Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Poznání nepoznaného

2.díl


Autor: Dita Horochovská (Mclarenka)
Jazyk: CZ
Pár: Booth a Brennanová

* * *

The National Zoo in Washington, DC

Nepřestávala se dívat směrem, odkud přišli, ale její pohled už nebyl zaměřený pouze na ně… Zorničky měla náhle rozšířené a cítila pálení a slzy v očích, protože už několik desítek vteřin nemrkla. Najednou se přistihla, že se dívá do prázdného místa, i když vlastně žádné prázdné místo není… Vzpomněla si, že Angela tento stav nazývá „čuměním do blba.“ Kůstka toto pojmenování nechápala a smysl toho už vůbec ne. Přece, když by se měla tedy dívat do „blba“, což je tedy nejspíš mrhání časem, tak radši bude provádět smysluplné činnosti a pozorovat něco, co má význam. Angela se jí mnohokrát snažila vysvětlit, že má člověk někdy potřebu a tendenci nepřemýšlet o ničem a chce prostě vypnout a dívat se někam nebo na něco, co nedává žádný smysl. Kůstka nerozuměla ani trochu obsahu jejich slov, ale jelikož v tom neviděla absolutně žádný smysl, tak se rozhodla, že po tom nebude dále pátrat a tuto činnost nechá lidem, kteří mají inteligenci stejnou, jako když ona byla ještě v prenatálním období… Tedy minimální nebo velmi malou.

Angela byla její nejlepší kamarádkou, takže by nebylo vhodné, aby o ní takto smýšlela, protože Angela byla velice talentovaná a Kůstka ji měla moc ráda, ale přesto nedosahovala takové inteligence jako Kůstka. Najednou si uvědomila, že zaujala stejný postoj a výraz jako Angela, při kterém se snažila dovtípit toho, na což už dlouho myslela... proč Booth přišel pozdě, proč přivedl Cat a hlavně, proč se na ni vůbec nepodíval?!

Ve svém životě nemá ráda mnoho věcí, ale jen 2 věci opravdu nenávidí… Tou první je psychologie a tou druhou je pocit, kdy si neumí odpovědět na otázky, které ji napadnou a na které neumí najít logické a prokazatelné vysvětlení. Od doby, co poznala Bootha - respektive, co s ním začala pracovat, ji podobné otázky napadaly celkem často a v několika posledních týdnech čím dál častěji. Určitě to nemělo souvislost s Boothem jako takovým (alespoň tak si to vysvětlovala), protože to vše způsobil jen jeho vliv na ni. Díky Boothovi se dokázala lidem a světu otevřít a nebýt jeho, tak by byl její život odsouzen k tomu, aby si nebyla jistá, jestli je institut jejím domovem nebo pouze pracovištěm.

Takovéto otevření nemělo pouze dobré stránky, ale také stránky bolestivé, kterých bylo opravdu mnoho… Otevřít se, byla jedna věc a naučit se s tím nakládat, byla věc druhá a tyto dvě věci byly společně natolik svázané, že bylo velice těžké to zvládnout… Už s tím bojuje několik let a stále dosahuje větších a větších vítězství, ale přesto také dokáže tvrdě narazit a musí sebrat mnoho sil, aby to zvládla a aby neudělala několik kroků nazpět a nepřinutilo ji to k tomu, aby znovu sehnala cement a cihly a začala kolem sebe stavět barikádu. Teď je možná příliš daleko a prošla dlouhou a strastiplnou cestou, takže by to asi nezvládla, ale člověk nikdy neví. Sice už zažila mnoho bolestí ze skutečného života, jehož hranice začínají za východem z institutu, na které by měla být zvyklá, ale najednou je zvládla mnohem lépe, protože měla k sobě někoho, kdo jí podržel, zachránil život a vždy stál při ní.

Vždycky si myslela, že člověk někomu může zachránit život jen fyzicky - tedy tak, že nenechá jeho životní orgány, aby se zastavily a tím pádem zemřely, ale od doby, kdy Booth prorazil tu ochrannou slupku, kterou si tolik let vybudovávala a pod kterou se schovávala, zjistila, že může být fyzicky naprosto v pořádku, ale přesto může být ohrožen její život… Možná si protiřečila… Nesnášela psychologii a přesto teď v ní probíhalo takové soukromé „Sweets sezení“, které ji vždy vytáčelo… Dovedla by takto přemýšlet ještě dlouho a jistě by se dobrala ke zdárnému konci a našla by odpovědi na otázky, které ji tížily, ale okolní situace jí znemožňovala tuto „ práci“… Okolní situací byl Booth, který se mezitím přesunul na vzdálenost dvou metrů. Než se zde objevil, tak se bála toho, co - nebo jestli - se mu něco stalo, a proto měla takovou radost, kterou se snažila ukrývat, když se objevil. Ale když se za ním objevila Cat, tak se jí vybavilo to, co jí Cat řekla a hlavně si vzpomněla na to, co na Kůstku prozradil Booth. Při tom pomyšlení úplně zapomněla na radost, kterou měla a zhostil se jí vztek, který jí přímo užíral. Proto nechybělo málo a šlehala by blesky jako při letní bouřce.

Booth si byl vědom toho, že by rozhodně neměl přijet na místo činu jako poslední, když pracuje pro FBI, která už na místě dávno byla. Jak se stále přibližoval k ostatním, tak začal přemýšlet nad tím, jak začít. Proto se snažil trochu odlehčit atmosféru a zároveň naťuknout Kůstku a zjistit, jestli je naštvaná, kvůli jeho pozdnímu příchodu a tomu, že jí nezavolal celé 2 dny. Důvodem nebylo to, že by s ní nechtěl mluvit (naopak ona byla, společně s Parkerem, jediným člověkem, se kterým chtěl mluvit pokaždé), ale věděl, že už se na ni nemůže tolik vázat a musí jít dál, tak jak to řekl jí a jak to namlouval sobě. Teď cítil možnost, jak se od Kůstky odpoutat (jistým způsobem), a tak toho chtěl využít, i když nebyl přesvědčený o tom, že je to správné. Jak může najednou od sebe odstřihnout někoho, kdo pro něj znamená úplně vše? Nevěděl, jak to přesně udělat, ale zároveň věděl, že na to musí rychle přijít, protože jedině tak může být úplně spokojený. Při myšlence, že spokojený život (po osobní stránce) znamená život bez Kůstky, mu z toho přejel mráz po zádech. Sice spolu budou pracovat a tím pádem trávit většinu času společně, ale po práci si každý půjde svou cestou a vysedávání v Royal Diner a Founding Fathers se zúží pouze na oběd a rychlou skleničku na zapití úspěšně vyřešeného případu. Navíc na drink můžou zajít všichni a nemusí to být už pouze o nich.

Měl pocit, že tímto uvažováním musela uběhnout dlouhá doba, ale ono to trvalo necelou minutu. Poznal to podle toho, že se mu ani nestihla zapotit ruka od toho, jak v ní držel propisovačku … Byl na vážkách, jakým způsobem začít. Korunou si hodit nemohl, takže se prostě rozhodl, že konverzaci tedy naváže vtipnou formou, proto začal narážkou na film Madagaskar. Měl pocit, že vtipkování nebude to pravé ořechové, ale v tu chvíli mu připadalo všechno hloupé. Těkavě se rozhlížel po okolí, šel blíže ke Kůstce a zhluboka se nadechl, aby měl dostatek kyslíku pro slova, která se chystal vypustit ze svých plných rtů. „Ahoj Kůstko… jestli nevíš, jak vypadá Alex, Marty, Glorie, Melman z Madagaskaru, tak jsem ti to mohl vypálit a nemusela sis sebou brát takové obecenstvo“. Celou dobu měl na tváři (spíš se snažil mít) takový radostný a světoborný úsměv… vlastně celkově zářil jako reklamy na Times Square.

Kůstka na něj měla opravdu zlost, kterou mu dávala najevo nenávistnými pohledy a mlčenlivostí. Byla na něj naštvaná, kvůli více věcem, ale najednou nevěděla, co jí naštvalo nejvíc… Mohlo to být to, co se stalo předevčírem, také to, že jí celou dobu nezavolal a přijel jsem jako poslední a nikomu nezvedal telefon, anebo tou příčinou byla Dr. Cathrine Kleinová se kterou Booth přišel. Nejspíš to bylo všechno dohromady a ona byla naštvaná, jako když spolu začínali pracovat. Tenkrát ji vytáčel úplně vším. Od té doby se toho mnoho změnilo a tento stav ji naštěstí opustil, proto se teď lekla, když se znovu ta zlost objevila… Když se zmínil o nějakých obyvatelích z Madagaskaru, tak jí to nedalo a pronesla větu, kterou by si určitě patentovala, kdyby v tom viděla smysl a potřebovala by peníze, protože ani všichni lidé na planetě tuto větu nepoužili tolikrát všichni dohromady jako ona doposud… “Nevím, co to znamená“…a pokračovala: „Ani o jednom z nich jsem neslyšela. Na Madagaskaru jsem sice byla, ale o těchto osobách se tam místní nezmínili, čemuž nerozumím, protože to jsou asi opravdu významné osobnosti, když je znáš i ty. Navíc nechápu, co bys mi mohl vypálit a hlavně kam bys to vypálil“

Po těchto jeho slovech měla pocit, že ho tím ztrapnila a udělala z něj pitomce. Měla u toho takový blažený úsměv, jako když na pana Whitea nasypala odborné žvásty, aby půjčil Boothovi pistoli k zinscenování atentátu na JFK. Tenkrát chtěla Boothovi pomoct. Myslela si, že ho ztrapnila, ale dobrý pocit z toho neměla. Nikdy ho neztrapňovala schválně, i když si mnoho lidí často myslelo, že to byl cílený záměr. Vždycky mu sdělovala fakta a tím, že ho opravila chtěla, aby se něco dozvěděl a naučil… Všechno dělala pro jeho dobro a to, že to uspokojilo i její ego, to už byla jen třešnička na dortu. Její momentální postoj připomínal postoj Homo erectus… Zároveň tento postoj doplnila rukama v bok, což mělo znázorňovat pocit vítězství.

Byla natolik zaměřená na Bootha, že si nevšimla výrazu všech dotyčných. Všichni v sobě zadržovali silný smích, protože pokud by všichni najednou vyprskli smíchy, tak by se vyplašila všechna zvířata v zoo po celé Americe… Jediný, kdo nehnul ani brvou, byl Clark… Nejde o to, že by chtěl držet s Kůstkou, ale že se už tolikrát připletl do podobné nepříjemné situace, kdy se někdo hádal, řešil problémy se vztahem a sexem nebo ho někdo vtlačil do rozepře a bylo na něm, na čí stranu se postaví… Z toho byl už tak unavený a naštvaný, že se rozhodl všechno kolem sebe téměř nevnímat a soustředit se pouze na práci… Občas se samozřejmě neudržel a chtěně něco vyslechl, ale zároveň to uměl tak dobře maskovat, že už ho nikdo do svých problémů nezatahoval. Zní to jako dobrá omluva pro jeho momentální chování a postoj, ale nelze úplně stoprocentně říct, jestli by se choval stejně apaticky, i kdyby vše kolem vnímal… Přeci jenom byl Kůstce dost podobný, takže by mu její slova zřejmě nepřipadala vtipná a směšná jako momentálně připadala ostatním, protože by to mohl pochopit (vlastně i nepochopit) jako Kůstka.

Booth už Kůstku znal tak neskutečně dobře, že často očekával reakci, která následně přišla, ale přesto ho dokázala něčím překvapit a dokonce šokovat. Sice byl jediný, kdo si z ní mohl a dělal největší legraci, protože zároveň věděl, jak to ihned napravit nebo jak to podat… Po jejich slovech nikdo neřekl ani slovo, protože každý zbaběle čekal na toho slabého jedince, který se neudrží a spustí mexickou vlnu, jejímiž aktéři budou hlasivky a smích. Dokonce i Kůstka si už všimla nezvyklého šumu a ticha kolem a v duchu se nad tím pozastavila, až jí to udělalo opět vrásky na čele. Je až s obdivem, že má pořád hladké a rovné čelo, protože tuto vrásku na něm má velmi často.

Boothovi bylo jasné, že musí něco udělat nebo něco říct, protože to on způsobil tuto situaci a dostal Kůstku do trapné situace, kterou si očividně uvědomovala. „ Kůstko, Alex; Marty; Glorie a Melman, jsou zvířata z animovaného filmu Madagaskar, která žijí v zoo, a pak se dostanou právě na Madagaskar, kde se děj odehrává.“ Věděl, že čím víc detailů dodává, tím dělá situaci ještě trapnější a z Kůstky si možná budou potom ostatní dělat legraci za jejími zády, ale také věděl, že pokud něco Kůstka nepochopí (což se stávalo zřídkakdy), tak chce vždy vše vysvětlit do detailů. Proto i teď cítil, že tomu není jinak.

Možná se mu to zdálo, ale měl pocit, že se Kůstka červená, což u ní viděl poprvé, a proto mu to připadalo hrozně roztomilé a zároveň měl na sebe vztek, že se takto cítí, kvůli němu a navíc před tolika lidmi, kteří vše bedlivě sledují. I on se na ni pořád díval a v duchu se usmíval, protože byla opravdu roztomilá. Najednou se zbavil pocitu, že je na něj naštvaná. Jenže to byl velký omyl. Do toho všeho vstoupila Cat, která přistoupila blíže k Boothovi, což Kůstka pozorovala s nenávistným pohledem. Cat přímo zářila, jakoby ani nebyla na místě činu, ale na narozeninové párty a úsměv měla roztažený a stálý jako tričko pověšené na prádelní šňůře, které je upevněné kolíčky na každé straně… I přes tento úsměv promluvila. „Dobrý den, Dr. Brennanová. Jsem ráda, že se znovu vidíme, i když by to setkání bylo příjemnější na jiném místě, že?“ Kůstka se netvářila vůbec příjemně, vlastně to byl úplný opak příjemného a velice chladně opětovala: „Dobrý den“. Váhu těla přesunula na druhou stranu a obešla velkým obloukem Bootha, aniž by se na něj podívala. Booth se za ní otáčel, ale nezastihl ani kousíček jejího obličeje. Cat si toho všimla a působila poněkud ztuhle, ale nic raději nekomentovala.

Booth začal uvažovat nad situací, která se před chvilkou odehrála a znovu sklouzl tam, kam sklouzává častěji, než sklouzával do bazénu z toboganu, když byl jako malý kluk s dědou a Jaredem 5x týdně v akvaparku po celý měsíc.

Cat se objevila v době, kdy bylo jasné, že vztah s Kůstkou nemá budoucnost, alespoň jako vztah milenecký. Než sebral odvahu a Kůstce vyznal svoje city, tak mohl stále doufat a věřit, že se jeho touha naplní a ona bude jeho city opětovat. Sice nevěřila na věčnou lásku, nechtěla se vdávat, nikdy neměla vážný vztah, což nejsou zrovna nejlepší vyhlídky pro to, aby se do něj zamilovala nebo se o to aspoň pokusila, ale přesto doufal, možná naivně. Sice mezi nimi byl větší rozdíl v mnoha aspektech, než u vorvaně a vinné mušky nebo královny a podkoního, ale přesto je spojovalo něco mimořádného a silného, což dokázalo smazat mnoho ostatních rozdílů… Mnohokrát slyšel o tom, že se protiklady navzájem přitahují, ale nikdy tomu nečelil tváří v tvář a nepoznal, že to je opravdu pravda. Kůstka by s tím vůbec nesouhlasila… Připadalo by jí to směšné a nesmyslné, kdyby jí to tvrdil, ale to by byla další rozdílná věc, která by je rozdělovala a paradoxně sbližovala. Člověk sice může stále v něco doufat a o něco se pokoušet pořád a pořád, ale někdy už člověku dojdou síly a pokusí se najít to, po čem touží, u někoho jiného, u koho to nebude předem marná snaha.

Když poprvé sebral odvahu a řekl Kůstce, že jí miluje, tak poprvé poznal, že není na stejném břehu jako on a že to musí vzít zpátky nebo to alespoň zahrát do maličkého autíčku, protože by tím jinak ztroskotalo téměř vše (alespoň takový z toho měl pocit). Byla pochopitelně zmatená a nejistá, čímž mu připadala ještě roztomilejší a krásnější, ale on nechtěl, aby se právě takhle cítila, protože celou dobu, co jsou spolu - respektive, co spolu pracují a přátelí se, mu jde o opak toho, co teď způsobil, a proto na ni nevyvíjel nátlak a ani se nesnažil cokoliv vysvětlovat. Tak strašně moc si přál, aby cítila to samé nebo alespoň něco podobného (něco víc, než hluboké přátelství a partnerství), ale byl si naštěstí vědom toho, že není člověkem, který by se vzdal a přestal usilovat nebo bojovat, a proto věděl, že když sebral odvahu teď, tak to určitě dokáže znovu… Jen tomu musí dát čas a být trpělivý, velice trpělivý. Kdyby Kůstka nestála za takovou trpělivost a vytrvalost, tak která jiná? Odpověď byla jasná… Žádná jiná za to nestojí. Když mu Avalon tenkrát řekla, že oni budou dělat své obvyklé věci, tak smutně konstatoval, že se člověk někdy musí spokojit s druhou nejlepší příležitostí. Avalon jeho smutný výraz a tón zaregistrovala, a proto řekla, že karty říkají, že vše nakonec vyjde (tedy, že budou spolu), ale neřekla to jen kvůli tomu, aby mu udělala radost, kdyby to nebyla pravda? Tenkrát měl tou druhou nejlepší příležitostí na mysli to, že spolu budou pracovat. Podvědomě věděl, že tou první nejlepší příležitostí může být také žena, ale v tu chvíli si neuvědomil (nebo nechtěl uvědomit), že to může jiná žena, ne Kůstka.

Jakmile si přečetl Sweetsovu knihu a zjistil, že není sám, kdo si myslí, že si jsou s Kůstkou navzájem souzeni a zamilováni do sebe, tak začínal pociťovat, že se v něm znovu probouzí odvaha způsobem a rychlostí jako když se probouzel z kómatu. Cítil, že je schopen znovu říct, co k ní cítí. Teď si byl ještě mnohem jistější, než byl dříve. Tenkrát se mu snažil Sweets vnuknout myšlenku, že jeho zamilovanost ke Kůstce je pouze jeden ze zbytkových symptomů po operaci a kómatu a že tento cit není skutečný a zmizí. Sám sice nejlépe věděl, co cítí a jak se cítí, ale je pravdou, že byl po operaci ze všeho tak zmatený, že si jeho slova pustil až moc blízko. Ne, že by se tím řídil, ale do jisté míry ho Sweetsova slova dost ovlivnila. Po čase zjistil, že tento cit neupadá a nemizí, ale naopak stále roste a přibývá na významu. Jenže pořád měl pocit, že jen on vidí a cítí, že k sobě navzájem patří, ale teď to věděl i Sweets… Ten klučina, který ho v tom zrazoval. Na Sweetse příliš nedával, ale tentokrát cítil, že mu Sweetsova slova pomohla se rozhoupat. Měl v hlavě takový scénář.

Půjdou s Kůstkou ke Sweetsovi, tam mu řeknou poznatky z jeho knihy, Booth si do něj párkrát rýpne a udělá vtipnou narážku… Kůstka si s ním vymění několik názorů, na kterých se pochopitelně neshodnou, a potom půjde s Kůstkou na jídlo. Tam o tom budou dále debatovat a když Kůstku odveze nebo alespoň vyjdou před restauraci, tak to konečně ze sebe dostane – znovu dostane. Kdyby mohl být, alespoň jednou, režisérem, tak by si chtěl zrežírovat právě tento moment a tuto scénu… Kůstce by řekl úplně vše, co má na srdci a nepustil by jí ke slovu, protože by spustila vodopád argumentů o tom, že srdce je jen sval, ve kterém je pouze krev atd., což by až příliš připomínalo moment, kdy sebral odvahu poprvé, a proto by ji nenechal mluvit, alespoň prozatím… tentokrát by byl on tím, kdo posypává chodník fakty a argumenty a ona by poslouchala. Konečně by slyšela, co k ní doopravdy cítí, aniž by vzal cokoliv zpátky. Po dlouhém monologu by nastalo ticho (jako správný režisér by určitě udělal dramatickou odmlku), a potom by mu Kůstka řekla něco, co by ani z Antarktidy nepřipomínalo odmítnutí.

Sice si tuto chvíli představoval a vysnil, ale zároveň nebyl přehnaný snílek, takže nečekal, že by se mu vrhla kolem krku a začala na všechny strany vykřikovat, že ho také miluje… Sice to byla překrásná představa, ale kdyby se toto stalo, tak by to znamenalo, že to řekl buď jiné ženě, která by takto reagovala a nebo by to sice Kůstka byla, ale byla by úplně mimo… Nemohl takovou reakci od Kůstky očekávat, když ji znal nejlépe ze všech. Zní to možná neuvěřitelně a rozporuplně zároveň, ale takovou přehnanou reakci by ani nechtěl… Chtěl prostě Kůstku a její chování, protože právě pro to ji miloval. Dokonce by ani nepotřeboval cokoliv od ní slyšet, ale bohatě by mu stačil jakýkoliv dotek nebo výraz (objetí, úsměv i slzy dojetí) a samozřejmě úplně nejlepší odpovědí by byl polibek, který by sama učinila nebo alespoň opětovala. Potom by mu už bylo úplně jedno, jak by to pokračovalo, kdyby věděl, že to pokračování bude společné a pozitivní… O tom už ani nepřemýšlel nebo nesnil… Přeci jenom není režisér, ale je roztomilý tvrďák z FBI, co řeší vraždy, s tvrdou pěstí a lvím srdcem, které ho dovedlo až sem a k tomuto činu.

Představa to byla vskutku krásná, ale v normálním životě se nic vždycky naplánovat nedá a dalo by se dlouho spekulovat a dohadovat o tom, jestli je to dobře, či špatně. První komplikací v jeho vysněném scénáři bylo to, že Kůstka poukázala na to, že Sweets pokládal vraždu stážistky Cleo Ellerové za jejich první případ, což nebyla pravda. On si ovšem tohoto v knize nevšiml nebo tomu nepřikládal velkou váhu, protože jeho zajímala ta část, kde Sweets přišel ke stejnému závěru, ke kterému on přišel o několik měsíců dříve a možná ještě dříve, akorát si to nepřipouštěl. Sice začali se Sweetsem o knize debatovat a polemizovat, což do jeho scénáře zapadalo, ale přesto to bylo úplně jiné…

Vyprávěli Sweetsovi o jejich opravdovém prvním případu a jak to celé mezi nimi probíhalo. Z několika hodin vyprávění pomalu, ale jistě vycházelo najevo, že se mění závěr Sweetsovy knihy stejně, jako se rozplývá závěr večera a celého momentu, který si Booth vysnil. Sweets vystihl to, na co i on myslel… On i Kůstka zřejmě propásli tu onu chvíli a už není cesty zpět… Oba u toho okamžiku byli a měli v rukou šanci, kterou dostali oba poprvé a možná naposledy, ale nedokázali ji využít. Opravdu tenkrát vše zahodili a promarnili? Ano, je to možné… Samotného ho to vyděsilo a všechna kuráž a odvaha, se kterou ke Sweetsovi vstupoval a se kterou se ráno probudil, se začínala stahovat jako šnek do ulity před nebezpečím… Tím nebezpečím bylo odmítnutí Kůstky.

Překvapilo ho tedy, že mu Sweets řekl, že on je tím gamblerem, a proto musí být on tím, kdo se pokusí jejich vztah posunout dál a vrátit tu šanci, kterou předtím oba propásli… Připadalo mu, jakoby Sweets ucítil, že se jeho odvaha kamsi vytrácí a utíká, a proto ji uchopil a tahal ji vší silou nazpátek jako bundu, kterou si muž zabouchne ve dveřích, když se s ním žena rozchází a vyhazuje ho z domu… V takovém momentu se člověk toho oblečení nechce vzdát za žádnou cenu, a proto nemohl Sweets nechat situaci, která mezi Boothem a Kůstkou byla, jen tak. Na to je měl příliš rád a věděl, že musí něco udělat. Proto Boothovi řekl, ať gamblerství, které v něm je, konečně využije jednou ve svůj prospěch… Booth si pomyslel, že Sweets je opravdu člověkem na pravém místě a že by možná měl pozměnit pojmenování „chytré děcko“, i když už je se Sweetsem natolik spojené, že je i pupeční šňůra oproti tomu tenká jako pavučina. Sweets totiž dokáže přesně vystihnout situaci a říct to, co má. Tohle o něm zjistil mnohem dřív, ale nikdy se ho to nedotklo tak moc, jako teď. Radši nedá na sobě příliš znát to, co si teď plně uvědomil. Cítil, že se dnes tedy už něco změnilo, ale pořád doufal, že ta hlavní změna teprve přijde. Sweetsova rada padla na úrodnou půdu a dodala Boothovi znovu to odhodlání… Pro sebe si řekl: “Jdu do toho… Řeknu vše, ať se děje, co se děje. Teď tu šanci promarnit nenechám…“ a v očích se mu rozhořel plamínek naděje jako oheň při pálení čarodějnic.

Konečně odešli od Sweetse a Booth už na nic nečekal a nechal jednat svoje lví srdce, prostřednictvím svých úst. Ví, že i kdyby onemocněl Alzheimerem a zapomněl úplně vše, co kdy v životě prožil, tak jediným momentem, který bude mít pořád na paměti, bude chvíle, kdy všechna slova, která chtěl Kůstce říct, řekl konečně druhé osobě a ne jen sám sobě a hlavně, že tou osobou byla opravdu Kůstka. Na tuto část bude rád vzpomínat, protože konečně ze sebe dostal to, co takovou dobu skrýval a chtěl udělat – políbit ji! Tohle byl opravdu ten okamžik, pro který stálo zato čekat. Když ucítil její ústa na svých a okusil jejich chuť, tak byl ochoten se vzdát jakéhokoliv jídla a pochutiny, kdyby věděl, že už do smrti bude moci ochutnat jen toto. Nechtěl nic uspěchat a posunout polibek o stupínek výš a jazyk hloub, respektive do jejích úst… Tyto vteřiny by nevyměnil za nic na světě…

Všechno bylo perfektní až do chvíle, kdy ho od sebe odstrčila a on udělal nedobrovolně krok zpět. Vědomě nezapomenutelný zážitek vystřídal zážitek, na který chtěl zapomenout během tisíciny vteřiny a nebo lépe ho nezažít. Chtěl by na to zapomenout, ale ono se mu to pořád vracelo v intervalech, které byly kratší, než samotná chvíle. Nebolelo ho jen to, že byl odmítnut a že jeho city neopětuje, ale také proto, protože viděl Kůstku plakat, a ten pláč způsobil on… Kvůli němu se jí z očí hrnuly slzy o velikosti pingpongových míčků. Bolelo to tak, jakoby se mu někdo těmi míčky trefoval přímo do srdce vší silou. Měl na sebe neskutečnou zlost za to, že ublížil sobě, ale především jí. Pokaždé, když si tu chvíli vybavil, tak mu bylo do pláče jako tenkrát a možná ještě víc… Věděl, že už by další odmítnutí nezvládl (její reakci si nedokázal vysvětlit jiným způsobem, než jako odmítnutí a dání najevo, že jeho city neopětuje). Nenaléhal na ni, ale chtěl jen, aby tomu dala šanci… O nic jiného nežádal, ale přesto názor nezměnila, a proto rovnou tam řekl, že musí jít dál, i když to v tu chvíli nemyslel tak, jak řekl a jak to vyznělo…

Byl v ten moment naprosto citově dodělaný a vysílený, že si ani neuvědomil, že to také mohla pochopit jako provokaci a mohla se leknout myšlenky, že už by se tato chvíle nemusela opakovat, i kdyby na to byla příště připravená a její jednání by bylo jiné. Jenže ona to tak nebrala. Aniž by si to uvědomoval, tak právě proto jí to řekl teď a ne další den. Chtěl vědět, jak bude reagovat na možnost, že už znovu nedostanou tuto šanci a také věděl, že kdyby neřekl něco podobného teď, tak už by se k tomu neodhodlal a znovu by čekal, jestli změní názor. Vlastně si tím ulevil a pomohl, ale teď na to nemohl takhle myslet… Spíše měl pocit, že tímto definitivně zazdil jakoukoliv možnost o budoucí vztah, ale už nešlo vzít zpět nic z toho, co se pod těmi schody odehrálo. I kdyby něco vrátit mohl, tak ho nenapadlo nic, co by udělal jinak. Vlastně ano, byl tu moment, ke kterému by se vrátil… Byl by to polibek. Důvodem nebylo to, aby k němu nedošlo, ale kdyby tušil, že to mohlo být naposledy, co Kůstku políbil, tak by si ho víc prožil nebo si před tím natřel pusu vteřinovým lepidlem, aby se k němu přilepila a už nepustila.

Ticho neměl rád, ale tentokrát se ho dokonce bál. Bál se, že ani jeden nepromluví a nastane tiché ticho. Určitě musela cítit tu nepříjemnou atmosféru, která se nad nimi vznášela jako papírový drak na podzim. Kdyby si měl vybrat 2 lidi, se kterými by chtěl zůstat na pustém ostrově, tak by to byl Parker a Kůstka… Nikdo jiný by nepřipadal v úvahu. Přesto právě teď s Kůstkou jen těžce zvládal sedět pod schody a doufal, že ona něco udělá a tím ten večer ukončí. Doufal ovšem, že nebude chtít mluvit, protože jakoukoliv debatu by teď nezvládl. Ona udělala to nejlepší, co v danou situaci mohla… Z polosedu se zvedla, udělala kroky vpřed a u toho si utřela slzu u pravého oka. Nevěděl, co by měl udělat respektive, co by chtěla ona, aby udělal. Každý ke Sweetsovi přijel svým autem, takže odvézt nepotřebovala, a proto by se nedivil, kdyby beze slova odešla. Byl sice připravený na jakýkoliv její pohyb, ale přesto nic neudělal první, což vypadalo možná zbaběle, ale měl pocit, že už udělal ten večer mnoho kroků jako první, takže to tentokrát nechal na ní a navíc také neměl potuchy o tom, co by měl udělat… Kdyby se zvedl první on, tak by měl obavy, jestli by mu nechtěla náhodou něco říct a on by ji tím nedal prostor a snad poprvé by neodhadl situaci a kdyby zůstali oba sedět, tak by jistojistě došlo k hovoru.

Když ušla dva kroky, tak se zastavila, aniž by se k němu otočila čelem a promluvila a přesto z toho dokázal vycítit, že chce, aby ji následoval… Poprvé se mu od té bolestivé chvíle na tváři objevil drobný úsměv, který momentálně napovídal více, než jakákoliv slova. Trochu nejistě se zvedl a čekal, jestli Kůstka opravdu čeká na něj a chce odejít zároveň s ním. Choval se nejspíš jako nesmělý puberťák, ale nechtěl už nic pokazit (alespoň ne dnes). Sice se nepohnula, ale její postoj stejně napovídal, že by chtěla odejít, ale ne bez něho. Připojil se tedy k ní a jemně ji šťouchl ramenem… Ona se na něj krásně usmála a oči se jí pořád leskly od slz jako naleštěný Mercedes. Pomyslel si, že je neuvěřitelně roztomilá za jakékoliv situace… Ušli pár kroků a najednou ho ona šťouchla do ramene, což by od ní nečekal normálně a v tuto chvíli už vůbec ne. Ona ho opravdu dokázala vždy překvapit, někdy dokonce šokovat… Najednou mu bylo hrozně příjemně a i přes zklamání a bolest se cítil báječně. Po šťouchnutí se od sebe trochu vzdálili, což nezpůsobilo jejich vědomí, ale odrazová síla, která vznikla po vzájemných nárazech. Booth měl celou dobu ruce v kapsách.

Když se k němu znovu přiblížila, tak se do něj zavěsila jako při pánské volence v tanečních. Už jednou tohle udělala, když spolu bruslili, respektive ona se učila bruslit a on jí byl znovu na blízku a podával pomocnou ruku, jak doslovně, tak obrazně. Tenkrát byla situace úplně jiná, ale už tam mu to bylo neskutečně příjemné a cítil z Kůstky, že v něm má vážně neuvěřitelnou důvěru a ví, že se na něj může kdykoliv spolehnout, protože tu pro ni vždy bude. Situace byla momentálně jiná, ale podstata všeho byla stejná… To bylo celkem zajímavé zjištění, protože by se na první pohled dalo říct, že jsou obě situace rozdílné. Tohle celé mu proběhlo hlavou během dvou vteřin a stejný časový úsek trvalo Kůstce, opřít si za chůze hlavu o jeho rameno a kráčet zavěšená do jeho paže. Kdyby mu teď dala pěstí, jako na jeho pohřbu, tak by ho to překvapilo méně, než to, co udělala teď. Jakoby si protiřečila… Před chvilkou ho odmítla a dala mu najevo, že nemá zájem o to, aby posunuli jejich vztah na jinou metu a tím pádem byli oba šťastnější a teď se k němu přivinula, což by klidně mohl pochopit, jako způsob sbližování a důkaz, že by chtěla něco víc.

Naštěstí, pro Kůstku, moc dobře věděl, že jeho blízkost potřebuje pro svou bezpečnost a pocit, že není sama a má se o koho opřít, aniž by potřebovala něco víc, i kdyby si to přál sebevíc. Teď cítil, že je Kůstka zmatená, vyděšená a potřebuje důkaz, že se nic nemění a je tu stále pro ni, a proto svou hlavu položil na její. Takto spolu kráčeli tmou, navzájem propleteni jako postavy z filmů z 30. let. Bylo mu sice neuvěřitelně krásně, ale také neuvěřitelně smutně a bolestivě, protože si uvědomil, že dojdou k autu, kde se ho pustí a oba odjedou odděleně domů a každý ulehne do své postele, vzdáleni od sebe několik ulic. Nenapadlo ho, že by se spolu milovali, i kdyby jeho city opětovala. Dokonce by ani společně nemuseli odjet k němu nebo ní, ale stačil by mu bohatě pocit, že může ulehnout s úsměvem na tváři a s hlavou plnou myšlenek na to krásné, co se mezi nimi odehrálo. Nemusel by ani spát, jen by přemýšlel a přál si, ať už se i slunce probudí a on ji znovu spatří. Jak by to probíhalo nevěděl a ani si něco takového představit neuměl, ale věděl, že by něco takového zažít chtěl.

Jenže to všechno se nestalo a nejspíš nestane… Dokonce se od něj odpoutala ještě dříve, než došli k autu. Otevřela dveře od svého auto a na chvilku se zastavila, aby si mohli znovu navzájem hledět do očí a rozloučit se očním kontaktem, který mnohdy prozradil nejvíc. Celou dobu se viděl v jejích očích, protože se jí pořád leskly od slz. Nasedla do auta a odjela. Přál by si, aby nebyla dobrým řidičem, za kterého se právem považovala a potřebovala odvézt. Měl strach, aby dojela v pořádku, protože byla tolik rozhozená, ale uvědomil si, že jde vlastně o Kůstku, která umí věci oddělovat, takže se teď bude soustředit maximálně na jízdu… Chtěl by sice, aby o všem přemýšlela, ale věděl, že na to bude mít celou noc a ještě mnohem víc.

Nestalo se mu poprvé, že by si tohle celé znovu opakoval, ale ještě se mu to nestalo na místě činu, i když už spolu dělali na mnoha případech. Tentokrát se do toho ovšem opravdu položil natolik, že přestal vnímat okolí. Naštěstí se dokázal rychle vzpamatovat a dokonce ubezpečit, že jeho zamyšlení trvalo opravdu krátkou dobu. Celou situaci si v hlavě přehrával tolikrát, že už měl praxi a nepotřeboval víc času. Navíc vždy došel ke stejnému závěru, takže nikdy nevymyslel nic jiného.


Stál uprostřed lvího výběhu a pozoroval vše kolem sebe. Byl jako v Jiříkově vidění. Sice se snažil pozorovat všechno a všechny, aby to vypadalo, že se snaží přijít na něco, ohledně případu, ale celé to bylo maskování, protože jeho pohled vždy spočinul na Kůstce, která ho úplně ignorovala a věnovala se pouze oběti. Bylo to vlastně takto správně, protože chtěli vyřešit vraždu, a proto musela pečlivě ohledávat ostatky oběti, ale přesto to bylo jiné. Dříve dělala to samé a zároveň vyhledávala jeho společnost a sdělovala mu svoje poznatky, ale tentokrát jí bylo úplně jedno, kde je nebo jestli tam vůbec je. Jediný kontakt, který spolu udržovali, byl oční kontakt, který nebyl takový, jako obvykle… Z Kůstčiny strany byl ten výraz a pohled naštvaný, nenávistný a úplně chladný. Ani když spolu začali pracovat, neměla takovýto výraz, což ho velice znepokojilo. Bylo mu nad slunce jasné, že se takto nechová, kvůli jeho pozdnímu příchodu, ale důvod je mnohem závažnější… Jenže vůbec nevěděl, čeho se to týká.

Napadlo ho, že se mohla dozvědět, co o ní prozradil Cat, ale to mu nepřišlo pravděpodobné, i když by tomu tato reakce odpovídala… Věděl (a doufal), že je Cat natolik inteligentní, že by Kůstce neprozradila to, co se dozvěděla. Proto hledal důvod jinde. Napadla ho myšlenka, kterou cítil tak moc, že se otáčel kolem sebe a pozoroval, jestli to náhodou neřekl nahlas a někdo ho při tom slyšel: „Třeba je naštvaná, protože jsem přivedl Cat a ona žárlí…“ Tato představa mu sice udělala trochu radost, ale pořád ho toto vysvětlení neuspokojovalo, i když by to znamenalo mnoho… Celou radost mu kazil pohled na Kůstčin nenávistný výraz… Otázka „co jsem mohl udělat, že se na mě takto tváří?“ ho napadla od té doby mockrát a ještě mnohokrát napadne, než se dozví pravdu… Musí počkat, až budou sami, protože nemůže takovéhle věci rozebírat před tolika lidmi a navíc na místě činu nad ostatky.

Už teď přemýšlel, jak by začal, kdyby s ní mohl mluvit. I přesto, že uměl s lidmi skvěle jednat a věděl, co říct a kdy to říct, tak byl najednou bezbranný… Kůstka byla natolik výjimečná, že se vymykala všem normám a pravidlům, takže bylo celkem složité se s ní naučit mluvit. Neznamenalo to, že by nebyla schopná konverzace, ale člověk si k ní musel najít cestu. Každý si našel tu svou… Angela, Cam, Hodgins, Sweets a dokonce i stážisté si našli svůj přístup a Booth není výjimkou… Vlastně on výjimkou je… Je naprosto jedinečný pro každého a pro Kůstku minimálně dvojnásob. Sweets mu jednou řekl větu, na kterou nezapomene, stejně jako nikdy nezapomene na situaci, kdy mu ji řekl a jak mu při tom bylo. „Myslím, že oba víme, že extrémní racionalita Dr. Brennanové je ve skutečnosti jen zástěrka pro velmi zranitelné a citlivé nitro“ (tenkrát to byla jiná situace… chtěl se jí přiblížit a teď by se měl naopak stáhnout).

O Kůstčině racionalitě věděl každý, kdo ji znal i malou chvíli. O jejím citlivém nitru vědělo už jen pár lidí – lidí z institutu a tedy přátel, ale tu opravdovou Kůstku a její nejzranitelnější část nitra, znal pouze Booth. Věděl, co ji rozesměje a při čem naopak pláče, kdy potřebuje obejmout a kdy chce být sama. Když potřebovala samotu, tak jí nechal prostor, ale zároveň nechtěl, aby si připadala příliš sama… Naprostou samotu už zažila a on jí chtěl toho pocitu zbavit a ne ji v něm nechávat, takže uměl i odhadnout čas, který potřebuje… Sám nesnášel, když bylo ticho a nic se nedělo, ale s Kůstkou i to ticho začínal mít rád a dokonce někdy radši, než zbytečná slova. Také předem věděl, jestli se bude smát, naštve se nebo to prostě vezme po Kůstčině stylu… On nepotřeboval její slova k tomu, aby věděl, co chce nebo čeho se obává.

I přesto, že ji znal lépe, než motivy na svých ponožkách, tak najednou nevěděl, jak by s ní měl začít mluvit, až budou sami. Ten budoucí rozhovor, který jistě nastane, si představoval tak živě, že měl pocit, jakoby skočil do budoucnosti a rázem v tom rozhovoru byl, proto měl pocit jako kdyby se opakovala situace, kdy se s ní měl vidět po 6 týdnech, kdy byla v Guatemale a on byl po operaci. Tenkrát se toho setkání bál, protože nevěděl, jak by měl jednat a hlavně netušil, jak bude jednat Kůstka… Předtím to zvládli, i když z toho měl žaludek sevřený jako v lisovacím zařízení, ale momentální situace mu připadala mnohem těžší. Jak jen začne a hlavně, co se dozví? Jak na odpověď bude reagovat? Tolik otázek a žádná odpověď.

* * *

>>>POKRAČUJTE NA 3.DÍL

* * *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super:-))

(Andy, 19. 5. 2010 10:05)

i když mám svaťák, tak učení musí jít na chvíli stranou..člověk se potřebuje odreagovat a myslet na něco jiného a díky tvojí povídce se mi to daří, pokračuj dál:-))

......!!!

(agnes, 18. 5. 2010 19:36)

Moc hezké!! Těším se na další díl!!

uzasne

(kwimi, 17. 5. 2010 22:18)

¨rychle pokracko prosím

Zaujímavé

(Viera, 17. 5. 2010 11:51)

Veľmi pekná a zaujímavá poviedka, teším sa na pokračovanie.

Nemám ani slov :-)

(Mclarenka, 16. 5. 2010 18:35)

Moc a moc vám děkuju... :-) neumíte si představit (nechci vás ovšem podceňovat), jak velkou radost mi děláte a co to pro mě znamená. Neumím to ani slovy popsat... vůbec jsem nečekala, že by se to mohlo někomu líbit a už vůbec jsem si neuměla představit, že by se to mohlo tolik líbit...:-) už jen za tyto pochvaly slibuju, že pokračování bude, jen teď mějte, prosím, trochu trpělivost, protože mě potkalo něco moc smutného a nejsem na tom úplně nejlépe, ale určitě pokračování bude. Vaše pochvaly mně teď moc pomáhají, takže ještě znovu mockrát děkuju :-)

wow

(Danny, 16. 5. 2010 15:09)

Zostávam v nemom úžase, po dlhej dobe čítam niečo s čoho som tak neskutočne ohromená (nie, že ostatné poviedky od iných autorov by boli zlé). Prirovnania to som ešte nezažila =)a celý opis vyvoláva dojem prítomnosti...neviem sa dočkať na pokračovanie...=)jedným slovom sa to opísať ani nedá

Úžasná poviedka

(tredda, 16. 5. 2010 14:38)

Veľmi krásne napísané monológy, ktoré sú precítené až do špiky kosti:-). Už sa teším na pokračovanie, dúfam, že bude čoskoro.

Vděčnost

(Mclarenka, 16. 5. 2010 11:39)

Mockrát děkuju za překrásnou pochvalu... i kdyby už další pochvala nebo óda nepřibyla, tak nevadí, protože tahle bohatě stačí (dalším se ovšem vyhýbat nebudu :D):)

Nádherný ponor do duše

(Desdemona, 16. 5. 2010 0:49)

Krásne...originálne...dojemné...zimomriavkyvyvolávajúce...ďalšie ódy si schovávam pre nasledujúcu časť :)