Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky


Jak se plnil můj sen


Autor: Jana Kvirencová
Pár: Booth a Brennanová

* * *

Jak se plnil můj sen? Začalo to tím, že jsem Bootha požádala, aby byl otcem mého dítěte. Ani nevím, proč jsem to udělala. Jen jsem zatoužila být matkou. Chtěla jsem v ruce sevřít svého malého drobečka, procházet se po parku s kočárkem, chlubit se sousedům... On souhlasil, ale myslím, že z toho nebyl moc nadšený. Ještě předtím než došlo k umělému oplodnění, musel podstoupit operaci mozku, u které jsem byla na jeho přání i já. Vše se povedlo, ale když se Booth probudil, nepoznal mne. Tedy myslela jsem si to. Hned co vyslovil větu: „Kdo jsi?“ usnul. Probudil se o pár hodin později a vše mi vysvětlil. Zdál se mu prý zvláštní sen, který si spletl s reálným životem. O jaký sen se jednalo, mi nechce říct. Ale hlavně, že byl živý a zdravý. Nic už nebránilo tomu, abychom mohli mít „spolu“ dítě. Po měsíce jsem podstoupila umělé oplodnění. Poté už jen zbývalo čekat, zda budu gravidní nebo ne.

Tři měsíce po Boothově operaci, bylo vše jinak. Každé ráno pravidelně navštěvuji záchod a no, to si jistě dokážete představit. To ovšem není jediné. Každá sebemenší blbost mě dokáže rozbrečet a kvůli všemu hned vyšiluji. Takhle jsem si své těhotenství nepředstavovala. Ano, správně, jsem „v tom.“ Jenže je tu jeden malý háček. Booth o tom nemá ani páru. Neřekla jsem mu to. Možná je rád, když si myslí, že se to nepovedlo. Třeba nechce dítě, které by nemohl vychovávat. Neměla jsem ho o nic žádat. Ale teď už se svého miminka nezbavím. Ne, žádné miminko! Je to plod! Nesmím myslet na to, že budu matkou. Nikdo nesmí vědět, že jsem těhotná. Hned by se o mě každý staral a já chci pracovat, co nejdéle to půjde. Dokud to nebude na mě poznat, nic jim neřeknu. Ale asi to moc dlouho trvat nebude. Mám ohromné chutě na jídlo. Už jsem přibrala 3 kila. 3 kila za dva měsíce! Musím si zvykat, bude to horší. A nic s tím nenadělám.

Konečně jsem dorazila do práce. Poté, co jsem si doma zaběhala svůj pravidelný maraton na záchod, jsem se cítila stejně jako každý den hrozně vysílená. Camille mi toleruje moje pozdní příchody, ale myslím, že pokud jí neřeknu pravý důvod, brzy přestane. Ale copak jí to můžu říct? Všichni by se to dozvěděli. Musí si vystačit s tím, co jsem jí řekla. Cože to vlastně bylo? Fyzické vyčerpání, přepracovanost, únava... Už ani nevím, ale každopádně si budu muset vymyslet něco věrohodnějšího. Zapla jsem počítač a sundala si svetr. Venku po ránu nebylo moc teplo, ale tady bylo tak akorát. Oblékla jsem se do pracovního pláště a sedla si za stůl. Přečetla jsem si došlé emaily, ale nebylo to nic důležitého. Musím se jít podívat na tu kostru, kterou dovezli v noci. Ten nový antropolog je na to sám. Jak že se to jmenuje? Jacob nebo James? Ne, bude to určitě Joshua! Nebo ne? Jak to mám sakra vědět, ty jména jsou tak podobná! Vstala jsem odhodlaná začít konečně něco dělat. Jen co jsem vstala, zamotala se mi hlava, takže jsem si zase rychle sedla. Kolikrát jsem říkala, že nebudu stávat tak rychle? Samozdřejmě, že nejmíň milionkrát. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vstala. Už je to v pohodě. Vyrazila jsem za Joshuou.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem.

„Dobré,“ odpověděla Angela za všechny. Ostatní se jen usmáli a dál se věnovali svojí práci.

„Co už jste zjistil, Joshuo?“

„Jsem Jacob! Jacob Rhyme!“

„Promiňte, pořád si to nějak nemohu zapamatovat.“

„To jsem si všiml.“

„Tak, co víte, Jacobe?“

„Je to žena. Běloška. Věk mezi 30 – 35 lety. Doma úmrtí před pěti až sedmi měsíci. Spadla ze svahu. Měla roztříštěnou páteř, zlomenou pravou nohu a obě ruce. I kdyby jí našli hned, nepomohli by jí. Zemřela krátce po porodu dítěte.“ Cože? A kde je to miminko?

„Podle portrétu jsem zjistila, že je to Rebecca Samantha Sachsová, narozena 28.9.1977. Svobodná matka, před šesti měsíci se jí narodila dcera Sophia. Rebecca trpěla velkou poporodní depresí. Utekla z nemocnice, protože se nechtěla starat o dítě a policie jí nemohla najít. Teprve včera ráno našel nějaký starý pán v lese kostru přímo pod svahem. Utekla deset kilometrů za město! Jak si jí nemohl nikdo nevšimnout?! Ještě štěstí, že Sophia je u babičky s dědou,“ dořekla Angela.

„Také tomu nerozumím, ale s tím už nic nenaděláme. Sežeňte FBI a ať si nějací rodinní příslušníci pro ní zajedou. Já to jdu sepsat. Dobrá práce.“ Chudák to miminko. Nemá mámu ani tátu. Což když takhle dopadne jednou i to moje? Neměla bych přemýšlet o potratu? Ještě je čas. Co? Ne! Nesmím si ho nechat vzít! Jak mě vůbec mohlo napadnout o tom přemýšlet? Co jsem to za matku? Bude těžké se to všechno naučit a být dobrá máma. Teď jsem ale v práci, takže jdu vyplňovat papíry a na tohle přestanu myslet. Jak jsem řekla, taky jsem udělala.

Ozvalo se ťukání na dveře.

„Ahoj Kůstko, jak se ti dnes daří?“

„Ahoj Boothe, co ty tady? Máme případ?“

„Ne, jen jsem se přišel podívat a pozvat tě na oběd.“

„Čím jsem si to zasloužila?“

„Ničím, jen jsme se dlouho neviděli. Na žádný případ to zatím nevypadá a prostě se mi zachtělo s tebou obědvat.“

„Aha, tak v kolik se pro mě stavíš?“

„Já myslel, že půjdeme teď.“

„Vždyť je ještě brzo, nebo ne?“

„Je jedenáct.“

„Aha. Promiň, nějak rychle to uteklo.“

„Tak jdem?“

„Jasně,“ vypla jsem počítač, převlékla se z pláště do svetru a společně s ním odešla.

„Co si dáš?“ zeptal se mě Booth v restauraci. On už měl dávno vybráno, ale já se nemohla rozhodnout. Nejradši bych si dala všechno. Není na ty chutě nějak brzo?

„Tak třeba... Třeba to co ty.“

„Fajn,“ zavolal na číšníka a obědnal dvě jídla a dva džusy.

„Co si vlastně dělal tu dobu, co jsme se neviděli?“

„Byl jsem hodně v terénu. Ale nebyly to moc nebezpečné akce.“

„To je dobře,“ usmála jsem se. Moje dítě tě třeba jednou bude potřebovat až se mi něco stane. Je to vlastně i tvoje dítě. Asi bych ti to měla říct. Ale jak?

„Proč tak mlčíš? Něco se děje?“

„Ne, nic! Jen jsem se zamyslela.“

„Aha, a co ten nový šprt? Je dobrý?“

„Možná lepší než já. Je dobře, že jsme ho vzali.“

„Rozhodně není lepší než ty! To by musel být Einstein!“

„Nech si toho!“

„A co jinak nového?“ Kromě toho, že čekám dítě nic.

„Asi nic. A u tebe?“

„Mám předělaný byt. Čerstvě vymalováno, nějaký nový nábytek... Budeš to muset přijít zkolaudovat.“

„Dobře, až budu mít čas.“

„Dnes večer?“

„Klidně.“ Na stůl nám číšník položil dvě porce. Poděkovali jsme a pustili se do jídla. Po celou dobu jsme byli ticho. Přemýšlela jsem o tom, jak Boothovi nejlépe říct tu novinku. Když jsme doobědovali, rychle jsem to na něj vybalila.

„Vlastně jsem ráda, že si mě sem vytáhl. Potřebuji ti něco říct.“

„Tak povídej.“

„Já... Au!“ Píchlo mě v podbřišku až jsem si myslela, že jsem se zlomila vejpůl.

„Co je? Co se stalo?“

„Něco je špatně! Prosím tě, zavez mě do nemocnice!“

„Samozřejmě, hned!“ rychle zaplatil a já jsem chtěla odejít do auta. To mi neprošlo. Vzal mě do náruče a odnesl mě. Všichni na nás v restauraci koukali jak na zjevení. Posadil mě do auta a rychle nastartoval. Odjeli jsme do nemocnice. Cestou jsem to nevydržela. Musela jsem mu to říct.

„Já... Já jsem těhotná.“

„Cože? Vážně?“ nejprve byl překvapený, ale pak se rozzářil. „Takže se to povedlo? Ale... Sakra.“ Došlo mu, že jedeme do nemocnice. Že se něco děje.

„Doufám, že to bude v pořádku. Už to nebolí. Ale mám strach. Nechci nic zanedbat...“

„Budete v pořádku! Oba!“

„Já nevím, bylo to zvláštní. Vůbec nevím jak to popsat.“

„Doktoři tě vyšetří a budeme vědět víc.“ Zastavili jsme před nemocnicí. Přes moje protesty mě vzal do náruče a odnesl do výtahu. Tam mě postavil a zmáčkl tlačítko. Výtah se rozjel a zastavil se až v třetím patře, kde byla mimo jiné i gynegologie. Hned co sestry zjistili, co se stalo, odvezli mě na vozíčku na vyšetření. Booth tam zůstal sám.

„Tak jak to vypadá?“ vychrlil na mě a na doktora, hned co jsme vyšli z ambulance. Celou dobu tady čekal.

„Naše budoucí maminka tu bude muset zůstat,“ ujal se slova doktor.

„Cože?“ nevěřila jsem. To mi neřekl.

„Leda, že by se o vás váš přítel postaral a celou noc vás nespouštěl z očí,“ hodil tázavý pohled na Bootha.

„Jestli ti to nebude vadit, můžeš být u mě.“

„A vy nezapomeňte, že budete odpočívat! Když bude potřeba, neschopenku vám ještě prodloužím.“

„Já ji pohlídám.“

„Dobře, takže vše je zařízeno. Pokud nebudou nějaké problémy, přijďte zase za týden sem,“ otočil se zase ke mně.

„Děkuji, nashledanou,“ rozloučila jsem se. Doktor odpověděl a odešel.

„Tak co ti vlastně je?“

„Nic. Jen se musím šetřit, aby nedošlo k potratu. Pokud se to tedy už nestalo. Za týden to prozradí ultrazvuk, nebo se to dozvím, až začnu krvácet. Teď není nic jisté.“ Do očí se mi draly slzy. Určitě je to kvůli tomu, že jsem uvažovala nad interupcí. Jak jsem jen mohla? Teď možná přijdu o to svoje nenarozené miminko.

„Věřím, že je to v pořádku! Neboj se!“ Přešel blíž ke mně a objal mě. To jsem potřebovala. Někoho, kdo mi řekne, že to bude dobré a obejme mě. Škoda, že nemám nikoho, kdo by se mnou byl pořád. „Půjdeme dolů? Já tě zase vezmu, ano?“

„Dojdu pěšky. K výtahu je to kousek.“

„Dobře, ale kdyby ti bylo špatně nebo něco, tak hned řekni, ano?“

„Neboj se.“

„Měla jsem zůstat u mě. Budu ti tu překážet.“

„Máš všechny svoje potřebný věci a je jedno jestli budeš v mé nebo tvé posteli. A nikdy mi nebudeš překážet!“ řekl to tak hezky. Doufala jsem, že mluví pravdu. „Vybalím ti věci do skříně, jo?“

„Jsem tu jenom přes noc. Nic tu skoro nemám.“

„Já jsem ti zbalil. Zůstaneš tu dokud to nebude v pořádku. Nechci, abychom cokoli zanedbali.“

„Co? Ty si mi balil věci? Na co?“

„Vždyť jsem ti to teďka řekl a nezkoušej protestovat. Já chci, aby si měla zdravé, krásné miminko!“

„Stejně je moje vina, že o něj přijdu,“ sedla jsem si na postel v pokoji pro hosty, kde mi Booth vybaloval věci do skříně, a rozbrečela jsem se.

„Není! Není to tvoje vina! Tohle neříkej! A neplakej. Pojď sem,“ obejmul mě. Znovu.

„Já jsem... Přemýšlela jsem, že si to nechám vzít. A proto se to stalo. Ale já ho chci. Chci být mámou.“

„Proč si ho nechtěla?“

„Bojím se, že ho nebudu mít s kým vychovávat. Budu na všechno sama. Nikdo mě nepomůže!“

„Ale já ti budu pomáhat! Vždy, když budeš něco potřebovat, zavoláš mi a já přijedu. Nebo můžete oba zůstat tady. Místa tu mám dost. Až si budeš jistá tím, že se chceš přestěhovat, tak odejdeš.“

„To po tobě nemůžu chtít.“

„Ale můžeš. Já budu jen rád.“

„Díky! Nevadilo by ti, kdybych si teď na chvíli lehla?“

„Vůbec ne. Hezky se prospi. Já ti zatím dovybalím ty věci. Kdybych dělal velký rámus, tak mě vyhoď.“

„To je dobrý,“ lehla jsem si na postel a k hrudníku si přitiskla malý polštářek.“

„Podám ti peřinu, je ve skříni.“

„Není mi zima.“ Booth ji přesto vytáhl.

„Tak až ti bude, máš ji tady vedle sebe.“

„Díky, jsi na mě hrozně hodný.“

„Nic jiného si nezasloužíš. Ale teď už spi.“ Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Najednou to nějak nešlo. Po chvilce jsem je zase otevřela a sledovala Bootha jak uklízí má trika do skříně. Zbývalo mu poslední. Než ho položil k osatním, přivoněl si k němu. Nevím jestli se mi to zdálo, ale asi se usmál. Potom ho uklidil a otočil se ke mně. Rychle jsem zavřela oči a dělala jsem, že spím. Vzal peřinu a přikryl mě. Udělal ještě něco, co jsem opravdu nečekala. Pohladil mě po tváři a dal mi na čelo pusu.

„Sladký sny,“ zašeptal a odešel. To byl sen? Ptala jsem se sama sebe. Nemohl to být sen, protože jsem ještě stále neusnula. Takže skutečnost? Ale co to znamenalo? Určitě to bylo jen z obyčejného přátelství. Nevadilo by mi kdyby nebylo, už když jsem zjistila, že jsem těhotná, uvědomila jsem si, že jsem do něho zamilovaná. Naše dítě bychom měli vychovat spolu, ale to se bohužel nestane. To miminko pro něho bude cizí a já budu pořád jen jeho parťačka. Kéž by tomu bylo jinak. Ještě chvíli jsem přemýšlela o Boothovi, až jsem usnula.

Probudila jsem se ustrojená stejně jako včera, takže jsem spala celé odpoledne a celou noc. Pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe. Booth spal v křesle. Hlídal mě. Proč? Vždyť už mi nic není. Koukla jsem na hodiny. Něco málo po osmé, opatrně jsem vstala a naklonila se nad něho.

„Hlídači, stávej. Přijdeš pozdě do práce.“ Neodolala jsem a pohladila ho po tváři. Když může on, můžu já taky.

„Co? Cože?“ zavrtěl se a pak otevřel oči. „Kůstko,“ usmál se. „Jak je?“

„Dobře. Ale ty ses asi moc dobře nevyspal, co?“

„Já? Ale šlo to.“

„Proč si tu byl? Já bych přišla kdyby se něco dělo.“

„Jen pro jistotu. Přece jsem to slíbil doktorovi.“

„Děkuju,“ usmála jsem se. „Neměl by si jít do té práce?“

„Mám na týden dovolenou.“

„To si nemusel.“

„Ale chtěl.“

„Já bych to zvládla!“

„Já vím, ale nechtěl jsem, aby si teď byla sama.“ Slyším dobře? Nechce, abych byla sama? Já snad zešílím. „Co by si řekla tomu, že bychom se najedli a pak si zahráli nějakou hru?“

„Dobře, ale ještě se dojdu osprchovat. Můžu?“

„Buď tu jako doma.“ Když jsem se osprchovala, měl Booth už nachystanou snídani. Najedla jsem se a pak jsem to všechno zase vrátila přímo do záchodové mísy. Bože! Už aby ty ranní nevolnosti skončily. Do večera jsme s Boothem hráli Člověče nezlob se, karty a pak ještě několik dětských her, které tu měl Parker. Byla sranda a Booth se o mě neskutečně dobře staral. O nás se staral.

Tři měsíce utekly jako voda. Byla jsem v pátém měsíci. Všechno to tehdy dopadlo dobře, ale já jsem stejně zůstala bydlet u Bootha. Domluvili jsme se tak. On chodil do práce, ale já musela být pořád doma. Bylo to jen pro jistotu. Nechtěli jsme nic riskovat.

Doma bych byla pořád sama, takhle jsem byla s Boothem alespoň večer a o víkendech. U něho jsem měla už skoro všechny svoje věci. A bylo jich opravdu hodně. Jeho pokoj pro hosty byl teď můj.

Občas za mnou přišla Angela s Hodginsem, nebo Camille se Sweetsem. Všichni to věděli. Musela jsem jim to říct. Dostala jsem už spoustu dárků pro miminko. Bylo to opravdu nádherné. A všechno růžové. Čekali jsme holčičku. Teda já čekala holčičku. Její jméno bude Emma. Je hodně časté, ale mě se líbí.

„Kůstko, už jsem doma,“ zavolal Booth z chodby.

„Ahoj, nějak brzo,“ usmála jsem se na něho, když jsem ho zahlédla. Byla teprve jedna hodina.

„Dneska pro tebe mám překvapení. Jdeme kupovat věci pro mimčo.“

„Vážně?“ rozzářila jsem se.

„Ano, tak se běž obléct.“ On je tak hodný! Tolik toho pro mě dělá! Já jsem do něho úplný blázen!

Koupili jsme postýlku, kočárek a spousty oblečení. Celé odpoledne uteklo jako voda. Bylo to s ním úžasné. Tak jsme se nasmáli a celé to bylo skvělé! Dohodli jsme se, že věci zatím necháme u něho, a že si to odvezu až déle. Je tak milý.

„Tak konečně doma,“ usmál se a svalil se na pohovku. Sedla jsem si na stranu a opřela se o polštáře.

„Hele, pojď sem. Kope,“ pobídla jsem ho. Zvedl se a položil ruku na mé už dost velké břicho. Usmál se. Potom si na něj položil hlavu a poslouchal. Oba jsme se smáli. Bylo to krásné. Chovali jsme se jako manželé, kteří čekají své dítě. Ale my čekali dítě. Spolu. Akorát že Booth nikdy nebude doopravdy jeho otec. Přemýšlela jsem jaké to bude, až se Emma narodí a najednou Booth udělal něco, co jsem opravdu nečekala. Zvedl hlavu a políbil mě. Bylo to tak nádherné. Pak se odtáhl.

„Promiň, já jsem si prostě nemohl pomoc, jsi tak nádherná a hrozně ti to s tím bříškem sluší,“ zešeptal. Nevěděla jsem, co říct. Rukou jsem mu přejela po tváři a pak jsem ho políbila já.

„Já... Asi.. Asi cítím něco, co bych neměla. Je to špatně!“

„Nic není špatně! Já to cítím taky a je to dobře!“

„Vážně?“

„Ano! Miluji tě! Ani nevíš jak moc!“

„Já tebe taky! Už dlouho!“ Pak jsme se líbali až jsme skončili u něho v ložnici. Tímto začal náš vztah.

Bylo to jako v pohádce. Booth se o mě staral až do porodu. Z pokoje, v kterém jsem dočasně bydlela, se udělal pokojík pro Emmu. A kde jsem byla já? No samozřejmě, že u Bootha v ložnici. Navzájem jsme se milovali a byli jsme spolu šťastní. Když se nám narodila Emma, byli jsme ještě šťastnější. Booth mě ješte ten den požádal o ruku. Řekla jsem ANO, jak jinak? Jsem nadšená, mám snoubence a dceru. Nic víc si člověk nemůže přát. Konečně se mi splnil můj sen.

* * *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nadhera

(lucka555, 23. 2. 2014 17:18)

Nadhera. Krasna poviedka jedna z najkrajsich. Milujem poviedky tohto typu. Booth a Kost si uvedomia, ze sa miluju a to je najlepsie.

zaujímavé

(tété, 16. 1. 2010 22:09)

páčilo sa mi to, že si to písala v prvej osobe...brennanovej pohľad na vec bol zaujímavý...mohla by si to skúsiť napísať z bootovho pohľadu...jediné čo vytknem je, že brennanová a booth by sa takto asi k vzájomnej láske nepriznaly...ale to je maličkosť...takže...nádhera

komentář

(Vokounka, 16. 1. 2010 14:15)

Trochu naivní povídka.. ale je fajn si občas přečíst něco takového. Snad to těm dvěma vydrží a budou spolu žít šťastně až do smrti:D

Krásne!

(Kik, 19. 8. 2009 11:51)

to bolo naozaj krasne!

*.*

(Lola, 1. 7. 2009 23:19)

Jojo Rhyme a Sachsová - taky čtu :-D jinak povídka moc hezká;) Docela se mi líbí i to psaní v první osobě;)

:-D

(KayTee, 30. 6. 2009 23:15)

V první řadě mě pobavil Rhyme a Sachsová :-) Asi čteme stejné knížky :-) Deaver prostě umí :-)
Tvoje povídka je krásně shipperská a milá. Občas se ti tam tluče čas - je/bylo - ale nijak extra to do očí nebije.
Líbilo.