Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Nenech mě odejít


Autor: Jitka Čechová
Pár: Booth a Brennanová
Žánr: drama/romance
Časové zařazení: konec 3. řady

* * *

Stručný obsah: Konec třetí série tak trochu jinak… Tvůrci v tomhle nechali dost nevyužitého prostoru. Což je škoda… Sama za sebe pak ještě musím dodat, že nevěřím (na rozdíl od většiny ostatních), že Booth Kůstku zachránil úmyslně. Podle mého názoru to celé byla jenom nehoda – on se postavil, aby se ohlédl, v momentě, kdy Pam vystřelila. Nicméně jsem se pro tuto povídku rozhodla využít tu romantičtější verzi – že se Booth pro Temperance obětoval.

* * *

Měla to vědět. Mělo ji napadnout, že s Pam Nunanovou není něco v pořádku. Nebyla žádný psychiatr a nikdy ničemu, co by s psychiatrií souviselo, nevěřila. Ale na tohle obvykle mívala dobrý nos. Zvlášť pokud se jednalo o Bootha. Tak proč jen si to neuvědomila? Proč se jí ještě zastávala a nevšimla si přitom, jak vážné nebezpečí představuje?

A pak už bylo najednou pozdě. Stála na malém pódiu, kam vstoupila po menším přemlouvání, a zpívala. Poprvé po dlouhé době se cítila tak neuvěřitelně svobodná. A taky šťastná. Na tohle měl zase nos Booth. Nějakým záhadným způsobem vždycky věděl, co chce, co potřebuje. Jako kdyby jí viděl do hlavy.

Nebyla si jistá, kdy přesně si Pam vlastně všimla. Nezaregistrovala, že na Bootha volala. Možná proto, že nebyla zvyklá reagovat na jméno Seeley. Že se něco děje, pochopila v momentě, kdy očima hledala Boothův úsměv, ale on neseděl tam, co před vteřinou. Stál k ní zády a než si stačila cokoli spokojit dohromady, najednou… zazněl ten výstřel.

Všechno, co následovalo, zabralo jen pár sekund, ale ona měl pocit, že to trvá věčnost. Booth sebou trhnul a zakymácel se. Vrhla se k němu, všude kolem byl slyšet jen křik a jekot. Chvilku si nebyla jistá, jestli je skutečně zasažený. Stál k ní zády na nejistých nohou a ona v hloubi duše doufala, že je jen otřesený. Jenže než k němu stačila natáhnout ruku a podepřít ho, zhroutil se na podlahu.

Klekla si vedle něj a pochopila, že je zle. Z hrudníku se mu proudem řinula krev a ona na okamžik úplně ztratila duchapřítomnost. Cítila, jak jí tělem prostupuje panika. Dívala se na tu tmavě červenou tekutinu a její mozek nebyl schopen analyzovat, co se vlastně stalo. Ale naštěstí tenhle stav netrval dlouho. I když si později nebyla jistá, jestli jednala skutečně racionálně nebo jestli to byl jen instinkt.

Otočila se na očividně otřesenou Pam Nunanovou, která na ni i na Bootha ještě pořád mířila revolverem. Podle výrazu v její tváři okamžitě pochopila, že nechtěla zasáhnout jeho. Jejím cílem byla ona. Nejspíš. To se už nikdy nedozví, protože než se mohlo stát cokoli dalšího, sebrala ze země Boothovu zbraň, kterou ještě stačil vytáhnout ze svého pouzdra, ale po zásahu ji upustil, a vystřelila. Dřív než mohla ta žena dokončit své dílo.

Temperance nezajímalo, kam Pam Nunanovou zasáhla a nestarala se ani o to, jestli je mrtvá. Rozhodující pro ni bylo, že teď už nepředstavuje žádné nebezpečí. Rovněž ignorovala další příval jekotu a zděšených výkřiků. Svou pozornost obrátila zcela na Bootha.

Jako kdyby byla pod vodou, slyšela Hodginse, který se ze šoku probral zřejmě jako první. Přikázal Zackovi, aby zavolal záchranku.

Ona sama zatím přitiskla obě své dlaně na Boothovu střelnou ránu a šeptala slůvka uklidnění, i když její hlas přeskakoval zděšením.

„No tak, Boothe! Budeš pořádku, zvládneš to! Všechno bude v pořádku…,“ mumlala pořád dokola, zatímco jeho krev už prosakovala mezi jejími pevně sevřenými prsty. Byla teplá a lepkavá.

Pevně držel jednu její ruku. Jeho oči byly vyděšené, ale jakoby v transu. Díval se na ni, ale jako kdyby to nebyla ona, co viděl. Věděla, že to přichází…

„Boothe!“ zařvala už zpola hystericky, zatímco sledovala, jak se jeho dech zrychluje a dosud pevný stisk ruky povoluje. „No tak, Boothe, to zvládneš!“ prosila zoufale a naklonila se nad něj, aby ho objala. I když si nebyla jistá, komu tím vlastně dodává sílu. Sobě nebo jemu? „Boothe, prosím, všechno bude v pořádku,“ mumlala, ale když se od něj odtáhla, musela si připustit, že zatímco něco v jejím nitru, v jejím hrudníku, si tomu zoufale přeje uvěřit, mozek o tom dost pochybuje.

Sevření jeho prstů definitivně povolilo a jeho ruka se svezla podél těla. Jeho dech, zprvu tak zběsilý a rychlý, se začal zpomalovat. A brzy zmizel i zakalený pohled jeho očí…

* * *

Sanitka přijela v rekordním čase. I když pokud jde o člověka, na kterém vám záleží, nikdy není nic dost rychlé.

Najednou Temperance od Bootha odtáhly čísi ruce, které mu okamžitě na to nasadily kyslíkovou masku. To už přiběhl další zdravotník a přitiskl jejímu partnerovi na ránu tlustou bandáž, aby alespoň částečně zastavil krvácení. Pak Bootha začali opatrně nakládat na nosítka.

Pozorovala to všechno ze země, ruce i oblečení měla od krve. Měla pocit, že všude kolem ní je najednou samá krev.

„Jste v pořádku?“ ozval se vedle ní tichý hlas. Tišší, než všechno ostatní, co se až doposud odehrávalo kolem ní. Takže možná proto se tak polekala, až sebou trhla.

„Nic mi není,“ odpověděla, aniž by se na Sweetse pořádně podívala a začala se hrabat na nohy, protože zdravotníci už byli na poloviční cestě ke dveřím. Nechala všechno a všechny za sebou a vyběhla za nimi na ulici. „Pojedu s vámi!“ zavolala na muže, kteří nakládali bezvědomého Bootha do sanitky.

„Je mi líto, madam, ale to nepůjde,“ odpověděl jeden z nich sice lítostivě, nicméně nekompromisně.

„Ale já… já jsem jeho kolegyně. Navíc jsem viděla, jak se to všechno seběhlo,“ vymýšlela si různé důvody pro to, aby ji mohli vzít s sebou, ačkoliv vlastně neviděla nic. V hlavě měla obrovský zmatek. Chápala pouze jediné – Bootha zasáhla kulka, která patřila jí. To ona měla teď ležet v tratolišti krve, napůl bez života. Nebo možná už mrtvá… Nebyla tak silná jako Booth.

„Je mi líto,“ zopakoval zdravotník. „Vezeme ho do nemocnice svaté Anny. Můžete jet za námi,“ dodal a než se Temperance vzpamatovala, zabouchl dveře a sanitka se za jekotu majáčku dala do pohybu.

156x. Přesně tolikrát už přepochodovala nemocniční chodbu tam a zase zpět. Byli tam s ní všichni. Zack, Cam, Hodgins, Angela i Sweets. Seděli na sedačkách rozmístěných různě po čekárně. Občas se někdo z nich pokusil říct něco povzbudivého, ale ona to nereagovala. Raději se pustila do stopadesátéhosedmého přejití chodby. Trvalo to už tak strašně dlouho. Už několik hodin. Jak dlouho vlastně trvá taková operace?

„Zlato, myslím to vážně,“ ozvala se Angela důraznějším hlasem.

Teprve teď si Temperance uvědomila, že předtím asi skutečně mluvila na ni. Roztržitě povytáhla obočí v otázce.

„Ty jsi mě vůbec neposlouchala, že ne?“ povzdychla si Angela. „Ptala jsem se, jestli si nechceš zajet domů a převléknout se?“

Nechápala, proč by se měla převlékat. Co je špatného na jejím oblečení?, zeptala se sama sebe. Vzápětí na to se zhrozila. Byla celá od krve. Kalhoty, tričko. Opožděně si dokonce umazala i kabát, do kterého jí někdo nasoukal, než odjeli do nemocnice. Boothova krev vytvořila za tu dobu na jejím oblečení jakousi druhou vrstvu.

Zvedl se jí žaludek.

Neuvěřitelné. Temperance Brennanové se zvedl žaludek při pohledu na krev. Teprve teď si uvědomila, jak se jí třesou ruce a proto je rychle založila na hrudi.

„Nikam nejdu,“ zamumlala.

„Tak si pojď alespoň na chvilku sednout,“ zaprosila Angela už zpola zoufalým hlasem.

„Nemůžu,“ zašeptala Temperance a udělala několik kroků od skupinky sedících spolupracovníků a přátel. V očích ji štiplavě pálily slzy, ale rychlým mrkáním se je pokoušela zaplašit. Teď si nic z toho nemůže dovolit. Kvůli Boothovi. Bude ji přece potřebovat… A tak co se dalo, potlačovala všechny myšlenky, které se jí snažily vířit v hlavě. Musí zůstat klidná. Objektivní. Připravená.

Otevřely se jedny z mnoha dveří a v nich se objevil Boothův nadřízený Cullen. Temperance si už ani nepamatovala, kdy toho muže viděla naposledy.

„Doktorko Brennanová,“ pozdravil lehkým kývnutím hlavy. „Slyšel jsem, co se stalo…“

Temperance nebyla schopná odpovědi, a tak jen přikývla.

Cullen si odkašlal. „Ehm… upřímně doufám, že bude agent Booth v pořádku. Domluvil jsem se s doktorem, že mi dá vědět hned, jakmile bude něco nového. Teď už budu muset bohužel jít.“

Temperance jen znovu přikývla. Ve svém rozpoložení si nebyla schopná uvědomit, jak podivně se Cullen chová. Většina ostatních to zaznamenala, ale nikdo neřekl ani slovo. Možná byl Cullen jen zdrcený z toho, co se stalo…

Doktorka Temperance Brennanová neviděla Boothova nadřízeného ani odcházet. Veškerá její pozornost se totiž soustředila na velké dveře operačního sálu, které se právě otevřely, a z nichž vyšel zpocený, nicméně už z operačního pláště převlečený lékař. Temperance nikdy nebyla expertem na lidi. Ale tentokrát měla pocit, že už předem ví, co se dozví.

Doktorovy oči nejistě zatěkaly pohledem po všech přítomných. Nakonec přistoupil k Temperance: „Doktorka Brennanová?“ zeptal se tichým hlasem.

Jako v mrákotách přikývla a matně vnímala, jak se všichni za ní postavili. Celý svět jako by se náhle zastavil. Vždycky si myslela, že je to jen obrat z knih, ale tentokrát to poprvé zažila. Snažila se utlumit nečekaný řev, který se jí rozpoutal v hlavě, jenom proto, aby slyšela začátek doktorovy věty: „Je mi to moc líto, ale…“

Nic z toho, co následovalo, se k ní už nedostalo. V uších jí zněl jen vlastní zběsilý tlukot srdce a krkem stoupal pocit, že se zadusí. Nohy se jí třásly a hrozily, že se pod ní podlomí. Ale ona se nějakým záhadným způsobem dokázala pohnout z místa.

Musí odtud pryč. Pryč. Pryč. Pryč, znělo jí v hlavě.

Slyšela, jak na ni všichni volají, ale brzy ty hlasy přehlušil dusot jejích běžících nohou a taky vzlyky, které se jí vydraly z hrdla.

Ani nevěděla, jak se dostala ven z nemocnice. Všechno, po čem toužila, bylo jenom utíkat a utíkat a utíkat. Od všeho a od všech.

Zastavila se až na břehu řeky. Lapala po dechu, nemohla dostat do plic vzduch. A nebyla si jistá, jestli je to během nebo tou strašnou bolestí, která ji spalovala zevnitř.

Musela se opřít o zábradlí, ale namísto uklidnění začaly její hrdlo doslova rvát hlasité vzlyky. Chtělo se jí křičet do celého světa, chtělo se jí křičet ke hvězdám, k Bohu. Bůh… Nikdy nevěřila, že existuje, ale teď ho nenáviděla. Potřebovala někoho nenávidět. Jak mohl něco takového dopustit? Jak mohl Bootha nechat zemřít? Jak mohl Bootha nechat zemřít namísto ní?

„Ne…,“ zašeptala. „Ne… Ne, ne, ne, ne! Ne!“

Pomalu se svezla podél zábradlí k zemi a plakala. Nahlas a otevřeně. Lidí, kteří procházeli kolem ní, si nevšímala. Všechno, co cítila, byla jenom neuvěřitelná bolest. Taková bolest, jakou zatím vždy jen pohrdala, a o které vlastně upřímně pochybovala, že vůbec existuje.

„Bože, Bren…,“ ozvalo se nad ní zadýchaně. Vteřinu na to padla Angela na kolena vedle ní. „Běžela jsem za tebou, ale byla jsi tak rychlá,“ mumlala, zatímco třesoucí se Temperance objala.

„Nemluv mi o Bohu,“ zasténala Temperance. „Nemluv o něm… Jak jen… Booth v něj věřil a on dopustil tohle? Nechal ho umřít! Umřít! Místo mě!“

„Zlato, tohle nesmíš říkat…“

„Jak to, že ne?“ vykřikla Temperance. „Neměl to dělat! Neměl mě zachraňovat, já… já jsem ho o to nežádala. Ta kulka byla pro mě! Kdo se ho o to prosil?“ Zabořila hlavu do Angelinina ramene a rozplakala se znovu. Vůbec přitom netušila, jak moc svoji kamarádku děsí. Ještě nikdy ji takhle neviděla… Ať se v jejím životě stalo cokoli, doktorka Temperance Brennanová se nikdy takhle nechovala.

„Bren, on to udělal pro tebe,“ šeptala, zatímco ji hladila po zádech. „Ani o tom nepřemýšlel, byl to prostě instinkt. Ty bys pro něj přece udělala to samé.“

„Ale on měl rodinu! Syna! Malého syna… Parker… Jeho táta je teď mrtvý kvůli mně.“

Angela to už nevydržela a uchopila Brenin obličej do dlaní tak, aby se jí kamarádka prostě musela dívat do očí. „Přestaň říkat takové nesmysly!“ řekla pevným, i když otřeseným hlasem, v očích slzy. „Udělal to proto, že mu na tobě záleželo. Kdykoli šlo o tebe, byl tak strašně ochranářský. Udělal to proto, že tě miluje!“ vyhrkla bez rozmyslu.

A už v příští vteřině přemýšlela o tom, jestli udělala dobře nebo ne. Temperance se totiž na okamžik zarazila a přestala plakat. Angela čekala, kdy se s ní její kamarádka začne na tohle téma hádat, ale nic takového kupodivu nepřišlo. Temperance se od ní jen odtáhla, posadila se na chodník a opřela se zády o kamennou zídku. Obličej schovala do dlaní a nic neříkala.

Neplakala už nahlas, ale Angela ani na okamžik nepochybovala o tom, že si slzy dál razí cestu po jejích tvářích.

Angela už začínala váhat. Věděla, že tady takhle nemůžou sedět celou věčnost, ale nebyla si jistá, jestli odtud dokáže Temperance dostat. Ještě nikdy, nikdy neviděla svoji nejlepší přítelkyni reagovat na cokoliv takovýmhle způsobem.

Snažila se sama sebe přesvědčit, že je to lepší, než kdyby se Bren zahrabala v laboratořích a všechno to dusila v sobě. Ale fakt, že se její kamarádka po tak dlouhých letech přátelství najednou úplně vymkla obvyklému, ji stavil do situace, kdy absolutně netušila, co má dělat.

„Zlato, zavolám Jackovi a ten nás odveze domů, ano?“ zašeptala uklidňujícím hlasem. „Zůstanu u tebe přes noc. Nebo jestli chceš, tak můžeš jít ke mně. Co ty na to?“

Po dlouhých vteřinách Temperance zvedla hlavu. V obličeji byla popelavě bledá. Její oči se ještě pořád topily v slzách, ale už neplakala.

„Vrátím se do laboratoře,“ odpověděla pevným, přesvědčeným hlasem a postavila se zpátky na nohy. „Booth mi…“ Zalapala po dechu, ale stačilo pár vteřin a dokázala mluvit dál. „Booth mi volal akorát v momentě, kdy jsem se chystala uzavřít náš poslední případ. Musím připravit tělo na převoz do pohřebního ústavu a taky dokončit papírování.“

Angela nejprve na prázdno otevřela ústa. Nedostávalo se jí slov. Pak zoufale vybuchla: „Bren, tohle je absurdní. To tělo může připravit kdokoliv jiný a papírování počká. Nikdo po tobě v tuhle chvíli nebude chtít nějaké zatracené papíry!“

„Angelo, ty tomu… ty tomu nerozumíš. Já potřebuju… potřebuju něco dělat. Nemůžu se zavřít doma a nechat to všechno… to všechno, co teď cítím, aby mě to ovládlo. Tohle… tohle nejsem já,“ zašeptala Temperance.

Angela ji chytila za ruce. „To není pravda. Tohle jsi ty. Jenom je to tvoje část, kterou jsi ještě nikdy nepoznala.“

Temperance tiše vzlykla. „Přece není možné, aby se člověk cítil takhle. Jako… jako kdyby…“

„Jako kdyby mu rvali srdce z těla?“ dokončila Angela. „Jako kdybys měla každou chvilkou umřít? Zadusit se tou vnitřní bolestí, která ti stoupá odtud,“ ukázala za srdce, „až do krku?“

Temperance přikývla.

„To je normální, zlato. To je normální, pokud jsi zrovna ztratila milovanou osobu.“

„Ale to je iracionální. Tahle bolest nemá žádnou fyzickou podstatu.“

„Ne, to nemá,“ zamumlala Angela a objala Temperance. Uvědomila si přitom, že její kamarádka vůbec nepopřela zmínku o milované osobě. „Ale to neznamená, že není skutečná.“

„Zavoláš Hodginsovi, prosím? Chci jet do laboratoří.“

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Hodgins tiše, zatímco on a Angela stáli několik metrů od Temperance, která právě ukládala ostatky Tommyho Soura.

„Nemyslím,“ odpověděla Angela a nespustila přitom oči z Brennanové. „Ale odmítala si to nechat vymluvit.“

„To, co se dneska stalo, bylo strašné. Není přece normální, aby se chovala… takhle,“ řekl po kratším zaváhání, protože nastalou situaci vůbec nebyl schopen popsat. „Zrovna ztratila parťáka. Přítele. A kdoví co vlastně ještě,“ dodal po další krátké úvaze. „A ona neudělá nic jiného, než že se zahrabe do práce. Do práce, kterou dělala s ním,“ poznamenal důrazně.

„Nikdo z nás teď není schopen jí rozumět,“ povzdychla si Angela zoufale. „Bren je komplikovaná osobnost, ale vždycky jsem měla dojem, že ji znám. Ale dneska… Vůbec to neodpovídalo jejímu já. Že chtěla jít zpátky do práce – jo, to je celá Tempy, bohužel. Ale ten její úprk z nemocnice a to jak jsem jí našla u řeky…“

Hodgins chvíli mlčel. Pak položil svou dlaň povzbudivě na její záda. „Zvládne to.“

Angela k němu vzhlédla se slzami v očích. „A co když ne?“

„Tempy, to by stačilo,“ nevydržela to už Angela po další hodině a půl. „Jsou čtyři hodiny v noci. Nebo mám říct spíš ráno? Musíš jít domů a odpočinout si. Vyspat se.“

„Nejsem unavená,“ odpověděla Temperance, i když sama moc dobře cítila, že se sotva drží na nohou.

„To není pravda a ty to moc dobře víš! Bren, já… chápu, že si chceš udržet myšlenky v pochodu jenom proto, aby ses nemusela zabývat čímkoli jiným, ale takhle to prostě nefunguje. Tohle není zdravé.“

„Ale funguje to, Ange!“ řekla Temperance paličatě.

„Možná. Ale jenom dočasně. Dřív nebo později se zhroutíš a bude to jenom horší.“

Temperance neodpověděla.

„Tempy, prosím! Prosím, nech mě odvézt tě domů. Prosím…“

Brennanová si povzdychla a odložila nástroj, který až doposud držela v ruce, na pracovní pult. „Tak dobře. Jdeme domů.“

Po celou cestu neřekla Temperance jediné slovo. Jako v mrákotách se bez přestání dívala z okénka a Angela se mohla jen dohadovat, co se jí vlastně honí hlavou. Nejspíš se obviňuje. Myslí si, že to měla být ona, kdo měl dneska zemřít, pomyslela si bezmocně.

„Díky, Angelo,“ zamumlala Temperance, když auto zastavilo před jejím domem. Vystoupila ven a chtěla jít domů, když její kamarádka vypnula motor a vystoupila také.

„Ange, můžeš jet klidně domů,“ řekla Temperance chabým hlasem. „Zvládnu to. Vlastně mi nic není,“ dodala.

„Ne, to je fajn. Vyspím se na gauči.“

Temperance se na ni chvilku dívala, ale jakékoli dohady kupodivu okamžitě vzdala. Jenom kývla a během pár minut už obě stály v jejím obývacím pokoji: „Jestli si chceš dát sprchu, tak ručníky jsou ve skříňce pod umyvadlem.“

„Počkám, až si ji dáš ty. Půjdu po tobě.“

Temperance neměla v úmyslu se sprchovat. Všechno, po čem toužila, byla jenom její postel. Cítila se už dostatečně unavená na to, aby mohla doufat v rychlé usnutí a tvrdý, bezesný spánek. Bez myšlenek. Bez úvah.

„Já jdu rovnou spát. Osprchuju se ráno,“ dodala a zamířila do ložnice.

„Tempy!“ ozvalo se za ní naléhavým hlasem. „Možná… možná by sis tu sprchu přece jenom měla dát.“

Nevědomky se natočila tak, že spatřila svůj odraz ve vitríně knihovny. Zakrvácené oblečení svlékla už v laboratořích. Co tam ale přehlédla, byla krvavá šmouha na její levé tváři. Sklonila hlavu a podívala se na své ruce. Za nehty měla taktéž krev. Jeho krev.

Přitiskla si dlaň na ústa, aby potlačila výkřik spojený se vzlykem. A pak se najednou dostavil zvláštní, dusivý pocit. Náhle měla dojem, že už neví, jak vypadal. Že si nedokáže vybavit jeho oči, úsměv. Odešel teprve před pár hodinami, ale ona měla pocit, že už je to celá věčnost. Že se už teď začíná vytrácet i pouhá vzpomínka na něj…

Rozeběhla se ke svému pracovnímu stolu a otevřela nejspodnější zásuvku, ve které měla čistě osobní věci. Jako smyslů zbavená vyhodila na podlahu pár matčiných věcí a fotek z dětství a vylovila několik fotografií z práce, které Angela udělala v průběhu let.

„Bren… Tempy, co to děláš?“ zeptala se Angela přidušeným hlasem, ale odpovědi se jí nedostávalo.

Temperance zuřivě rozhazovala fotky kolem sebe a hledala nějakou, na které by byl on. Ale jako kdyby nikdy neexistoval. Našla týmovou fotku z loňských Vánoc, ale Booth byl kdoví kde. Našla fotky z charitativního plesu, kterého se celý tým zúčastnil, ale ani na jedné z nich Booth nebyl.

Po tvářích jí tekly horké slzy, když si uvědomila, že v jejím bytě není jediná věc, která by jí s ním spojovala. Vztekle zabouchla zásuvku. Celý stůl se otřásl a spadla z něj malá postavička růžového prasátka. Jasper.

Postavila se na nohy, a zatímco v jedné ruce pevně svírala Jaspera, druhou hrábla na druhý konec stolu po Koumákovi. Něco přece jenom má. Zaplavila ji taková úleva, že měla opět dojem, že se snad ani nenadechne.

Zamířila k sobě do ložnice. Aniž by pohlédla na na smrt vyděšenou Angelu, zamumlala tiché: „Dobrou noc.“

Když druhý den ráno dorazila Temperance s Angelou v zádech do laboratoří, způsobila tím tichý poprask.

„Myslela jsem, že… že si vezme alespoň pár dní volna,“ zamumlala Cam směrem k Angele, zatímco Brennanová si už oblékala pracovní plášť.

„Nedala se přesvědčit,“ zaúpěla Angela unaveným hlasem. „Je jako… jako tank, který se snaží tím vším za každou cenu okamžitě prorazit.“

„Volali mi z FBI. Do hodiny sem někoho pošlou, máme další případ. Myslela jsem, že s nimi pošlu Zacka, že tomuhle nebude muset být přítomná,“ šeptala Cam.

„Ach, proboha,“ zděsila se Angela. „A kdo to bude?“

„Nemám tušení.“

Jako na povel se za nimi objevil muž. Mohlo mu být kolem třiceti a kdyby se je někdo zeptal na názor, obě ženy by řekly, že je to pravý opak Bootha. Měl blonďaté vlasy a neuvěřitelně světle modré oči.

„Ehm… ahoj,“ pozdravil sytým, nicméně trochu nejistým hlasem. „Jsem speciální agent Darrin Sellick. Z FBI,“ dodal, ačkoliv mu téměř nikdo nevěnoval pozornost. Zraky všech totiž spočinuly na Temperance. Ta ovšem vypadala, že nově příchozího ani nezaznamenala.

Cam se nakonec pohnula jako první. Projela svojí průchodkou přes scanner, takže agent mohl vyjít až k nim. Vzápětí na to všechny představila: „Agente Sellicku, tohle je doktor Zack Addy, Angela Montenegrová, doktor Jack Hodgins a doktorka Brennanová.“

Agent Sellick věnoval každému krátký pohled, aby nakonec skončil u Temperance. „Našli jsme tělo. Na skládce za městem,“ řekl krátce.

Temperance ani nezvedla oči od kostí, které před ní ležely. „Zack to zvládne,“ řekla.

Právě zmíněný trochu překvapeně zamrkal, ale když se mu dostalo souhlasného přikývnutí od Cam, šel si zabalit věci.

Darrin Sellick si po chvilce váhání odkašlal. „Doktorko Brennanová, jen jsem chtěl říct, že je mi opravdu líto, co se stalo agentu Boothovi. Pochopitelně jsem ho znal z úřadu a vím, že to byl skvělý agent a taky… vím, že vy dva jste si byli hodně blízcí.“

Všichni s napětím čekali, co se stane, ale nepřišlo nic. Temperance jen kývla hlavou a ani pro tentokrát nezvedla oči, aby na muže pohlédla.

„Taky chci, abyste věděla, že na spolupráci s Jeffersonským ústavem jsem teď byl přidělen já a že všechno, co platilo s agentem Boothem, bude platit i se mnou. Vaše aktivní činnost v terénu, cokoliv…“

Temperance konečně zvedla hlavu. Ale jakýmsi pomalým, nebezpečným způsobem. Všichni v místnosti zadrželi nevědomky dech. Když promluvila, znělo to skoro jako šlehnutí bičem: „Už nebudu s FBI spolupracovat. Myslím, že jsem se už kdysi vyjádřila jasně. Nezajímá mě, kolik agentů sem budou posílat, aby mě přesvědčili. Já osobně jsem s FBI skončila. Doktor Addy je nicméně plně kompatibilní mě nahradit.“

Než stačil kdokoliv nějakým způsobem zareagovat, praštila najednou Temperance se vším, co měla v ruce a zhluboka se nadechla: „Jdu domů,“ zamumlala. „Smím?“ podívala se s marně potlačovanými slzami v očích na Camillu.

„Samozřejmě,“ dostalo se jí tiché odpovědi.

„Tempy, mám…“

„Ne, chci být sama,“ řekla Temperance, ještě než Angela stačila větu dokončit.

Nestávalo se jí často, aby byla doma v pravé poledne. Nechápala docela přesně, proč odtamtud odešla, když ticho jejího bytu bylo přesně to, co ji vlastně děsilo nejvíc. Ale faktem bylo, že nemohla snášet ty pohledy. Lítostivý šepot. Doufala, že věci dokáže dostat zpátky do starých kolejí, ale nikdo v jejím okolí jí to neusnadňoval.

Věděla, že toho nejspíš chce příliš. Booth zemřel teprve včera. Včera! Ještě to není ani čtyřiadvacet hodin a ona už chce, aby bylo všechno jako předtím. Ale něco takového vlastně není možné… Všechno „předtím“ totiž obsahuje Bootha.

Možná by se měla pokusit dostat vrátit se nějak do doby, než s ním začala pracovat. Možná by mohla začít zase cestovat. Dostat se odtud pryč. Ano, to znělo jako dobrý nápad.

Jenže… už včera v noci měla dojem, že ztratila i pouhý odraz jeho tváře ve své mysli. Nebyla připravená odříznout se od toho všeho tak najednou. Tak rychle. Věděla, že by to měla udělat, pokud se nechce zbláznit, ale měla pocit, že to nedokáže. Že nebude schopná nechat ho tady, nechat tady vzpomínky.

Seděla ztuhle na svém gauči a znovu se k ní vetřely všechny ty neodbytné myšlenky. Měla to být ona. To ona měla dneska ležet v márnici. Ne on. Ne on, ne on, ne on!

„Sakra, Boothe!“ vykřikla do ticha a uhodila sevřenou pěstí do pohovky. „Proč jsi to udělal? Proč jsi to sakra udělal?!“

Vyskočila na nohy a rozeběhla se k přehrávači. To ticho už nemohla vydržet a zvuk jejího vlastního hlasu ji děsil. Jenže sotva zmáčkla tlačítko pro vysunutí CD, ztuhla. Uvnitř bylo CD The Foreigner. Pocit zoufalství a taky vzteku se znásobil. Vztekle CD vyndala ven a hodila ho na podlahu. Stejně jako vázu, kterou si přivezla z Egypta a hrnek od kávy, který nechala stát na konferenčním stolku.

Přála si cítit nějakou úlevu, ale všechno se spíš ještě zhoršilo. Potřebovala udělat něco, čím by ze sebe dostala tu neuvěřitelnou bolest, ale nic takového očividně neexistovalo. Uvědomila si, že se třese. Stejně jako v noci se rozhlížela po pokoji a marně hledala něco, co by souviselo s Boothem. Figurky Jaspera a Koumáka měla v ložnici, ale tady… tady nebylo nic.

Booth byl nejdůležitější člověk v jejím dosavadním životě. A ona doma nemá jedinou věc, která by je nějak spojovala.

Když její prsty hledaly pod hasicím přístrojem na chodbě, kde Booth bydlel, kus chladného kovu, nedokázala sama sobě dost dobře vysvětlit, proč to vlastně dělá. Ale měla neuvěřitelně nutkavou touhu být mu co možná nejblíže. Věcem, které mu patřily, kterých se dotýkal, které tvořily jeho svět…

Když odemkla dveře jeho bytu náhradním klíčem a vkročila dovnitř, skoro ji porazila jeho vůně. Vznášela se všude kolem ní. Vůně kolínské, deodorantu a pracího prášku. Ale něco tomu přece jenom chybělo a to něco se neobjevilo, ani když zavřela oči a opřela se o dveře. Pocit tepla. Neobjevilo se to aroma, které celé té směsi dával on sám, svým bytím. Způsob, jakým Booth voněl, byl teplý a hřejivý. Tohle byla jeho chladnější verze.

Přinutila se otevřít oči a lehce rozostřeným pohledem si začala prohlížet okolí. Na podlaze v chodbě ležela sportovní taška. Booth ji tam musel odložit, když přišel z tělocvičny. Ještě z ní koukal ručník a láhev s vodou. Vedle ní se povalovaly polobotky, jaké nosil Booth k obleku. Temperance si vzpomněla, že když se to všechno vstalo, nebyl oblečený formálně.

Na nejistých nohou došla až do obývacího pokoje. Na stolku ležel otevřený časopis. Pravděpodobně přesně na té stránce, na jaké Booth přestal číst. Vedle něj stál nedopitý hrnek kávy. Temperance zadržela dech, když si všimla, že polštář na pohovce je ještě prohnutý a zmačkaný, jak se o něj Booth opíral.

V kuchyni bylo ve dřezu neumyté nádobí a na stole ležel seznam na nákup. Krom obyčejných položek jakými bylo jídlo a hygienické potřeby Booth úplně dolů očividně v rychlosti a možná i vzteku dopsal: „Konečně koupit nové těsnění do dřezu!“

Temperance zvedla od papíru hlavu a skutečně si uvědomila, že kohoutek nad dřezem kape. Kap. Kap. Kap.

Na zpáteční cestě do obýváku si všimla zarámované fotografie na polici u dveří. Roztřesenýma rukama ji vzala do ruky a několik minut jen zírala na obrázek Bootha a Parkera. Booth svého syna miloval. A teď ho ani neuvidí vyrůstat. Dospívat. Kvůli ní.

Sevřela fotografii, až ji prsty zbělaly, a zamířila do ložnice. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy tady nebyla. Tohle bylo Boothovo soukromé království, kam zatím neměla možnost nahlédnout. Na stole u okna stál notebook a kolem něj poházených pár knih. Jak při bližším přezkoumání zjistila, většinou šlo o její knihy. Přes opěradlo židle byla přehozená košile a na zemi se povalovala kravata, jakou měl Booth včera na sobě.

Ani příliš nepřemýšlela o tom, co dělá. Přetáhla si přes hlavu tričko, odhodila jej kamsi za sebe, a pak si pomalu, roztřeseně oblékla Boothovu košili. Jeho vůně ji obklopila ještě intenzivněji. Lehla si do postele, kterou Booth očividně nestihl ustlat, a dávala si dobrý pozor na to, aby hlavu položila přesně do dolíku, který v polštáři zanechala ta jeho. Po tvářích jí stékaly horké slzy a rámeček fotografie, který stále svírala, jí tlačil do ramene. Srdce jí poplašeně tlouklo, když si uvědomila, že leží v jeho posteli. Poprvé leží v jeho posteli, v jeho košili a on tady není. Měl by tu být. Měl by tu být, aby ji ukázal, co znamená ten výraz milovat se, o kterém kdysi mluvil. Měl by tu být už jenom proto, aby se necítila tak sama… Na co vlastně čekali?

Když se probudila z mělkého a bezútěšného spánku, bylo už pozdní odpoledne. Venku sice ještě pořád svítilo slunce, ale už ztrácelo svou sílu a pomalu zapadalo za horizont. Okna Boothovy ložnice byla otočena na západ, a tak byl teď celý pokoj zalitý teplým světlem. Temperance ležela na boku, jeden z polštářů svírala v náručí, jako kdyby to byl ten poslední pevný bod na světě. Ležela stočená do klubíčka v pozici nenarozeného dítěte a nemusela ani studovat antropologii, aby věděla, co to znamená. Zranitelnost. Touhu po ochraně.

Sledovala zarámovanou fotografii, kterou zřejmě ve spánku musela shodit z postele. Ležela na zemi, v paprscích zapadajícího slunce a se v jejím skle odráželo světlo. Ale nebylo ho dostatek na to, aby Temperance neviděla na ty rozesmáté obličeje. Oči ji od toho světla bolely, ale stejně od fotografie nedokázala odtrhnout pohled. Dívala se na ni tak dlouho, dokud se slunce nepohnulo na své pouti a světlo nezmizelo. A dívala by se dál, kdyby se neozvalo bouchání na domovní dveře.

Chvíli byla rozhodnutá ten zvuk ignorovat. Ale ať už na sebe tím hlasitým lomozem upozorňoval kdokoliv, byl vytrvalý. A tak se nakonec přinutila vstát. Ne proto, že by ji zajímalo, kdo se sem tak dobývá. Spíš proto, že ji z toho hluku začala bolet hlava. Na cestě k domovním dveřím si uvědomila, že si ani nevzpomíná, kdy naposledy něco jedla. Co hůř – kdy naposledy pila.

Otevřela přesně v momentě, kdy Angela zvedala ruku k tomu, aby znovu začala bušit do dveří, ale překvapením a zároveň i úlevou strnula, když uviděla Temperance.

„Ach zlato, začínala jsem o tebe mít strach. Nemohla jsem tě nikde najít. Nenapadlo mě, že budeš tady,“ kývla směrem k nitru Boothova bytu. Teprve pak si Temperance pořádně prohlédla. Krom toho, že vypadala neuvěřitelně unaveně, si Angela všimla, že její kamarádka má na sobě Boothovu košili. Nijak to ale nekomentovala. „Můžu dál?“ zeptala se namísto toho.

Temperance se nevesele usmála a kývla hlavou směrem dovnitř. „Já se taky pozvala sama,“ zamumlala.

„Tak… co jsi tady celý den dělala?“ zeptala se Angela jen jakoby mimochodem, když obě stály v obývacím pokoji. V Boothově obývacím pokoji.

„Spala,“ pokrčila Temperance rameny.

„Aha. No… to je fajn. Cítíš se trochu… líp?“ zeptala se Angela váhavě. Nezdálo se jí, že slovo „líp“ je vhodné, ale jiné nenašla.

„Ano,“ dostalo se jí nejisté, tiché odpovědi.

„Takže ty teď budeš nějaký čas tady?“ zazněla další otázka a Angelinino rozhlédnutí se kolem.

Tentokrát už Temperance ani neodpověděla a jen přikývla.

Angela měla očividně nutkání něco dělat. Nějak své kamarádce pomoct. Nejspíš proto se natáhla pro hrnek od kávy na stolku a chtěla ho odnést do kuchyně.

„Ne!“ vykřikla Temperance ještě před tím, než se Angela hrnku dotkla. Zarazila se s prsty sotva pár centimetrů nad tou porcelánovou věcí a překvapeně se na Brennanovou podívala.

„Já… nech to být, prosím.“

Angela pochopila. I bez toho, aby to Temperance musela říct nahlas. Rozpačitě si strčila ruce do kapes. Ale tohle rozpoložení netrvalo dlouho. „Fajn, jestli tu chceš zůstat, tak fajn. Ale musíš začít jíst. Kdy jsi naposledy jedla?“ zeptala se, zatímco přepochodovala celý obývák, kuchyň a rázným pohybem otevřela lednici. Byla takřka prázdná. Pohledem zavadila o lístek na stole a okamžitě se rozhodla: „Půjdeme nakoupit.“

„Angelo, já…,“ chtěla začít Temperance protestovat, ale Angela byla neúprosná.

„Potřebuješ na vzduch. Jsi bledá jako stěna. Na konci ulice je supermarket. Půjdeme tam, projdeme se. Udělá ti to jenom dobře. Za hodinu budeš zpátky. Ano, zlato?“

Temperance se nikam nechtělo. Nechtěla na vzduch, nechtěla se dívat na zástupy lidí kolem sebe, navíc ani neměla hlad. A jít ven by znamenalo převléknout se. Sundat Boothovu košili. Jenže Temperance znala Angelu až příliš dobře. Věděla, že se za žádných okolností nenechá zviklat.

„Dobře,“ souhlasila tak nakonec neochotně. „Ale koupíme nové těsnění do dřezu,“ zamumlala už na cestě do ložnice, aby se převlékla.

Angela si uvědomila, že za jejími zády kape voda. „Fajn, koupíme těsnění do dřezu,“ řekla si sama pro sebe.

Bez zájmu sledovala, jak Angela hází do košíku všechno, co bude podle jejího názoru potřebovat. Temperance ale zelenina, ovoce, jogurty ani pečivo nezajímali. Apatickým pohledem sledovala dění kolem sebe a zůstala nerozhodně stát před regálem s domácími potřebami, kam bez vědomí Angely zamířila.

Potřebovala to těsnění do kohoutku nad dřezem. Booth ho potřeboval. Cítila se neskutečně zoufale, když očima projížděla všechno možné vystavené zboží. Ale těsnění nikde. Do očí se jí začaly tlačit slzy. Copak je možné, aby neměli hloupé těsnění do dřezu? Proč ho nemají?

„Kůstko?“ ozvalo se náhle za ní.

Ztuhla. Už skoro nečekala, že tohle jméno někdy uslyší. Už se s tím skoro smířila. Ohlédla se.

„Parkere,“ vydechla překvapeně a snad i trochu zklamaně.

Malý chlapec si dal okamžitě ruku přes pusu. „Ach, omlouvám se,“ zamumlal přes ni. „Taťka říkal, že vám tak nemám říkat. Doktorko Brennanová,“ dodal a nasadil omluvný výraz.

Byl to pro ni opravdový šok. Parkerův syn tady. Oslovující ji Kůstko. Byl Boothovi dost podobný. Možná ne na první pohled, protože při zběžném zhlédnutí upoutaly hlavně chlapcovy světlé vlasy, které měl po matce. Ale jinak to byla veskrze malá kopie Bootha. Hlavně při pohledu do Parkerových očí prostě nemohla nevidět jeho otce.

Sehnula se k chlapci a pohladila ho po vlasech. Musela si odkašlat, aby vůbec dokázala promluvit. Vypadal v pořádku. Jako kdyby s ním smrt jeho táty vůbec neotřásla. Ale možná to bylo dobře. Navíc děti to berou jinak. Nejspíš věří, že je Booth teď v nebi. Nebo tak něco.

„Myslím, že doktorka Brennanová taky nebude to pravé. Říkej mi Temperance, ano?“ řekla a pokusila se o chabý úsměv. „Jsi tu sám?“ podivila se a automaticky se rozhlédla kolem, jestli neuvidí Rebeccu.

„Ne,“ zakroutil chlapec hlavou. „Mamka se zasekla v sekci se zdravou výživou.“ Parker udělal obličej, aby dal názorně najevo, co si o druhu této stravy myslí. To měl taky očividně od Bootha. „Chce, abych každé ráno snídal nějaké cereálie. Ale já mám mnohem radši taťkovy palačinky,“ dodal s rozjařeným úsměvem.

Temperance musela rychle zamrkat, aby rozehnala slzy i chmury. Booth už nikdy žádné palačinky svému synovi neudělá…

„Škoda, že tu taťka teď není,“ zamračil se chlapec. „Nebudu u něj na víkend a nebudou ani palačinky,“ dodal a jeho výraz tentokrát spíš zesmutněl. „Ale mamka mi slíbila, že až se vrátí z toho výletu, tak mě k němu zaveze a když nebude mít moc práce, tak u něj budu moct pár dní zůstat,“ vyhrkl Parker nadšeně. Náhle se však zarazil. „A proč vás vlastně taťka nevzal na ten výlet s sebou? Děláte přece všechno společně, ne?“

Temperance nebyla schopná slova. Oni mu to neřekli. Neřekli mu, že je jeho táta mrtvý, namísto toho mu namluvili cosi o nějakém výletě. Dříve, než se zmohla na odpověď, objevila se u nich Rebecca.

„Parkere, kolikrát ti mám říkat, aby ses nebavil s cizími lidmi?“ Téměř okamžitě si ale všimla, že o žádného cizího člověka nejde, a okamžitě pookřála. „Promiňte, hned jsem vás nepoznala. Parkere, zlato, skoč si pro tu zmrzlinu, co jsi chtěl,“ pobídla Rebecca svého syna a ten se okamžitě otočil na patě a zmizel mezi regály.

„Jste v pořádku?“ otočila se pak zpátky na Temperance. „Vypadáte… hrozně bledá.“

„Ne, já…“ Odkašlala si. „Nic mi není.“

„Parker s vámi asi mluvil o svém otci, že?“ nadhodila Rebecca, jako kdyby zrovna mluvila o počasí. Temperance to nechápala. Myslela si, že to ona je mistrem necitlivosti. A teď to vypadalo, že ji Boothova smrt zasáhla ze všech nejvíc.

„Víte, nechtěli jsme mu říkat pravdu,“ pokračovala Rebecca. „Je ještě moc malý na to, aby to pochopil, a tak jsme - “

„Proboha, Bren, hledám tě po celém obchodním domě!“ ozval se za nimi hlas Angely. „Už jsem myslela, že -“

Angela zmlkla stejným způsobem jako předtím Rebecca. „Ehm… Ahoj,“ pozdravila pak trochu rozpačitě.

Než stačila Rebecca odpovědět, chytla Temperance Angelu za ruku. „My už musíme jít. Pozdravujete ode mě Parkera,“ vychrlila jedním dechem a pak už ona i Angela zmizely ve vedlejší uličce s těstovinami a rýží.

„Angelo, oni mu to neřekli,“ promluvila konečně Temperance. Po celou cestu zpátky do Boothova bytu mlčela a Angela se zatím ani jednou nedostala k tomu, aby se zeptala, co se v tom obchodním domě vlastně stalo.

„Neřekli komu co?“ zeptala se, zatímco z tašky vyndávala potraviny a ukládala je do ledničky.

Brennanová seděla za jídelním stolem a pohrávala si s nití, kterou utrhla ze svého trička. „Parkerovi. Neřekli mu, že je Booth mrtvý.“

Angela strnula uprostřed pohybu. „Prosím?“

Temperance pokrčila rameny.

„A co mu tedy řekli?“

„Že Booth jel na výlet. Ange, to dítě čeká, že se jeho otec vrátí domů,“ dodala Temperance naléhavým, zoufalým hlasem.

„Zlato, tohle je něco, do čeho nám nic není,“ řekla po kratším zaváhání Angela, i když s tím, co Parkerovi namluvili, očividně nesouhlasila. „Jestli se Rebecca rozhodla, že to bude prozatím takhle, tak to musíme respektovat…“

Temperance na to neodpověděla. Zvedla se od stolu a vyšla z kuchyně.

„Tempy, kam jdeš?“ volala za ní Angela a v rychlosti uložila zbytek potravin na svá místa. Nebo aspoň na místa, kam by podle ní měly patřit. Když se o pár minut později vydala Temperance hledat, našla ji v Boothově ložnici. Na sobě měla opět jeho košili a v náruči držela jeden z jeho polštářů. Její oči byly pevně zavřené a podle všech předpokladů spala.

Angela si pomyslela, že je to jen dobře a sama si ustlala v obýváku na gauči.

Temperance si vzdor tomu vakuu, ve kterém se jakoby pohybovala, dobře uvědomovala, že pokud chce zůstat věrná své racionalitě a dočista se neponořit do té melancholie, která ji doslova zaplavovala, musí se za každou cenu vrátit do práce. Už včera udělala tu chybu, že z laboratoří odešla. Měla tam zůstat a pracovat. Protože jedině práce dokáže udržet její mysl střízlivou.

Naprosto jí vyhovovalo, že následující den je neděle, a že je tudíž velice pravděpodobné, že v laboratořích bude minimum lidí. Vstávala brzy a Angele, spící na pohovce v obýváku, nechala krátký vzkaz. Napsala v něm, že bude v pořádku, a že si nemusí dělat starosti. Že jde do práce a že ona si má udělat alespoň klidnou neděli a být s Hodginsem.

Angela jí volala kolem jedenácté hodiny a ujišťovala se, zda opravdu nemá přijít. Temperance samota a zároveň tichá společnost kostí vyhovovala, a tak svou kamarádku přesvědčila, že skutečně chodit nemá.

Den tak uběhl nečekaně rychle. Temperance si najednou uvědomila, že je šest hodin večer, že celý den nic nejedla a sotva se napila. Nejspíš proto ji tak ukrutně bolela hlava. Booth by tohle nikdy nedopustil, pomyslela si. Vždycky věděl, kdy se má kde objevit a odtáhnout ji od práce na něco k jídlu.

Napadlo ji to tak nějak mimoděk, ani o tom moc nepřemýšlela, ale už o hodinu později seděla v restauraci Royal Diner, kam chodili společně na jídlo. Servírka Nina je tam už dobře znala, stejně jako vedoucí Tim.

„Zdravím, doktorko Brennanová,“ pozdravila ji Nina, sotva vešla dovnitř a dýchla na ni ta známá atmosféra klidu i čehosi rušivého v jednom balení. Věnovala Nině úsměv a automaticky se rozešla ke stolu, kde sedávali spolu.

„Tak co si dáte?“ byla Nina rázem u ní.

„Kávu, prosím. A sýrový koláč.“

„A co váš partner? Dorazí?“

Temperance si připadala jako před filmovým plátnem, protože to na ni působilo dojmem, že to ve skutečnosti nebyla ona, kdo odpovídal: „Ano, ten dorazí později.“

„Tak mu taky objednáte?“

Temperance si odkašlala. „Kávu a jablečný koláč, prosím.“

Nina si zapsala s úsměvem objednávku a odběhla ji vyřídit. Temperance zůstala sedět a zírala, jak po okně stéká voda. Nemohla uvěřit tomu, že právě udělala to, co udělala. Cítila se hrozně. A kupodivu ne kvůli tomu, co právě provedla. Což by asi měla. Cítila se hrozně, ale nemohla si dost dobře vysvětlit proč. Kvůli Boothovi. Kvůli tomu, že… ho už nikdy neuvidí. Nikdy už nebude jíst ten svůj nemožný jablečný koláč, už nikdy se jí nebude snažit přesvědčit o své pravdě, zatímco ona bude tak urputně trvat na své.

Sledovala, jak před ní Nina postavila talířek se sýrovým koláčem a kávu. Ta přistála i na místě naproti ní. S jablečným koláčem. Chvilku ten kus jídla pozorovala a po tvářích se jí rozutekly slzy. Nenáviděla ho za to, co jí udělal. Za to, že v ní zbořil tu hradbu, kterou v sobě vystavěla po zmizení svých rodičů a po celá léta ji úspěšně udržovala. Za to, že ji naučil zase cítit. Že ji naučil milovat, nenávidět, vnímat svět kolem sebe jeho očima. Naučil ji tohle všechno a pak prostě… odešel. Nechal ji tak zranitelnou a… zraněnou.

Natáhla ruku a přitáhla si talířek s jablečným koláčem k sobě. Zvedla vidličku a po chvilce zaváhání kus koláče odkrojila. Chutnal slaně. Po jejích slzách. Ale jinak byl vážně dobrý. Nechápala, proč se o tom nikdy nenechala přesvědčit. Snědla ho celý. Hlad jí sice dávno přešel, ale věděla, že tohle by přesně udělal on. I kdyby mu bylo sebehůř, nikdy by tu nenechal ležet ani kousek…

Nechala na stole peníze a pak odešla. Booth sem už nikdy nepřijde. Nikdy.

Dalších osm dní uplynulo jako nic. A ona musela každičký ten den myslet na to, co by se stalo, kdyby ta kulka zasáhla osobu, které byla skutečně určená. Kdyby to byla ona, kdo tehdy v noci zemřel. Kdyby to byla její krev, která tehdy tekla po podlaze…

Chtěla všechny ty úvahy dostat z hlavy, chtěla dostat z hlavy jeho. Ale byl s ní všude, kam přišla. Viděla ho na každém kroku a děsila se představy, že to nikdy neskončí. Že to, co se stalo, nebude nikdy schopná přijmout jako holý fakt a vyrovnat se s tím.

Angela jí před pár dny řekla, že na to, co se stalo, nebude nikdy schopná zapomenout. Že na něj nikdy nezapomene. Ale Temperance měla strašný strach, že přesně tohle se jednou stane. Že Booth zmizí v propadlišti času stejně, jako časem zmizeli její rodiče. A že zůstane zase jen… zeď. Nezáleželo jí na sobě. Ona bývala s tou hradbou docela spokojená. Ale šlo o něj. Měla pocit, že v sobě nosí jakýsi jeho odkaz. Uvědomovala si, jak strašně nadneseně to zní. Ale přesně tak to cítila. To on z ní za ty tři roky udělal to, čím byla dnes. Mnohem uvědomělejší. Přístupnější. Lidštější.

Přinutila se znovu pořádně soustředit na práci a pozorně si prohlédla lebku, kterou už dobrých pět minut držela v ruce, aniž by s ní cokoliv dělala. Slyšela za sebou hlasy Angely a Hodginse, ale nevěnovala jim pozornost, dokud nezaslechla Boothovo jméno.

„… podle mě je to dost divné,“ mumlala Angela tichým hlasem, protože nejspíš nechtěla, aby to Temperance vůbec slyšela.

„Ange, nic v tom nehledej. Takové věci se prostě stávají,“ odpověděl Hodgins.

„Ano, stávají. Je normální, když se stane jedna taková věc. Jedna. Ale dvě?“

„Prostě smůla,“ odvětil.

„Jacku, lidé se pohřbívají maximálně do týdne po jejich smrti. Pokud se neprovádí pitva, pochopitelně, což není tenhle případ. A teď už je to deset dní! A ty důvody, se kterými FBI přišla?“

„Angelo, prostě je to smůla!“ zopakoval Hodgins důrazně. „To, že vznikl nějaký problém s místem na hřbitově a pak ještě s rakví. Opakuji znovu – smůla. Stává se.“

Temperance málem lebka vypadla z ruky. Úplně na to zapomněla. Na Boothův pohřeb. Nikdy takové obřady neuznávala, a tak… prostě na to nepomyslela. Prožívala jeho ztrátu dost silně i bez toho. Nepotřebovala truchlit „na povel“. Nepotřebovala pohřeb, aby cítila tu děsnou bolest, která ani po deseti dnech ne a ne polevit.

Teď se ale skoro styděla. Pro Bootha by byl určitě jakožto pro věřícího pohřeb něčím důležitým. Jeho víra… To je vůbec zvláštní věc. Něco, co jí nikdy nevysvětlil dostatečně na to, aby ji uznávala. Možná ho nikdy dost dobře neposlouchala…

„Ange?“ otočila na svou přítelkyni, která právě mávnutím ruky ukončila rozhovor s Hodginsem.

„Ano?“

„Kdo se stará o pohřeb?“ Temperance si všimla, že Angela vrhla lehce vyčítavý pohled na Hodginse, ale předstírala, že nic nevidí.

„FBI, zlato. A s něčím jsem jim pomáhala i já. Chtěli, abych sehnala kněze, ke kterému Booth chodil…“

Temperance zpozorněla. „Takže víš, kdo to je? A kde bych ho našla?“

Angela se zarazila. „Ty ho chceš… najít?“

„Chtěla bych s ním mluvit.“

Hodgins a Angela překvapeně zamrkali. „Je to otec Matthew z kostela Svatého Petra. Je to asi tři ulice na sever od Boothova bytu,“ odpověděla Angela. „Ale proč…“

„Potřebuju s ním jen… mluvit,“ pokrčila Temperance rameny a znovu se ponořila do práce.

Stála na prahu Svatého Petra už pěkných pár minut a sbírala odvahu k tomu, aby vešla dovnitř. Ruce, která měla zastrčené v kapse kabátu, drtila nevědomky v pěst, až ji prsty bolely. Venku se už setmělo a bylo relativně pozdě. Vnitřek kostela osvětlovalo jen světlo stovek svíček a všechno budilo dojem zvláštního klidu.

„Proč nejdete dovnitř?“ ozval se mužský hlas odněkud z tmavého kouta po její pravici. Jeho hlas zněl měkce a přívětivě. A stejně tak vyhlížela i jeho tvář, když vystoupil na světlo. Byl středně vysoké postavy, štíhlý, ale se širokými rameny. Jeho vlasy už byly takřka šedivé a zelené oči zakrývaly sklíčka brýlí. Došel až k ní a věnoval jí povzbudivý úsměv. „Vypadáte trochu ztraceně, dcero,“ řekl a pozorně si Temperance prohlédl. Pozorně, ale rozhodně ne nepřátelsky.

Její první reakce byla touha odpovědět, že není jeho dcera. Ale skoro jako kdyby vedle ní stál Booth, položil ji ruku na paži a tím ji umlčel. „Hledám otce Matthewa,“ odpověděla tak nakonec.

„Stojí před vámi,“ odvětil s úsměvem. „Co potřebujete?“

„Víte, já…“ Zaváhala. „Nejsem věřící.“

Rozvážně přikývl, jakože chápe. „Nevěříte v Boha?“

Zakroutila hlavou a spolkla výčet všech logických důvodů, proč věřit v Boha je absolutní nesmysl. „Já ne. Ale někdo… někdo, kdo je pro mě velice důležitý ano.“

„A vy hledáte cestu k jeho srdci?“

„Ne,“ odvětila s neupřímným úsměvem a se slzami na krajíčku. „Nebo možná ano,“ opravila se zoufalým hlasem. „Protože on už si cestu do mého srdce dávno našel. Prohlédl mě úplně celou, dozvěděl se o mně úplně všechno. A já mu jakoby zůstávám něco dlužna… A taky… taky potřebuju vědět, jestli… jestli je Booth v nebi. Potřebuju vědět, že ano,“ šeptala skrze slzy.

Otec Matthew se zarazil a jeho výraz zesmutněl. „Já vím, kdo jste. Temperance. Kůstka, že ano?“

Přikývla a v rychlosti si otírala slzy.

„Pojďte dovnitř,“ vybídl ji a jemně uchopil za ruku. „Posadíme se chvilku tady,“ ukázal na lavici, do které vzápětí na to usedl. Temperance jej po kratším zaváhání následovala.

Otec Matthew se zadíval kamsi ke stropu kostela a sepjal ruce jako při motlitbě. Ale nemodlil se. „Je mi líto vaší ztráty, Temperance,“ řekl po chvíli. „A je mi líto, že se z toho, co se stalo, obviňujete.“

Zadívala se na sochu Panny Marie na oltáři. Neodpověděla.

„Nebudu vám tady vykládat, že kdyby tu Seeley byl, tak by vám určitě řekl, abyste si nic z toho nedávala za vinu. Protože vy to moc dobře víte, Temperance,“ dodal. „A nebudu vám ani citovat bibli, kde se píše, že obětovat se pro bližního je ten druhý největší zázrak na tomto světě. Protože nevěříte v Boha. Jediné, co vám můžu říct je, že vy moc dobře víte, proč to udělal. A že kdyby to mohl stokrát změnit, udělal by to znovu a znovu. A vy moc dobře víte proč,“ zopakoval.

„Ale…,“ vzlykla.

„Není žádné ale, Temperance,“ řekl jemným hlasem a sevřel její studenou ruku ve své. „Seeley se rozhodl. A i když to bylo pravděpodobně to nejrychlejší rozhodnutí v jeho životě, jsem si jistý, že by jej nikdy nevzal zpět. On chtěl, abyste žila. Všechno, co musíte nyní udělat je splnit jeho poslední přání. A uchovat si ho v srdci.“

„Není to fér,“ zašeptala Temperance. „Kdo mu dal právo rozhodnout? Ta kulka patřila mně! Mně!“

„Temperance… přemýšlela jste někdy o tom, co byste dělala, kdybyste byla na jeho místě?“

Zarazila se. Ne, na to nikdy ani nepomyslela. Všechno, co si dokázala představit, byla ona sama v tratolišti krve. Ale ne to předtím… „Nevím,“ zašeptala. „Opravdu nevím. On byl z nás dvou vždycky ten pohotovější. On vždycky nějakým způsobem věděl, co je… co je správné.“

„Z toho usuzuji, že jste všechna jeho předchozí rozhodnutí respektovala,“ poznamenal otec Matthew. „Musíte se naučit respektovat i to poslední.“

„Přála bych si, aby byl tady,“ zašeptala Temperance a řekla tak nahlas jedinou myšlenku, se kterou se každé ráno probouzela a večer usínala.

Otec Matthew její ruku stiskl pevněji. „Ale on tady přeci je. Bude pořád ve vás. Už navždy.“

Nikdy tomu nevěřila. Její racionální uvažování to odmítalo. Ale dnes večer… dnes večer nechala všechna ta uklidňující slova proudit do svého já a nasávala je doslova jako cosi nezbytně potřebného k životu.

„Věříte… věříte v posmrtný život?“ zeptala se.

„Samozřejmě, Temperance,“ odvětil s lehkým úsměvem. „Věřím v království nebeské.“

„Takže Booth… je tam někde?“ vydechla téměř šeptem a pozvedla pohled ke klenbě kostela.

Otec Matthew se pousmál. „Vy to přece moc dobře víte, Temperance,“ odvětil tak trochu neurčitě. „Stejně jako víte, jaký je největší zázrak na tomto světě. On vám otevřel oči. A vy teď moc dobře víte, co ten zázrak je. A co s sebou přináší. Bolest, Temperance, bolest je jednou z těch věcí.“

Od jejího hovoru s otcem Matthewem dny nabyly na jakémsi klidu. Temperance ještě pořád bydlela v Boothově bytě a mlčky se pohybovala v prostředí, které bývalo tak důvěrné jen jemu. Spávala v jeho posteli a byla najednou pevně přesvědčená o tom, že to jednou dokáže. Že jednou jeho rozhodnutí akceptuje.

Krom toho trávila všechen čas v laboratořích a věnovala se případům starým stovky, někdy i tisíce let a připadala si užitečná. To bylo momentálně všechno, co potřebovala. Připadat si užitečně, potřebně a nějak tak splácat ten dluh za život, který jí Booth věnoval.

A pak přišel ten den. Věděla moc dobře, v čem je tak výjimečný, ale snažila se nepřipouštět si to.

„Skladba izotopu uhlíku kolagenu ukazuje hodnotu mínus šestnáct procent,“ slyšela se to ráno říkat.

„Což podporuje teorii, že se zesnulý narodil v Provence ve Francii,“ odpověděl Zack.

„V 16. století,“ doplnila ho.

„Už je čas, doktorko Brennanová,“ vpadl do jejich konverzace Hodgins.

Temperance ho ignorovala. Dokonce se na něj ani nepodívala, protože přesně věděla, co bude mít na sobě. Černou. „Prstní klouby jsou hladké, což ukazuje na zručnost. Možná to byl muzikant,“ navrhla, ale stěží vnímala, co vlastně říká. Cítila, jak jí všichni obklopili. Kromě Hodginse i Angela, Sweets a Cam. Ta taky promluvila, jako další: „To by stačilo. Půjdeme.“

Sevřel se jí žaludek a nohy zeslábly. Chtělo se jí křičet na celé kolo, ale namísto toho ostrým hlasem řekla: „Mám tu k identifikaci ostatky. Ten člověk měl možná rodinu.“

„Je mu už 500 let. Nejspíš se s tím, že ho ztratili, už smířili,“ odvětila Angela.

„Říkám, že nikam nejdu!“ trvala až nesmyslně vzdorovitě na svém. Věděla, že Booth by to chtěl. Chtěl by, aby tam šla. On sám by nepochyby šel, kdyby to bylo obráceně. Ale ona… Byla tak strašně vyděšená. Vyděšená, že to nezvládne. Že se rozbrečí před všemi těmi lidmi způsobem, jakým až doteď plakala jen v soukromí. Že se jí podlomí nohy, čímž ostatně hrozily už teď, a ona se zachová naprosto iracionálně, až tam padne zhroucená.

„Je to pohřeb agenta Bootha,“ řekla Sweets, jakoby snad bylo potřeba to zdůrazňovat. „Ztráta milované osoby je vždycky -“

„Partnera, Sweetsi!“ vyhrkla rychle. Možná až příliš rychle. „Ztratila jsem partnera!“ Lež. Booth pro ni už dávno nebyl jen partnerem. Ale ona za každou cenu chtěla zůstat nezraněná. Aspoň navenek. Ona věděla svoje. A věděla to i Angela. A otec Matthew. To bylo až dost. Všichni ostatní se mohli jen dohadovat. A u toho to taky zůstane.

„Tak někoho blízkého,“ opravil se mladý psycholog. „Pohřeb vám umožní truchlit. Smířit se s jeho smrtí.“

Pohřeb ničemu takovému nepomůže. Jen vás učiní zranitelným. Přede všemi, pomyslela si Temperance. Ona nepotřebuje pohřeb, aby mohla dát Boothovi své sbohem. Nepotřebuje pohřeb proto, aby se smířila s jeho smrtí, protože s tou se nejspíš nesmíří nikdy. A ani jí nepomůže akceptovat jeho rozhodnutí. Jeho poslední rozhodnutí… Tohle je něco, co musí zvládnout sama. Sama. V průběhu času.

„Artaunboriginálský kmen v Austrálii truchlí tak, že spálí vesnici a přestěhuje se do nové,“ vykřikla rozčíleně. „Což se mi nezdá o moc šílenější, než se shromáždit kolem díry v zemi!“

„Tím, že budete nepřátelská…,“ začal Sweets, ale Angela mu skočila do řeči a odtáhla Temperance kousek stranou.

„Podívej,“ začala Angela tichým hlasem. „Já vím, jak tohle všechno vnímáš. A respektuji to. Ale... musím tě požádat o laskavost,“ dodala a zvedla Boothovu fotografii, takže ji Temperance měla přímo před očima.

Skoro se jí zastavilo srdce, i když by to za nic na světě teď nepřiznala. Copak to nechápou? Ona potřebuje být silná! Potřebuje si aspoň připadat silná!

„Já na ten pohřeb musím jít. Pro mě je pohřeb přesně tím, o čem mluvil Sweets. Ale nejsem schopná tím projít sama. Potřebuji tam svou nejlepší kamarádku.“

Temperance se kousla do rtu, protože hrozilo, že se už zase rozpláče. „Ange, já…“

„Zlato, já vím, jak se teď cítíš,“ pokračovala Angela. „Máš pocit, že je celý svět proti tobě… Připadáš si sama a zmatená. Tím, co cítíš, svými pocity a city… Nepřerušuj mě!“ zarazila ji Angela ještě dřív, než stačila Temperance otevřít pusu. „Sweetsovi a ostatním můžeš namlouvat, co chceš, ale já jsem s tebou v těch posledních dvou týdnech byla. Vím, čím sis prošla. A že jsi teď zranitelnější než my všichni dohromady. Ale já tam budu, Tempy. Ty tam budeš pro mě a já zas pro tebe. Budeme tam spolu. Slibuju.“

Temperance se zhluboka nadechla. Pak přikývla.

Myslela si, že je připravená na všechno. Ale když před sebou spatřila rakev z cedrového dřeva obloženou květinami, pochopila, že ani to všechno vlastně nebylo všechno. Měla dojem, že si ji lidé prohlíží. Jako kdyby všichni chtěli říct „Podívejte, to je ona! To kvůli ní je mrtvý!“

Měla chuť otočit se na patě a utéct. Tohle nemůže zvládnout. Nemá na to. V okamžiku, kdy udělala krok zpět ji ale Angela chytla za ruku.

„Seeleyho Bootha jsem znala,“ začala svůj smuteční projev státní žalobkyně Julianová. „Byl to dobrý muž, který si získal můj respekt a cit. A to mnoho lidí nemám ráda,“ dodala trochu hořce. „Booth byl nezištně oddán své práci, nejprve v armádě a pak v FBI. Před dvěma týdny učinil oběť nejvyšší, když položil život za záchranu své partnerky.“

Pokud se na ni nikdo nedíval předtím, tak nyní určitě. Všechny ty pohledy jakoby ji propalovaly. Cítila se málem jako vrah. A vlastně něčím takovým i byla. Aspoň ten pocit viny, který jí stoupal krkem a hrozil, že ji na místě zadusí, tomu nasvědčoval.

„Při tom statečném činu nám ukázal,“ pokračovala státní žalobkyně, „jaké síly jsme všichni schopni.“

Už to nemohla vydržet. „Ta kulka byla pro mě!“ řekla a nenašla v sobě dost síly ani k tomu, aby svůj hlas alespoň o trochu ztišila. „S radostí bych tu kulku převzala.“

„Já vím,“ snažila se ji Angela uklidnit.

„Ať je Bůh milosrdný a ať láska září na Seeleyho Bootha, když přebírá své místo vedle Pána,“ zakončila Julianová a položila svou růži na rakev.

„Kdyby byl Bůh milosrdný, nezachránil by Bootha?“ vyštěkla Temperance zoufale.

Pro tentokrát už se nenašel nikdo, kdo by našel sílu jí odporovat.

„Pozor! K poctě zbraň!“ zazněly příkazy velitele.

Temperance se musela zhluboka nadechnout, aby se dokázala udržet na nohou a stát na místě. Vztek byl kupodivu něčím, co pomáhalo. Ale jen dočasně.

Vojáci vyrovnaní v řadě nabili své pušky. Na příkaz zamířili do vzduchu. Pak už měl přijít jen pokyn k výstřelu.

Temperance je neviděla, jen slyšela typické zvuky. Jenže pak se stalo něco zvláštního. Jakýsi muž v dlouhém kabátě přistoupil k Boothově rakvi. Ona ale neměla čas si jej prohlédnout, protože jeden z vojáků za nimi náhle odhodil pušku a razil si cestu vpřed. S nekompromisním „S dovolením!“ odstrčil Sweetse a Zacka. Ten stál vedle Temperance a ve snaze najít ztracenou rovnováhu, strčil i do ní. Chvilku proto nebyla schopná sledovat, co se děje.

Když už zase stála pevně na nohou a zvedla hlavu, nechápavě sledovala scénu před sebou. Ten voják se vrhl na muže v dlouhém kabátě a začali se prát. Nechápala proč, nerozuměla tomu. Voják strčil do muže a ten vrazil do rakve. Temperance se chtělo vykřiknout, ale k jejímu šoku z rakve vypadla jen… figurína. Přiložila si ruku na ústa, protože se jí chtělo vykřiknout znovu.

Vojákovi spadla čepice a Temperance si uvědomila, na co se to právě dívá. Nebo spíš na koho.

Booth zrovna dostal od muže v kabátě pěstí do obličeje a přidušeně zasténal. Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. Nejspíš už léta praxe. Její partner potřebuje pomoc – poskytne mu pomoc. Šok jakoby na pár vteřin opadl a ona se zcela automaticky podívala po nejbližší možné zbrani. Tou se trochu ironicky stala ruka figuríny v rakvi.

Booth svého protivníka právě nakopl a ten odletěl několik metrů stranou. Akorát k pistoli, kterou předtím vytáhl z kabátu. Jenže to už byla Temperance připravená. Napřáhla se a jedinou ranou plastovým údem figuríny muže srazila k zemi.

Tím ovšem její akce neskončila. Byla naprosto zaslepená. Zaslepená bezmocným vztekem, který v ní snad ještě narostl, když zvedla hlavu a podívala se na Bootha. Odhodila ruku figuríny, i když na setinu vteřiny zvažovala možnost, že by s ní vzala po hlavě i jeho. Ale pak si to rozmyslela. Raději si vychutná tu fyzickou bolest, která se jí rozlije rukou… Konečně nějaká opodstatněná bolest.

„Kůstko!“ vyhrkl, když se vyhrabal na nohy. „Pěkná rána!“

Nejspíš mu muselo dojít, že se něco děje. Zloba a ponížení jí přímo čišeli z očí. Právě proto se asi nechápavě zeptal: „Co je?“

Jenže to bylo to poslední, co stihl udělat, než se napřáhla a pěstí ho co možná největší silou praštila do obličeje, až se tím tlakem otočilo celé jeho tělo a skácelo se k zemi. Z davu se ozvalo vydechnutí, někdo možná i vykřikl. Nestarala se o to. Byla v pokušení do něj kopat, řvát na něj, vynadat mu do všech idiotů světa. Ale namísto toho se jí do plic sotva dostával vzduch na to, aby byla schopná dýchat. Obešla ho a bleskově zamířila ze hřbitova pryč. Vlastně doslova utíkala. S pěstmi zoufale sevřenými pěst a se slzami na lících. Zoufalá a… zlomená. A taky absolutně neschopná vnímat tichý vnitřní hlásek, který jí říkal, že by měla být vlastně šťastná, protože je Booth naživu.

Před dvěma týdny…

„Boothe? Boothe!“

Jméno bylo správné. Ale tohle nebyl ten hlas, který si teď přál slyšet. Ačkoliv se to zdálo strašně těžké, přinutil se otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Nebyla tam. Nikdy ji neviděl. Potřeboval ji vidět. Potřeboval vědět, že je v pořádku.

„No konečně,“ oddechl si jeho nadřízený Cullen. „Už se vás snažíme probudit skoro půl hodiny.“

Nepotřeboval pokládat tu tisíckrát ohranou otázku, na kterou se většinou lidé ptají, když se proberou z bezvědomí. Moc dobře totiž věděl, co se stalo.

„Kde je Kůstka?“ zašeptal slabým hlasem. V ústech měl úplně vyprahlo, a tak jeho hlas vůbec nezněl jako jeho.

„Je v pořádku,“ odpověděl Cullen. „Nemusíte mít strach. Je tady. Čeká na chodbě,“ dodal.

Tak proč ji nepustí dovnitř?, pomyslel si Booth. Proč je tu Cullen? Co tu vlastně jeho nadřízený dělá?

„Přijel jsem, jakmile jsem se dozvěděl, co se stalo. Což bylo skutečně rychle, protože muž na centrále, který přebíral hlášení o střelbě v tom baru, je manželem mojí sestry. Ale na tom teď nesejde… Určitě chcete vědět, proč tu jsem.“

Booth jen přikývl. Bolela ho hlava a jeho hrudník pálil, jako kdyby se po něm proběhlo stádo koní. Tam a zase zpátky.

„Boothe, pamatujete si na muže jménem Richard Downey?“

Snažil se přinutit svůj nyní dost nemotorný mozek pracovat. To jméno mu znělo povědomě… Ach, jistě!

„Mafián, po kterém jste šel, když jste přišel k FBI,“ připomněl mu Cullen, ačkoliv to už nebylo nutné. Booth věděl. „Tehdy, než utekl, vám přísahal, že se objeví až na vašem pohřbu.“

Booth nechápal, kam tenhle rozhovor vede.

Jeho nadřízený se náhle tvářil skutečně naléhavě. „Boothe, musíme to zkusit. Musíme ho dostat.“

„O čem to mluvíte?“ zašeptal unaveně.

„Boothe, tam na chodbě jsou lidé, kteří čekají na to, jak dopadne vaše operace. Prozatím nevědí, že byla úspěšná, a že budete v pořádku…“

Booth se zamračil. Cože? Ach. Proboha. Tak takhle to Cullen myslí…

„Napadlo mě to, hned jak jsem se dozvěděl, co se vám stalo. Boothe, před týdnem se mi dostala na stůl složka s případem starým jen pár týdnů. Downeymu zase otrnulo, začíná vystrkovat drápky… Nemůžeme si dolovit nechat ho uniknout. Nemůžeme si dovolit, aby dělal to samé, co před lety. Musíme zkusit všechno, co se dá. A váš fiktivní pohřeb je momentálně příležitost číslo jedna.“

Booth horečně přemýšlel. Nechtělo se mu do toho ani trochu. Ale něco v něm, ta část, která byla skrz naskrz policajtem, věděla, že to musí udělat. Že je to vlastně jeho povinnost. „Moje rodina musí vědět pravdu. A taky Kůstka,“ stanovil si jasné podmínky.

Cullen bez zaváhání přikývl. „Nadiktujte mi jména lidí, které máme informovat. Ale s rozmyslem, Boothe.“

Před dvanácti dni

Z nemocnice ho převezli tajně pod rouškou noci. Že je živý, věděl jen lékař, který ho operoval, primář a dvě zdravotní sestry. Všichni museli FBI podepsat prohlášení, že budou mlčet.

Převezli ho ještě tu noc, kdy mu vyndali kulku z hrudi. V nemocnici se pořád pohybovalo moc lidí, a tak hrozilo, že by byl brzy odhalen. Umístili ho do jednoho z bytů, kam se „uklízeli“ lidé pod federální ochranou. A on tu byl jen dva dny a už se nudil. Televize ho brzy omrzela, stejně jako tuny časopisů. Nenáviděl být takhle odříznutý od světa…

Taky tu měl telefon. Jeho číslo dostali všichni lidé, které Cullenovi nadiktoval. Hned druhý den mu tak zavolala Rebecca a on strávil dlouhou hodinu povídání s Parkerem. Taky volal Jared. Jen Kůstka ne… Vrtalo mu to hlavou. Proč nezavolala? Možná se na něj zlobila, že si stoupl do střely? Že ji k němu nepustili? Nebo že ji nevzal do téhle akce? Nebo to možná nepovažovala za nutné. Možná si řekla, že když krytí, tak se vším všudy.

Telefon zazvonil a on se po něm nedočkavě natáhl, až se střelná rána ozvala. Bolestí sykl.

„Prosím,“ řekl s nadějí v hlase.

„Ahoj, tati!“ ozvalo se ve sluchátku.

„Parkere!“ řekl s radostí. Opravdu rád svého syna slyšel. Doufal, že to bude Kůstka, ale…

„Jak se máš, tati?“ zeptal se Parker.

„Jde to,“ odpověděl. „To víš, pracovní výlety nejsou nikdy moc fajn.“

„Měl jsi s sebou vzít Kůstku. Teda doktorku Brennanovou,“ opravil se chlapec rychle. „Říkal jsi, že je s ní vždycky legrace, a že jsi rád, když je s tebou.“

„Tentokrát to nešlo. Ale moc mě mrzí, že tady není, opravdu. Stejně jako ty,“ dodal.

„Jí to asi taky mrzí,“ odpověděl Parker.

„Jak to myslíš?“

„Dneska jsem jí potkal s mamkou v obchodě. Vypadala moc smutně.“

Booth se neklidně ošil. „Vážně?“

„Hmm,“ přisvědčil klučina. „Měla červené oči. Přesně jako je má mamka, když dlouho brečí,“ dodal.

„Ale jinak byla v pořádku, že jo?“ ujišťoval se Booth, ačkoliv nevěděl, co si má myslet.

„Jo, jinak byla v pořádku,“ odvětil Parker.

Před čtyřmi dny

„Podařilo se nám posunout pohřeb na tenhle pátek,“ informoval ho Cullen. „Doufám, že už budete fit?“

„Zvládnu to, pane,“ odpověděl Booth bez zaváhání. Tohle nebylo to, co teď chtěl řešit. „Pane, jste si jistý, že jste dal doktorce Brennanové správné číslo na tenhle telefon?“

Na druhé straně telefonní linky na okamžik zavládlo ticho. „Jistě. Proč se ptáte?“

„Já jen… Překvapuje mě, že se neozvala.“

„Možná má moc práce,“ navrhl Cullen. „Anebo ví, že tohle je tajná akce a nechce zbytečně přitahovat pozornost.“

„Ano… Možná,“ povzdychl si Booth.

Současnost

Booth, zatímco se zvedal ze země, sledoval, jak Kůstka rozzuřeně přebíhá kamínky vysypaný chodníček a zkracuje si cestu k východu ze hřbitova kolem několika náhrobních kamenů. Už stál na nohách, když spatřil její dlouhé tmavé vlasy, se kterými si pohrával větřík, jak se naposledy mihly mezi stromy březové aleje. Pak mu definitivně zmizela z očí.

„Co se to s ní stalo?“ zeptal se nechápavě a v nejistém gestu rozhodil ruce do stran. Ztuhl, když si uvědomil, jak na něj všichni zírají. „Aha, vy jste to vlastně nevěděli,“ zamumlal si pro sebe. „Prostě stalo se to, že…“

Nestihl ani dokončit větu, když mu na tváři přistála další facka. Tentokrát to byla opravdu facka, ne rána pěstí. Nejspíš proto se udržel na nohou a nepřistál na zemi jako předtím. Nicméně byla pořád dost silná na to, aby pod tím nečekaným tlakem otočil hlavu na stranu.

„Hajzle,“ ucedila vteřinu na to Angela a než stihl Booth otočit hlavu zpět, už byla na úprku stejně jako Kůstka.

„Ange, počkej!“ zavolal Hodgins a rozběhl se za ní, aby ji zastavil. Sotva se ale jeho ruka dotkla její paže, Angela sebou trhla.

„Musím za Bren,“ odpověděla zpola bez dechu a bledá ve tváři. „Musím ji najít.“

Booth se protentokrát ani nenamáhal sledovat další prchající osobu. Namísto toho se jeho oči chladně rozhlédly po všech ostatních: „Vyslechnete si, co vám chci říct, nebo si tu ze mě všichni uděláte fackovacího panáka?“

Byla to Camilla, kdo ze sebe konečně dokázal dostat nějaké slovo. „Ty…,“ řekla s očima ještě pořád vytřeštěnýma a ukázala na Bootha. „… jsi mrtvý,“ dodala a ukázala na zpola rozpadlou a hlavně úplně vysypanou rakev. Kusy figuríny ležely všude kolem. Obzvlášť velkou pozornost budil ten kousek, kterým Brennanová srazila muže v kabátu. Muže, který se právě probíral z bezvědomí, ale kterého si už přebíral agent FBI a odváděl ho pryč.

„Nejsem,“ odpověděl a ukázal na sebe. „Očividně.“

„Ale… ona tě zastřelila. Všichni jsme to viděli,“ řekl Zack.

Booth se na něj zamračeně otočil. Obličej ho bolel víc, než hrudník, ze kterého mu před dvěma týdny vytáhli kulku. „Jo? A co jste viděli?“

Zack zaváhal.

„Viděli jste, že mě postřelila,“ využil toho zaváhání Booth.

„Víš…,“ ozval se na adresu Bootha konečně i Hodgins a jeho hlas měl podtón ledového závanu vzduchu. „Neškodilo by, kdybys – jakožto člověk, který právě obživl – projevil trochu lítosti nad tím, že si tvoji přátelé a spolupracovníci, mysleli, že jsi mrtvý.“

Booth si rozpačitě promnul bradu. Tupá bolest se ozvala znovu a s ní se vrátil i pocit křivdy a snad i vzteku. Věděl, že se chová iracionálně. Hodgins měl pravdu. Tu ránu od Angely si nejspíš zasloužil, ale od Kůstky? Ona přeci věděla, co se děje. Tak proč mu ji proboha takovou ubalila ona? Tohle rozhodně nebyl způsob, jakým si představoval jejich setkání.

„Máš pravdu,“ oslovil na jednu stranu Hodginse, na druhou stranu i všechny ostatní. „Moc se vám omlouvám za to, co se stalo, ale bohužel nebylo zbytí. Tohle byla tajná akce úřadu, a pokud jsme chtěli uspět, muselo to takhle být. Je mi to opravdu líto.“

Lidé se konečně začínali probírat z šoku. Někdo děkoval bohu, že je Booth živý, a tak se mu kromě těch dvou ran dostalo i několika obětí. Někdo na druhou stranu trochu reptal, že kolem toho všeho muselo být takové divadlo. Ale Booth ničeho z toho nevnímal. Sledoval Cam, Zacka, Hodginse a Sweetse, kteří stáli opodál a pořád vypadali otřesení. Navíc si o něčem začali tiše povídat.

Hřbitov se konečně vyprázdnil, všichni smuteční hosté odešli. Zřejmě s perfektní historkou, kterou budou povídat svým známým, pomyslel si Booth hořce. Přistoupil poněkud rozpačitě ke čtveřici svých kolegů. Ti okamžitě zmlkli a nastalo ticho.

„Je mi to vážně líto. Opravdu,“ dodal naléhavým hlasem. „Ale jinak to nešlo.“

„Předpokládám, že vaše rodina to věděla?“ zeptal se Sweets.

„Ano,“ souhlasil. „Moje rodina a taky Kůstka.“

Nastala další vlna ticha. Pak promluvil Hodgins, opět tím tichým, na oko klidným, ale jinak velice rýpavým hlasem: „Můžu tě ujistit, že neměla o ničem ani to nejmenší tušení.“

Booth měl dojem, jako kdyby mu těsně za zády zahoukal vlak. A pak ho přejel.

„Cože?“ zeptal se, když znovu nalezl schopnost mluvit. Pak se rozesmál, i když ne zrovna dvakrát vesele. „Tohle je nějaký vtip, že jo?“

Všichni čtyři záporně zakroutili hlavou.

Přestal se smát, jako když utne. I předtím to byl vlastně spíš hysterický smích. „Proboha,“ zamumlal a vzápětí na to zcela nezbožně dodal: „Doprdele.“

Hledal ji už celou věčnost, ale nikde nebyla. V laboratořích, v jejich restauraci, ve svém bytě. Prostě nikde. Potřeboval ji najít. Musel ji najít! Musel jí říct, že… Sakra, co vlastně? Že ho to mrzí? Dá se vůbec za něco takového omluvit? Existuje způsob?

Nakonec sáhl pro poslední možnost, jaká ho momentálně napadala. Vytočil číslo na Angelu. Třeba byla úspěšnější než on…

„Co chceš?“ vyštěkla na něj místo pozdravu.

Ignoroval to. „Našla jsi ji? Jsi s ní? Je v pořádku?“ vychrlil.

„Ne, nešla jsem ji. Ne, nejsem s ní. A ne, určitě není v pořádku!“ zaječela na něj Angela do telefonu.

„Angelo, prosím. Já vím, že mě teď nenávidíš, ale musíme ji najít… Nemáš tušení, kde by mohla být?“

Nejlepší kamarádka jeho partnerky vzlykla. „Nemám tušení. Byla jsem u tebe v bytě, byla jsem přesvědčená o tom, že bude tam, ale není.“

„U mě v bytě?“ užasl. „Proč tam?“

„To teď není důležité. Boothe, musíme ji najít. V posledních dvou týdnech… vůbec to nebyla ona. Nemám ani nejmenší tušení, co se jí teď honí hlavou a co chce udělat.“

„Musí být nějaké místo,“ mumlal Booth, zatímco se snažil přemýšlet. „Něco, kde se cítila v poslední době dobře…“

Angela zalapala po dechu. „Kostel Svatého Petra!“ vykřikla.

„Cože?“

„Byla tam před pár dny. Chtěla si promluvit s otcem Matthewem. Říkala mi, že to místo na ni působilo strašně klidným dojmem.“

„Kůstka šla do kostela?“ divil se Booth.

„Jedu tam,“ vyštěkla Angela namísto odpovědi.

„Ne, počkej!“ vykřikl Booth, ještě než stihla zavěsit. „Pojedu tam já. Musím s ní mluvit. Tebe bude potřebovat později.“

Skoro slyšel, jak Angela přemýšlí. „Dobře,“ souhlasila nakonec. „Ale dej mi vědět, jakmile budeš něco vědět.“

Upřímně řečeno nečekal, že ji tam najde. Nedokázal si to ani představit. Kůstka a dobrovolně v kostele? Nemožné.

Jenže tam byla. Seděla asi ve třetí řadě lavic. Pochopitelně se nemodlila, ale dívala se upřeně kamsi před sebe.

Chvíli váhal a jen se díval na její rovná záda. Ještě pořád si nebyl jistý, co přesně by jí vlastně měl říct. Pochyboval, že pouhé omlouvám se bude stačit. Nakonec se přinutil k chůzi. Jeho kroky se rozléhaly ztichlým kostelem a vracely mu zpátky ozvěnu.

„Kůstko?“ zamumlal, když se ocitl na její úrovni.

Neodpověděla. Zareagovala na něj pouhým zoufalým nasátím vzduchu do plic. Pochopil, že už zřejmě nečekala, že ji takhle ještě někdy někdo osloví.

Přisedl si vedle ní a zadíval na oltář. Teď by potřeboval radu od Boha. Zhluboka se nadechl a otočil se na Temperance. Byla bílá jako stěna, ale v jednom měl Parker tenkrát pravdu. Měla červené oči. Cítil se jako ten největší ubožák pod sluncem.

Natáhl ruku a prsty se dotkl té její. „Kůstko, já vím, že neexistuje nic…“

Odtáhla ruku, jako kdyby se ho štítila.

Znovu se zhluboka nadechl. „Mrzí mě to. Nemáš tušení, jak strašně moc. Nevím, jak se to stalo, ale…“

„Nezajímá mě to,“ odpověděla hlasem bez jakékoli stopy emocí.

„Nadiktoval jsem Cullenovi seznam lidí, které měl informovat o tom, co se děje. Byla jsi na druhém místě, hned po Rebecce a Parkerovi. Nechápu, co se stalo, ale zjistím to a…“

„Říkám, že mě to nezajímá.“

„Kůstko, prosím,“ zašeptal zoufale, ale ona se na něj ani nepodívala.

„Temperance, udělám cokoliv, aby…“

„Vážně?“ zeptala se ho ledovým hlasem a konečně na něj pohlédla. S výrazem tvrdým jako kámen.

Přikývl.

„Tak vypadni.“

Byla to jednoduchá věta. Zcela jasná. A jemu se zaryla až do morku kostí.

„Kůstko…“

„Jdi pryč!“

Nebyl schopen pohybu. Připadal si jako omráčený. „To je to, co chceš?“ zeptal se zlomeným hlasem.

Už zase se na něj nedívala. Jen přikývla.

Ani nevěděl, kde nakonec sebral tu sílu, ale vstal a vydal se uličkou uprostřed chrámové lodi. Venku ho doslova oslepilo ostré světlo. Se slzami, které měl v očích, ale nemělo nic společného…

Potřeboval to ze sebe nějak dostat ven. A tohle se zdál být ten nejlepší možný způsob, který se zrovna nabízel. Vpadl do kanceláře svého nadřízeného jako velká voda. Bez klepání. Bez zdvořilého dotazu, zda mu Cullen může věnovat pár minut ze svého drahocenného času.

„Co jste tím zatraceně sledoval?“ zařval a ukázal na svého šéfa prstem. „Co to mělo znamenat?“

Cullen odložil brýle. Očividně to pro něj nebyla příjemná situace. Ale o to Boothovi šlo. Aby se jeho nadřízený smažil jako v pekle.

„Agente Boothe, prosím, uklidněte se,“ začal Cullen zvolna.

Kdyby byl Booth při smyslech, kdyby v tu chvíli dokázal chladně uvažovat, nejspíš by si pomyslel, že je to Cullenovi skutečně líto. Že vypadá provinile. Jenže on si v ten moment nebyl schopen připustit nic jiného, než vztek, zlobu a bezmoc…

Přešel až ke stolu svého šéfa, naklonil se a vzápětí na to do dubové desky vztekle praštil. „Proč jste to udělal?“ procedil skrze zuby. „Řekl jsem si jasnou podmínku, při níž jsem byl ochoten do celé té akce jít. A vy jste ji nesplnil. I když jste mi to slíbil!“

„Sednete si a vyslechnete mě?“ zeptal se Cullen klidným hlasem.

„Ne, sakra! Nesednu si!“ zařval vztekle a praštil znovu do stolu. Musel se tak strašně držet, aby nepraštil rovnou Cullena. „Chci vědět, proč jste to udělal?“

„Protože jsem usoudil, že doktorka Brennanová není dobrá herečka.“

Booth nemohl uvěřit svým uším. To se mu snad jenom zdálo. Málem dostal hysterický záchvat smíchu. „Co prosím?“

„Když jsme se na celé akci domluvili, musel jsem dát doktorovi pokyn, aby o vaší smrti informoval vaše spolupracovníky. Neexistoval způsob, abych od nich nějakým nenápadným způsobem doktorku Brennanovou odvedl a řekl jí pravdu. Takže jsem se rozhodl počkat a říct jí vše v momentě, kdy bude odcházet z nemocnice. Jenže doktorka Brennanová se zachovala úplně jinak, než jsem čekal. Když ji lékař informoval o vaší smrti, úplně se… pomátla,“ řekl Cullen po chvilce zaváhání. „Vyběhla s pláčem z nemocnice.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Boothe, musíte uznat, že jako velitel celé akce jsem musel všechno přizpůsobit jejímu úspěchu. Kdybych doktorce Brennanové řekl pravdu, jsem si jistý, že by se nedokázala přetvařovat. Ne po té reakci v nemocnici.“

Booth zoufale skryl obličej do dlaní. Nemohl uvěřit, že se tohle všechno stalo. Prostě nemohl…

„Uznávám, že jsem měl najít způsob, jak doktorku Brennanovou informovat ještě předtím, než mluvila s lékařem. To byla chyba, kterou skutečně uznávám. Ale už se stalo. Musel jsem to udělat takhle, Boothe. Chápejte, že…“

„Ne!“ zařval. „Nechápu to a nikdy nebudu. Kůstka je můj partner. Kamarádka. Je to pro mě skoro člen rodiny. A teď? Nechce mě ani vidět!“

„Boothe, všechno bude v pořádku. Utrpěla jen hrozný šok.“

„Vy ji neznáte, tohle… Sakra, můžete si být jistý, že tímhle jste odepsal jakoukoli další spolupráci s Jeffersonským ústavem. Ona s námi skončila. Se mnou, s vámi, s celým tímhle barákem,“ rozmáchl se Booth, aby svou řeč názorně doplnil.

„Boothe…“

Booth praštil do stolu do třetice. „Kdybyste nebyl můj šéf, vyřídím si to s vámi ručně,“ zavrčel vztekle a vteřinu na to se za ním bouchly i dveře.

Nevěděl, kam jinam by šel. V laboratořích se teď nemůže ani ukázat. Ukamenovali by ho. Za Kůstkou jít nemůže, protože by ho vyhodila znovu. A to už by teď nejspíš nesnesl. A stejně tak nemohl ani do úřadu. Nedivil se, kdyby za svůj výstup s Cullenem dostal padáka.

Když dorazil k sobě domů, rozčílený, unavený a zoufalý, překvapil ho pohled na Kůstčiny kozačky za dveřmi a bundu pověšenou na věšáku. Že by za ním přišla?, zadoufal na vteřinu.

Jenže sotva vkročil do obýváku, pochopil, že to tak není. Nebyla tam. A nejspíš už nikdy nebude. Přemýšlel o jejích věcech v chodbě a zamířil do ložnice, aby se mohl převléknout. Na jejím prahu ovšem strnul. Bylo to, jako kdyby do něj udeřil blesk. Najednou pochopil zmínku Angely o tom, že doufala, že Kůstku najde u něj. Postel byla rozestlaná, ale dočista jinak, než jak ji zanechal on. Očividně spala na stejné polovině, na jaké spával on sám. Přes polštář ležela jeho košile, o níž ani na okamžik nezapochyboval, že ji měla na sobě. Na nočním stolku, na stole pod oknem stály rozestavěné fotografie, které měl jinak rozmístěné po bytě nebo je měl schované v zásuvce stolu. Na spoustě z nich byl on a Parker, na několika byl sám a na jedné dokonce s Kůstkou.

Otevřel skříň. Mezi jeho věcmi byly nacpané její. Mezi jeho košilemi visely její halenky. Vedle jeho kalhot spatřil její. Jen kousek od jeho trenýrek ležely její kalhotky.

Jako omráčený skříň zase zavřel. Skoro nebyl schopen kroku, ale nějak se dostal k posteli, na kterou se sesunul. Zůstal sedět absolutně neschopen uvěřit tomu všemu. Jak se tohle jen mohlo stát? Jak ji mohl dohnat na samý okraj propasti? Někde v hlavě, někde hluboko vzadu, se ho jakýsi hlásek snažil přesvědčit o tom, že to přece není jeho vina. Že on udělal vše, co v daný moment udělat mohl. Ale nebylo těžké ten hlas umlčet. Nebylo těžké nasadit si do hlavy, že je to jen a jen jeho vina. A teď ponese následky.

Trvalo mu zatraceně dlouho, než se přinutil něco dělat. Venku se už setmělo, on se zvedl z postele a konečně se převlékl. Úmyslně prakticky zavíral oči před vším, co jí patřilo. Krom čistého oblečení v ložnici na nic jiného ani nesáhl. Netroufal si. Nepochyboval o tom, že dnes bude spát v obývacím pokoji na gauči. Pokud vůbec bude spát.

„Angelo?“

„Jo, to jsem já,“ ozvalo se na druhé straně unaveně.

„Je s tebou? Je v pořádku?“

Zavolal Angele krátce potom, co odešel z kostela Svatého Petra. Přesně jak slíbil. V ten moment neexistovalo nic, co by mohl udělat. A věděl, že Kůstka teď nesmí být sama. Pokud nechtěla jeho, musela na scénu přijít Angela. Nepochyboval o tom, že se o ni dokáže postarat.

„Ano, je u mě v bytě. Před chvilkou usnula. Ale není v pořádku, Boothe. Odmítá absolutně komunikovat. Od té doby, co jsem ji vyzvedla z kostela, neřekla kloudnou větu.“

Booth se posadil na pohovku ve svém potemnělém obýváku. Zoufale vydechl. „Nevím, co mám dělat. Jak to můžu spravit?“

„Boothe, vztah dvou lidí není motorka. Nemůžeš ho jen tak spravit,“ zamumlala Angela.

„Musí ale existovat nějaký způsob…,“ řekl zoufale.

„Žádný není. Bren potřebuje čas. Potřebuje si srovnat myšlenky. Potřebuje prostor. Myslím, že je teď prostě v šoku. Až to přejde, uvědomí si, že je vlastně šťastná, že jsi naživu. Aspoň v to doufám.“

Booth zaváhal. Ale musel se zeptat. „A co když ne?“

Na druhé straně bylo chvilku ticho. „Nemám tušení, co potom…“

„Takže… takže je možné, že jsem ji dneska ztratil?“

„Možná… Ona tě ztratila už před dvěma týdny.“

„Podle testů na procentuální zastoupení uhlíku se jedná o muže narozeného v 18. století ve východní Evropě. Bělorusko, Ukrajina, ale nejpravděpodobněji Rumunsko,“ slyšel Booth Kůstku říkat následujícího dne.

Nikdo si ho prozatím nevšiml. Stál stranou dění a dlouho se na svou partnerku díval. Očima, jakýma se na ni díval jen málokdy. Nedokázal si představit, že by ji ztratil. Že by měl přijít o její přítomnost ve svém životě. Takhle to přece nemůže skončit. Musí existovat něco, čím si dokáže získat její důvěru zpátky…

Ale možná ne. Věděl, jaká je. Jakou v sobě vystaví zeď, když ji v životě někdo zraní. Ublíží jí.

Vypadalo to, jako kdyby skoro ucítila, jak jí jeho oči propalují, protože se nečekaně otočila. Rovnou jeho směrem. Jejich pohledy se střetly. Na chvilku měl pocit, že se její oči rozjasnily. Že je ráda, že ho vidí. A že snad i překoná tu několikametrovou vzdálenost mezi nimi a obejme ho.

Jenže nic z toho se nestalo. Moment pominul a Kůstka se otočila zpět ke své práci. Bez slova. Vlastně i bez gesta.

Už nemělo smysl vyčkávat. Udělal několik kroků blíž a řekl: „Kůstko, můžeme si promluvit?“

Stála k němu zády, když se zeptala: „Jde o nějaký případ?“

„Ano.“

„Pak ti pomůže Zack.“

„Nepomůže. Jde o náš případ. Jde o případ nás dvou.“

Neodpověděla.

„Kůstko, prosím… Jsi přece racionálně uvažující člověk. Tak proč si nenecháš racionálně vysvětlit, jak se to všechno seběhlo?“

Booth si všiml, jak Hodgins i Zack překvapeně vzhlédli od své práce, když Temperance praštila o pracovní desku s jakýmsi kovovým nástrojem, který právě držela v ruce.

„Nechci!“ vykřikla a otočila se k Boothovi. „Nechci teď být ten racionálně uvažující člověk a nechci poslouchat tvoje důvody!“

Jeho pohled byl smutný. Zraněný. „Fajn,“ zašeptal. „Takže co teď chceš? Mám zažádat na úřadě, aby ti přidělili jiného partnera? Nebo chceš spolupráci s FBI úplně ukončit?“

Vypadala nejistě nebo se mu to jenom zdálo? Sledoval, jak si sundala gumové rukavice a odhodila je za sebe na stůl. „To nebude nutné,“ řekla. „Pozítří odjíždím.“

Znejistěl. „Kam? A na jak dlouho?“

„Do Guatemaly,“ odpověděla. „A nejsem si jistá, na jak dlouho. Ale na pár měsíců určitě.“

Zalapal po dechu. „Měsíců?“

Pokrčila rameny. „Možná z toho bude i rok. Kdo ví.“ S těmi slovy se otočila a zamířila do své kanceláře.

Booth se za ní rozběhl. „Ale to nejde. Nemůžeš teď odjet… Kůstko!“

Do cesty se mu nečekaně postavila Angela. „Nech ji být,“ řekla mu jasným hlasem. „Včera jsem ti řekla, že potřebuje čas.“

„Dám jí tolik času, kolik bude jen potřebovat,“ vyhrkl Booth. „Jen když neodjede… Teď nemůže odjet. Ne tak daleko. A na tak dlouho.“

„Pochybuju, že existuje někdo, kdo by jí v tom mohl zabránit,“ odpověděla Angela.

„Ty… ty jsi to věděla? A nic jsi mi neřekla?“

„Řekla mi to dneska ráno. Až do toho momentu jsem nic nevěděla.“

„Angelo, musíš s ní promluvit. Na tebe dá,“ naléhal Booth. „Musíš ji přesvědčit, aby tady zůstala.“

Angela se zasmála. V tom smíchu ale nebyla ani stopa po veselí. „Jako kdyby to šlo…“

„Musíš to aspoň zkusit,“ zaprosil zoufale.

Lehce přikývla. „Promluvím s ní.“

„… že ti tohle uvěřím, že ne? Bren, tak o co jde?“ zaslechl Booth o pár hodin později Angelin hlas zpoza rohu.

Celý den strávil tím, že se poflakoval po laboratořích. Zvládl si už udobřit většinu lidí. Jen Hodgins na něj neustále mluvil ledovým hlasem. I když nepochyboval o tom, že v tom má prsty fakt, že se snaží držet s Angelou. Která zase drží s Kůstkou.

A ani na moment nezapochyboval o tom, že poslouchat za dveřmi je krajně neslušné. Ale možná to byla právě prozřetelnost, která ho sem dovedla…

„O nic, Angelo. Prostě odsud chci pryč. Kdysi jsem pracovala docela dost v terénu, cestovala jsem po světě. Chybí mi to.“

„Zrovna teď?“ ozval se pochybovačný hlas Angely.

„Zrovna teď přišla nabídka od mého dávného kolegy.“

„Zrovna teď?“ zopakovala Angela.

„Zrovna teď.“

Následoval povzdech.

„Zlato, naprosto chápu, že jsi Bootha srazila k zemi. Taky jsem chápala, když jsi ho vyhodila. Nejspíš si to zaslouží. Aspoň momentálně. Ale je ten zbytek opravdu nutný? Podus ho pár dní, týdnů, jestli chceš. Ale vážně je nutné, abys jezdila bůhví kam?“

Nastalo ticho. Pak vrzl gauč, jak se na něj Temperance podle všeho posadila. „Nemůžu tady zůstat,“ zašeptala potom tak tiše, že to Booth na chodbě sotva slyšel.

„Ale jistěže můžeš, zlato,“ chlácholila ji Angela. „Všechno bude zase v pořádku. Určitě.“

„Nejde to,“ zazněl hlas Kůstky tentokrát hlavě zoufale. „Nemůžu s ním být a dělat, že se nic nestalo, že nic necítím, že je všechno jako předtím…“

„Ale to přece nemusíš…“ Angela se odmlčela. „Ach, proboha. Já vím, co myslíš. Konečně se ti někdo dostal pod kůži. Konečně něco k někomu cítíš a hlavně sis to konečně přiznala. A teď ti došlo, jak strašně zranitelnou tě to činí. Mám pravdu?“

Dlouhou chvíli bylo ticho. Boothovi na chodbě se zdálo, že ta chvíle byla nekonečná.

„Nemůžu tohle zažít znovu, Ange,“ odpověděla po chvilce Kůstka. „Nechci. Podruhé bych to už neunesla. Já už se nechci dívat, jak Booth umírá.“

„Ale to přece…“

„Neříkej, prosím, že se to už nestane. To nevíš. Živíme se prací, kde lidé denně umírají. Může to přijít kdykoliv.“

„Takže se chceš zachránit tím, že ho vykopneš ze svého života?“

Temperance neodpověděla, ale pravděpodobně přikývla, protože Angela dodala: „No a co on?“

„Booth to zvládne.“

Angela vyšla z kanceláře Brennanové dřív, než se stačil vzpamatovat z toho, co slyšel. Když ho spatřila, zarazila se. Mohla ho prozradit. A tím to všechno pravděpodobně ještě víc zhoršit. Bůh je mu svědkem, že ano. Ale neudělala to. Sice ho propálila zdrcujícím pohledem, ale jinak nedala ani náznakem najevo, že tam stojí. Minula ho a odešla. Beze slova.

Nevěděl, co má dělat. To, co právě vyslechl, rozhodně nebylo určeno pro jeho uši. Věděl, že po tom všem by Kůstka už nepřenesla přes srdce fakt, že ještě poslouchal za dveřmi a tím tak zjistil, že… Co vlastně? Co z toho zjistil? Zoufale si projel prsty vlasy. Jak se to mohlo všechno takhle zamotat? Dozvěděl se, že Kůstka k němu něco cítí. A on z toho zjištění měl radost. Sakra, a ne malou. Ale to načasování… Navíc styl, jakým se k tomu všemu postavila. Buď může mlčet a ztratí ji, nebo může promluvit a velice pravděpodobně ji ztratí taky. Skvělé. Opravdu skvělé.

Nakonec se rozhodl jít domů. Bez toho, aby s Kůstkou promluvil. Věděl, že má myšlenky až příliš rozjitřené na to, aby dokázal zavést nějaký smysluplný rozhovor, jehož důsledkem by bylo, že Kůstka zůstane ve Washingtonu.

Když dorazil do svého bytu, při pohledu na hodiny, které ukazovaly půl osmé, si uvědomil, že má necelých 48 hodin na to, aby dokázal vymyslet nějaký racionální důvod pro racionálně uvažující doktorku Temperance Brennanovou, aby zůstala. Proboha. Málem se sám sobě vysmál.

Otevřel ledničku, aby si mohl vzít pivo, ale zůstal rozpačitě stát před ní. Trochu nejistě si prohlížel dvě papriky, několik rajčat, lilek a pak taky spoustu ovoce.

Chuť na pivo ho rázem přešla a on ledničku zase zavřel. Světlo z jejích útrob tak zmizelo a v kuchyni se rozhostila tma. Zdrceně se opřel o linku a nervózně poklepával prsty. Nebyl si jistý, jestli si vlastně plně uvědomuje, co se stalo. Kůstka si myslela, že je mrtvý. Dva týdny. Když jí to řekli, utekla s pláčem z nemocnice. Začala žít v jeho bytě. Šla za otcem Matthewem. To všechno bylo tak strašně… neBrennanovské.

A k tomu ten dnešní rozhovor mezi Kůstkou a Angelou. Kdyby ho nevyslechl, myslel by si, že platí scénář číslo jedna – Kůstka je naštvaná, protože jí neřekl, že se chystá fingovat svou smrt. A to bylo něco, co by se časem snad dalo nějak spravit. Uběhlo by pár dní, možná týdnů a ten šok by odezněl. A s ním snad i vztek. Kůstka by pochopila, že to nebyla jeho vina a šli by dál. Jenže takhle?

Co se týče citů, byla Temperance Brennanová absolutně nevypočitatelný člověk. Co se týče Temperance Brennanové, neměl Booth ani to nejmenší tušení, co může čekat sám od sebe.

Sakra. Bojoval s tím už tak dlouho. A zatím veskrze úspěšně. Dokázal jí být dobrým přítelem. Nebo si to aspoň myslel. A to bylo dost. Nebo se to aspoň snažil sám sobě namluvit.

Někdo zazvonil.

Trochu s sebou trhl, rozhodně nikoho nečekal. Potmě se rozešel ke dveřím. Když je otevřel, zůstal překvapeně stát.

„Kůstko?“

Nepozdravila. Zvedla do vzduchu velkou tašku, kterou držela v ruce, a zamávala mu s ní před obličejem. „Jdu si pro svoje věci.“

Nenapadlo ho nic lepšího, než: „Uh… Jistě.“

Proklouzla kolem něj do bytu a hned za dveřmi sebrala z věšáku svou bundu a ze země kozačky. K jeho překvapení oboje hodila bez ladu a skladu do tašky a hnala se do ložnice.

Uvědomil si, jak strašně absurdní tahle situace je. A jak strašně se asi musí ona cítit. Upřímně řečeno si nedokázal představit, že by byl v její kůži.

Nebyl si jistý, jestli by ji měl v jejím zuřivém a bleskurychlém balení zevlovat za zády, a tak zůstal rozpačitě stát uprostřed obýváku. O pár minut později se tak kolem něj prohnala do kuchyně a k jeho úžasu naházela do tašky ke všemu tomu oblečení i své jídlo z ledničky. Angela měla pravdu. Kůstka se rozhodně změnila.

„To bude asi všechno,“ vyhrkla tónem, jako kdyby mluvila o tom, co měla včera k obědu a vydala se zpátky k domovním dveřím. Celé tohle divadlo netrvalo déle než deset minut.

Probral se právě včas, aby ji stihl zastoupit cestu. Tohle byla jedinečná příležitost. A nabídla mu ji ona sama. I když ještě absolutně netušil, co řekne, doufal, že něco vymyslí.

„Můžeš se prosím tě na chvilku zastavit a přestat utíkat?“ zeptal se, zatímco jí jeho hrudník zabránil v úprku.

Udělala krok stranou, ale on ho udělal také. Zkusila to na druhou stranu, ale zase byl minimálně stejně rychlý, ne-li ještě rychlejší. Vydala ze sebe zvuk, který připomínal zuřivé zavrčení.

„Pusť mě,“ sykla.

Zakroutil hlavou. „Ne.“

Chvilku si ho prohlížela. Zřejmě přemýšlela o tom, jak vážně to myslí. Pak poraženecky svěsila ramena. „Fajn,“ zamumlala a k jeho překvapení se posadila na opěradlo gauče a tašku si položila k nohám. „Povídej. Poslouchám. Jsem celé ucho.“

„Jsem jedno ucho,“ opravil ji automaticky, ale když ho zpražila mrazivým pohledem, okamžitě toho zalitoval. Připadal si v koncích. Věděl, že ať řekne cokoliv ke svému fingovanému úmrtí, tak ho sice možná vyslechne, odkývá to, ale nakonec stejně odejde. Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Rukou si vjel do vlasů a s úst mu při tom unikl něco jako smích. „Sakra. Nevím, jak mám vlastně začít,“ přiznal.

„Boothe, co kdybychom si tohle všechno jednoduše ušetřili?“ povzdychla si. „Pochopila jsem to. Pracoval jsi na tajném případu. Ačkoliv jsi Cullenovi řekl, aby mi sdělil pravdu, z nějakého důvodu to neudělal. Ten důvod mě nezajímá, není podstatný. Prostě se stalo, Boothe. Omlouvám se, jestli jsem ti tady nadrobila. Mám ti vyluxovat?“

A bylo to tady. Zeď. Hradba. Val.

„Promiň, že se nezasměju.“

„To bys ani neměl. Nebyl to vtip,“ řekla naprosto vážným hlasem.

Uvědomil si, že mu nic jiného nezbývá. Že musí s pravdou ven. Odkašlal si. „Kůstko… Dneska jsem vás slyšel. Byla to náhoda,“ dodal rychle. „Přísahám, že byla! Ale vyslechl jsem to…“

Nechápavě se zamračila. „Co?“

Zaváhal. Ještě pořád mohl couvnout. „Tvůj a Angely rozhovor. U tebe v kanceláři.“

Ještě vteřinu vypadala nechápavě. Nejspíš proto, že si hned neuvědomila, o jakém rozhovoru to vlastně mluví. S uvědoměním přišel naprosto ledový výraz. Doslova celá ztuhla.

Vykročil k ní. „Kůstko, já…“

Zarazila ho pouhým pohybem ruky. „Nesahej na mě.“

Spustil ruku, kterou k ní instinktivně natáhl. Zírala někam na špičky jeho bot. Zřejmě si to celé přehrávala v hlavě. Dávala dohromady souvislosti. Protože když k němu zvedla oči, její výraz byl… nevěřícný. „Ty jsi poslouchal za dveřmi?“ zeptala se.

„Už jsem říkal, že to byla…“

„Přestaň! Chci slyšet jen ano nebo ne!“

Zaváhal. „Ano.“

Jestli si jen na moment, na kratičký okamžik myslel, že tohle přiznání všechno vyřeší a ona mu padne se slovy miluju tě kolem krku, pak byl vážně idiot.

Kůstka si totiž posbírala svoje věci a vyrazila ke dveřím. I když stál ještě pořád před ní, nekompromisně do něj vrazila, čímž si uvolnila cestu. Rozrazila dveře a vyběhla na chodbu.

Vydal se za ní.

„Kůstko, nemůžeme si promluvit jako dva dospělí lidé?“ volal za ní.

„Nebudu mluvit s někým, kdo mě klidně nechá dva týdny věřit, že je mrtvý, a kdo pak navíc poslouchá za dveřmi!“ zaječela na něj přes rameno.

Dostihl ji a chytil za paži, čímž ji přinutil zastavit a navíc se ještě otočit. Udělal to, i když mu bylo jasné, že mu naprosto vážně hrozí další rána pěstí. Nestalo se. Ten dotyk jako kdyby způsobil něco magického. Protože Kůstka najednou udělala něco neuvěřitelného. Pustila tašku s věcmi na zem a než si stačil uvědomit, co se vlastně děje, objala ho kolem krku. Pevně.

Chvilku reagoval asi přibližně stejně rychle jako figurína ve výkladní skříni. Pak ji jeho paže objaly kolem pasu.

„Tohle jsem si přála udělat celé ty dva týdny,“ zamumlala do jeho ramene.

Nebyl schopen odpovědi, protože se mu úplně sevřelo hrdlo.

„Nemáš tušení, jaký byl ten pocit, že… že už nikdy…“

„Je mi to líto,“ zamumlal. „Tak strašně moc.“

Stáli tak dlouho. Uprostřed chodby. Mlčky. Nehybně. Nakonec se první pohnula ona. On by totiž nikdy nemohl být tím, kdo tenhle moment prolomí. Odtáhla se od něj, ale do očí mu nepohlédla.

„Zůstaň,“ řekl.

Zakroutila hlavou. „Nemůžu.“

Odešla.

Plánoval si následujících 48 hodin strávit tím, že bude vymýšlet, čím Kůstku přesvědčí, aby zůstala. Namísto toho si vybral náhradní volno a hned poté, co odešla, se nehorázně opil. Což nebylo nic hrdinského. Ale on už neměl náladu na to chovat se jako hrdina.

Druhý den ráno měl děsnou kocovinu, ale o tom, co bude dělat, měl celkem jasno. Zavolal Rebecce a domluvil se s ní, že si teď na pár dní vezme Parkera k sobě. Dlužil mu to. Kupodivu neprotestovala a on se rázem cítil o něco líp. Přes dopoledne stihl uklidit a nakoupit. A i když měl pocit, že všechno vykonává naprosto mechanicky a bez zájmu, věděl, že to vykonává správně.

Odpoledne vyzvedl Parkera ze školy. Nejdřív sice museli udělat domácí úkoly, protože to měl přísně nakázané od mámy, ale pak spolu vyrazili do kina a na zmrzlinu. Den tak utekl jako nic. Večer si udělali jako pořádní chlapi steaky s hranolky a pustili si Dobu ledovou.

„Dobrou noc,“ řekl nakonec Parker v devět hodin večer, když jej Booth ukládal do postele.

„Dobrou, chlape,“ odpověděl svému synovi a pocuchal ho ve vlasech. „Hezké sny.“

„Tati?“ zavolal za ním Parker v momentě, když už skoro zavíral dveře od jeho pokoje.

„Ano?“

„Ještě pořád je Kůstka… teda doktorka Brennanová smutná?“

Neodpověděl hned. Nevěděl co. A i kdyby věděl, nedokázal by pohnout rty. „To nevím.“

„Jak to, že ne?“ podivil se chlapec upřímně. „Říkáte si přece všechno. A i kdyby ti to neřekla, tak bys přece poznal, jestli je smutná nebo ne.“

Booth si tiše povzdechl. „Asi je, Parkere. Myslím, že je smutná.“

„A proč?“ zazněla typická dětská otázka.

„Protože jsem jí moc ublížil.“

Parker vytřeštil oči. „A jak?“

„Nevěděla, že jsem jel na výlet.“

„Ach tak,“ povzdychl si Parker. „To je asi jako když jsem mamce jednou neřekl, že jdu s klukama do parku, viď? A ona mě pak všude hledala a taky volala tobě. A pak jsem dostal na zadek,“ dodal chlapec nevesele nad tou vzpomínkou.

„Asi tak nějak,“ přikývl Booth.

Parker ale vzápětí na to nasadil povzbudivý výraz. „To ji přejde,“ mávl rukou. „Já jsem mamce řekl, že ji mám rád, dal jsem jí pusu a bylo to dobré. Možná bys to měl taky zkusit.“

Booth se musel chtě nechtě usmát. Dětský pohled na svět byla neuvěřitelná věc. „Díky za radu, chlape. A teď už spi.“

„A tati?“

„Co?“

„Uděláš mi ráno k snídani palačinky?“

„No jasně, že jo.“

„Chceš mi říct, že jsi to vzdal?“ vyštěkla na něj Angela do telefonu.

Booth pohledem zkontroloval Parkera. Teprve před chvilkou ho přivezl ze školy a on se teď lopotil s úkolem z matematiky. Udělal pár kroků stranou, aby svého syna nerušil.

„A co mám dělat?“ sykl. „Zkusil jsem všechno…“

„Všechno? A zkusil jsi třeba říct, že ji miluješ, ty tupče?“

Zarazil se. Tahle varianta nikdy nepadla. Aspoň… ne nahlas. „To by ji vyděsilo ještě víc,“ přiznal nakonec s povzdychem. „Krom toho,“ navázal rychle, „to není tak jednoduché…“

„Ne, to není. S vámi dvěma určitě ne,“ řekla uštěpačně. „Jste oba na ránu.“

„Díky, s tvojí pravačkou jsem už měl tu čest.“

Angela tuhle poznámku ignorovala. „Hele, co kdybys za ní jel na letiště? To by bylo romantické. Jako ve filmu. Možná, že kdybys…“

„Nemůžu. Mám tu Parkera.“

„Tak ho přivez sem. Pohlídám ho.“

„Angelo, já…“

„Co, sakra? Chceš strávit následující rok bez ní?“

Promnul si kořen nosu. „Ne,“ řekl pak potichu.

„Cože? Nerozuměla jsem ti.“

„Ne!“ řekl o poznání hlasitěji.

„Tak vidíš, takže… Proboha, Zacku, opravdu to tak spěchá?“ řekla náhle Angela rozčíleně.

Booth překvapeně zamrkal, protože na druhé straně bylo chvilku ticho. A pak zamrkal podruhé, protože Angela řekla: „Nevím, o co jde, ale Zack s tebou potřebuje strašně nutně mluvit,“ Sarkasmus v jejím hlase byl jasně čitelný.

Než stačil Booth nějak zareagovat, v telefonu to trochu zapraskalo a pak už se ozval hlas Kůstčina asistenta: „Agente Boothe?“

„Co se děje? Něco s Kůstkou?“ zeptal se plný obav.

„Ne tak docela,“ odpověděl Zack.

„O co jde?“ vyhrkl.

„Našli jsme tu balíček, který je adresovaný pro doktorku Brennanovou.“

Booth nechápal, proč mu to říká. „No a? Určitě ti dala pokyny, co s takovými věcmi dělat, ne? Tak to otevři nebo tak něco.“

„To jsem udělal.“

Obrátil oči v sloup. „Byl bys tak laskav a přešel k věci?“

„Jistě. V tom balíčku je dřevěná skříňka. A v té skříňce lidská čelist. U ní dva stříbrné šrouby. A podle předběžného přezkoumání ta lebka nese známky po lidských zubech.“

Booth tu informaci zpracovával nekonečně dlouho.

„Agente Boothe? Jste tam?“

Odkašlal jsi. „Jo, jsem. Jasně. Nejsem sice žádný expert, ale… došli jste to k tomu, že jde o Gormogona?“

„Skvělý postřeh, agente Boothe,“ prohlásil Zack.

Měl chuť říct mu, ať sklapne. „Ví o tom Kůstka?“

„Ne. Když odsud dopoledne odcházela, říkala, že veškeré případy mám probírat s vámi. Že jste teď můj partner. Krom toho je už nejspíš na cestě na letiště.“

Booth na moment zavřel oči. Partner Zacka. Proboha, tahle část toho všeho mu nějak nedošla.

„Zacku, jestli jde o Gormogona, pak potřebujeme Kůstku.“

„Taky si to myslím. Ale ona…“

„Zařídím to. Dej mi zpátky Angelu.“

V telefonu to znovu zapraskalo. Booth ani nečekal, až se Angela ozve a řekl: „Myslíš, že bys teda mohla na chvilku pohlídat Parkera?“



Nepřihnal se na letiště jako v těch desítkách trapných filmů, kdy jeden z hlavních hrdinů přiběhne za svou láskou na poslední chvíli, padne na kolena a následuje… no na tom nezáleží.

Vlastně měl docela dost času. Dost času na to, aby se mohl nerozhodně poflakovat kolem a rovnat si v hlavě, co vlastně řekne. I když se nejdřív snažil přesvědčit sám sebe o opaku, nakonec došel k závěru, že Gormogon se nemohl ozvat v příhodnější moment. Poskytl mu dostatečně dobrý důvod k jeho momentální přítomnosti na letišti. Je to dost dobrý důvod, který by mohl přinutit Kůstku zůstat.

„Pasažéři letu do Guatemaly, dostavte se prosím k odletové bráně číslo 17,“ ozvalo se odkudsi nad Boothovou hlavou, díky čemuž pochopil, že je nevyšší čas.

Vydal se ke zmíněné bráně. Kůstku spatřil už z dálky. Stála ve frontě několika dalších lidí, kteří čekali na zkontrolování své letenky a následné vpuštění na palubu.

„Pojď sem,“ vytáhl ji za paži z davu kousek stranou.

„Boothe! Co tady děláš?“ užasla.

„Potřebuju s tebou mluvit.“

Zamračila se. „Není o čem. Myslím, že jsem se vyjádřila…“

„Gormogon se zase ozval,“ skočil jí do řeči. „Poslal přímo do Jeffersonu krabičku s lidskou čelistí a dvěma stříbrnými šrouby.“

Její výraz ztuhl. „Aha.“

Užasl. „Aha? To je to jediné, co na to řekneš?“

„No můžu ještě dodat, že nepochybuju o tom, že je Zack plně kompetentní to zvládnout.“

„Prosím?“

„Nepotřebujete mě k tomu. A mě za pár minut letí letadlo. Takže mě omluv,“ dodala, nadhodila si na rameni tašku a chystala se odejít, když ji Booth zadržel.

Došlo mu, že s něčím takovým vůbec nepočítal. Myslel si, že Gormogon všechno vyřeší. Byl o tom přesvědčený!

„Cítím to samé,“ vyhrkl dřív, než si to stačil pořádně rozmyslet.

„Cože?“

„Každé ráno, když stávám a jdu do práce, umírám strachy, že se ti něco stane. Že tě nedokážu ochránit.“

„Boothe, kolikrát ti mám opakovat, že nemusíš mít pocit, že mě musíš chránit? Dokážu se o sebe postarat sama!“

„Prosím tě, můžeš být aspoň jednou zticha a nehádat se se mnou? Jenom mě vyslechni.“

Tentokrát už neřekla nic. A taky se už nesnažila za každou cenu odejít. To bylo dobré znamení.

„A každý večer,“ pokračoval, „když jdu spát, jsem šťastný, že je za mnou další den, kdy jsem to zvládl. Ale zároveň se proklínám, protože…“ Zhluboka se nadechl. „Protože je za mnou taky další den, kdy jsem ti neřekl, jak moc mi na tobě záleží.“

Rychlým pohledem zjistil, jak se tváří. Sledovala ho. Tvář bez jakýchkoli emocí.

„Kůstko, nedokážu si představit, jak bych se ty dva týdny choval já, kdyby to bylo obráceně. Jednu věc ale vím jistě – že udělám všechno proto, aby ses už takhle nikdy necítila.“

„Něco takového nemůžeš slíbit,“ řekla. „Nemůžeš…“

„Ne, nemůžu ti slíbit, že už zítra neumřu,“ skočil jí do řeči. „Ale… proč, sakra, mrhat časem a čekat na ten den s rukama v kapsách? A utíkat před sebou,“ dodal a kývl hlavou směrem k bráně číslo 17.

„Já neutíkám,“ zaprotestovala.

Nenamáhal se s odpovědí. Stačil jediný pohled a věděl pravdu. Uvědomil si, že stojí najednou neuvěřitelně blízko sebe. Jak se k ní dostal jen na tuhle vzdálenost?, pomyslel si už napůl zakaleným uvažováním, protože než se nadál, udělal poslední krok a Kůstku políbil.

Sakra. Vážně to udělal. Měl dojem, že jeho rty skoro vibrují. Představoval si ten moment několikrát, zvlášť od těch osudových Vánoc a jejich polibku pod jmelím. Ale i tak to teď bylo zvláštní… Opravdové. A nejisté. Z obou stran. Protože to nebyl tak docela polibek v pravém slova smyslu. Nic hravého. Ani vášnivého. Spíš skoro nezbytného k životu. On to potřeboval. A soudě dle její reakce ona taky.

„Zůstaň,“ zaprosil už podruhé. „Potřebujeme tě. Jefforsonský ústav. FBI. Angela a všichni ostatní šprti. Já,“ dodal skoro šeptem.

Srdce se mu nejspíš zastavilo, když se jim nad hlavou ozvala poslední výzva pro cestující do Guatemaly a ona následně na to pomalu zakroutila hlavou.

Hřbetem ruky se jemně dotkla té jeho. Možná to ani nebylo úmyslné, nebyl si tak docela jistý.

„Vrátím se,“ slíbila a pak odešla.

Definitivně.

Skrze sklo sledoval, jak desítky lidí nastupují do letadla do Guatemaly. Kůstku mezi nimi neviděl, ale mohla mu dost dobře proklouznout. Navíc se už začalo stmívat.

Ruce měl tak trochu frajersky zastrčené v kapsách kalhot. Až na to, že se jako nějaký frajer ani trochu necítil. Špičkou jazyka si olízl rty, na nichž ještě trochu ulpěla její chuť. Byl v pokušení do skla před sebou vztekle kopnout. Teď tomu všemu nasadil parádní korunu. Vážně. Teď ji ztratil definitivně. Už nikdy nic nebude jako dřív.

Letadlo začalo rolovat po dráze a během několika minut se vzdálilo natolik, že se z něj stala jen neuvěřitelně rychle se pohybující zářivá tečka. Pak se obrovský stroj vznesl do vzduchu a brzy na to zmizel mezi mraky.

Pomalu se otočil a vydal se k východu z letiště. Vážně si myslel, že až půjde touhle cestou ven, bude po jeho boku. Byl pevně přesvědčený o tom, že Gormogon všechno vyřeší. A když to nezabralo, nezůstalo mu už nic, než… on. Ale to taky nefungovalo. Takže teď měl prázdné ruce. Vůbec celý byl najednou podivně prázdný.

Slíbila, že se vrátí. Ale kdy? A jaké to pak mezi nimi bude?

V kapse mu zazvonil telefon. Ach proboha, neměl teď náladu na nikoho. Jenže měl případ. Vzdor tomu, že si vzal dovolenou, tak měl případ.

„Agente Boothe, máme problém,“ ozval se na druhé straně Zack.

Povzdychl si. „Jaký?“

„Ostatní agenti FBI označili místo činu.“

„To se obvykle dělává.“

„Ale místo činu je v tomhle případě laboratoř. Nemůžeme pracovat.“

Potichu zavrčel. „Jsem na cestě. A Zacku!“

„Ano?“

„Řekni Angele, ať od toho všeho drží Parkera dál, jasné?“

„Dobře. A agente Boothe?“

„Jo?“

„Máte doktorku Brennanovou?“

Neodpověděl hned. Nějak to nešlo. „Ne.“

Zack kupodivu dlouho mlčel. Pak řekl jen podruhé „Dobře.“ a zavěsil.

Strčil telefon zpátky do kapsy, jenže ten vzápětí na to začal zvonit znovu. Neznámé číslo.

„Prosím?“

„Mluvím s agentem Boothem?“ zeptal se mužský hlas.

„Ano, kdo volá?“

„Tady letištní bezpečnost. Agent Roydon.“

Letištní co?, pomyslel si Booth, ale pak se mu sevřelo hrdlo. Stalo se něco Kůstce?

„Mám tu jistou ženu,“ pokračoval Roydon. „Tvrdí, že je doktorka Temperance Brennanová a pracuje jako…“ Roydon se odmlčel a Booth měl dojem, že slyší Kůstčin hlas, jak mu hláskuje svoje povolání. „Jako forenzní antropoložka. Problém je v tom, že jsme v jejích zavazadlech objevili dost podivné věci, na které nemá povolení.“

Booth se přistihl, že se usmívá. Vlastně měl co dělat, aby se nezačal rovnou smát. „Já to vyřídím. Kam si mám pro ni přijít? Jsem zrovna na letišti,“ řekl jen jakoby mimochodem.

„Vážně? No to je skvělé!“ Agent Roydon zněl jako někdo, komu se právě nesmírně ulevilo.

Připadal si jako o tři roky zpátky, když vešel do výslechové místnosti tady na letišti. Nebyla to místnost, jakou mají oni na úřadě. Ale byli tady na ni patřičně hrdí.

Temperance seděla za stolem stejně jako tenkrát. Nad ní se tyčil vysoký muž v obleku a vypadal dost vystresovaně. Booth ani na okamžik nezapochyboval o tom, kdo se v téhle místnosti potí nejvíc.

Opřel se o dveře a počkal si na moment, kdy si ho Kůstka všimne. Zatím se totiž agentu Roydonovi snažila za každou cenu něco vysvětlit. Když se na něj otočila, nevypadala vůbec naštvaně jako tenkrát. A v momentě, kdy už prostě nemohl odolat a usmál se na ni, mu úsměv oplatila.

„Jste agent Booth?“ zeptal se Roydon s nadějí v hlase.

Přikývl neschopen odtrhnout pohled od Kůstky. Nevypadala zničená z toho, že zrovna nesedí v letadle do Guatemaly. Na cestě co možná nejdál od něj.

„A je tohle vaše partnerka?“

Mohl říct, že ne. Sama to přece odpískala. Ale to by nikdy neudělal. Nikdy by ji nezapřel. Nikdy by ji nezradil. Nikdy by ji… neopustil.

„Ano, je to moje partnerka,“ odpověděl. „Pracuje v Jeffersonském ústavu. Je to externí poradce FBI.“

„A kruci,“ odfoukl si Roydon. „Ale neměla povolení na tu celou tu svou výbavu. Jsou tam šílené nástroje, nemohli jsme vědět, že…“

„To je v pořádku. Můžeme jít?“

„Jistě. Jen si ji odveďte,“ pokynul mu Roydon.

Když vyšli na chodbu, sebral Booth Kůstčina zavazadla a vydal se s nimi beze slova k autu.

„Ani se mě nezeptáš, jestli tu nechci počkat na další letadlo do Guatemaly?“ zeptala se ho po pár krocích.

„Další letadlo letí až zítra.“

„Mohla bych přespat na letišti.“

Jen se pousmál. Byl rád, že je tady. Bože, nemohl říct, jak strašně moc.

„Děkuju,“ zamumlala, když už byli venku z letiště.

„Za co?“ vzhlédl k ní překvapeně.

„Za to, co jsi řekl. Předtím. Než jsem měla odletět.“

Přikývl. Nebyl si tak docela jistý, jak by se měl chovat. Kdyby jednal podle prvotního popudu, nejspíš by Kůstku svíral v náručí a odmítal ji pustit. Ale on ji už vážně nechtěl vyděsit. Už nikdy. A tak se držel zpátky.

Hodil její věci do kufru a ten pak zavřel.

„Odvezeš mě do Jefforsonanu? Zack bude potřebovat pomoct,“ nadhodila jakoby nic.

„Nechceš si ještě zamluvit letenku na zítra? Nebo tak něco?“ zeptal se, ale ve skutečnosti už tušil, jak to je. Nebo spíš doufal. Dobře si totiž všiml papíru, který Temperance vykukoval z kapsy saka. Stačil mu moment její nepozornosti a pro papír se natáhl a rozložil jej, aby si ho přečetl.

„Tohle jsi asi zapomněla ukázat při proclení,“ zamával vzápětí na to povolením Kůstce před obličejem.

Pokrčila rameny. „Asi. Nejsem dokonalá.“

To bych neřekl, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Namísto toho natáhl ruku a jejím hřbetem jemně přejel Temperance po tváři. Doufal, že jsou na dobré cestě začít znovu. Nebo spíš pokračovat tam, kde před jeho fiktivní smrtí skončili. A ten zbytek? Ten polibek? Co s tím polibkem?

Temperance mu věnovala úsměv. Možná právě dostal odpověď na svou otázku.

* * *

K O N E C

* * *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mezidìl…?

(CM, 2. 6. 2014 16:10)

Hm, no to byl skoro cely dalsì dìl Bones! :-) Skvele napsanè, vtàhlo mne to do deje jako tekoucì voda. :-) Hezky zàzitek! ;-) Zapomela jsem na cas a realitu. Dìky.

Woow

(Damonika, 25. 8. 2011 17:27)

Ja som plakala jak malá.. Kokso, proste užasnáááá :D

pěkné

(Phoenix, 22. 11. 2010 13:58)

Moc pěkná povídka, myslím, že tohle v seriálu fakt chybělo.....:) A moc by se mi líbilo, kdyby to takhle nějak proběhlo:))

nemám slov

(marry, 8. 1. 2010 12:17)

Jediný co na to dá říct "Ty vo.e(promiň ten výraz:)), to je naprosto dokonalé". Brečela jsem jak želva:(:).
Sice nevím kolik ti je, ale já 25-letá koza, někdy ještě pubertálním chováním:), se ti skláním až k zemi:):):) Vážně nevím co víc napsat, protože jsem tak rozhozená, že nevím jestli se budu moci soustředit znova na práci:)

wow

(Tina, 29. 11. 2009 3:22)

teraz som to docitala.. zase sa nevyspim.. nevadi. je to UZASNE! 3. seriu som videla uz pekne davno, ale asi v polke poviedky som si spomenula (aspon matne) o co islo.. neskutocne skvele napisane, uz davno som sa do nicoho tak nezacitala ako teraz.. krasne opisane, v niektorych castiach sa mi tlacili slzy.. snad zaspim :)

smutné a nádhené zároveň

(Vero, 16. 10. 2009 21:04)

to bola ta najkrašia a zároveň aj najsmutnejšia poviedka akú som kedy čítala až do polovice príbehu som plakala, vystihla si to úlne presne podla mňa by to krajšie nenapísali ani scenáristi bones aj keď sú unikátni :) milujem bones a ďakujem ti za to že si mi ukázala až kam sa dá zájsť z fantáziou, všetky tvoje poviedky sú skvelé a nápadité a dúfam že nás skoro prekvapíš ďalšou :)

konec třetí řady

(KayTee, 7. 10. 2009 22:26)

Zapomněla jsem napsat, když jsem dokoukala třetí řadu :-) Rozhodně jsi mi, Jíťo, nijak dojem nezkazila. V podstatě je tam hodně nevyužitého prostoru mezi 14 a 15 dílem a tvoje povídka se tam náramně hodí :-) Je škoda, že i v TV neukázali trochu truchlení, protože nevěřím, že by to Kůstka nesla až tak chladně..myslím, že by dříve nebo později bouchla...i kdybychom to brali tak, že ztratila "jenom parťáka" a ne "milovanou osobu", stejně by muselo přijít období truchlení...
Jinak bych řekla, že to, že Booth vstal do rány nebyla zas až tak úplně náhoda. Určitě to byl přirozený instinkt, chtěl vytáhnout zbraň a namířit na Pamelu a schytal to místo Brennanové, přičemž si u toho uvědomoval, že to byla kulka pro ni.

Teda, já když začnu psát, tak se nemůžu zastavit :-D

súhlas

(ali, 23. 9. 2009 20:14)

Súhlasím s tebou, aj podľa mňa to bola len náhoda, keď Booth zachránil Bren, inak skvelá poviedka

Poděkování

(Jitka, 6. 9. 2009 11:44)

Hrozně moc všem děkuju za tak krásné ohlasy! Opravdu to potěší a taky motivuje do další práce :) PS: KayTee: Doufám, že jsem Ti teda nějak nezkazila dojem z konce 3. řady... Pak dej vědět, až se k tomu dílu dopracuješ :)

dokonalá

(ajka, 2. 9. 2009 14:42)

klanim se před tebou, fakt krásně sepsaná povídka, mohla bys klidně sepsat knížku, určitě bych si jí koupila :-D Těším se na další z tvých povídek, seš fakt talentovaná :-)

Skvost

(Kryat, 1. 9. 2009 3:26)

Jistě si všimneš času, kdy píšu tenhle komentář a tím pádem asi nemusím nic dodávat. Všechny Tvé povídky tady jsou naprosto úžasné, nelze se od nich odtrhnout, máš ohromný dar a jem ráda, že se o něj s námi dělíš a moc doufám, že se budeš dělit i nadále:) Díky za krásný zážitek z četby!

fantastický

(Lucka, 31. 8. 2009 22:32)

Já se musim jedině připojit, je to překrásná povídka a vůbec by mi nevadilo, kdyby to takhle bylo i na obrazovce. Píšeš opravdu neuvěřitelně krásný a poutavý příběhy. Jen tak dál. Úžasný

úžas

(míša, 31. 8. 2009 21:06)

tak jsem si k té tvojí povídce sedla, že si přečtu jen kousek a půjdu se dívat na film,co dávali v televizi,ale jak jsem se začetla, nemohla jsem se odlepit. Fakt dobrý ....

úžasná ff

(Dominika, 30. 8. 2009 9:54)

Je to vážně krásný!!!....a já doufám že budeš psát další a Gilly to zveřejní ;)

úžasný

(Kim, 29. 8. 2009 23:38)

No já musím "poděkovat", protože jsem díky téhle povídce šla včera spát až ve 3 v noci :-D Ne, vážně, je to opravdu hrozně dobrý... Musím říct že hlavně ta část Kůstky mě dost dostala (to s tím knězem asi nejvíc)... je vážně škoda, že to tvůrci nevzali aspoň ČÁSTEČNĚ takhle... No ale třeba se k tomu jednou vrátí

super !!!

(michaela, 29. 8. 2009 21:45)

krásne, krásne, krásne !! píšeš úžasne !! len tak ďalej, teším sa na ďalšie poviedky od teba !

wow

(KayTee, 29. 8. 2009 19:35)

Teda, Jitko, to se ti fakt povedlo :-) Přečetla jsem to jedním dechem. Já jsem třetí řadu ještě neviděla, takže o to to má pro mě větší kouzlo, protože pořádně nevím, co z toho je opravdu jen z tvé hlavy :-) Každopádně opravdu obdivuju, píšeš krásně ;o)

povídka

(eLii, 29. 8. 2009 17:52)

nádherná povídka!! fkt se mooc povedla