale prostě ji políbit nemohl… kdyby se to stalo jindy, tak by o tom nepřemýšlel a prostě by ji políbil, ale situace teď byla úplně jiná. Před pár hodinami viděl mrtvé tělo, vlastně část těla, a to opravdu nebyl zrovna pohled, po kterém by měl chuť na líbačku, a hlavně tu byla Kůstka… ne fyzicky, ale v jeho hlavě a to byl ten důvod, který mu bránil v jakémkoliv posunu s jinou ženou. Věděl, že nebude jednoduché se od Kůstky jistým způsobem odpoutat, ale netušil, že to bude až tak těžké… ta hnědovlasá forenzní antropoložka s těma nejpronikavějšíma očima, které se kdy na svět vůbec dívaly, ho prostě dostala vším, čím může žena muže dostat… prostě byl ztracený v jejích očích i v myšlenkách a představě o ní. Dr. Brennanová dokázala dopadnout, chytit a už nepustit vraha či padoucha a Booth si v tomto případě připadal stejně… toto vědomí by mu vůbec nevadilo, vlastně by mu to přineslo pocit naprostého štěstí a smysl života, ale to by musela mít zájem o něj a o to, co jí nabízí a čím ji chce zahrnout… tohle ona odmítla, stejně jako odmítala snahu, kterou by musela vynaložit pro to všechno. Znovu zabředl do tématu s názvem „Vyznání a odmítnutí“, až ho to opět stahovalo do sebe. Cat mu naštěstí nevědomky pomohla, když promluvila „Tak tedy ahoj a ještě jednou moc děkuju za odvoz“ a vzápětí otevřela dveře a rychle vystoupila. Nic jiného s sebou neměla, takže nic nebránilo rychlému vystoupení a zamávání. Booth jí ještě stihl pozdravit a říct, že nemá zač děkovat, ale asi slyšela jenom začátek. Pár vteřin jen seděl a váhal, jestli má vystoupit a něco říct, ale nakonec to vzdal… zařadil a suverénně odjel… bez troubení na rozloučenou nebo zamávání. Celkem se mu ulevilo, že jsou všechny trapné situace za ním, ale zároveň se mu neodjíždělo nejlépe, protože měl špatný pocit z toho, jak to mezi nima proběhlo, ale přesto se nehodlal zdržovat nebo dokonce vracet, a tak tedy pokračoval dál… ve zpětném zrcátku na okamžik pohlédl na Cat, ale vzápětí zrak odvrátil a pomalu, ale jistě ujížděl. Cat tam nestála jako solný sloup, protože by si připadala hloupě, kdyby tam jen tak stála a smutně se dívala na ujíždějící auto, ve kterém seděl muž, v jehož očích by se ráda viděla a cítila, že šťastný a nadšený výraz, který má, když o něčem nebo o někom přemýšlí, že patří jí a pomyšlení na ni… ano, někoho v jeho tváři viděla, ale bohužel to nebyla ona, ale žena, kterou z jeho mysli a tváře nic nevymaže… aspoň ne dost nato, aby uvolnila dostatek místa nějaké jiné ženě… Dr. Brennanová byla opravdu vlivná a výjimečná žena, kterou nemohl nahradit nikdo ve vědě, antropologii a už vůbec ne v Boothově životě a Cat by tento fakt měla překousnout a pokusit se ho v klidu akceptovat, pokud chce být s Boothem, ale je to opravdu těžké… přesto do toho chce proniknout a zkusit to. Byl to sice nesnadný úkol, ale právě takové Cat přitahovaly. S těmito myšlenkami se vydala směrem k domovu… ještě naposledy se nepatrně ohlédla za odjíždějícím Boothem, jestli se třeba nevrátí, aby řekl nebo udělal něco, čím by přihodil do plamínku naděje, ale jediné, co uviděla v jednom z francouzských oken byl úsměv, který se jí na tváři objevil, když se pousmála nad svou naivitou, protože se Booth nevrátil a dokonce zrychlil, a proto neviděla ani obrys jeho auta v ulici, do které by se vešlo minimálně 20 limuzín postavených za sebou v koloně. S výdechem zoufalství odemkla a levou nohou zase ladně strčila do dveří, aby je za sebou zavřela a nemusela se už otáčet.

Byt Temperance Brennanové

Do bytu vstoupila naprosto suverénně, aniž by se podívala na cestu. Nebylo na tom vlastně nic neobvyklého… je to přece její byt, ve kterém zná každý milimetr, a proto ji nemohlo nic překvapit. Nemohla tam najít něco, co by tam sama nenechala a nikdo jiný, kromě eventuálních zlodějů, tam nemohl něco zanechat… bydlela sama a už přes rok nikoho u sebe neměla přes noc. Měla plné ruce, takže by po někom nevítaném nemohla vystartovat nebo někoho známého a vítaného obejmout, aniž by vše pustila na zem. Přes pravé rameno měla pověšenou tašku, jejíž vnitřek se nepodobal obsahu běžné tašky, kterou nosí většina žen; svazek klíčů držela v pravé ruce a levou rukou svírala tlustý svazek pošty, která se téměř nevešla do schránky. Dveře přibouchla loktem a kráčela směrem do kuchyně. Cestou sesunula tašku z ramene a odhodila ji na křeslo… na stůl položila klíče i poštu… pomalu si rozepínala kabát knoflík po knoflíku, a potom ho položila přes opěradlo židle. Znovu vzala poštu do ruky, tentokrát pravé, a levou postupně pokládala na stůl jeden dopis a leták za druhým. Nepřišlo jí nic neobvyklého nebo neočekávaného, ale přesto vše pečlivě kontrolovala… vlastně nehledala nic konkrétního… prostě se jen přehrabovala v něčem jiném, než jsou lidské ostatky. Potřebovala na chvilku, aspoň malou, zaměstnat hlavu, aby nemusela znovu myslet na jeho čokoládové oči a očividně to fungovalo… dokonce natolik, že nemyslela vůbec na nic. Obsahem pošty byly například žádosti o její účasti na přednášky o historické antropologické nálezy v Evropě za posledních 100 let; dále možnost předplatného časopisu o moderním umění; prosba o finanční příspěvek jednomu z muzeí ve Washingtonu atd. prostě klasická korespondence, kterou se probírá každý týden několikrát. Tato rutinní činnost jí zabrala necelých 5 minut a to díky tomu, že to záměrně protahovala. Po položení posledního dopisu si povzdechla a se zvláštním pohledem se dívala po bytě, jakoby něco hledala, ale nevěděla co… její zrak spočinul na červeném světýlku na záznamníku, které se rozsvítilo pokaždé, kdy někdo zanechal vzkaz v její nepřítomnosti, která byla častá, ale přesto toto tlačítko často červeně nesvítilo… téměř všechny hovory vyřizovala přes mobil, takže měli všichni lidé, se kterými často komunikovala, uložené právě mobilní číslo. Byla sice zvědavá, kdo jí mohl volat, ale také cítila zvláštní napětí, které přicházelo z neznámého důvodu. Nepřátele neměla, i když při její profesi určitě někdo takový existoval, ale ona naštěstí o nikom konkrétním nevěděla, takže neznámý pocit nevycházel ze strachu, že „konečně“ pozná hlas někoho, kdo ke Kůstce chová takovéto nesympatie… otázky tedy zněly jasně… proč se tolik zdráhá si ten vzkaz poslechnout? Od koho může být, když z něj má takový pocit? V souboji zvědavost: obava o chlup zvítězila zvědavost, a proto si to zamířila směrem za tímto červeným bodem. Stiskla tlačítko a radši si sedla, aby měla sílu na obsah vzkazu… záznamník prohlásil klasickou větu, která pouze informuje o významu červeného tlačítka. Verzí, jak bude záznamník „mluvit“ je sice několik, ale vesměs jsou si podobné a navíc v konečném součtu oznamují to samé… Kůstka slýchávala tuto verzi „Máte jeden zmeškaný hovor“ nic překvapivého… jen snad, že si poslechne jeden vzkaz po zapísknutí, což bylo právě teď

„Ahoj zlatíčko… to jsem já, táta… jen bych se ti chtěl omluvit, že jsem včera zrušil večeři, na kterou jsme spolu měli zajít. Bohužel mi do toho něco přišlo, ale to není důležité… co kdybychom to zkusili na druhý pokus zítra? Třeba v 19 hodin v restauraci, kterou znají nejlépe jenom dva lidé… ty a Booth…“ po této větě se trochu zasmál, ale Kůstce do smíchu rozhodně nebylo. Snad nikdy nikdo tolikrát nemluvil o Boothovi tolik, jako za posledních několik hodin a Kůstka měla pocit, samozřejmě iracionální a neopodstatněný, že jí to dělají naschvál. Maxův vzkaz pokračoval „Co mě ovšem nejvíc zajímá a zároveň trápí je, jestli jsi v pořádku? Včera jsi zase ty na poslední chvíli zrušila schůzku přes záznamník a vůbec ses mi neozvala… mám o tebe strach, tak mi zavolej hned, jak si tohle poslechneš, dobře? Mám pro tebe velkou novinu, kterou ti musím říct osobně… tak se měj a určitě se ozvi, prosím. Mám tě rád… na to nezapomeň“ chtěl zřejmě ještě něco dodat, ale čas na nahrání vzkazu vypršel. Kůstka tam seděla jako paralyzovaná a jen tupě zírala do jednoho místa. Věděla, že s ní chce otec probrat něco důležitého, ale téměř vůbec se nezabývala tím, co by to mohlo být… když ji poprvé informoval o tom, že má pro ni novinu, tak se hned zeptala, jestli je zdravý, i když zdravý nemůže úplně být, protože má vysoký cholesterol a vysoký tlak, takže se rozhodně nemůže pyšnit titulem „naprosto zdravý člověk“… Jelikož stárne, tak se objevuje čím dál víc zdravotních problémů, takže chtěla vědět, jestli tou novinou je něco tohoto rázu, ale Max ji ubezpečil, že se to zrovna tohohle netýká a že to není negativní zpráva… teda vlastně doufá, že to nebude negativní. Jakmile byla ubezpečená, že se prozatím žádné zdravotní komplikace neobjevily, tak to pustila z hlavy a nepřemýšlela nad tím, co by to mohlo být. V hlavě si znovu přehrála jeho vzkaz, i když mu napoprvé rozuměla… chtěla, nebo vlastně potřebovala slyšet tu pasáž, kde se zmiňuje o Boothovi a ptá se na to, jestli je Kůstka v pořádku. Kdyby dostala dolar pokaždé, když jí někdo položí otázku typu „jsi v pořádku?“ nebo „co je s tebou“, tak by byl Bill Gates žebrákem, co se týče peněz, oproti ní… v poslední době toto opravdu slýchávala častěji, než pozdrav. Nemohla to nikomu zazlívat, naopak by měla být vděčná, že má kolem sebe lidi, kteří se o ni bojí a starají… před mnoha lety by dala cokoliv, kdyby jí někdo takovou otázku položil a nemyslel to jen v souvislosti s tím, že nepochopila vtip, nebo nějakou narážku, kterou by pochopila i korela… starost, opravdovou starost, pocítila až od Bootha, i když Angelu poznala dříve a hned se z nich staly kamarádky, které se zanedlouho posunuly o level výš a byly nejlepšími kamarádkami… s Angelou pocítila poprvé od doby, kdy přišla o rodinu, co je to oboustranná péče a starost, ale od Bootha to bylo jiné z jeho i z její strany. Tohle si ovšem uvědomovala dlouho pouze podvědomě, ale ne vědomě… bude to znít možná neuvěřitelně, ale naprostou závislost ve všech směrech, ve kterých může být jeden člověk závislý na druhém, tak to si uvědomila teprve ve chvíli, kdy ho v jednom směru ztratila a zároveň zjistila, že i do jejího života něco neznámého a dosud nepoznaného zavítalo… byl to cit a vztah? O jaký vztah šlo? Partnerský, ale ne pracovně partnerský. Bylo to pro ni něco nového a dosud nepoznaného, takže o tom ani ještě nedokázala mluvit a správně to popsat. Mělo vlastně cenu hledat pro to správná slova a pojmenování, když tento vztah s Boothem nezažije? A kde má všechno potřebné najít? Uměla několik cizích jazyků, ale tento byl natolik cizí, že o něm nevěděla téměř nic… slýchávala tímto jazykem mluvit Angelu i Bootha, a proto dobře věděla, že neexistují pravidla; slovníky; učebnice nebo kurzy, kde se tomuto naučit… tak kde to všechno hledat? Těžká otázka, na kterou nemohla najít odpověď a kterou jí ani nikdo nemůže dát… jediné, co se k tomuto tématu dozvěděla, bylo, že to sama vycítí a musí mozek na chvíli odsunout na druhou kolej a naslouchat svému srdci, i když tomu nemohla uvěřit, protože věděla, že srdce je jen sval, který pumpuje krev… jen srdce ji prý navede tam, kam časem dorazí i mozek odstavený na druhé koleji… zdánlivě jednoduché, ale realita je zcela opačná.

Při tomto uvažování úplně zapomněla na to, že by měla zavolat otci a ujistit ho, vlastně oklamat, že je v pořádku. Lhát příliš neuměla a hlavně umět nechtěla, a proto nevěděla, jak na to. Raději o tom bude ještě přemýšlet a vše si dobře promyslí, aby mluvila sebejistě a přesvědčivě… třeba opravdu přijde na něco, co přesvědčí Maxe i ji. Cítila na sobě únavu z nevyspání, a proto se rozhodla, že si dá studenou a rychlou sprchu. Věděla, že jí může každou chvilkou zavolat Hodgins nebo Clark s něčím novým k případu a ona bude muset jet nejspíš do ústavu. Cestou do koupelny ji napadla možnost, že by mohl zavolat Booth, ale to hned zamítla, protože on detaily k ostatkům vědět nemohl a také je teď někde s Cat, takže má s kým jít na kafe, a proto Kůstku nepotřebuje. Když vešla do koupelny, tak nejprve pustila sprchu, i když nebyla svlečená… bylo to sice mrhání vodou, a proto by tohle za normálních okolností neudělala, protože by myslela na chudáky děti v Africe, kteří mají necelý litr vody na den na hygienu i pití dohromady… někteří nemají ani takové množství, což byla bohužel skutečnost, která ji velice trápila, ale teď na to nebrala ohled, protože myslela na úplně jiné věci a to byl další důkaz toho, jak je rozhozená a nesoustředěná, což byl průšvih, vzhledem k její profesi. Bylo to téměř neuvěřitelné, ale když pustila vodu, tak si vzpomněla na Cat a zhrozila se, že by to už mělo zůstat napořád. Přece nemůže myslet na mořskou bioložku pokaždé, když uvidí fontánu; pustí sprchu; napustí vanu; bude plavat v bazénu; uvidí někoho kropit trávník nebo kytky; bude pršet atd… prostě uvidí vodu sladkou nebo slanou a hned si vzpomene na vybělené zuby a na osobu, která je neustále ukazuje. S myšlenkou na Cat si vzpomněla na Bootha, i když k tomu nepotřebovala Cat, protože na něj myslela pořád a při všem, co dělala, nebo co viděla. Když tam tak stála, tak si vybavila chvíli, kdy si Bootha definitivně spojila s Cat a kdy si uvědomila, že tu vždycky nebude jenom pro ni a že bude mít svůj život, po kterém touží a na kterém očividně začal pracovat. Na moment, kdy jí všechno došlo, dlouho nezapomene… nejspíš nikdy. Moc se snažila, aby každou chvilku nemyslela na to, co se stalo předevčírem, ale bohužel jí ta snaha vůbec nevycházela. Podvědomě zarazila vodu, rukama se opřela o umyvadlo, hlavu sklonila, zavřela oči a znovu se vrátila o dva dny zpět, i když to bylo až sebedestruktivní

Budova FBI – před dvěma dny; krátce po 19 hodině

Cinknutí výtahu znamenalo, že dorazil do patra, jehož číslo zmáčkla osoba v něm. Jakmile se dveře výtahu otevřely, tak z něj vystoupila Kůstka. Na sobě měla dlouhé zelenomodré šaty na úzkých ramínkách a s delším rozparkem na levé straně. Nepotřebovala žádnou kabelku nebo top do barvy šatů, protože tím nejlepším možným doplňkem byly její oči, které snad byly předlohou při zhotovování těchto šatů, které Kůstce seděly ve všem jako tvar vlasů March Simpsonové do roury od kamen… vypadala naprosto úchvatně a černé boty na podpatku s volnou patou a páskovou špičkou vedly k naprosté dokonalosti… francouzská manikúra na nohou byla jen třešničkou na dortu. Na první pohled to sice mohlo působit fádně, obyčejně a nevýrazně, ale na ženě Kůstčiných kvalit a předností, kterou byl i obrovský sexappeal, vypadaly božsky, výjimečně a neobyčejně, že o něčem takovém vůbec nemělo cenu mluvit. Její vzhled rozhodně nevypadal na to, že by šla projednávat vraždu… forenzní antropoložka, byť překrásná, by se takto neoblékla, kdyby šlo o ryze pracovní setkání. Šla sebejistým a přímým krokem, který měl jasný cíl. Budova byla už poloprázdná, což bylo patrné na hluku a také světlech, protože byly místa, kde už byly žárovky dávno studené… byla tam už tolikrát, že by se ten počet nevešel na displej kalkulačky, ale nikdy neměla takový zvláštní pocit… příjemně zvláštní. Od doby, kdy vystoupila z výtahu potkala dva muže… ten první byl Michael Stevens - typický agent FBI a známý to proutník, který svůj „šarm“ zkoušel snad na každého, kdo má 2 nohy a není z 98% chlupatý… na Kůstku to zkoušel nesčetněkrát a nesčetněkrát také tvrdě narazil, což také nelibě nesl, protože na takové opakované odmítnutí nebyl zvyklý… přesto se nevzdával a snažil se upoutat pohledem, když už slova nezabírala, ale to bylo ještě víc beznadějné, protože Kůstka si podobných pohledů a posunků nevšímala, nebo nedokázala odhadnout, co tím chtěl naznačit… vždycky si myslela, že má nějaký tik, na což upozorňovala Bootha, aby ho nechal vyšetřit, ale Booth jí jeho záměry vysvětlil a navíc dodal, že se na Kůstku několikrát ptal a dokonce došel tak daleko, že chtěl vědět, jak na Kůstku, což bylo nevídané, protože spíš chlapi chodili za ním a chtěli poradit… Kůstka o Michaela neměla od začátku zájem, což mu také dávala najevo, ale on to ignoroval a naopak to vzal, jako výzvu. Kůstka ten večer byla obzvlášť neodolatelná, čehož si pochopitelně všiml a neodpustil si svůj svádějící rituál, který se stal folklorem, ale Kůstka nezůstala pozadu a též předvedla obvyklý odmítající rituál… pouze ho letmo pozdravila a opět pokračovala v cestě za cílem.

Těsně před místem, kam směřovala, potkala Jacka od kopírky… jinak mu tam nikdo neřekl a Kůstka výjimečně v tomto splynula s davem. Takto o Jackovi pochopitelně mluvili pouze v jeho nepřítomnosti a jemu říkali Jacku… nebylo to k němu a ohleduplné, když i on měl příjmení, což se Kůstka snažila Boothovi mnohokrát vysvětlit a on s ní pokaždé souhlasil, ale on se zase snažil vysvětlit, že v každém kolektivu je někdo, komu se podobně říká a kdo má nějaký přívlastek, namísto příjmení… pokusil se to vysvětlit i z antropologického hlediska a vývoje lidstva, ale brzo narazil, protože v tomto na Kůstku opravdu neměl. Hájil se, že on takto Jacka nepojmenoval, ale prostě to přijal, protože se mu to zdálo sympatické a také se snažil Kůstku přesvědčit tím, že řekl, že to je důkazem vlídnosti a přátelství. Jack pracoval, respektive kopíroval pro FBI přes 3 roky a Kůstka tohle všechno dokázala pochopit jenom díky Boothovi, protože to on vymyslel přezdívku „Kůstka“, a tak věděla, že přezdívka neexistuje pouze pro přihlášení se na chat, icq, Skypu atd., ale také pro vyjádření blízkosti a lásky (v jisté podobě) k dané osobě, a proto dokázala pochopit, respektive tolerovat a přijmout tuto záležitost s Jackem. Pokaždé, když ho potkala, tak si nejprve vzpomněla na Bootha a jeho výklad, čímž si k Jackovi vytvořila zvláštní pouto, i když by se dalo spočítat na prstech jedné ruky momenty, kdy s ním prohodila pár slov. Byl neskutečně hodný a obětavý, o čemž vypovídala i jeho přítomnost v budově takto pozdě a čehož mnoho lidí zneužívalo… když se míjel s Kůstkou a ona ho obdařila vřelým úsměvem, který na ní často nevídal, a pochopitelně pozdravem, tak málem upustil tu hromadu nakopírovaných spisů, které musel každému roznést, aby je měl každý na stole, až ráno dorazí do práce. Všechno naštěstí ustál, takže se neztrapnil a navíc si nepřidělal práci sbíráním těch spisů a dokumentů… prostě Kůstce pozdrav i úsměv opětoval a pokračoval na opačnou stranu, než na kterou mířila ona.

Čím blíž byla k Boothově kanceláři, tím víc se v ní mísily rozporuplné pocity… nadšení, obava a neznámo… to všechno prostupovalo celým tělem a svádělo vyrovnaný souboj, ale přesto něco trochu převládalo… ano, nadšení… to bylo ono a s tímto vstoupila do dveří. Přišla právě ve chvíli, když se Booth zrovna chystal…

Zpět v bytě Temperance Brennanové

Ze vzpomínek na onen večer ji vyrušil mobil, jehož zvuk vycházel z kapsy u bundy. Jakmile uslyšela první tón, tak zvedla hlavu a uviděla svůj ustaraný výraz v zrcadle a sama se trochu lekla, protože takovýto výraz na své tváři asi nikdy neviděla, nebo to je tak dávno, že si na to ani nepamatovala. Mobil stále zvonil a jí došlo, že může volat Hodgins nebo Clark, takže je vyloučeno, aby to nezvedla… jelikož už uplynula nějaká doba od chvíle, kdy se rozezněly první tóny vyznání, tak bylo jasné, že dotyčnému za chvíli dojde trpělivost a hovor ukončí. Sice by zavolala nazpátek, ale přesto přidala, aby to stihla. Štrachala v pravé kapse, kam si mobil dala a po několika vteřinách už koukala na displej a viděla, kdo volá. Zarazila se a znovu působila paralyzovaně… měla pocit, jako kdyby bylo vyzvánění hlasitější a chtělo tím Kůstku přinutit k tomu, aby to zvedla. Displej svítil jako červené srdce na pražském hradě a na displeji četla 5 písmen, která dávala dohromady jméno osoby, která Kůstce volala nejčastěji a které to pokaždé zvedla, ať už byla v jakékoliv situaci… vlastně jednou to neudělala a to ve chvíli, kdy měla schůzku s Jaredem, ale to se vlastně týkalo jeho… tím volajícím nemohl být nikdo jiný, než Booth. Pořád pozorovala těch 5 písmen…na sucho polkla a pomalu mířila pravou rukou na tlačítko, díky kterému by uslyšela jeho hlas… už měla palec na tomto „zázračném“ tlačítku, ale nebyla si jistá, že ho chce zmáčknout…

* * *

Pokračování příště...

* * *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-) :-)

(Mclarenka, 30. 8. 2010 11:07)

Moc děkuju... další díl bude, ale termín je neznámý... moc se omlouvám :) Doufám, že ti to čekání vynahradím obsahem :D

:-D

(Vero, 29. 8. 2010 20:19)

je to fakt super a krásne opísané pocity, prosím si ďalší diel :D

:-)

(Mclarenka, 28. 8. 2010 22:06)

Mockrát ti děkuju :) Jsem moc ráda, že se ti líbí... doufám, že tě příště nezklamu :) Ani jsem nečekala, že by někdo mohl najít sílu na komentář, když to je tak dlouhé, ale lidé na fóru (kde je povídka také) a ty jste mi ukázali, že to nemožné není, za což ti mockrát děkuju... vážně jsi mi udělala radost :)

nádhera

(ali, 28. 8. 2010 9:11)

Mclarenka je to úžasne napísané... tie prirovnania a obkeci okolo toho to úplne uľahčujú a je to tým aj zaujímavejšie... podľa mňa je to fakt super :)